Pozvání do BOUDY!

Pozvání přímo od ředitele nedostávají čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU každý den. A těšit se můžeme opravdu na mimořádný zážitek.

Vážení čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU

průměrně 15 krát v každé sezóně je mojí milou povinností pozvat Vás na premiéru některého ze souborů Jihočeského divadla.
Toto pozvání však považuji za zcela mimořádné a neopakovatelné.

Jihočeské divadlo vstoupilo do jubilejní sezóny, se kterou se pojí mnoho významných výročí.


200 let historické budovy, 70 let Malého divadla, 100 let působení uměleckých souborů.

Význam těchto výročí stvrdil svojí záštitou ministr kultury, člen vlády České republiky.

Způsobů, jak všechna tato významná výročí připomenout, by se jistě našlo hodně.

My jsme však hledali cestu, která bude zároveň nadějí pro budoucnost.
Proto jsme se rozhodli oživit myšlenku na stavbu nového divadla a proto jsme se rozhodli postavit divadlo prozatímní. A Mariánské náměstí už nebylo volbou, ale s ohledem na minulost samozřejmostí. Na tomto náměstí se již v šedesátých letech minulého století připravovala stavba nového divadla.
Při přípravě staveniště došlo dokonce k demolici dvou domů, ale stavba nakonec zahájena nebyla. Je to místo s minulostí, které hledá svoji budoucnost.

Je mi ctí pozvat Vás na slavnostní premiéru do divadelního areálu BOUDA na Mariánském náměstí. Bouda sehrála v historii českého divadla významnou roli. Byla sice provizoriem, ale také se stala silným symbolem naděje pro budoucnost. Předznamenávala nejen vznik Národního divadla, ale české divadelní tradice jako takové.

BOUDA a její interiér

Stejně tak, jako před sto lety uvedeme operu Bedřicha Smetany DALIBOR.
Tentokráte však v dramaturgické úpravě režiséra světového věhlasu, držitele dvou Oscarů, pana
Miloše Formana.

Další podrobnosti naleznete na našich stránkách.

Dovolte mi, abych Vám co nejupřímněji poděkoval za přízeň a pozornost, kterou Jihočeskému divadlu věnujete a pevně věřím, že Vás našimi projekty zaujmeme i v příštích sezónách.

S úctou

MgA. Lukáš Průdek, ředitel Jihočeského divadla

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„REVIZOŘI“ se moří i noří

Dlouho očekávaný titul přichází do kin. Velmi dobrá DANA MORÁVKOVÁ ve filmu i tančí! Výtečná kamera. Režisérka EVA TOULOVÁ ve svém vlastním filmu také hraje! Zajímavé scenérie Prahy. Skvělá hudební dramaturgie.

Dlouho očekávaná premiéra TANEČNÍM MAGAZÍNEM často avizovaného celovečerního debutu mladé režisérky EVY TOULOVÉ „Jak se moří revizoři“ je tady. Film je sic deklarován jako komedie, spíše by jej bylo výstižnější označit za „lehce nadhledové komorní soft drama“. Mladá režisérka si troufla na nelehký úkol – nalézt „mezeru“ na trhu mezi ohromným množstvím úspěšných českých rodinných komedií. Je pochopitelné, že se proto snažila nejen najít takříkajíc vlastní parketu, ale i k této bezpodmínečně nutné velké dávce osobitosti přidat ještě něco navíc.

Eva Toulová je – kromě filmové režisérky – rovněž spisovatelkou a malířkou. Nyní si ve svém vlastním filmu sama sobě nadělila i roli herečky. Zařadila se tak historicky po bok Jiřího Menzela, Juraje Herze či Milana Šteindlera a dalších. Bylo to rozumné? To nejlépe posoudí již diváci samotní …

Velkou devízou „Revizorů“ je skvělá kamera Tomáše Krejči. Po celou dobu je výtečná a neklesne nikdy na rutinní či podbízivou úroveň. V jediném okamžiku jí lze vyčíst epigonství. To když při „průhledu“ ledničkou kopíruje legendární reklamní klip ledničky Samsung – Calex režiséra Filipa Renče a kameramana Asena Šopova z počátku devadesátých let minulého století. Škoda, že ne vždy klady práce kameramana podpořil odpovídající a dynamizující střih…

Vznik filmu „Jak se moří revizoři“ se také sám mořil s řadou problémů. A proto spatřoval světlo světa trochu pomaleji. Herečka jedné z hlavních rolí Michaela Doubravová se stačila provdat – stala se Tomešovou. Dále například: poruchovější tramvaje typu Škoda-Porsche, ve filmu zabíraný hlavně z interiéru,  už nyní poněkud mizí z pražské dopravy. Nakonec, natáčení v roce 2016 dokumentuje i jeden z dlouze snímaných aktuálních dobových plakátů na hudební produkci, s výrazným datem „2016“ ve svém dolním rohu, z  jistě konečné pražské tramvaje.

Petr Batěk a pražská tramvaj a záplava kontrolovaných lístků, čili jízdních dokladů

Právě výborné scenérie „Prahy dopravní“ jsou další nesmírně silnou stránkou tohoto filmu. Záběry z podzimní Ruské ulice, konečné tramvají na Bílé Hoře, tramvajové tratě i zastávky v Braníku či Modřanech jsou pro Pražana příjemnou připomínkou a pro mimopražského diváka lákadlem. Lokace kolem stanic metra Vysočanská, Palmovka či Skalka, sekvence z Florence i Vysočan patří k nejsilnějším momentům filmu. Praha se tak stala sama o sobě jeho hlavní protagonistkou. Možná, že zde ještě mohla být efektně využita architektonicky zajímavá nová tramvajová trať na Barrandov? Navíc, tramvaje i autobusy film nesmírně dynamizují, dávají mu tempo a rytmus současnosti. Z téměř devadesáti procent jsou dopravní prostředky autentické, se vším všudy. Pouze zarazí záběr tramvaje z Jindřišské ulice a autobusu na Skalce. V těchto dvou případech jsou čísla linek i názvy konečných – jako nepovolená reklama v televizi – rozostřeny. To trochu hodně postrádá logiku.

Režisérka vsadila – v případě hlavních protagonistů – na herce známé z televizních seriálů. Dana Morávková, Michaela Tomešová, Ladislav Ondřej, i v drobnější roli Anna Kulovaná. Kromě Dany Morávkové se nedá říci, že by jednoznačně přesvědčili. Dlužno objektivně podotknout, že například Michaela Tomešová tu však nemá šanci rozvinout svůj muzikální a pohybový talent. Naopak, Dana Morávková dává při tanci rozpomenout na svou choreografickou a krasobruslařskou minulost.

Dana Morávková na pracovním snímku z natáčení

Čím je „Jak se moří revizoři“ pro herce největším úskalím? Jednoznačně minimem akcí! Režijní vedení ve stylu minimalismu je pro interprety nadmíru složité. Ve filmu se sedí doma u stolu, na návštěvě na sedačce, na schodech, ve slamu, v autobuse, v tramvaji, v hotelu na posteli, v kosmetickém studiu, na vyhlašování tomboly… Prostě, všude! Herec se tak zákonitě snaží takzvaně „tlačit na pilu“ a deklamuje pak takřka divadelně. Markantní je to při statických sedících dialozích hlavního protagonisty se svým filmovým bratrem. Navíc, zmíněný herec v titulní roli je ve verbálním projevu strojený i v momentech, kdy se snaží být lidovým a civilním…

Výše zmíněné záležitosti zarazí zvláště za okolností, že film měl vlastní dramaturgyni dialogů. To ještě navíc, kromě standardní dramaturgyně… Naopak, na adresu dramaturga hudebního musí zaznít pouze slova chvály!

K nejsilnějším pasážím filmu patří až formanovsky inscenované vyhlašování tomboly. Zde vše graduje a atmosféra obdobných akcí je vystižena naprosto dokonale. Režisérka Eva Toulová zde bravurně prozrazuje i své dokumentární zkušenosti.

Na rozdíl od předešlého patří mezi slabší momenty „Revizorů“ násilné začleňování sponzorů. Mladí lidé se nelogicky, a nikterak v souvislosti s dějem, baví o homosexuálech… To kvůli mediálnímu sponzorovi – konkrétnímu „čtyřprocentnímu“ časopisu. I jistá „studentská“ dopravní společnost je ve snímku představována nad míru únosnou. A totéž lze uvést i o oděvním prodejci. O kosmetickém salonu ani nemluvě.

TomešovouTomešovouJedna z mála sekvencí filmu, kde hlavní protagonista Petr Batěk také chodí

Ač se dialogy (i vnitřní monolog hlavního představitele) sebevíce snaží, nelze z nich vykřesat onu příslovečnou komediální lehkost. K situační komedii má scénář také ještě daleko. A celému filmu chybí výrazná pointa. Stává se jí poněkud šroubovaný happy end, působící spíše ve „výchovném“ stylu amerického televizního seriálu Beverly Hills 90210 .

Bude zajímavé, zda se v budoucnu postaví Eva Toulová po bok v úvodu zmíněných režisérů, hrajících ve svých filmech? Nebo se orientuje na tvorbu dokumentární či výtvarnou anebo psaní?

Foto: archiv filmu „JAK SE MOŘÍ REVIZOŘI“

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, choreografkou, kostýmní výtvarnicí a bývalou vrcholovou gymnastkou SIMONOU CHYTROVOU

„Byla jsem víc hlavou dole, než nahoře“

Má za sebou kariéru divadelní herečky v legendárním Semaforu. Setkáváme se s ní na filmových plátnech nejen v roli herečky, ale často i autorky návrhů kostýmů. Objevila se i v cyklickém televizním pořadu ČT „Třináctá komnata“, kde se vyznala ze svých někdejších zdravotních problémů, které jí přinesl vrcholový sport. A právě o sportovní gymnastice, tanci, ale i ostatním životě jsem si se SIMONOU CHYTROVOU přišel popovídat. A jelikož se známe ještě od její éry v Semaforu, snad nám čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU prominou tykání.

Jaké byly Tvé první ještě předškolní pohybové aktivity?

Byla jsem hyperaktivním dítětem a i dnes stíhám několik činností najednou. Pravděpodobně proto mě  rodiče asi v pěti letech zapsali do oddílu sportovní gymnastiky. Nedalo se to se mnou vydržet, byla jsem víc hlavou dole než nahoře.“

Simona Chytrová jako gymnastka na snímku z rodinného alba

Byl někdo Tvým výrazným a ovlivňujícím vzorem?

Od mládí byla mým vzorem Věra Čáslavská a také snad první knížkou, kterou jsem přečetla, byla její ,Cesta na Olymp´.“

Simona se může pyšnit autogramem a  osobním věnováním sedminásobné olympijské vítězky (o to cennějším, že je z roku 1975, kdy tady Věra Čáslavská zrovna neměla ustláno na růžích)

Jak hodnotíš vývoj sportovní gymnastiky až po dnešní dobu? Uznáváš spíš ženské typy éry Věry Čáslavské anebo pozdější soutěžící „holčičky“?

Myslím, že sportovní gymnastika prošla dlouhým vývojem. Za dob Věry Čáslavské gymnastky vypadaly ještě jako zralé ženské, ale za mé éry byly v kurzu malé, drobné typy po vzoru ruských gymnastek, jakou byla tehdy třeba Olga Korbutová. Ale to samozřejmě souviselo s tím, že v této době se začaly dělat technicky daleko obtížnější a náročnější prvky, které vyžadovaly subtilnější postavy. V dnešní době, jak to stačím sledovat, je velkým problémem sportovní gymnastiky její nedostatečná ekonomická podpora.“

Zažila jsi někdy Věru Čáslavskou i jako trenérku?

Ano, Věru jsem měla možnost zažít jako trenérku ve vrcholovém středisku v Praze, do kterého jsem byla v deseti letech zařazena. Vytvořila mi choreografii pro prostná, se kterou jsem slavila úspěchy i na mezinárodních závodech.“

Vzpomínáš dnes, po svých tehdejších zdravotních komplikacích, vůbec na gymnastiku v dobrém?

Jak se to vezme. Horší se zapomíná vždy dříve… A s odstupem času musím uznat, že mi gymnastika dala hodně do života: cílevědomost, vytrvalost a v neposlední řadě mi i vyformovala postavu, která se mi tak dodnes lépe lehčeji udržuje.“

Vedli jste i syna od dětství ke sportu?

To byl stejný případ jako já – opět hyperaktivní. Vítek je talentovaný na míčové sporty, takže od malička hrál tenis, florbal a basket, ale určitě po mých zkušenostech jsem nechtěla, aby sport dělal vrcholově.“

Simona Chytrová dnes

Chodila jsi na střední škole do klasických tanečních? A kde?

Několik kurzů jsem navštívila v Hradci Králové. Ale v té době jsem procházela nelehkým obdobím nemoci, byla jsem enormně hubená, takže se ke mně moc tanečníků zrovna nehrnulo 🙂 “

Jdeš sama od sebe ráda do divadla  i na klasický balet?

Ale samozřejmě, na klasický balet se do divadla ráda podívám.“

Jaký druh tance si třeba pustíš v televizi?

Nevím, jestli to zrovna a často vysílají v televizi, ale mám ráda street-dance.“

Kdyby Tě Česká televize pozvala soutěžit do StrarDance, přijala bys takovou nabídku?

Tak na tuto nabídku už několik let marně čekám! Snad, když si někdo z organizátorů přečte tento rozhovor, by mě mohli konečně oslovit 🙂 !!!“

Máš na svém kontě i choreografie nejen pro divadlo Semafor… Co je – podle Tebe – klíčové ve spolupráci dobrého choreografa s tanečníky?

Choreografie je mojí druhou láskou a dokonce jsem uvažovala o studiu tohoto oboru na AMU.“

Na archivním snímku ze zkoušky předvádí Simona Chytrová (uprostřed) choreografii v legendárním divadle Semafor, zcela vpravo herečka, zpěvačka a výtvarnice Věra Křesadlová (jinak matka synů Miloše Formana)

Jak naopak vycházíš s choreografy v opačném gardu, v pozici herečky?

Já si myslím, že dobře, protože taneční projev je mojí předností.“

Jak ses vůbec, jako někdejší sportovkyně a pozdější herečka, dostala k návrhům kostýmů?

Od malička jsem ráda malovala, ,výtvarno´ mě vždycky přitahovalo. První možnost se mi naskytla v divadle Semafor, kde mi Jiří Suchý dal možnost navrhovat kostýmy pro svá představení. A pak postupně přišly další příležitosti pracovat jako kostýmní výtvarnice pro film.“

A poslední černobílý archivní snímek. Ačkoli byly symbolem divadla Semaforu klobouky buřinka a slamák, tak zde mají na hudební zkoušce Jiří Suchý a Simona Chytrová – bekovku a kulicha!!!

Baví Tě to? A proč nejvíce?

Baví, protože zde můžu uplatnit a propojit několik uměleckých profesí – a už jsme zase u mojí hyperaktivity, navíc navrhování mě nabíjí energií a umožňuje mi projevovat mou fantazii a nápady.“

Jsi manželkou filmového režiséra. Nepokukuješ po očku třeba po režii divadelní?

Tak to s určitostí mohu říct, že ne. Moje hyperaktivita tento obor nezahrnuje.“

Děkuji za rozhovor a těším se někdy na viděnou. Třeba při tenisu, který se již do tohoto rozhovoru nevešel?

Foto: archiv Simony Chytrové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

JIŘÍ KILIÁN coby dárek k narozeninám

30. ročník festivalu TANEC PRAHA zahájil Jiří Kilián se svým představením „East Shadow“!

Třicátý ročník festivalu TANEC PRAHA začal a narozeninovým dárkem bylo představení samotného Jiřího Kiliána – ikonické osobnosti, která v tanci znamená totéž, co Miloš Forman pro film.

Dílo Jiřího Kiliána čítá zhruba stovku choreografií. Jiří Kilián je Mistrem v propojení tance s filmem, ale i jakýmikoli dalšími druhy umění. Z jeho díla dýchá dokonalost, fascinace obrazem a pohybem, lehkost a hloubka.

Ředitelka festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová říká: „Lepší dárek jsem nemohla dostat!“

Projekt „East Shadow“ nás přenáší k myšlence na oběti tsunami. Motiv všeničícího mořského živlu na filmovém plátně je zde propojen s živým představením. Kylián oslovil dva tanečníky tvořící zralý pár (Sabine Kupferberg, Gary Chryst) a japonskou klavíristku žijící v Holandsku (Tomoko Mukaiyama).

Představení „East Shadow“ si pochopitelně nenechala ujít ani Markéta Perroud, spoluředitelka festivalu TANEC PRAHA

Prvního června, tedy v den zahájení festivalu TANEC PRAHA, nadšené obecenstvo v divadle Ponec dychtivě očekávalo „East Shadow“. Představení zahájila Tomoko Mukaiyama svojí hrou na klavír a ta provázela celé představení. Nejprve začal film, scéna na jevišti věrně kopírovala obrazy na plátně, a tudíž dva tanečníci jaksi „vystoupili z plátna před nás“, doslova se zhmotnili a tančili současně s postavami na plátně, vlastně se obrazy vzájemně doplňovaly.

Co pohyb, a to přesný pohyb, to nápad a sebevyjádření. Divák zírá na sled někdy až absurdních obrazů, ale krásných a dokonalých. Každý moment znamená napětí a očekávání věcí příštích. Jiří Kilián diváka doslova hypnotizuje, jeho obrazy vás naprosto pohltí. V tom se ozve rána, přichází strašlivý mořský živel, který bere všechno. Smutek, ztráta. Přesto dva tančící lidé dávají jakousi naději. Evokují v nás myšlenky na ty, kteří přežili.

Jiří Kylián (druhý zleva)

Na závěr se z velkého plátna běsnící živel „valí téměř až na diváka“, strašné a působivé samo o sobě, v kombinaci s pohybem a jistým tajemnem, které během „East Shadow“ pociťujeme, se celý večer stává něčím mimořádným a neopakovatelným.

Ředitelka festivalu Yvona Kreuzmannová blahopřeje hlavní hvězdě zahájení festivalu Jiřímu Kyliánovi i ostatním účinkujícím

Ovace ve stoje neberou konce, ředitelka festivalu Yvona Kreuzmannová děkuje Jiřímu Kiliánovi za tento krásný dárek k 30. narozeninám festivalu TANEC PRAHA.

Připít si bylo možné alkoholicky i nealkem…

A dále probíhá raut, bujaré veselí a hosté se baví až do pozdních nočních hodin. Přesto asi v každém z nás zůstává myšlenka na oběti tsunami a také na East Shadow, krásně zpracované, oduševnělé dílo plné smutku i naděje.

Pod bohatou nadílkou převážně zdravých dobrůtek se prohýbaly stoly

Zeptali jsme se….

TM: Proč je Jiří Kilián v tanečním světě takovým fenoménem?

Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha:

Yvona Kreuzmannová

Protože dokáže dokonale propojovat všechny žánry umění. Je absolutně otevřený, a to všemu, je úplně jedno, jestli je to hudba, film, divadlo, výtvarná stránka umění, nebo tanec. Jednoduše řečeno, Jiří Kilián je schopen všechny tyto oblasti umění perfektně spojit.“

Děkujeme.

Text, foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN