Studio ALTA se stěhuje do pražské Invalidovny

Proč? Celý holešovický areál se bourá !

Holešovické Studio ALTA se na konci února vystěhuje ze svých stávajících prostorů v industriálním areálu v Bubenské ulici. Jeho novým působištěm bude pražská Invalidovna, kde provozovatelé Studia ALTA získali od Národního památkového ústavu do výpůjčky celé západní křídlo.

Rozhodnutí opustit stávající prostory padlo koncem roku 2019. Provozovatelům Studia ALTA byl oznámen termín bourání celého areálu, kterým je předběžně léto 2021. Představa jakékoliv finanční investice do prostorů, které nemají dlouhou budoucnost, navíc s komerčním nájmem a vysokými poplatky je pro neziskovou organizaci tohoto typu neúnosná.

Zároveň se již v loňské sezóně několik členů týmu Studia ALTA podílelo na programu pro veřejnost v západním křídle Invalidovny prostřednictvím spolku Iniciativa pro Invalidovnu, a tak se při hledání dočasného působiště stala právě Invalidovna logickým cílem. Přesto tento objekt prostorově zcela nevyhovuje požadavkům tanečního umění a hledání dlouhodobého působiště Studia ALTA proto nadále pokračuje.

„Přesun Studia ALTA do národní kulturní památky se silnou historií je pro nás odpovědným krokem, který upevní poslání naší organizace – kultivovat lidi i okolí, vytvářet kreativní prostředí navazující na historii místa, nabízet kvalitní umělecký program v mezinárodním kontextu, poskytovat vyžití pro místní komunitu. Věříme, že naše činnost poukáže na důležitost rozhodnutí generální ředitelky NPÚ p. Goryczkové využívat část budovy Invalidovny i v budoucnu, tedy po celkové rekonstrukci budovy, ke komunitním a kulturním aktivitám,“ doplňuje Lucia Kašiarová ke společnému záměru Studia ALTA a NPÚ.

Poslední akce pro veřejnost se v halách v ulici Bubenská bude konat v sobotu 29. února. Kromě kulturního a komunitního programu se návštěvníci můžou těšit na koncert Báry Zmekové a rozlučkový večírek. Program v Invalidovně pak Studio ALTA zahájí 6. května. Zdejší akce budou vznikat v úzké spolupráci s NPÚ, který se zaměří především na komentované prohlídky a další program, který zprostředkovává historii Invalidovny veřejnosti. Studio ALTA bude pokračovat v uvádění tanečních a divadelních představení, pořádání filmových promítání, výstav či komunitních akcí. Zároveň zde prohloubí své aktivity pro umělce a rozšíří rezidenční prostory a ateliéry. Na začátku února budou vyhlášeny otevřené výzvy na projekty, které se budou moct do oživení Invalidovny zapojit. „Od spolupráce se zavedenou organizací, jakou je Studio ALTA, si slibujeme především vytvoření kvalitního kulturního programu a zázemí pro návštěvníky, na které bychom mohli navázat i po dokončení kompletní obnovy Invalidovny,“ dodává kastelán Miroslav Indra.

Studio ALTA vzniklo před jedenácti lety jako prostor pro tvorbu a uvádění zejména tanečního umění. Postupem času se proměnilo a rozrostlo na multikulturní centrum a tvůrčí hub propojující umění a různorodé komunity. V programu Studia ALTA dominují odvážná, inovativní díla, jejichž cílem je inspirovat k angažovanosti, kreativitě, sdílení a konstruktivnímu dialogu s jinakostí, která je základem otevřené a zdravé společnosti. Studio ALTA na konci února 2020 opustí industriální haly v ulici Bubenská a od května 2020 bude své hodnoty a poslání rozvíjet v karlínské Invalidovně.

Monumentální budova pražské Invalidovny byla postavena v letech 1731 – 1737 podle plánů významného barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera na pokyn císaře Karla VI. Habsburského. Ve stejné době došlo z podnětu Dvorské válečné rady ke zřízení invalidoven v Pešti a ve Vídni. Pražská Invalidovna byla financována z prostředků soukromé nadace, jejíž vznik ustanovil ve své závěti hrabě Petr Strozzi. Ta nabyla platnosti v roce 1664, kdy byl hrabě Strozzi smrtelně zraněn. Nadace byla určena na podporu a zajištění válečných invalidů, nemohoucích a zestárlých vojáků.

Původní plány na stavbu Invalidovny byly velkolepé – půdorysu devíti čtvercových nádvoří měl dominovat centrálně umístěný barokní kostel a kapacita areálu byla stanovena na 4.000 osob s veškerým zázemím pro důstojný život vojenských invalidů. Z důvodu nedostatku financí byla nakonec realizována pouze jedna devítina komplexu. Dokončená část poskytla azyl pro téměř 1.000 obyvatel a nejvyšší doložený počet ubytovaných mimořádně dosáhl 1.400 osob. Invalidovna představovala téměř soběstačný organismus, který poskytoval svým obyvatelům vše potřebné, včetně ubytování, pravidelné stravy a ošacení. Jedním z nejznámějších obyvatel Invalidovny byl ve 20. letech 20. století i Josef Sudek, pozdější významný fotograf, který zde nafotil svůj první cyklus fotografií „Z Invalidovny“.

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

„Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Klimatická krize à la UFFTENŽIVOT

V paláci Akropolis již v půli prosince. Tentokrát na pódiu bez Jiřího Šimka! Inspirace Alejandrem Jodorowskym. Jevištní duo dvou performerek jménem Sára. Dojde i na bublifuk!

Na začátku třetího týdne posledního měsíce roku 2019, konkrétně v pondělí 16. prosince, se v žižkovském Paláci Akropolis uskuteční divadelní premiéra souboru Ufftenživot. Ten, jako svůj druhý projekt v tomto roce, uvede inscenaci „What’s happening“. Vznikl jako vyústění autorské spolupráce performerek Sáry Märc a Sáry Arnstein. V inscenaci, jež se pohybuje na hraně forem i žánrů, autorky – pomocí imaginativní hry – podněcují divákovu fantazii v přemýšlení nad klimatickou krizí a k zaujmutí vlastní osobní odpovědnosti.

Autorský projekt Sáry Märc a Sáry Arnstein balancuje na hraně divadelní a objektové performance, na hraně ozdravného rituálu. Snaží se působit ve jménu celého ekosystému a na hraně absolutního chaosu. Skrze otevřenou polo-improvizovanou hru vytváří performerky na jevišti obrazy, do nichž se stylizují a kontinuálně přetváří jejich počáteční význam. Inspirovány Alejandrem Jodorowskym volně putují napříč různými symboly k rozechvění divácké imaginace i osobní reakce. „Dokáže tanec, text, jevištní obraz a upřímnost zachránit svět? My bychom byly rády, ale občas nám nezbývá nic jiného než oči pro pláč a vlastní tělo jako zdroj moudrosti i útěchy, jako střelka v moři sociálně-ekologicko-kulturních témat,“ dodávají obě autorky.

V inscenaci „What’s happening“ obě interpretky i autorky zároveň do sebe skládají situace, nálady, atmosféry a příběhy. Co má společného kult těla a oteplování, bublifuk a vědecká práce, včely a tanec? Kam nás může dovést hledání souvislostí? Jsme ve svém světě v bezpečí, nebo je konec světa blízko? A co když vám na vaše otázky nikdo neodpoví?

Inscenace se volným plutím asociací, hrou a přirozenou úzkostí snaží apelovat na důležitost nejen upřímné diskuze, ale i nutné přímé akce v době klimatické krize.

Projekt vznikl pod hlavičkou malého, originálního souboru Ufftenživot, který si ve svých inscenacích klade velké otázky, protože mu nic jiného nezbývá.

»What’s happening«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Kateřina Sochací

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Dvě derniéry v ALTĚ a PONCI

Studio ALTA upozorňuje: Projekty Petry Tejnorové a Terezy Ondrové „Pojďme na tanec“ a „Nothing Sad“ v Praze v druhý prosincový týden naposledy!

Po dvou letech intenzivního uvádění se představí v Praze naposledy dva taneční projekty režisérky Petry Tejnorové, „Nothing Sad“ 11. prosince ve Studiu ALTA a „Pojďme na tanec“ 12. prosince v divadle PONEC.

Oba projekty spojuje, kromě jména režisérky, také osobnost tanečnice Terezy Ondrové, která patří k vůdčím postavám současné české scény. Stabilně, dá se říci, že již po 15 let. V představení „Pojďme na tanec“ si zahrála také známá česká herečka Halka Třešňáková, pro kterou byla spolupráce příležitostí, jak se vrátit k nonverbálnímu divadlu, ze kterého původně vychází.

„Pojďme na tanec“, tělesný dokument o současném tanci, jehož cílem je přiblížit co nejvíce divákům tuto v ČR stále málo známou, avšak široce pochopitelnou a v neposlední řadě i veskrze zábavnou uměleckou formu, byl s úspěchem uveden v mnoha českých regionech či na Slovensku a v anglické verzi ve Velké Británii, Německu a Itálii.

Tvůrci projekt označují za „stručný manuál pro vystrašené diváky, neboli pokus, jak těm, kteří se tance obávají, poskytnout ,návod´ na překonání strachů.“ Počáteční inspirací byla otázka, zda se abstraktní tanec dá vysvětlit a pochopit. Výsledek, na němž se kromě režisérky autorsky podíleli i všichni účinkující (Tereza Ondrová, Halka Třešňáková, Helena Arenbergerová, Martin Talaga a Helena Araujo), kombinuje živelný tanec s mluveným slovem. Osobní zpovědi se střídají s přednáškovými motivy a tanečními ukázkami, kterým nechybí nadhled, ironie a humor.

„Úvod do nevypočitatelného světa současného tance se zkrátka nad očekávání vydařil.”, zhodnotila představení kritička Lucie Kocourková v magazínu Opera Plus.

„Nothing Sad“, o poznání intimnější taneční trio, bylo premiérově uvedeno na festivalu 4 + 4 dny v pohybu v říjnu 2017. Dále byl projekt uveden mimo jiné na festivalech Malá inventura či Pražské Quadriennale v sekci PQ+. Derniéra proběhne v obsazení se slovenským tanečníkem Danielem Račkem namísto Nathana Jardina.

Tematicky se projekt inspiruje esejí astronoma J. Keplera „O šestiúhelné sněhové vločce – poutavé čtení o ničem“. A také hrou s energií, fyzičností a organizací… Fyzikální zákony a chemie určují náš svět, stejně jako nás utváří naše minulost a paměť. Energie rozvíří vlnové délky jak tance, tak představivosti. Pohyb, tělo, tanec vnímáme v daném okamžiku – je tu a najednou není, zmizí navždy pryč. Existoval vůbec? Tři těla v prostoru, jejich náhlé uspořádání, neustálá změna hmoty a tvarů jako spouštěč vzpomínek, emocí a obrazů. Kolik života můžeme vtlačit do jediného zamrzlého okamžiku?

Uznávaná taneční kritička Lucie Kocourková shrnula představení takto: „Nothing Sad je hrou s pohybem, která uspokojí diváka naladěného na proměnlivost dynamiky pohybu a schopného vnímat čistý pocit, nikoli hledat význam. Protože i když byly motivace intelektuální, výsledek je čistě emoční a analýze se vzpírá.“

Neváhejte a využijte poslední šance vidět tato ojedinělá představení.

Foto: Archiv Studia ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN