Štítek: 420PEOPLE

Šaolin či kaolín?

Premiéry „Faun“ a „Nomád“ završily na festivalu „Tanec Praha 2017“ velmi úspěšnou spolupráci souborů EASTMAN a 420PEOPLE. A opět jsme s nadšením obdivovali mistrovství choreografického mága Sidi Larbiho Cherkaouie, tentokrát za výrazného přispění Václava Kuneše.

 

Další z velkých událostí letošního festivalu „Tanec Praha“ se odehrála na scéně Jatka78 v Praze v neděli 4. června. Bylo to již mé druhé setkání s famózním vlámským choreografem, tanečníkem, muzikantem a výtvarníkem Sidi Larbi Cherkaouiem během dvou nedělí. Vlastně třetí, během nedělí tří! Jelikož Sidi Larbiho i tohoto představení se bezprostředně dotýkal rozhovor s vůdčí osobností souboru 420PEOPLE Václavem Kunešem, který jsem připravoval o týden dříve – rovněž v neděli!

Večer v industriálních prostorách Jatek78 byl dvojitým představením. Na rozdíl od kvalitního tištěného programu, kde bylo opačné pořadí, nás jako první uvítala Larbiho choreografie „Faun“. Představila se v něm kmenová sólistka Larbiho souboru EASTMAN Nicola Leahey a Václav Kuneš ze 420PEOPLE.

Sidi Larbi Cherkaoui a Václav Kuneš připravují inscenaci „Nomád“.

Je to pohybově i orientačně náročná téměř dvacetiminutová etuda na důvěrně známé dílo Claude Debussyho. Speciálně náročná na mužskou roli. Ostatně, Václav Kuneš se tomu netajil ani v již uveřejněném rozhovoru (na jiném místě Tanečního magazínu). Debussyho muziku místy vhodně vystřídaly východní melodie z autorské dílny Nitina Sawhneye. Larbiho choreografie tradičně nepostrádala nepřeberné množství inspirací a nových pohledů na souznění s přírodou. I člověka s člověkem. Tuto baletní seanci původně připravil Sidi Larbi Cherkaoui jako poctu legendě tance – Václavu Nižninskému. A jeho citlivá choreografie tento její hlubší smysl umocňovala. Oba sólisté byly místy individualitami, ale současně tvořili sehraný tým. Celý jejich výkon umocnila citlivá světelná spolupráce Adama Cariéra. Mne nejvíce v tomto smyslu imponovalo minimální použití bodových reflektorů, na něž došlo téměř až v samotném finále.

Hlavní částí večera bylo společné představení souborů EASTMAN a 420PEOPLE pod názvem „Nomád“. Velice uznávám, že název vznikal až skutečně tvůrčím způsobem – na poslední chvíli. Celkové programy Tance Praha toto koprodukční dílo uvádějí ještě pod pracovně obecným názvem „Premiéra“. Osobně mám k představením, která vznikají tak, že si předem někdo „nalinkuje“ název i ostatní spíše vnější atributy, vypěstovaný despekt. Nevím, jak váženým čtenářům, ale mně takové postupy zavánějí výrazným kalkulem. Cením si, když název vznikne organicky až na závěr.

Nicola Leahey a Václav Kuneš v baletu „Faun“ v Larbiho choreografii.

 

Sidi Larbi Cherkaoui se – za výrazného přispění Václava Kuneše – protentokrát představil v úplně opačném světle. Expresívnějším i progresívnějším. Koneckonců, měli k tomu k dispozici hned mezinárodní tým tanečníků. Opět společenství EASTMANU a 420PEOPLE. Jmenovitě: Francescu Marii Amante, Sabine Groendejik, Nicolu Leahey, Mabrouk Gouicem, Vojtěcha Raka, Filipa Staňka, Antonina Rioche a Nemo Oegoedeho. Jiný ráz představení udal i odlišný světelný koordinátor – Willy Cessa.

Hudba byla, jak je u Sidi Larbiho časté, převážně ve východním duchu. Místy si divák připadal jako u vyznavačů učení šaolinu… EASTMAN i 420PEOPLE zde opět nalezli společnou řeč a utvořili jednolitý „teamwork“. A to zdůrazňuji, že jsem viděl naprosto první premiérové uvedení!

Tematika bloudění a hledání v poušti, nalézání podstaty žití a objevování vlastní individuality a svého místa na světě, snad nemohla neoslovit žádného z diváků v přeplněném sále. Nejsilněji celý Larbiho scénář gradoval v závěru samém. Jednotliví aktéři nosili do pouště celé hrsti něčeho vazkého. Tu to byla životadárná voda. Pojednou se to proměnilo na sypání rýže na jakýchsi vzdálených východních plantážích… Aby se to „cosi“ v závěru stalo životodárným blátem, které obrodí poušť. Ve finále se touto hmotou – připomínající barvou i strukturou kaolín – interpreti obalili. Strhující závěr! Komusi v hledišti to prý připomínalo zápasy žen v bahně. S takovým výkladem však zůstal osamocen.

Závěrečné zkoušky představení „Nomád“, pod bedlivým dohledem Sidi Larbiho (sedící úplně vlevo).

„Faun“ i „Nomád“ znovu dokázaly genialitu Sidi Larbiho. Já však ještě výše hodnotím spolupráci dvou souborů. I dvou mužů – Sidi Larbiho Cherkaouie a Václava Kuneše. O dalších nemluvě. Díky za pozoruhodný zážitek. V neposlední řadě patří dík i „Tanci Praha“ a dalším organizacím, že nám tento silný divadelně taneční projekt umožnily prožít.

 

MICHAL STEIN

Foto: Tanec Praha

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s předním tanečníkem a choreografem VÁCLAVEM KUNEŠEM ze 420PEOPLE

„Práce s Larbim je pro nás dárkem.“

Absolvent pražské taneční konzervatoře Václav Kuneš má taneční praxi z Nederlands Danse Theater 2 a Nederlands Danse Theater 1 pod vedením Jiřího Kyliána. Jako tanečník spolupracoval s plejádou světových choreografů: O. Naharinem, H.van Manenem, W. Forsythem, P. Lightfootem, M. Ekem, J. Ingerem a mnoho dalšími. Získal ocenění Tanečník roku 2005 v Cannes ve Francii, za duet Scream and Whisper společně s Rihoko Sa to. Choreograficky působil v Laterně magice (Graffiti), NDT 2 (Perspective), Copenhagen International Ballet (Sweat Tears, Neen-ya), divadle Korzo (Paedocypris Pronetica – small fish), Station Zuid (Wishes and Fears, Ghost Note) v Holandsku a v souboru Ballet de l’Opera National de Bordeaux (Temporary condition). Na přelomu let 2006 a 2007 Kuneš připravil společně s Natašou Nov otnou a Ondřejem Kotrčem vlastní soubor současného tance pod názvem 420PEOPLE. Letošní rok tedy slaví (jak již v lednu Taneční magazín zaznamenal) 10. výroční sezónu. Setkali jsme se s ním u příležitosti jeho dvou různých představení na 29. ročníku festivalu Tanec Praha. Jelikož právě vrcholil světový šampionát v hokeji a 420PEOPLE ještě stále uvádějí program „Taneční pocta ping-pongu“, začali jsme o sportu.

 

Jste aktivním sportovcem? Děláte něco pro svou kondici?

„Sportu se tak nějak programově nevěnuji. Vlastně, do jisté míry ano. Jezdím téměř všude po Praze, na zkoušky, schůzky i na představení na kole. To kolo jsem si přivezl ještě z mého působení v Holandsku. Jinak se samozřejmě věnuji tanečnímu kondičnímu tréninku.“

Co vás jako soubor přivedlo k práci na představení o stolním tenisu?

„Zaujalo nás to norské ping-pongové představení Jo Strǿmgrena. On již předtím inscenoval představení s fotbalovou tematikou. Stolní tenis si prý vybral z důvodu, že oproti tomu fotbalu hledal pro další inscenaci v přímém kontrastu – podle svých slov – co nejméně mužný sport.“

Pro zajímavost, v Nizozemí vznikl asi před lety také zajímavý filmový, respektive televizní projekt „Footbalet. Ten dává do souvislosti choreografa Rudi van Dantziga a tanečníka Clinta Farhu s (loni zesnulým) trenérem Johanem Cruyffem a jeho tehdejším svěřencem fotbalistou (dnes také trenérem) Marco van Bastenem. Znáte z holandského působení van Dantziga či Clinta Farhu osobně?

„Sám jsem se s nikým z nich nepoznal. Obecně o nich vím.“

Pro „Taneční poctu ping-pongu“ jste tu působivou loutku převzali z Strǿmgrenovy inscenace anebo jste šli výtvarně a scénograficky vlastní cestou?

„Použili jsme typově loutku z původní inscenace. Je zajímavě, že jejím autorem byl český výtvarník žijící v Oslu. Nám udělal věrnou kopii pan loutkář Richard Maška, spolupracující s Divadlem Spejbla a Hurvínka.“

Po ping-pongovém představení jsem se předloni účastnil i vaší zajímavé besedy. Děláte je po každém představení? Jsou vaší tradicí?

„Snažíme se pravidelně. Samozřejmě, nikoli hned po premiérách. Často dojde i k zajímavé výměně názorů. Nakonec, sám jste byl předloni v Jatkách78 svědkem ostrého vystoupení třech slečen, které nás a zejména ,Taneční poctu ping-pongu´ nařkly z rasismu, sexismu, šovinismu a zejména z degradace všech žen. Jak vidno, tak i dvanáct let staré představení má u nás stále co říci…“

Budete v tom stolně tenisovém představení nadále pokračovat?

„Uvažujeme o jejím zájezdovém obnovení. Vlastně jsme jeho reprízy prozatím neukončili, mluvme tak spíše opravdu o jeho pokračování.“

V Praze hrajete jako 420PEOPLE na několika scénách. Převážně na Nové scéně, Jatkách 78 a také v NoDu. Máte někde hlavní zázemí, stabilní zkušebnu?

„A je v plánu vystupování ještě na další pražské scéně. Zatím nebudu prozrazovat její název, jelikož zatím je vše ve stádiu jednání. Ale takový, dejme tomu hlavní stan máme na Nové scéně pražského Národního divadla. O zkušebnu se tam dělíme ještě s Laternou Magikou a spolupráce nám velmi dobře vychází.“

Teď již aktuálně k festivalu Tanec Praha. Letos probíhá již jeho devětadvacátý ročník. Kolikrát se 420PEOPLE již na jeho fóru prezentovali?

„Počkejte, to budu muset spočítat. Tak už čtyřikrát. Pokaždé sem hodláme přivážet a zdejším divákům předvést zajímavé hosty. Letos jsme rádi, že se nám poprvé podařilo s Tancem Praha zařadit i relativně velké představení a to konkrétně naši premiéru od Sidi Larbiho Cherkaouiho s tanečníky z jeho skupiny Eastman. To vše vzniká za spolupráce mnoha koproducentů. Jsou jimi Eastman, Festival Tanec Praha, Jatka78 a samozřejmě 420PEOPLE. Každý ze subjektů do představení něco dává. Jatka78 například prostory a divácké zázemí, Festival Tanec Praha zase mezi jin&ya cute;m propagaci a my své výkony i další divadelní atributy. Děkujeme i za podporu Nadaci BNP Paribas a Státnímu fondu kultury a za záštitu Ministerstvu kultury, Národnímu divadlu, Magistrátu hlavního města Prahy a Zastoupení vlámské vlády v České republice.“

Ačkoli se festival jmenuje Tanec Praha, tak vyjíždí do různých krajů Čech a Moravy. Vy budete se souborem rovněž vystupovat i v Hradci Králové, v divadle Drak.

„Ve středu 7. června uvedeme v Hradci Králové od devatenácti hodin naše představení ,Paradiso´. Na něm jsem se podílel nejen choreograficky, ale rovněž – společně s Janou Prekovou – jako spoluautor scény. Jsem rád, že nám festival nabízí i výjezdy mimo metropoli.“

Divadlo Drak je doménou loutkových souborů a loutkářských festivalů. V „Paradisu“ také pracujete s loutkou či loutkami?

„Jedná se pouze o náhodu. S žádnou loutkou do Hradce Králové nejedeme! Tu používáme pouze v ,Taneční poctě ping-pongu´. Drak, sice tradiční loutkářská scéna, je v letošním roce prostě k dispozici festivalu Tanec Praha.“

Jedním z vrcholů letošního Tance Praha bude však vaše (již zmíněná) spolupráce se světově uznávaným belgickým choreografem Sidi Larbi Cherkaouiem a jeho souborem Eastmen.

„Ano, na ni se už velmi těšíme. Proběhne na Jatkách78 v neděli 4. a v pondělí 5. června od osmé hodiny večerní. Představení má dvě části. Jedna bude úplná premiéra. Ta ještě nemá vlastní název. V této části jsou čtyři tanečníci od nás a také čtyři od Larbiho. Je to nádherná spolupráce a souhra těchto mladých tanečníků. Druhou částí večera je uvedení Larbiho choreografie ,Faun´. Tu budu tančit já s Nicolou Leahey, která s Larbim spolupracuje již delší dobu a ,Fauna´ tak již tančila. Je to pro mě obrovská výzva, protože Larbiho ,Faun´ je fyzicky nesmírně náročný. Byl to vlastně Larbiho nápad. On si myslí, že to ještě zvládnu. ,Faun´ byl původně připraven ke 100. výročí narození světové veličiny Václava Nižninského. Mimo vlastní Larbiho choreografie je zajímavý i kontrastní kombinací hudby Claude Debussyho a novější z autorské dílny Nitina Sahwneye.“

Co tedy pro vás jako soubor znamená taková mezinárodní spolupráce významově?

„Pro náš soubor a jeho členy je práce se Sibi Larbim výbornou příležitostí, jak se zase někam posunout. A zároveň, jak posunout naše tanečníky. Práce s Larbim je pro ně skvělou školou a jsem pevně přesvědčen, že je to další unikátní kousek do mozaiky jejich kariéry. Spolupráce s Larbim je pro nás takovým svátkem. A zejména skvělým dárkem k 10. narozeninám 420PEOPLE.“

Působil jste léta v zahraničí, zejména v Nizozemí, jak byste porovnal tamní a zdejší taneční školství?

„Obecně je na zahraničních školách větší cirkulace lidí. Ať již žáků či profesorů. Velmi mne zaujala umělecká škola Codarts v Rotterdamu. Věnuje se mnoha žánrům, je kosmopolitní. Tím je o několik kroků napřed před českými školami. Ale konzervatoře spíše klasičtějšího charakteru v Haagu a Amsterdamu bych hodnotil zhruba na stejné úrovni, jako ty u nás. Naopak, asi nesrovnatelné je finanční zázemí a tím vznikající možnost živého uměleckého podhoubí. I když vzhledem k relativně nedávným rozhodnutím holandské vlády a jejím u směřování, ani tam nemají umělci úplně ustláno na růžích.“

 

Děkuji Vám za velmi zajímavé postřehy i za celý rozhovor.

MICHAL STEIN

Foto: archiv 420 PEOPLE a ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanec Praha zahájila primátorka a Sidi Larbi Cherkaoui

V neděli 28. května 2017 byl v hypermoderní hale Forum, v Praze 8, Karlíně, zahájen již devětadvacátý ročník prestižního mezinárodního festivalu Tanec Praha. Bude probíhat do 28. června 2017 nejen v Praze, ale i v dalších devatenácti městech Čech i Moravy.

Tam, kde kdysi bývávaly výrobní haly kotlárny socialistického koncernového podniku ČKD Dukla Karlín (a ještě dříve historický podnik Breitfeld a Daněk) nyní již tři roky sídlí nejmodernější multifunkční kulturní sál v Praze – Forum Karlín. S hledištěm pro tři tisícovky osob. A právě v něm byl ve večerních hodinách v neděli 28. května 2017 slavnostně zahájen již devětadvacátý ročník mezinárodního tanečního festivalu Tanec Praha.

Vlastní zahajovací ceremoniál obstarala ruku v ruce se zakladatelkou a ředitelkou festivalu Yvonou Kreuzmannovou primátorka hlavního města Prahy paní Adriana Krnáčová. Vtipně připomněla své dětské baletní krůčky a vysvětlila, že posléze se raději věnovala sportování. Obě dámy pak přestřihly pomyslnou „otvírací lentu“ festivalu. A pódium mohlo patřit tomu nejlepšímu, co současný světový tanec nabízí. Souboru Eastman vlámského tanečníka, choreografa i hudebníka Sidi Larbiho Cherkaouie. A jeho strhujícímu představení „Fractus V“.

 

Sidi Larbi je výjimečnou osobností světových pódií výrazového tance. Nejen, že vymýšlí neotřelá choreografická sdělení, komponuje hudbu a sám tančí i je multiinstrumentalistou, scénickým výtvarníkem, ale zároveň hledá a nalézá souvztažnosti mezi tancem i filosofií. Pro „Fractus V“ byl Larbi inspirován učením amerického filosofa židovského původu Noama Chromského. Obzvláště jeho obhajobou takzvané „společné řeči“. A kde jinde společnou řeč nalézat, než v tak kosmopolitním oboru jako tanci?

Mimo vrcholných výkonů tanečníků ze skupiny Eastmen zaujala hudba. Jak „východní“ jméno souboru tak trochu napovídá, byla v hlavní linii ohlasem idické hudby. Její vrcholné momenty připomínaly sólové období exčlena Beatles George Harrisona či nezapomenutelného indického hudebního barda Ravi Shankara. Tomu napomáhaly i sitáry, tambury, autoharfy i další nástroje charakterizující tento hudební trend. Indicky znějící muzika nebyla jediným hudebním východiskem „Fractusu V“. V kontrastním střihu se zde objevily klavírní motivy, za něž by se nemusel stydět ani Edvard Hagerup Grieg. Ty naopak střídaly pas áže harfy s klavírem slovanské melodiky, místy připomínající i důvěrně známé skladby Bohuslava Martinů. A nezapomnělo se ani na diskotékový styl.

 

Stejně mnohovrstevný byl i baletní styl. Složité velkoplošné lidské obrazce střídal step. Náhle kontrastně zaplnil pódium styl Lindy Hop. V přímém kontrapunktu se zde objevovaly prvky flamenca, break dance, ale i hip-hopu. Tanečníci kontinuálně prolínali s muzikanty. Chvílemi se stávali i kulisáky a stavěči scény či stepovacích desek.

Ačkoli bylo v hledišti přísně zakázáno fotografovat, fotograf (dokonce s bleskem!) se objevil přímo na pódiu. V jedné z vrcholných pasáží celého večera. Ta pranýřovala určitou nenasytnou až bestiální touhu dnešních médií zachytit tragicky vypjaté obrázky života.

„Fractus V“ byl zkrátka erupcí zdánlivě protichůdných námětů, nápadů a myšlenkových pochodů. Došlo v něm i na apelativní mluvené slovo. I jeho náladová poloha se neustále měnila. Od vážných pasáží až po humornou hyperbolu.

Pětasedmdesát minut nabitého představení tak divákovi uteklo, jako by se jednalo o půlhodinku pouhou! A není náhodou, že narvaný třítisícový sál ještě dalších deset minut tleskal vestoje.

 

Sidi Larbi Cherkaoui se ukázal jako naprosto výjimečná světová osobnost, která je schopna dát souvislosti a řád i zdánlivě naprosto neslučitelným až ambivalentním prvkům. Nejen, že je umně poskládal v silný a mnohoznačný celek, ale dal naplno vyznít i jednotlivým fragmentům představení. Dokonale vystihl jejich jemné nuance i barvité valéry. Je skvělé, že se s jeho souborem budou moci diváci Tance Praha ještě setkat při společném projektu s domácím souborem 420PEOPLE. Konkrétně na představení „Premiéra + Faun“ v neděli 4. a v pondělí 5. června. Vždy od 20.00 hodin na scéně Jatka78. Ale na festivalu Tanec Praha vás toho čeká –  až do 28. června – daleko více!

MICHAL STEIN

Foto: Tanec Praha a archiv hlavního města Prahy

TANEČNÍ MAGAZÍN

Souboj stylů v Arše

Jen málokdy můžete mít během produkce klasického baletu zapnutý mobil, dupat, řvát i pískat zároveň. Během tanečního souboje stylů to možné je! Dokonce vás moderátoři vybízejí ještě ke většímu řvaní a fandění. Nebo k pískání proti těm, kterým zrovna palce nedržíte!

Česko-německý taneční festival „Dance tranzit“, v Německu známý rovněž pod názvem spolupořádající drážďanské organizace „Hellerau“, vyvrcholil druhou dubnovou středu v pražském divadle Archa. Již před tím však probíhal na scéně Ponec, ve studiu Alta a jeho seminární i diskusní část v pražském Goethově Institutu. Probíhal za přispění Magistrátu hlavního města Prahy, Česko-německého fondu budoucnosti a Theatronu. A vyvrcholení festivalu to bylo důstojné i civilní zároveň. Byl jím totiž stále žádanější a módnější souboj tanečních stylů. Pouze musíme uvést na pravou míru, že nešlo – jak bylo nepravdivě inzerováno – o premiérové pražské uvedení tohoto tanečního souboje. Již v roce 2014 se totiž toto atraktivní mezioborové klání v české metropoli odehrávalo na půdě THEATRO MUSIC KLUBU, pod hlavičkou „Stage – Tanečního nebe“.

Taneční festival „Dance tranzit“ se odehrával v Praze (mezi 10. – 12. dubnem) a v německých Drážďanech (21. – 29. dubna) a Lipsku (27. – 29. dubna). Jeho pražská část nabídla ukázku české i německé tvorby. Předvedly se na něm vrcholné soubory (jakou je skupina 420PEOPLE) či jednotlivci (typu Terezy Hradílkové) a množství německých hostů.

Trochu symbolicky se vrchol festivalu „Dance tranzit“ odehrával v divadle Archa, které – pod vedením Ondřeje Hraba – dalo již dávno zelenou moderním divadelním a pohybovým formám. A rovněž zřejmě jaksi symbolicky zasedla v porotě tanečního souboje stylů právě manželka Ondřeje Hraba, režisérka Jana Svobodová.

Poohlédněme se trochu do historie tance bojového a tanečních soubojů. Souboje i tanec se zřejmě spojovaly už v pravěku v rituálních válkách a náboženských obřadech. V současnosti rovněž můžete pozorovat různé bojové tance či bojová umění s tanečními prvky. Snad nejznámějším bojovým tancem je „maori haka“, patřící ke kulturním dědictví novozélandských Maorů. Také sikhské bojové umění „gatka “ používá množství tanečních a rituálních prvků. Některé tance jsou součástí rituálů bojových umění, jako například tanec „waikhru“, jímž bojovníci thajského boxu prokazují úctu božstvům i svému učiteli. Fenomén boje je přirozenou součástí a často i ústřední myšlenkou mnoha moderních tanců. A právě souboj tanečních stylů, za účasti těch nejmodernějších druhů tance se stává jakýmsi fenoménem dnešní doby .

V pražském divadle Archa se střetly čtyři taneční styly – klasický balet, break dance, současný tanec a taneční folklór. Na „soupiskách“ jednotlivých týmů se objevily české taneční pojmy. Klasický balet reprezentovali zástupci pražského Národního divadla: Cornelia Seibold, Nikola Márová, Veaceslav Burlac a Michal Štípa. Reprezentanty break dance byla skupina The Saxonz. Současný tanec zastupovali: Tereza Hradílková, Cindy Hammer, Kristin Mente a Lukáš Homola. Folklórní tanec naopak reprezentovali: Barbora Dastychová, Anna Kopecká, Michal Peterka a Michal Soukup. V porotě potom – kromě již v úvodu jmenované Jany Svo bodové – zasedli Markéta Perroud, Vendula Poznarová a Jan Kodet.

Celý taneční souboj stylů gradoval a měl velkou diváckou odezvu. Málokdy si během produkce klasického baletu můžete v hledišti nahlas zařvat, zadupat, zapískat či používat mobil! To vše při souboji stylů nevadilo, ani nebylo zakázáno.

Pouze poněkud nesourodě a rozpačitě působila „mezinárodní“ dvojice moderátorů. Německý Ludi Rockoon byl věren klasickému německému bavičství, ve stopách moderátorů dávných „Ein Kessel Buntes“. Prostě, onen mírně pivní trochu obhroublý humor, připomínající ono nepopulární „otírání si nosu židlí“. Jeho partnerka Daniela Voráčková se spíše distancovala od německých prvoplánových vtípků, ale zároveň nebyla schopna vydat ze sebe a za sebe něco charakteristického. Její projev ustrnul pouze na povrchní informační bázi.

Taneční souboj stylů byl zajímavým vyvrcholením festivalu „Dance tranzit“. Škoda, že jej v nejlepším přepůlila divadelní přestávka. A také škoda, že se vydával za pražskou premiéru takového souboje tanečních stylů. Neměl to zapotřebí.

 

Michal Stein 

FOTO: Hellerau a autor

Taneční magazín