Nejen bývalí gymnasté a tanečníci oslaví jubileum na NOVÉ SCÉNĚ

Cirk La Putyka se na podzim vrátí se třemi úspěšnými inscenacemi do původních prostor La Fabriky, Divadla Archa a na Novou scénu

Již pět let je domácí scénou souboru Cirk La Putyka prostor Jatka78 v pražské Holešovické tržnici. V rámci oslav 10. výročí však připravil na říjen a listopad principál Rosťa Novák ml. se svým týmem výjimečný projekt – tři dlouholeté úspěšné inscenace uvede v prostorách, kde původně vznikla a měla premiéru: Up End Down v La Fabrice, La Putyka v Divadle Archa a Slapstick Sonata jako derniéru na Nové scéně Národního divadla. “Jde vlastně o naše poděkování těmto scénám, že nás tehdy podpořily a viděly smysl v naší tvorbě,” vysvětluje Rosťa Novák mladší. Vstupenky na všechna představení jsou již v prodeji v síti GoOut. Více informací na www.laputyka.cz.

V prostoru La Fabrika soubor Cirk La Putyka strávil šest let – od dubna 2009 do května 2015 – a odehrál zde 355 představení, z toho 95 právě Up End Down. Tehdy se rozloučil představením La Pusa na rozloučenou. “La Fabrika je nám nejbližší divadelní prostor a to nejen vzdálenostívzdušnou čarou asi 500 metrů,” říká Rosťa Novák. Up End Down, inscenaci v Novákově režii oceněnou Cenou Divadelních novin a Inscenací roku 2010 v kategorii Tanec a balet, zde Cirk La Putyka uvede 9. a 10. října.

Do Divadla Archa, kde bude uvedena úplně první inscenace La Putyka od 24. do 26. října, se soubor vrátí po deseti letech. Rosťa Novák zde asi rok po absolvování DAMU začínal společně s režijní dvojicí SKUTR. “Měli jsme možnost pracovat v nejlepším divadle – aspoň pro mě osobně. Setkal jsem se s fantastickým produkčním a technickým personálem, měli jsme svobodu pro naši tvorbu a každým hostujícím představením jsme byli inspirováni – viděli jsme zde poprvé DV8, Ultima Vez, Cirkus Cirkör, Radoka, Mina Tanaku a další,” vzpomíná Rosťa Novák. Za několik let zde společně tito tvůrci realizovali představení Nickname, Understand, Plačky a 8 polib prdel kosům. “Mým hlavním projektem se pak stal nový cirkus a představení La Putyka. Díky Arše jsem dostal zázemí na jeho začátek,” dodává Rosťa Novák. Tak vznikla inscenace La Putyka, po jejímž první uvedení začal Novák hledat nový prostor, který by technicky, ale i svou dramaturgií vyhovoval.Takhle jsem se setkal s Richardem Balousem. Člověkem, který nám dal zelenou a který nám dal na šest let střechu nad hlavou. Oživovali jsme prostor Slévarny, Studia 1 i baru,” líčí Novák. Soubor zde nazkoušel projekt Up End Down, jednorázovou La Revi, představení Risk a Airground a uváděl zde i Slapstick Sonatu a La Putyku. Byl to důležitý moment, který trval nakonec šest let, během kterých se formovala naše company a vytvářela si cestu k osamostatnění,” zdůrazňuje Novák.

Slapstick Sonata:, jejíž derniéra proběhne 25. listopadu 2019, na Nové scéně Národní divadla

Derniéra Slapstick Sonaty proběhne 25. listopadu na Nové scéně Národního divadla. Celkově měla inscenace zatím 158 repríz, z toho 65 v mimo Českou republiku – Německo, Polsko, Chorvatsko, Finsko, USA, Nizozemí, Izrael a Itálie) – nejvíce ze všech projektů. Pro soubor to byla první zkušenost se zahraničním režisérem – Maksimem Komarem – a také první mezinárodní spolupráce – se souborem Circo Aereo. Představení spojilo Národní divadlo v Praze s Národním divadlem v Helsinkách. “Pro jádro našeho souboru je to srdcová záležitost a asi jedno z nejoblíbenějších představení vůbec. První, ve kterém jsme dostali volnou ruku a z velké části se o něj starali sami účinkující. Otevřelo nám dveře do cirkusového světa. Lidi z cirkusu nás začali více brát jako cirkusové umělce, co ovládají disciplíny, na které musí jiní chodit na univerzity. Do té doby jsme byli vnímáni spíš jako ti bývalí gymnasti, trampolinisti a tanečníci, zdůrazňuje Daniel Komarov. “A také nás naučilo pít gin s tonicem, což je dodnes nejoblíbenější drink souboru.

Oslava 10. výročí souboru na podzim 2019 a jaře 2020 zahrne i další projekty: při vzniku nové inscenace Don’t Quijote, která bude mít premiéru 1. října v prostoru Jatka78, se po deseti letech znovu spojí spolužáci z DAMU a tehdejší spolupracovníci z Divadla Archa Rosťa Novák s režijním tandemem SKUTR, a navíc se zakládajícím členem souboru Jiřím Kohoutem. V říjnu a listopadu uvidí diváci v prostoru Jatka78 kompletní repertoár souboru. Od září kina v České republice, Slovensku a Polsku promítnou záznam představení Up End Down Symphony s živým hudebním doprovodem Filmové filharmonie z prosince loňského roku. A 7. listopadu na Jatkách78 proběhne premiéra dokumentu České televize Na krev, který mapuje pět let v životě rodiny Nováků i souboru Cirk La Putyka. Kromě uvedených projektů Cirk La Putyka uvádí v prostoru domácích Jatek78, ale i na domácích i zahraničních festivalech inscenace La Putyka, Up End Down, Slapstick Sonata, Airground, Batacchio (velké turné po České republice), Honey, ADHD (například účast na prestižním Biennale Internationale des Arts du Cirque v Marseille), Black Black Woods, Biograf. Jen v Jatkách78 tak půjde o 100 představení. Navíc členové souboru připravují novocirkusové a pohybové workshopy pro děti, mládež a seniory.

Záběr z představení La Putyka

Termíny:

Up End Down: 9. a 10. října, 2019, La Fabrika

La Putyka: 24., 25., 26. října 2019, Divadlo Archa (bonus k představení 25. října – diskuse, výstava fotografií a DJ)

Slapstick Sonata: 25. listopadu 2019, Nová scéna Národní divadla – derniéra

Vstupenky: již nyní k dostání v síti GoOut.cz.

Více informací: www.laputyka.cz a na webových stránkách jednotlivých scén.

Text a foto: Jiří Sedlák a Martin Faltus

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Chcete dělat v La FABRICE?

Teď máte tu možnost. Navíc, uvidíte všechna představení tohoto populárního souboru zdarma a ještě za to dostanete zaplaceno!

Láká Vás práce v kulturním prostoru v centru Prahy? Jste časově flexibilní a nebojíte se manuální práce? Pak hledáme právě Vás! Na pozici technika stavbu kulis.

Hledáme člověka, který:
– se nebojí manuální práce
– je časově flexibilní, protože ví, že práce v divadle není vždy od devíti do pěti
– je samostatný a zodpovědný
– má  řidičský průkaz skupiny B (není nutně podmínkou)


Co nabízíme:
– práci v příjemném kolektivu moderního pražského divadla.
– možnost  přičichnout  dalším technickým odvětvím. Máme hromady světel, mikrofonů, projektorů…
– práci na plný úvazek se slušným finančním ohodnocením.

V případě zájmu nás prosím kontaktujte e-mailem pouze na tuto e-malovou adresu: josef@lafabrika.cz.

Foto: Jiří Sedlák

La Fabrika

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

MALÁ INVENTURA roste!

17. ročník festivalu nového divadla Malá inventura proběhne 20.–28. února. Více informací na: www.malainventura.cz . Ale přečtěte si i následující článek!

Sedmnáctý ročník divadelního festivalu nabídne sedmapadesát představení na patnácti pražských scénách. Malá inventura má letos navíc hosty z Berlína a novou programovou sekci Residents.

Malá inventura, která běží od 20. do 28. února, servíruje i letos „best of“ z nového divadla za loňský rok. Umělecký ředitel festivalu Petr Pola vysvětluje, že výběr byl náročný: „Šlo nám o rozmanitost. Výchozího materiálu bylo zhruba dvakrát tolik. Po důkladné selekci jsme se rozhodli pro sedmapadesát kusů.“

Nabitý program je rozdělený do několika sekcí. V rámci Domovských scén představí tradičně to nejlepší z programu stálých scén. Tady se divák může těšit na dvacet tři kusů: Útočiště Viliama Dočolomanského, Žlutou tmu multimediálního umělce Petra Nikla, ale také nejnovější představení Lenky Vagnerové, Wariot Ideal, Spitfire Company, Divadla Continuo, Miroslava Bambuška, Petry Tejnorové, souboru Depresivní děti touží po penězích a dalších.

