Neustále živé vzpomínky na EVU PILAROVOU

Nejen sympatická osobní vzpomínka zpěváka Hynka Tomma na naši skvělou ženskou pěveckou legendu


Tak trochu ve víru opatření kolem corona-viru určitě zůstala neprávem stranou smutná informace o úmrtí bezkonkurenční pěvecké hvězdy swingu, jazzu, popu i skvělé herečky – československé Zlaté slavice EVY PILAROVÉ. 14. březen 2020 se stal, po loňském úmrtí Karla Gotta, dalším tragickým dnem celé moderní populární hudby v Čechách i na Slovensku.

TANEČNÍ MAGAZÍN na tuto velkou osobnost nezapomněl. A teď vám – sice s menším odstupem – přináší hrst vzpomínek a hlavně velmi osobní vyznání zpěváka Hynka Tomma.

Co možná (už) nevíte

Eva Pilarová zpívala v sedmdesátých letech s jednou z nejskvělejších rockových formací, které tehdy na našem území vůbec mohly vystupovat. Posuďte sami: sólovou kytaru obsluhoval Zdeněk Juračka (hrával v Rebels, Tangu, Hevalu Jany Kratochvílové či Žlutém psu – zemřel v roce 2017), za klávesami seděl Pavel Větrovec (vystupoval v Semaforu a později dlouho vedl doprovodnou kapelu Karla Gotta a toho i sólově doprovázel na klávesy). Na saxofony a dechové nástroje hrál Jan Kubík (ten vystřídal rockové formace jako Flamengo, Bohemia a Labyrint či skupinu Oty Petřiny ale hrál i jazz v Pražském big bandu Milana Svobody a pop v orchestru Discobolos). Bicí ovládal Michal Vrbovec (se zkušenostmi ve Sputnicích, Framusu Five i Jazz Q), toho pak vystřídal Rudolf Taska. A na basovou kytaru Evu Pilarovou doprovázela rocková legenda Vladimír „Guma“ Kulhánek (má na kontě vystupování v Semaforu, Flamengu, Bohemii, Skupině Leška Semelky, Mišíkově ETC, Krausbery či Blues bandu Luboše Andršta a stal se členem rockové Síně slávy). Ten výčet mluví za vše. Hvězdná zpěvačka prostě musela mít hvězdnou kapelu…

Málokdo si dnes už vzpomene, že  Eva Pilarová měla v repertoáru souběžně s Jaroslavem Hutkou, samozřejmě v jiném aranžmá, lidovou píseň „Vandrovali hudci“. Konkrétně z legendární – ještě před jeho emigrací v roce 1978 „zakázané“ – dlouhohrající desky „Stůj, břízo zelená“. Ačkoli se to mnohým tehdejším „mocipánům“ nelíbilo, vystupovala s ní na koncertech, i když se Hutka odebral do exilu. Dokonce ji i studiově nahrála.

Kolem nahrávky české verze hitu Bucka Owense „Největší v Las Vegas“ v podání Evy Pilarové (v roce 1971) vznikly tehdy mezi lidmi různé narážky. Text Zdeňka Borovce tam pojednává o člověku, který vůbec neuspěl, ba zkrachoval, v Las Vegas. Končí slovy: …teď už máš jen bílou hůl/ Před kasinem stáváš v půl/ Vekou nulou ses stal/ Největší ze všech nul, v Las Vegas…“ Údajně měla být prý tak trochu narážkou na Karla Gotta, že až natolik hvězdně v Las Vegas koncem šedesátých let nezazářil. Zdá se to však vysoce nepravděpodobné. Už i z toho důvodu, že právě Zdeněk Borovec se stal, po tragické smrti Jiřího Štaidla, jedním z nejbližších Gottových textařů. Ale pravdu se již, bohužel, nedozvíme. Postupně si ji Zdeněk Borovec, Karel Gott i Eva Pilarová odnesli na věčnost…

Evu Pilarovou si jako herečku většina diváků pamatuje spíš ze „semaforských“ filmů a z jeviště tohoto divadla. Svůj velký herecký talent však tato vynikající zpěvačka uplatnila i počátkem osmdesátých let. To jí Miroslav Horníček napsal zájezdový pořad jménem „Randevú pro Evu“. Zpívala i herecky v něm vystupovala s Milošem Kopeckým. V době, kdy byl pan Kopecký nemocen, tak za něj zaskakoval sám Miroslav Horníček. Viděl jsem tento pořad s Kopeckým i Horníčkem. A mohu potvrdit, že to byl herecký koncert. A to i hereckou zásluhou Evy Pilarové.

S Evou Pilarovou krátce spolupracoval také někdejší dlouholetý kapelník Josefa Laufera a pozdější šéf pěveckého sboru Karla Gotta – Bohuslav Myslík (zemřel v roce 2009). Bylo tomu tak zhruba v polovině osmdesátých let. Vždy o Evě mluvil jako o dokonalé profesionálce, s níž bylo radostí vytvářet nový repertoár. Prostě, nemohl si ji vynachválit.

Hynek Tomm a Eva Pilarová

A teď již vzpomínka zpěváka Hynka Tomma:

»Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.«

Evu Pilarovou jsem obdivoval už jako malý kluk. Poznali jsme se spolu osobně, když mi bylo jedenáct.

Jednoho dne jsem zašel za ní do šatny: ,Paní Pilarová, prosím,´ oslovil jsem ji před jejím nástupem na jeviště, ,potřebuji od vás poradit…´. A pustil jsem jí svou nazpívanou píseň. Šlo o audio záznam z České televize, z Celostátní soutěže v sólovém zpěvu, kde jsem tehdy zvítězil. Eva mne pochválila, řekla, že mám velký talent, což mne vážně hodně povzbudilo. Takže jsem se osmělil k ještě drzejší otázce: ,A nepřijela byste si do Chebu se mnou zazpívat?´

Eva se usmála, a se slovy: ,Napiš mi a domluvíme se,´ se rozloučila – a skutečně přijela!

Pak už jsme si zazpívali společně nejen v Chebu, ale později i v dalších městech naší republiky. Stali se z nás přátelé. Nebylo snad jedno léto, kdy bych se nepodíval k Evě na chalupu.

Byly to krásné začátky a já jsem za ně Evě upřímně vděčný. Pak asi už nikdy nezapomenu na den, kdy mne sama vyzvala, zda bych jim nezazpíval v kostele v České Kamenici. U příležitosti její oslavy s Janem Kolomazníkem – dvaceti let společného manželství. Byla to pro mne velká čest!

Eva byla nejenom vynikající zpěvačka, byla i skvělá kamarádka. Když mně v Týně nad Vltavou, během zkoušky textu písně pro film ,Kameňák 3´, někdo odcizil tašku s penězi a foťákem, Eva se mi ihned nabídla, že mi pošle peníze, že mě založí.

A když jsem nastoupil do Hudebního divadla v Karlíně a neměl v Praze kde bydlet, nabídla mi, že můžu  bydlet u ní na chalupě a dojíždět….

Prostě, Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.“

Hynek Tomm s Evou Pilarovou a dalšími spolupracovníky ve studiu

Děkujeme Hynku Tommovi a věříme, že na naši skvělou zpěvačku budete s námi vzpomínat jen v tom nejlepším. Čest její památce.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, choreografkou, kostýmní výtvarnicí a bývalou vrcholovou gymnastkou SIMONOU CHYTROVOU

„Byla jsem víc hlavou dole, než nahoře“

Má za sebou kariéru divadelní herečky v legendárním Semaforu. Setkáváme se s ní na filmových plátnech nejen v roli herečky, ale často i autorky návrhů kostýmů. Objevila se i v cyklickém televizním pořadu ČT „Třináctá komnata“, kde se vyznala ze svých někdejších zdravotních problémů, které jí přinesl vrcholový sport. A právě o sportovní gymnastice, tanci, ale i ostatním životě jsem si se SIMONOU CHYTROVOU přišel popovídat. A jelikož se známe ještě od její éry v Semaforu, snad nám čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU prominou tykání.

Jaké byly Tvé první ještě předškolní pohybové aktivity?

Byla jsem hyperaktivním dítětem a i dnes stíhám několik činností najednou. Pravděpodobně proto mě  rodiče asi v pěti letech zapsali do oddílu sportovní gymnastiky. Nedalo se to se mnou vydržet, byla jsem víc hlavou dole než nahoře.“

Simona Chytrová jako gymnastka na snímku z rodinného alba

Byl někdo Tvým výrazným a ovlivňujícím vzorem?

Od mládí byla mým vzorem Věra Čáslavská a také snad první knížkou, kterou jsem přečetla, byla její ,Cesta na Olymp´.“

Simona se může pyšnit autogramem a  osobním věnováním sedminásobné olympijské vítězky (o to cennějším, že je z roku 1975, kdy tady Věra Čáslavská zrovna neměla ustláno na růžích)

Jak hodnotíš vývoj sportovní gymnastiky až po dnešní dobu? Uznáváš spíš ženské typy éry Věry Čáslavské anebo pozdější soutěžící „holčičky“?

Myslím, že sportovní gymnastika prošla dlouhým vývojem. Za dob Věry Čáslavské gymnastky vypadaly ještě jako zralé ženské, ale za mé éry byly v kurzu malé, drobné typy po vzoru ruských gymnastek, jakou byla tehdy třeba Olga Korbutová. Ale to samozřejmě souviselo s tím, že v této době se začaly dělat technicky daleko obtížnější a náročnější prvky, které vyžadovaly subtilnější postavy. V dnešní době, jak to stačím sledovat, je velkým problémem sportovní gymnastiky její nedostatečná ekonomická podpora.“

Zažila jsi někdy Věru Čáslavskou i jako trenérku?

Ano, Věru jsem měla možnost zažít jako trenérku ve vrcholovém středisku v Praze, do kterého jsem byla v deseti letech zařazena. Vytvořila mi choreografii pro prostná, se kterou jsem slavila úspěchy i na mezinárodních závodech.“

Vzpomínáš dnes, po svých tehdejších zdravotních komplikacích, vůbec na gymnastiku v dobrém?

Jak se to vezme. Horší se zapomíná vždy dříve… A s odstupem času musím uznat, že mi gymnastika dala hodně do života: cílevědomost, vytrvalost a v neposlední řadě mi i vyformovala postavu, která se mi tak dodnes lépe lehčeji udržuje.“

Vedli jste i syna od dětství ke sportu?

To byl stejný případ jako já – opět hyperaktivní. Vítek je talentovaný na míčové sporty, takže od malička hrál tenis, florbal a basket, ale určitě po mých zkušenostech jsem nechtěla, aby sport dělal vrcholově.“

Simona Chytrová dnes

Chodila jsi na střední škole do klasických tanečních? A kde?

Několik kurzů jsem navštívila v Hradci Králové. Ale v té době jsem procházela nelehkým obdobím nemoci, byla jsem enormně hubená, takže se ke mně moc tanečníků zrovna nehrnulo 🙂 “

Jdeš sama od sebe ráda do divadla  i na klasický balet?

Ale samozřejmě, na klasický balet se do divadla ráda podívám.“

Jaký druh tance si třeba pustíš v televizi?

Nevím, jestli to zrovna a často vysílají v televizi, ale mám ráda street-dance.“

Kdyby Tě Česká televize pozvala soutěžit do StrarDance, přijala bys takovou nabídku?

Tak na tuto nabídku už několik let marně čekám! Snad, když si někdo z organizátorů přečte tento rozhovor, by mě mohli konečně oslovit 🙂 !!!“

Máš na svém kontě i choreografie nejen pro divadlo Semafor… Co je – podle Tebe – klíčové ve spolupráci dobrého choreografa s tanečníky?

Choreografie je mojí druhou láskou a dokonce jsem uvažovala o studiu tohoto oboru na AMU.“

Na archivním snímku ze zkoušky předvádí Simona Chytrová (uprostřed) choreografii v legendárním divadle Semafor, zcela vpravo herečka, zpěvačka a výtvarnice Věra Křesadlová (jinak matka synů Miloše Formana)

Jak naopak vycházíš s choreografy v opačném gardu, v pozici herečky?

Já si myslím, že dobře, protože taneční projev je mojí předností.“

Jak ses vůbec, jako někdejší sportovkyně a pozdější herečka, dostala k návrhům kostýmů?

Od malička jsem ráda malovala, ,výtvarno´ mě vždycky přitahovalo. První možnost se mi naskytla v divadle Semafor, kde mi Jiří Suchý dal možnost navrhovat kostýmy pro svá představení. A pak postupně přišly další příležitosti pracovat jako kostýmní výtvarnice pro film.“

A poslední černobílý archivní snímek. Ačkoli byly symbolem divadla Semaforu klobouky buřinka a slamák, tak zde mají na hudební zkoušce Jiří Suchý a Simona Chytrová – bekovku a kulicha!!!

Baví Tě to? A proč nejvíce?

Baví, protože zde můžu uplatnit a propojit několik uměleckých profesí – a už jsme zase u mojí hyperaktivity, navíc navrhování mě nabíjí energií a umožňuje mi projevovat mou fantazii a nápady.“

Jsi manželkou filmového režiséra. Nepokukuješ po očku třeba po režii divadelní?

Tak to s určitostí mohu říct, že ne. Moje hyperaktivita tento obor nezahrnuje.“

Děkuji za rozhovor a těším se někdy na viděnou. Třeba při tenisu, který se již do tohoto rozhovoru nevešel?

Foto: archiv Simony Chytrové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ALTA ve víru jubilea

Trochu jako za socialismu vypadala vrcholící oslava 10. narozenin studia ALTA. Na všechno a všechny tam totiž byly fronty!

Za studiem ALTA stojí tanečnice roku 2012, slovenská choreografka a pedagožka i performerka Lucia Kašiarová. To ona je tou „matkou zakladatelkou“. A kdo další se za tímto famózním projektem skrývá? Desítky dalších spolupracovníků, kteří – jak jsme se během narozeninového programu dozvěděli – jsou opravdu jen a pouze spolupracovníky. Alta prý totiž nemá ani jednoho kmenového, stálého zaměstnance! Na výročních oslavách se v roli tiššího, leč důležitého, společníka studia ALTA nenápadně představil i Petr Voříšek, známý jako šéf techniky Národního divadla v Praze. Konkrétně jeho Nové scény. A jak vlastně oslava „desátin“ ALTY (nejen) v sobotu 15. září 2018 probíhala?

Tak takto se před deseti lety v ALTĚ začínalo…

Již koncem letošního srpna přijely do Prahy-Holešovic na industriální scénu ALTY aktivně pogratulovat hvězdy současného českého, slovenského a světového tance. Proč zrovna ony? Jelikož jsou a vždy byly příznivkyněmi ALTY a v minulosti zde úspěšně opakovaně vystupovaly, ale i ochotně vyučovaly i vedly workshopy. Jmenovitě to byli Julyen Hamilton, Jaro Viňarský, Peter Šavel, Stano Dobák, Renan Martins a Rasmus Ölme. Toto hvězdné sexteto mužů darovalo ALTĚ originální dárek. Přichystalo „narozeninovou“ sérii tréninků, neformálních setkání a veřejných impro-jamů. Mezi 20. až 23. srpnem se tak každý večer odvíjel ve zcela jiné sestavě a přiblížil nadšeným divákům nejrůznější zákoutí umělecké improvizace.

A tak vypadá“obývák“ ALTY dnes

Shodou okolností jsem na oslavu ALTY přijel bezprostředně ze železničního muzea. A první záležitost, která mne uvítala u vchodu – označená jako „překvapení z pátku“ vcelku navazovala na odpolední zážitek. Nikde neuvedený autor (anebo autorský tým?) zde prezentoval záležitost spíše z výtvarných sfér – animovaný mozek nádraží před dvaceti či třiceti lety. Co to obnášelo? Blikající soustavu semaforů a část dřívější mechanické (s překlopnými políčky) cedule s odjezdy vlaků. Fajn. Alespoň jsme hned na počátku mohli zjistit, zda nám ještě neodjel vlak…

Dalším postupným bodem návštěvy byla exhibice oblíbeného a na (nejen) festivalech úspěšného Holektivu. Protentokrát se zaměřili na všudypřítomný jev. Na který? To prozradí již název: „Selfí“. A parafráze na tuto moderní „infekční nemoc“ se opravdu povedla. Není divu, že se před „alťáckou černou komorou“ Holektivu vinula dlouhatááánská fronta…

Oslavy probíhaly všude i ve zkušebnách…

V hlavním (a před deseti lety původním i jediném) sále ALTY nás očekával jeden z vrcholů (pod)večera. Známá britská tanečnice s českými kořeny Andrea Miltnerová se protentokrát spojila s neméně zdatnou a kreativní Markétou Jandovou. A bylo z toho svižné dílko „Klavírní přelud“. Během necelé čtvrthodinky na diváka obě protagonistky valily takový balík nápadů a gagů, že se tomu ani nechtělo věřit. Zvláště jejich závěrečné koncertní antré v plavkách bylo k popukání.

Obě vystupující v plavkách tak trochu připravily na další postupný výstup. Jednalo se o průběžnou akci, na níž tudíž nemusela být fronta. Ale i tak byla! Bára Látalová zde na dvorku představila své „Bivakování v centru“. V čem spočívalo? V nahé hlavní protagonistce v malém stanu. Aby svou nahotu neskrývala celtou, tak v občasných časových periodách vybíhala, aby si zakousla něco ze zdejší zelené vegetace. Parodie na vegetariánství dodala tomuto, již tak odvážnému, počinu Látalové další rozměry.

Marie Gourdain a Štěpán Hejzlar divákům v nejzazší (západní) části ALTY připravili svůj kabinet kuriozit pod názvem „Tělo – kuriozita – voyer“. Jednalo se o jeden z nejsilnějších momentů tohoto dne. Spojení výtvarných i tanečních dispozic Gourdain zde v plné síle dalo vyniknout zdánlivě až dekadentnímu zprvu nesourodému celku výtvarných trojrozměrných artefaktů (převážně drobných plastik a asambláží). A to vše s tanečními čísly průvodkyně, které výslednému celku dodaly onen potřebný pouťový punc.

Cestou z kabinetu kuriozit se představila – stejně jako Látalová – na dvorku i Lenka Tretiagová. Tentokrát nikoli v rouše Evině. Ale se svým Voicebandem naplnila exteriér kolem ALTY hravostí a nenuceností. Program jejího studia se ostatně jmenoval „Altu plníme hravostí“.

Velkou narozeninovou kytku ALTĚ věnovalo i Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Při vstupu do „obýváku“ ALTY diváka nemohla nezaujmout skvělá parodie na peep-show. Probíhala v patře tohoto obýváku. Čili nad barem. Divák musel projít do klasického prostoru v patře, kde probíhají obvykle setkání či menší workshopy. A odtamtud ještě po schůdcích do jakéhosi polopatra. A tam na něj čekala produkce Jany Novorytové a Mish Raisové „Osobní znejistění“. Opravdu zdařilá. Parodovala ostatně i stále užívanější 3D projekce.

Další, tentokrát přízemní, prostor za obývákem studia ALTA skýtal možnost hravého antré v parafrázi na protichemické oblečky. Byl v duchu nalézání a hledání. V čase i prostoru. Zajímavé.

Přání k narozeninám i s milými dětskými pravopisnými chybami se objevovala rovněž na  zdejší nástěnce, jindy plné pouze praktických vzkazů a inzerátů

Níže pod zmíněnou peep-show, v přízemí, v dětském koutku se představily ve vrcholném programu podvečera jeho hlavní protagonistka Lucie Kašiarová společně  s Terezou Ondrovou jako Altmaterky v krátké gagy nabité férii „Pravda“. Jejich výkon umocňovala možnost diváckého sledování kruhovými průhledy ve stěně. Takže vlastně technicky navazovalo na peep-show nad sebou.

Jirkovi Šimkovi a Sáře Arnsteinové se v ALTĚ zjevně zalíbilo na WC. Po velice úspěšném „Toilettalku“ v předminulé sezóně tentokrát v oné místnosti inscenovali „Osobní příběh“. Na tu jejich produkci se na WC vinul takový dlouhý had zástupu, že to vypadalo minimálně na salmonelu. Inu, ne vše, co se odehrává na WC, musí být vždy a za každých okolností do toho WC také patřit…

V zadních prostorách ALTY (směrem na jih) nás čekala zajímavá televizní projekce. Zobrazovala nekonečné schodiště. Na ni však zívala a vyzývala pouze prázdná sedadla! Ani noha… A naopak nahoře v patře nad ní – dle svědků – výtečná akce Petera Šavela pod sloganem „Intimní a sexy“. Byla ryze individuální. Zájemci se na ni zapisovali postupně do pořadníku. Ten byl tak nabitý, že na TANEČNÍ MAGAZÍN do 20.00, kdy tento úspěšný program končil, prostě a jednoduše nezbylo místo.

Mimo hlavní programy čekaly v ALTĚ na diváky i drobné blackouty, jako třeba tento

Po osmé hodině večerní začal narozeninový program. Plný lákavých tombol, gratulování hlavním protagonistů ALTY i spojený se křtem knížky k desátému jubileu ALTY. Vše netradičně moderovali Marta a Michal Vodenkovi. A následovaly pak tančení, hudba i disco. Prostě, radost až do rána.

Oslavy jubilea ALTY byly jistě zajímavé. Dokázaly současný sílící trend symbiózy tanečního, výtvarného i pouťově-cirkusového umění. A zejména potvrdily, že parodie ještě žije!

Komplexní program oslav desátých narozenin studia ALTA:

12. 9. 16.00 / ALTA by Dětské studio Altík + Mladá krev (Sára Märcová a spol.)
13. 9. 19.30 / ALTA by ME-SA

14. 9. 16.00 / ALTA by technici 

15. 9. 18.00 / ALTA 10×10

15. 9. 20.00 / ALTA10 párty

Michal Stein

Foto: Alta a autor článku

TANEČNÍ MAGAZÍN

Vlastimil Harapes vypráví legendu o starodávných Nibelunzích v divadle Semafor

Vlastimil Harapes v sobě nezapře duši tanečníka, ale v současné době se věnuje zcela jiným profesím, a to herectví a zpěvu. Nenechte si ujít hudební komedii pro celou rodinu „Prsten pana Nibelunga“

 

 

Vlastimil Harapes v sobě nezapře profesionálního tanečníka, v každém jeho gestu je stále vidět  ladný taneční pohyb. Tentokrát ale vypráví (nebo zpívá) legendu o Nibelunzích.

Legenda  starých Germánů (Nibelungů)  o kouzelném prstenu  ožívá, neboť  valkýry (krásné dívky, které odváděly padlé válečníky na druhý břeh) zjistily, že dávno ztracený čarodějný prsten se našel. Vlastní ho potomek Nibelungů a není si vědom, že tento drahokam má neuvěřitelnou moc. Valkýry přemýšlí, jak dostat klenot zpět  a vyšlou jednu dívku do rodiny pana Nibelunga.

438561-top_foto1-80gl5

Jiří Suchý a Jitka Molavcová

Pan Nibelung (Jiří Suchý), neúspěšný básník, žijící poněkud pod pantoflem, by se možná i prstenu vzdal, jenže zkrátka  musí poslouchat svou ženu, (Jitka Molavcová) která samozřejmě šperk  vydat nechce. Po zjištění, že by  tento kouzelný drahokam  mohl manželům Nibelungovým dopomoci k vysněné kariéře, už  ho rozhodně nehodlají vrátit a  nešťastná  valkýra musí odejít s nepořízenou.

f201407100753901-54290dfd0273b

Michal Malátný a Vlastimil Harapes

Legenda by ale byla ničím bez chrabrého hrdiny (Jiří Štědroň), který se neohroženě vydává porazit draka. Vyvstává tady ovšem  otázka, jak   zabít draka, který je tak roztomilý a přítulný?  Našemu hrdinovi je jednoduše  sympatický a nemá to srdce zvířátku ublížit. Co teď? Nakonec je vítězem otec krásné princezny, kterou drak hlídá. Jak to? Tento královský otec (Vlastimil Harapes) je totiž po čertech mazaný.

Mezitím se pan Nibelung stává slavným, protože jeho žena  mu dopomáhá ke  kariéře a prsten dělá, co umí. V okamžiku, kdy je pan Nibelung zoufalý a potřebuje pomoc, přece jen se odhodlá a nabízí šperk bohu Odinovi, výměnou za dobrou radu. A tu nakonec dostává. Musí obětovat něco, co je mu drahé. Třeba svou ženu.   Takže spokojení jsou všichni, jenom paní Nibelungová ne.

crop-684853-f201407100753301

Jiří Suchý a Karolína Gudasová

Muzikál je výpravou do bájí, které se prolínají s naším současným světem, divák sympatizuje s hodným a ušlápnutým panem Nibelungem, ale zároveň i s jehou panovačnou a ctižádostivou ženou. Příběh baví diváky každého věku, nestárnoucí Jitka Molavcová a Jiří Suchý jsou zárukou příjemně strávených chvil pro celou rodinu.  Malí se hlasitě smějí, starší diváci jen decentně, ale z jejich výrazů čteme spokojenost.

img_3365-fotodusandost_fmt

Jiří Suchý a Karolína Gudasová

Nesmíme také zapomenout na  texty Jiřího Suchého, které mají svou hloubku  a jsou platné v každé době.  Během výbuchů smíchu si můžeme i popřemýšlet o pravdivosti jeho slov.

Jde o to kecat a žvanit

Falešnej mariáš hrát

Tlachat a zapírat

Klamat a předstírat

Slíbit, co nemůžu dát

 

A hlavně zájmy své chránit

S úsměvem do očí lhát

Klepat se strachy

Jen o vlastní prachy

Za zády druhejm se smát

 

Kdo umí ovládat lidiček stádo

Že místo ano začne křičet ne

Kdo davu slíbit umí Eldorádu

Oblafne ty ne zcela příčetné

img_2677d_fotodusandostal_kostymi_zkouska_prstenpananibelunga_semafor_05_06_2014

Karolína Gudasová

 

Eva Smolíková

Taneční  magazín