Štítek: Martina Hajdyla Lacová

Man shape revised

Co rozumíme pod pojmy mužský, maskulinní, mužnost?

17. 5. 2019 / 19.30
kf Quiet Works / ME-SA: man shape revised /Pražská premiéra

Dvojité sólo pro Daniela Račka a Martinu Hajdyla Lacovou.

Holešovické Studio ALTA uvede 17. května pražskou premiéru dvojitého sóla pro Daniela Račka a Martinu Hajdyla Lacovou s názvem man shape revised. Pod vedením norské choreografky Karen Foss v něm umělci z mnoha úhlů pohledu žasnou nad tím, čím vším může být MUŽ.

Co rozumíme pod pojmy mužský, maskulinní, mužnost? Jak vnímáme vlastnosti muže, ženy a toho, co je mezi nimi a co tyto kategorie přesahuje? Může být naše společnost prostá genderu a plná lidskosti? Taneční dílo man shape revised je tekoucí pohyb lidských těl – bez pohlaví, bez genderu, jen plný zázraku lidského bytí. Bytí člověkem. V podání etablovaných tanečníků vyzrálé generace se choreografie stává živelnou i poetickou výpovědí o tom, že člověk je víc než jen gender.

„To, co je soukromé, je soukromé. Co když to, co mě definuje, není jen gender? Pro mě existuje jen ČLOVĚK: bez ohledu na to, jakou podobu na sebe člověk vezme, v první řadě je to jeho konečné označení: je to ČLOVĚK. Kdybych si mohla vybrat, neměla bych gender vůbec žádný. Chtěla bych být vnímána jako PLNÝ NEBO PLNÁ ŽIVOTA. Odmítám být kategorizována jako muž, nebo žena. Myslím si, že jsem obojí. A víc než to. Pořád se pohybující. Těžko zachytitelná. Nikdy ne zcela pochopitelná. Nepokojně se proměňující. Nezadržujte mě. Nikomu do mě nic není – je to jasné?“ shrnuje Karen Foss své myšlenky.

Sólo tak představuje jistou frustraci, ale především i něhu a zranitelnost lidí bez ohledu na pohlaví. „Když muž ukazuje v mužském světě svou zranitelnost, dostává se do nevýhody, je lehkým terčem. V ženském světě to může být signálem toho, že není schopen převzít roli otce a ochránce rodiny. Na druhé straně je ale ve vztazích zranitelnost součástí vzájemné důvěry. Zranitelnost může znamenat, že se někdo neumí bránit – ale taky to může znamenat, že se nechce bránit a ubližovat jiným“, doplňuje Daniel Raček svůj pohled.

Dílo, které původně vzniklo jako sólo pro Daniela Račka, později doplnila Martina Hajdyla Lacová jako druhá strana a součást stejné mužské postavy. Tvůrčí tým tak vykračuje z konvenčně vnímaných kategorií a předsudků a ukazuje gender jako proměnnou, která má u každého člověka zcela autentický, vlastní projev.

Gender by mohlo znamenat být něžný…

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

„Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ASSEMBLAGE – šest tanečnic a retardér

Retardér ještě neznamená, že inscenace bude zpomalena. Anebo, že je určena pouze pro retardované jedince!

V pondělí 8. října uvede Studio ALTA v 19.30 premiéru tanečního představení skupiny ME-SA v choreografii držitelky ocenění Tanečnice roku 2015 Martiny Hajdyla Lacové s názvem „Assemblage“. V představení šestice tanečnic hledá síly, které je a svět kolem nich tvoří i ničí zároveň.

Svérázný ekosystém inscenace v sobě zrcadlí neustálou proměnu, proces zrodu a provázanost vzniku a zániku. „My jsme ty síly, které mění okolí, ale zároveň i my jsme, ať chceme nebo ne, měněni naším okolím, společností. Jsme součástí asambláže, kterou sami tvoříme,“ vysvětluje inspirace dramaturg inscenace Jiří Hajdyla.

„Cítila jsem potřebu pracovat s nebezpečím, lákalo mě téma apokalypsy a chtěla jsem nechat prorůst divadlo přírodou“, doplňuje autorka choreografie Martina Hajdyla Lacová.

V inscenaci je ale apokalypsa vnímaná spíše jako proces zrodu něčeho nového, než zánik toho původního. Autoři se obracejí k přírodě a k základním principům existence, hledají inspiraci ve vazbách prvků ve skupenstvích, ve vzájemném působení planet ve vesmíru, ale také ve zvířecí podstatě interpretek, z nichž každá přináší vlastní ženskou esenci – Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková.

Nedílnou součástí představení je živá hudba a scénografie Zuzany Scerankové.

Sceranková zde pracuje se zdánlivě neslučitelnými motivy. Zpomalující a ohraničující pouliční retardér leží vedle organických přírodních prvků. Výsledkem je svět, v němž se prolínají futuristické a postapokalyptické vize s klidnou a samozřejmou dokonalostí přírody.

Tvůrčí tým Assemblage:

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová
Za podpory: MHMP, MK ČR, IVF, ALT@RT / Studio ALTA, SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje

Fotoze zkoušek: Studio ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Studio ALTA zakončí rok dvěma netradičními premiérami

Poslední premiéry roku ve Studiu ALTA: SatSang a Eau de Vie

 

 

 

 

Studio ALTA zakončí rok dvěma netradičními premiérami. Prvního prosince se představí projekt SatSang, který je spoluprací pražského souboru ME-SA, slovenské Taneční společnosti Artyci a muzikanta Maoka. Desátého prosince proběhne první uvedení projektu Eau de Vie Lucie Kašiarové, Petra Šavela a Tomáše Vtípila. Oba projekty jsou improvizovanými, a tudíž neopakovatelnými událostmi, které spojuje n ejen živá hudba na scéně, ale především touha umožnit divákům naplno zažít přítomnost. 

SatSang je mimořádným setkáním zkušených tanečníků a improvizátorů pod koncepčním vedením Zuny Kozánkové. Mimo autorku konceptu se na jevišti představí Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Milan Kozánek, Dano Raček a Lukáš Homola. SatSang je platformou pro průnik rozdílných tanečních, improvizačních i generačních zkušeností, stejně tak jako průzkumem interakce fyzické akce s živou hudbou. SatSang je oslavou přítomného okamžiku, který v běžném životě nejsme často schopni zachytit a procítit.

„Překlad slova „sat“ je pravda, „sang“ pak společnost. SatSangem je společenství čehokoli, co přináší pravdu. V tomto projektu hledáme pravdu skrz maximální upřímnost bez příkras, absolutní koncentraci na tady a teď. Improvizace silně využívající přítomný okamžik je cestou pro otevřenost mysli k nejrůznějším situacím, vztahům, možnostem vývoje – a může tak být cestou hluboko do našeho nitra.“, doplňuje k projektu autorka konceptu Zuna Kozánková. Před pražskou premiérou 1. prosince ve Studiu ALTA bude projekt uveden i v prostoru DIOD v Jihlavě.

V sobotu 10. prosince naplní Studio ALTA celodenní maraton rituálů se souhrnným názvem Eau de Vie. Autoři popisují Eau de Vie jako sdílenou událost, která vzniká v závislosti na skupině, prostoru a přání prožít něco společně. Dva tanečníci a jeden hudebník ohledávají pravidla události, která jsou v neustálém procesu přeměny. Jistotou jsou inspirace Fridou Kahlo, japonskými gejšami, samurajskými bojovníky a haiku. & bdquo;Eau de Vie je cesta. Cesta skrze ostatní k sobě a od sebe k ostatním.“, přibližuje koncept jeden z autorů, Peter Šavel.

Studio ALTA se neprofiluje pouze jako divadlo prezentující hotová představení, ale i jako tvůrčí hub – podporuje umělecký výzkum a snaží se ho přiblížit divákům. Umožňuje nahlédnout postupy, které běžně zůstávají za zavřenými dveřmi. Improvizace je dnes nedílnou součástí téměř jakékoli tvorby na poli současného tance a její porozumění zvyšuje potenciál diváckého zážitku. Prosincová představení jsou výjimečnou příležitostí zažít vysoce profesionální současný tanec, který se mění každým okamžikem v reakci na dění tady a teď, no zároveň je ukotvený v jasné struktuře.

 

SatSang

Tanec: Zuna Vesan Kozánková, Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Milan Kozánek, Daniel Raček, Lukáš Homola

Koncepce: Zuna Vesan Kozánková

Hudba: Maok

Fotografie v projekci: Dušan DuPe Petho, Danica Púry

Za podpory: MHMP, MKČR, ALT@RT / Studio ALTA

 

Eau de Vie

Koncept, tanec: Lucia Kašiarová, Peter Šavel

Hudba živě: Tomáš Vtípil

Producent: danceWATCH / Karolína Hejnová

Za podpory: MHMP, MKČR, ALT@RT / Studio ALTA

Zuna Vesan Kozánková  (1973)
Zunino taneční vzdělání začalo na akademické půdě – je absolventkou Taneční konzervatoře a VŠMU v Bratislavě, následně se otevřela novým vlivům během studijních pobytů v Evropě a Asii. Poslední léta silně propojuje tanec se studiem čínské medicíny, akupunktury, shiatsu a taoizmu. Je vyhledávanou taneční pedagožkou, vyučuje na významných evropských školách (např. SEAD) i v souborech současného tance. Stejně tak pracuje s lidmi bez předcházející taneční zkušenosti a učí je rozumět vlastnímu tělu a mít radost z pohybu. Od roku 2014 žije v Orlických horách, kde společně s manželem Milanem buduje umělecké a vzdělávací centrum PANGEA MEETINGPOINT.

Martin Maok Tesák (1974)

Hudebník, multiinstrumentalista, skladatel filmové a divadelní hudby. Narodil se v Bratislavě. Přes deset let vytváří po jménem Maok improvizovanou hudbu s etnickými a experimentálními prvky. Vydal 17 alb, skládal hudbu pro filmy Juraje Jakubiska či cestopisy Pavla Barabáše. Je vyhledávaným tvůrcem divadelní a taneční hudby, mimo domovské Slovensko koncertuje v ČR, Skandinávii, Německu, Polsku či Koreji. Organizuje hudební workshopy, kde účastníky vede k sebevyjádření pomocí hudby a zvuků.

Lucia Kašiarová (1981)

Vystudovala tanec na Konzervatoři v Banské Bystrici a pedagogiku tance na VŠMU v Bratislavě a HAMU v Praze. Autorsky spolupracuje s režisérkou Petrou Tejnorovou (projekty Uhozené květinou, Krajina paměti, Osobní anamnéza, Modrovous, Ias on me dea, Edge) a s herečkou Vandou Hybnerovou (ANGEL-Y, Pokoj, Slow show). Od roku 2007 je ředitelkou ALT@RT, z.ú. a uměleckého prostoru Studio ALTA, které se pod jejím vedením etablovalo v profesionální otevřenou platformu se zaměřením na prezentaci současného živého umění, současného tance a multižánrových projektů. Je iniciát orkou a ředitelkou festivalu slovenského současného tance v Praze HYBAJ HO!

Peter Šavel (1984)

Tanečník, choreograf a taneční pedagog, absolvent bakalářského programu na VŠMU v Bratislavě (pedagogika moderního tance) a P.A.R.T.S. (Performing Arts Research and Training Studios) v Bruselu.

Jeho díla byla již čtyřikrát vybrána mezi prioritní díla prestižní sítě Aerowaves – v roce 2006 (One for you, two for me, ve spolupráci se Stanislavem Dobákem), v roce 2012 (Much More Than Nothing, ve spolupráci s ME-SA), v roce 2013 (Boys Who Like To Play With Dolls, ve spolupráci s Terezou Ondrovou) a v roce 2014 (BAKKHEIA, pro BOD.Y). V současné době žije a tvoří v Bruselu, kde spolupracuje s choreografy Pierrem Droulersem a Salva Sanchisem a věnuje se vlastní tvorbě. Od roku 2014 je rezidenčním umělcem choreografického centra Charleroi Danses.

http://www.petersavel.com/

20161511151338

Taitana Brederová

Taneční magazín