Expedice do vnitřního prostoru zasaženého absencí blízké osoby
Performativní akt pro dva a více lidí.
Projekt song lines je osobní expedicí do vnitřního prostoru zasaženého absencí blízké osoby, jedné přítomnosti a paměti. Je to intuitivní hledání podstaty této zkušenosti.
V hloubce choreografické práce spočívá hledání odpovědí na otázku, jak takový traumatický zážitek může ovlivnit naše tělo, ačkoli samotná ztráta je uložena v lidském nitru a je externě neviditelná.
Tímto hledáním tak vzniká pomyslná mapa prostoru, kde vzdálenost od dané zkušenosti v čase a bytí je hlavním měřítkem – navigací k objevování, kde jsou emoce návratem do ztracených míst, kde slova a těla můžou být velice blízko i neskutečně daleko od sebe samých.
Název projektu pochází z knihy Songlines – Bruce Chatwin, která popisuje zkušenosti domorodého obyvatelstva v Austrálii a zaznamenává jejich mytologii, říká, že tento svět byl „vyzpíván“ nativními předky.
Zpěv jako akt vytvoření nového světa spočívá v duchovní povaze vznikajícího díla
21. 10. 2019 Česká premiéra Studio ALTA Praha, 5. 11. repríza
12. 12. 2019 Slovenská premiéra – Nová Synagóga Žilina
Koncept: Tomáš Janypka
Autor/Performer: Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)
Dramaturgická spolupráce: Marie Gourdain (FR)
Choreografická spolupráce: Matthew Rogers (US)
Hudební konzultace: Elia Moretti (IT)
Světelný design, koncepce kostýmu: Michal Hor Horáček (CZ)
Výroba kostýmu: Eva Judová
Produkce: SKOK z.s. a ZDRUHESTRANY z.s.
Poděkování: Dominique Boivin
Projekt vznikl ve spolupráci s: Záhrada CNK, Divadlo Pôtoň, Studio ALTA, Župný dom Púchov a Podivný Barón, Bazaar Festival Praha, Litomyšl ZUŠ, Žilina Stanica-Záriečie, SE.S.TA – centrum choreografického rozvoje, Plzeň – Moving Station a Malovice Švestkový dvůr. Tento projekt bol podporený z verejných zdrojov Fondu na podporu umenia.
Premiéra „Kvint et Sense“ zpřítomní vesmírné vibrace jako prapůvod veškeré existence
Holešovické Studio ALTA uvede 10. září premiéru s názvem „Kvint et Sense“. Ta vzniká pod vedením Petra Šavela, slovenského tanečníka působícího v Bruselu. Představení vychází z vědeckého poznatku, že vše kolem nás a v nás je vibrující hmota a naše těla jsou schopná tyto vibrace vnímat. Pětice tanečníků se tak stává prostředkem pro manifestaci všech vibrací, které nás tvoří a obklopují. Obsazení spojuje výrazné česko-slovenské taneční osobnosti a brazilského tanečníka Renana Martinse, kterého pražští diváci znají ze spoluprací se souborem ME-SA.
Einsteinova teorie gravitačních vln a vibrací byla donedávna považovaná za utopii, byť čínská medicína s těmito principy pracuje již tisíciletí. Západní svět na základě nejnovějších vědeckých poznatků dohání věci, vůči kterým byl odpradávna skeptický. V teorii vibrací jako původu všeho tak dnes panuje vzácná shoda mezi západním racionalismem a východní filozofií.
Vibrace je vlnění všech atomů, díky kterému vzniká bioelektrická energie a veškerá hmota ve vesmíru. Tanečníci se snaží tyto vibrace uvědomit, vnímat a artikulovat přes svoje tělo – to vše v kontaktu s vibracemi hudby, diváků, prostoru a všeho kolem nich.
Výsledkem je tanec tady a teď, abstraktní a konkrétní zároveň, plný obrazů, které rozeznáváme, ale neumíme je pojmenovat. Tyto archetypální obrazy umožňují divákům vidět to, co potřebují vidět – od příběhů vzniku a zániku lidstva až po osobní zkušenosti a vzpomínky.
V takto vytvořeném prostoru zaniká hierarchie a nepřirozené společenské struktury, které přivedly svět do dnešní krize. Zůstává pouze bytí, kolektivní paměť lidstva, možnosti zapsané v prostoru a času a archetypy, kterým významy vtiskuje každá individualita…
»Kvint et Sense«
Vytvořili a účinkují: Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová, Lucia Kašiarová, Renan Martins de Oliveira, Peter Šavel
Hudba: Tomáš Vtipil
Světelný design: Zuzana Režná
Produkce: danceWATCH / Karolína Hejnová, Linda Průšová
Koprodukce: Studio ALTA
Za podpory: Magistrátu hl. m. Prahy, Ministerstva kultury ČR, ALT@RT
Rezidence s koučinkem vrcholí! SE.S.TA i vás zve na zbývající body jejího programu.
Jedním z vrcholů nabitého týdne, který naplňoval program od 21. – 29. 8. 2019 v rámci unikátního projektu „Rezidence s koučinkem“,byl víkendový Kulatý stůl pod mottem: „Choreografovat teď“, který se odehrál 25. 8. od 13.00 hodin v Korzu Národní galerie Praha. Tuto akci organizuje Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, které rozvíjí tvorbu současných domácích i zahraničních choreografů. Účastníci v dialogu s choreografkami – koučkami Cathy Casey a Anou Dubljevic. A to vše probíhalo ve spolupráci s Národní galerií Praha a Studiem Alta.
Kathy Casey: „Co to znamená být nápomocný,“ Kanadská tanečnice, choreografka, dramaturgyně a umělecká ředitelka Montreal Danse Kathy Casey rozvíjela téma „Co to znamená být nápomocný?“ Zejména hovořila o roli dramaturga v procesu tvorby a představila různé cesty, jak tento úkol naplňovat.
Jedna z choreografií lektorky Any Dublevic
Nově pozvaná srbská osobnost choreografie Ana Dubljevic pak vedla konverzaci na téma „Feminismus v taneční dramaturgii“.
Ana Dublevic totiž na poslední chvíli nahradila nemocnou a indisponovanou původně ohlášenou světoobčanku Valentinu Desideri z Itálie a Nizozemska. Ana Dubljevic je srbská performerka, tanečnice a choreografka. Je aktivní členkou Station-Service v Bělehradě. Získala bakalářský titul v oboru výtvarných umění na univerzitě v Bělehradě a magisterský titul v oboru choreografie a performance, studovala na Institutu aplikovaných divadelních studií v německém Giessenu. Pracovala s řadou uznávaných lektorů (Bojana Kunst, Sergej i Nikolina Pristaš, Ana Vujanović, Marten Spangberg, Marcelo Evelin, Martin Sonderkamp, Francesko Scavetta, Jonathan Borrows, Mathilde Monnier, Esther Salamon), byla stipendistkou tanečních vzdělávacích programů jako DanceWeb a Nomad Dance Academy, byla rezidentkou různých evropských uměleckých center a její práce byla podporována četnými evropskými uměleckými sítěmi, jako jsou APAP, DNA a LLB. Ana se také zabývá problematikou umělecké spolupráce a zkoumá různé způsoby práce v nehierarchických strukturách.
Zároveň Vás zveme na „Work in progress“ – ukázky z tvorby rezidentů Rezidence s Koučinkem v prostorách Národní galerie Praha. Ta se uskuteční ve středu 28. 8. 2019 v 15.00 hodin a následně den poté 29. 8. 2019. Tento druhý den však půjde o „Work in progress“, propojený s přednáškou kurátora a historika umění Viktora Čecha (CZ), zkoumajícího vztah současného tance a současného vizuálního umění ve Studiu Alta v 19.30 hod.
Viktor Čech: „Choreografický moment“„Vztah současného tance a současného vizuálního umění v poslední době zaznamenal na světové scéně řadu výrazných vzájemných přesahů. Zvlášť výtvarná scéna znovuobjevila tanec a choreografii jako podnětný prostředek k práci s lidskou tělesností, sociálními otázkami a dalšími podněty. Často se přitom, obdobně jako v o něco starší vlně ,konceptuálního´ tance, jedná o podnětné příspěvky k vnímání lidského těla. Je to o pohybu a reakci společenských struktur. To vše může být zpětně podnětné i pro většinou přece jen v odlišných kolejích často uvažující taneční komunitu,“ vysvětluje Viktor Čech.
„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“
Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interviewvzniklonaopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.
V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?
„Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“
Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?
„Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“
Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?
„Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“
Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?
„Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“
Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?
„Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“
Ze zkoušek před premiérou „Nincs“
Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?
„Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “
Mám dojem, že se vždy neorientujetena stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…
„Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“
Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem
Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…
„Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“
V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?
„Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“
Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje
Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?
„To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“
V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?
„Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“
Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.
Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová
