„Taneční gala“ v podání školy JANY TOMANOVÉ

Pražský Dlabačov zcela jistě proslavil Ondřej Hejma a Žlutý pes v písničce „Sametová“. V sobotu 16. června 2018 jeho věhlasu poněkud přidala i Jana Tomanová Eriksson se svou taneční školou.

O třetím červnovém víkendu patřilo sobotní odpoledne v kinosálu břevnovského kina Dlabačov, v areálu hotelu Pyramida, tanci. A to tanci ne tak ledajakému. Přímo špičkovému a na špičkách – pravidelné každoroční prezentaci etablované taneční školy Jany Tomanové Eriksson. Poměrně slavnostní punc tomuto matiné dodali i hosté, obzvláště Sara Giselle Gordon z Masters of Ballet Academy z Londýna. O moc pozadu nezůstával ani přední člen Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem Milan Bednář. A na trojici doplnil tyto sólisty host tentokrát kolektivní – baletní škola Copéllia z Prahy 5 – Smíchova. A k tomu všemu množství dalších tanečnic z pořádající školy.

Celé představení bylo rozděleno do dvou – časovou stopáží přibližně stejných – částí. Ta první patřila výhradně klasice. Druhá polovina se věnovala tanci lidovému, etnickému i modernějšímu a částečně i současné hudební produkci.

V první části programu sázela dramaturgie poněkud na jistotu. O tom svědčí již osvědčený výběr autorů – hned čtyřikrát Petr Iljič Čajkovskij, dvakrát Oskar Nedbal a Leo Delibes, ale místo zbylo rovněž na Bohuslava Martinů, Saint Saënse, Pugniho či hudební koláž klasičtějšího střihu. Účinkující žáci školy prokázali talent, výsledky dobrého a rozumného drilu i radost a chuť se předvést těm v hledišti. Taneční skupinky v kolektivních choreografiích se zde představovaly povětšinou v lichém počtu. Což bylo dvojsečné. Některým působilo takové centrování na středního sólistu viditelné orientační potíže. Pro jiné bylo naopak milosrdné, že nevytvářeli pravidelné symetrické dvojice. K vrcholům této části patřila „Spící krasavice“ v interpretaci hostující Sary Giselle Gordon a v choreografii Maria Petipy i nastudování Vanessy Palmer. Velký aplaus i uznání odborné veřejnosti sklízela i Lucie Kozáková za osvědčenou „Umírající labuť“, tentokrát pojatou poněkud osobitěji choreografkou Lenkou Takáčovou. K výhradně choreografickým dominantám této části programu bych přiřadil nesporně „Loutky z baletu Coppélia“, díky nápaditosti i vedení interpretů od majitelky školy Jany Tomanové. Zaujala mne i choreografie Gustava Voborníka na úryvek z baletu „Sylvia“ v podání Anny Roušarové. A pozadu nezůstávala ani „Zlatovláska“ – opět od Jany Tomanové – pro Zoru Fuchsovou. Ale i další choreografie si zaslouží uznání a poklonu. Obzvláště tím, kterak respektovaly věk i taneční zkušenosti jednotlivých interpretů.

Všichni, od těch nejmenších až po ty téměř dospělé, zaujali ohromným soustředěním, svědomitostí i citem pro kolektivní výkon. Bylo vidět, že všichni – včetně realizačního týmu – společně vytvářejí sourodý tým. A to je určitě tím nejdůležitějším.

Druhá část představení se odehrávala povětšinou v lidovém duchu. Ti na pódiu se tím pádem dokázali o hodně víc odvázat a věnovat výrazu i prožitku. V tom jim napomáhaly i moderní podkladové hudební motivy ve druhé třetině této části odpoledne – hudba ze Star Wars, „Léto v Paříži“ na píseň populární Zaz či další, na hit „Lucky“ Jasona Mraze a Colbie Caillat. Mimochodem, část klipu tohoto úspěšného titulu se točila v Praze! Takže, taková cílená dramaturgie tance v choreografii Lenky Takáčové zde dostávala i další rozměry. V choreografiích tanců lidového duchu zaujala čísla připravená choreografkami Dagmar Břichnáčovou, Viktorií Kateřinou Carbonnel, Lenkou Bílkovou, ale pozadu nezůstávaly ani další v této půli již téměř výhradně ženské autorky choreografií. Jediným mužem – choreografem – zde byl hostující Milan Bednář. Choreografií polky „Ze studentského života“ se blýskla opět majitelka školy Jana Tomanová.

Jedinou menší skvrnkou, na výborné tváři celého tanečního odpoledne, byla nevyrovnanost a různá kvalita hudebních základů jednotlivých čísel. Člověk si najednou připadal jako na krasobruslařských závodech v roce 1970, kdy měl někdo doprovod na vinylové desce, jiný na kazetě, další na kotoučovém magnetofonu a kdosi si nechal (tehdy ve studiu v pražské Lucerně) sám vylisovat doprovod na originální vïnylovou desku. Občas to tu znělo, jako když se v televizi objeví reklama – zvuk se navýší o několik desítek decibelů. Zvnějšku nedokážu dobře odhadnout, zda se jednalo o nedbalou práci zvukaře v sále, anebo zda mělo dojít k vyrovnání hladiny zvuku a úpravě výšek a basů hudby někde ve studiu předem?

Taneční škola Jany Tomanové pracuje na území šestého pražského obvodu, přesněji v Dejvicích, již přes čtvrt století. Za tu dobu úspěšně připravila pro odborná taneční a baletní studia přes desítky zájemkyň i zájemců. Ale i ty stovky jejích absolventů i abonentů, které si sice nezvolily tanec jako profesi, ale získaly dobré pohybové, koordinační základy, ostřílely se při vystupování na veřejnosti a v neposlední řadě nalezly i řádku nových přátel, svědčí o tom, že práce Jany Tomanové Eriksson i dalších pedagogů má smysl a přináší ovoce. Případně i ovace.

Taneční gala školy Jany Tomanové

Čistý čas: 127 minut

Dramaturgie a režie: Jana Eriksson Tomanová a Kateřina Viktoria Carbonnel

Choreografie: Marika Besobrasová, Lenka Bílková, Dagmar Břichnáčová, Kateřina Viktoria Carbonnel, Marius Petipa, Olga Semenová, Jana Eriksson Tomanová, Gustav Voborník

Inspice: Bronia Gordon

Zvuk a osvětlení: Marek Škarpa

Kostýmy: Marta Škodová

Hudební spolupráce: Marta Škodová, Damien Carbonnel

Kamera a foto: Damien Carbonnel

———-

Foto: Damien Carbonnel

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN


 

Rozhovor s televizní i rozhlasovou moderátorku a navíc rovněž spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

„Chodili jsme ,za taneční´.“

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi.

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou.

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN