Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

MALÁ INVENTURA roste!

17. ročník festivalu nového divadla Malá inventura proběhne 20.–28. února. Více informací na: www.malainventura.cz . Ale přečtěte si i následující článek!

Sedmnáctý ročník divadelního festivalu nabídne sedmapadesát představení na patnácti pražských scénách. Malá inventura má letos navíc hosty z Berlína a novou programovou sekci Residents.

Malá inventura, která běží od 20. do 28. února, servíruje i letos „best of“ z nového divadla za loňský rok. Umělecký ředitel festivalu Petr Pola vysvětluje, že výběr byl náročný: „Šlo nám o rozmanitost. Výchozího materiálu bylo zhruba dvakrát tolik. Po důkladné selekci jsme se rozhodli pro sedmapadesát kusů.“

Nabitý program je rozdělený do několika sekcí. V rámci Domovských scén představí tradičně to nejlepší z programu stálých scén. Tady se divák může těšit na dvacet tři kusů: Útočiště Viliama Dočolomanského, Žlutou tmu multimediálního umělce Petra Nikla, ale také nejnovější představení Lenky Vagnerové, Wariot Ideal, Spitfire Company, Divadla Continuo, Miroslava Bambuška, Petry Tejnorové, souboru Depresivní děti touží po penězích a dalších.

Pod hlavičkou sekce Nová krev, kde jsou představováni studenti a začínající umělci, stojí za vidění jednak hrůzostrašný kus na motivy pohádky o Jeníčkovi a Mařence J+M v režii Rufiny Bázlové, jednak zpracování příběhu slavné Johanky z Arku, který pod názvem Jana režíruje Anežka Kalivodová.

Další sekce, Tažní ptáci (tedy soubory bez stálé scény) uvedou například „existenciální horor“ Rain Dance 2.0 skupiny Handa Gote research & development, dále Pustinu podle slavného modernisty T. S. Eliota v režii Jana Nebeského – anebo představení Poutníci po hvězdách režisérky Hany Strejčkové, které vzniklo ve spolupráci s dětmi uprchlíků a je primárně určeno právě dětem.

První letošní novinkou je sekce Residents, která představí zahraniční umělce, žijící u nás, a české umělce, žijící v zahraničí. Za zhlédnutí stojí určitě práce Everywhen tvůrčího kolektivu Soňa Ferienčíková, Mária Júdová a Alexandra Timpau, anebo osobitý remake kultovního hororu El Santo bojuje proti upířím ženám v interpretaci mexické performerky Cristiny Maldonado s názvem Telekinetic Assault Group. „Nechceme jen přiblížit nové divadlo veřejnosti,“ vysvětluje ředitelka Malé inventury Adriana Světlíková, „chceme taky propojit divadelní profesionály z Česka s těmi ze zahraničí. Letos máme přes sto hostů a mezi nimi zástupce divadelních scén například Řecka, Itálie, Francie, Polska, Litvy či Izraele.“

Ovšem tou hlavní novinkou Malé inventury je letos sekce PRALIN, která nabídne v tuzemské premiéře pět představení umělců z Berlína. Za zmínku stojí třeba Claire Vivianne Sobottke a její kus Strange Songs, vyznamenaný na vídeňském ImpulsTanz cenou diváků, anebo performerka a „robotka“ Lori Baldwin, která bude pod hlavičkou Tick tock the Timeline Clock odpovídat divákům na otázky ze života; do světa mechanického divadla pro jednoho diváka zavede pak návštěvníky Theaterautomat umělecké skupiny Pragmata. „Cílem je, abychom alespoň v náznaku zachytili bohatost umělecké produkce v Berlíně: tanec, performance, objekt. Prostě pro každého něco,“ dodává umělecký ředitel Malé inventury Petr Pola.

Domovskými scénami 17. ročníku festivalu Malá inventura jsou Studio ALTA, Divadlo Archa, PONEC – divadlo pro tanec, MeetFactory, Alfred ve dvoře, Studio Hrdinů, Venuše ve Švehlovce, DOX+, La Fabrika, Cross Attic, Divadlo X10, NoD, Divadlo Komedie, Petrohradská kolektiv, Národní galerie v Praze – Veletržní palác a Kavárna U Hrdinů. Festival dále spolupracuje s Werichovou vilou, A studiem Rubín a komunitním prostorem Punctum.

Hlavním pořadatelem festivalu je kulturní neziskovka Nová síť: kulturní organizace se sídlem na Praze 7, která letos završí šestnáct let své činnosti. Kontinuálně poskytuje konzultace a poradenství v oblasti problematiky neziskových organizací; věnuje se mediátorství, monitoringu a ožívání lokální kultury; realizuje umělecké, manažerské a visegrádské rezidence; spravuje Český kulturní network a podporuje strategii síťování, cirkulace a sdílení; systematicky se věnuje vzdělávání formou workshopů pro veřejnost v oblastech osvojení technických dovedností a plánování kulturních akcí; realizuje projekt PRALIN, který rozvíjí kulturní spolupráci mezi Prahou a Berlínem. Nová síť je také pořadatelem festivalu nového divadla Malá inventura v regionech: Jičín, Jihlava, České Budějovice a Opava (www.novasit.cz).

Foto: Nová síť
Zuzana Kopáčová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

EGO

Losers Cirque Company uvádí svou novinku

již tuto sobotu 24. listopadu v La Fabrice uvede jeden z nejznámějších českých novocirkusových souborů Losers Cirque Company premiéru své novinky EGO.

Na představení se spolu s „Losery“ podílí řada výrazných osobností domácí umělecké scény, které do ní vtiskly i kus svého vlastního ega: režisérem je umělecký ředitel Činohry ND Daniel Špinar, choreografii vytvořil držitel ceny Thálie Radim Vizváry a hudbu složil a během představení bude artisty doprovázet skladatel a kytarista Igor Ochepovský. Unikátní a nenahraditelnou složkou inscenace jsou pak animace a světelné efekty, za kterými stojí spoluzakladatel Signal festivalu Amar Mulabegovič a s ním Michael Bláha.

Premiéra:  24. listopadu v divadle La Fabrika.

Vstupenky jsou v předprodeji v La Fabrice.

Podrobné informace na  www.loserscirque.cz a www.lafabrika.cz

Taneční magazín

420PEOPLE a Please the Trees – workshop s tanečníkem VÁCLAVEM KUNEŠEM

Výjimečná možnost workshopu v LA FABRICE se špičkovým tanečníkem i choreografem a kapelou za zády!

S připravovanou premiérou „THE WATCHER“ přichází výjimečná možnost workshopu s choreografem Václavem Kunešem a kapelou Please the Trees. Workshop vychází z pohybového materiálu vytvořeného šesti tanečními osobnostmi 420PEOPLE. S kapelou za zády se fyzické hranice a kreativita posouvají.

PRO KOHO: Workshop je určen pro všechny zájemce  od začátečníků po pokročilé.

KDY: Workshop se koná v neděli 2. 9. 2018 od 16.00 do 18.00.

KDE: LA FABRIKA, Komunardů 30, Praha 7-Holešovice


Vstup do sálu je z hlavního vchodu do divadla.

CENA: poplatek za workshop je 600 Kč.


Vstupné se hradí na místě v hotovosti před začátkem akce.


Rezervace je předem nutná.

Rezervujte ZDE.


Kapacita míst je omezena.

Případné dotazy rádi zodpovíme na E-mailu:  workshop@420people.org.

TANEČNÍ MAGAZÍN