Pod hlavičkou sekce Nová krev, kde jsou představováni studenti a začínající umělci, stojí za vidění jednak hrůzostrašný kus na motivy pohádky o Jeníčkovi a Mařence J+M v režii Rufiny Bázlové, jednak zpracování příběhu slavné Johanky z Arku, který pod názvem Jana režíruje Anežka Kalivodová.

Další sekce, Tažní ptáci (tedy soubory bez stálé scény) uvedou například „existenciální horor“ Rain Dance 2.0 skupiny Handa Gote research & development, dále Pustinu podle slavného modernisty T. S. Eliota v režii Jana Nebeského – anebo představení Poutníci po hvězdách režisérky Hany Strejčkové, které vzniklo ve spolupráci s dětmi uprchlíků a je primárně určeno právě dětem.

První letošní novinkou je sekce Residents, která představí zahraniční umělce, žijící u nás, a české umělce, žijící v zahraničí. Za zhlédnutí stojí určitě práce Everywhen tvůrčího kolektivu Soňa Ferienčíková, Mária Júdová a Alexandra Timpau, anebo osobitý remake kultovního hororu El Santo bojuje proti upířím ženám v interpretaci mexické performerky Cristiny Maldonado s názvem Telekinetic Assault Group. „Nechceme jen přiblížit nové divadlo veřejnosti,“ vysvětluje ředitelka Malé inventury Adriana Světlíková, „chceme taky propojit divadelní profesionály z Česka s těmi ze zahraničí. Letos máme přes sto hostů a mezi nimi zástupce divadelních scén například Řecka, Itálie, Francie, Polska, Litvy či Izraele.“

Ovšem tou hlavní novinkou Malé inventury je letos sekce PRALIN, která nabídne v tuzemské premiéře pět představení umělců z Berlína. Za zmínku stojí třeba Claire Vivianne Sobottke a její kus Strange Songs, vyznamenaný na vídeňském ImpulsTanz cenou diváků, anebo performerka a „robotka“ Lori Baldwin, která bude pod hlavičkou Tick tock the Timeline Clock odpovídat divákům na otázky ze života; do světa mechanického divadla pro jednoho diváka zavede pak návštěvníky Theaterautomat umělecké skupiny Pragmata. „Cílem je, abychom alespoň v náznaku zachytili bohatost umělecké produkce v Berlíně: tanec, performance, objekt. Prostě pro každého něco,“ dodává umělecký ředitel Malé inventury Petr Pola.

Domovskými scénami 17. ročníku festivalu Malá inventura jsou Studio ALTA, Divadlo Archa, PONEC – divadlo pro tanec, MeetFactory, Alfred ve dvoře, Studio Hrdinů, Venuše ve Švehlovce, DOX+, La Fabrika, Cross Attic, Divadlo X10, NoD, Divadlo Komedie, Petrohradská kolektiv, Národní galerie v Praze – Veletržní palác a Kavárna U Hrdinů. Festival dále spolupracuje s Werichovou vilou, A studiem Rubín a komunitním prostorem Punctum.

Hlavním pořadatelem festivalu je kulturní neziskovka Nová síť: kulturní organizace se sídlem na Praze 7, která letos završí šestnáct let své činnosti. Kontinuálně poskytuje konzultace a poradenství v oblasti problematiky neziskových organizací; věnuje se mediátorství, monitoringu a ožívání lokální kultury; realizuje umělecké, manažerské a visegrádské rezidence; spravuje Český kulturní network a podporuje strategii síťování, cirkulace a sdílení; systematicky se věnuje vzdělávání formou workshopů pro veřejnost v oblastech osvojení technických dovedností a plánování kulturních akcí; realizuje projekt PRALIN, který rozvíjí kulturní spolupráci mezi Prahou a Berlínem. Nová síť je také pořadatelem festivalu nového divadla Malá inventura v regionech: Jičín, Jihlava, České Budějovice a Opava (www.novasit.cz).

Foto: Nová síť
Zuzana Kopáčová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN