Rozhovor s moderátorkou TINOU PLETÁNKOVOU

„Mám velmi ráda step.“

Tina Pletánková patří k našim nejznámějším a současně nejoblíbenějším moderátorkám. Svou nenuceností a přirozeným šarmem si získala srdce mnohých (nejen televizních) diváků. Když jsem se s ní setkal v – pro mnohé možná trochu nezvyklé – roli porotkyně literární soutěže, nemohl jsem si nechat uniknout příležitost ji vyzpovídat pro Taneční magazín. A to zcela jistě nejen o tanci.

Je o Vás všeobecně známo, že jste svou kariéru začala jako hudebnice. Jaký máte vztah k taneční hudbě?

Taneční hudba? To je široký pojem. Ano, byla jsem aktivní hudebnicí, hrála jsem na akordeon a klavír. Oba nástroje nabízejí široký repertoár. Já osobně jsem nakonec vždy nejraději hrála světové standardy v jazzových úpravách. Taneční hudbou – obecně vzato – je prakticky téměř vše. Ovšem, zcela upřímně, nejméně blízká mně vždy byla taneční hudba diskoték.“

A chodila jste vůbec ve školních letech do tanečních?

Ne. Osm let jsem totiž chodila do lidové školy umění v oboru lidové tance. Tam se tančilo mnohé, ale nejvíce tance východního Slovenska. Tím jsem nějak považovala svou pohybovou přípravu za splněnou. Navíc jsem pak pokračovala na konzervatoři v hudebním oboru, a vlastně mi na nic jiného nezbýval čas.“

Na který druh tance či baletu se ráda se zaujetím zajdete podívat do hledišť divadel či sálů?

Mám velmi ráda step a velkorysé, velké obsazení. Třeba Lord of the Dance, Stomp. Ale naopak i komorní obsazení, jaké má třeba konkrétně projekt Wings pod vedením Pavla Strouhala.“

Vaši postavu obdivují nejen muži, ale závidí ji i Vám jistě celá řádka žen, co průběžně děláte pro ni i pro svou kondici?

Nic. Na což nejsem hrdá. Jsem totiž v takovém životním běhu, že na pravidelný pohyb nemám čas, ani to možná nemám v sobě. I když si občas udělám pár protahovacích cviků, hlavně kvůli zádům a krční páteři. Jelikož jen z podstaty se dlouho žít nedá a tělo drobnou péči potřebuje.“

Pravidelně tedy sportujete?

Ne. Jen v létě mě baví rekreačně kolo a plavání.“

Jak jste se vlastně od muziky dostala k moderování?

Už na konzervatoři jsem poprvé moderovala naprostou náhodou nějaký koncert spolužáků z vyšších ročníků. A to byl vlastně můj vůbec první kontakt s mikrofonem, tedy vlastně mluveným slovem. Pak to byla ještě dlouhá cesta. V devadesátém roce jsem pak hned odjela do Rakouska, kde jsem aktivně hrála v Alpách. Ať už s místním letním orchestrem, či v malém uskupení – akordeon, housle, kontrabas. Anebo sama na akordeon a klavír v tamních luxusních hotelích. Po návratu, v roce 1992 jsem začala pracovat v rádiu Kiss. Ovšem tehdy jako vedoucí propagačních NIssan Patrolů. Kontakt s mikrofonem tam byl jen letmý. Roku 1994 jsem se pak stala ředitelkou magazínu Dotyk. Byla to revue pro vztah umění a byznysu, z mého pohledu šlo spíše revue o umění všeho druhu. A teprve v roce 1996 jsem šla – tak nějak náhodně – na konkurs na moderátory. Vyhrála jsem. A od té doby až do současnosti mne televize v podstatě neustále provází.“

Moderujete raději před kamerou či živé pořady, kde je přímý kontakt s divákem?

To záleží… V televizi natáčíme před kamerou, ovšem já nejraději takzvaně naživo. Nerada předtáčím. Jde o kouzlo nevratného a maximální koncentraci. Když vysíláte naživo, je pro mne tím nejlepším hnacím motorem. Přenáší se to i na všechny ostatní a vzniká úplně jiná atmosféra. Rozhovory s hosty jsou pak pravdivější, často i vtipnější. Při předtáčení pořadu vždy počítáte s tím, že se to dá případně vrátit, přetočit. A to mne už zas tolik nebaví.“

Já však měl na mysli moderování nejen televizní…

Naprosto jinou kategorií je moderování různých živých akcí. Tam mám raději méně oficiální pojetí. Moderovat večer dle protokolu, řízený jasným scénářem, který se ve finále spíše čte, samozřejmě zvládám. Velká zábava to zas tak úplně není. Ovšem provázet živý program, postavený sice na pár nutných ,pilířích´, kde zbytek je dán improvizací, je vždy zábavnější. Nepopírám, že i improvizace vždy pár záchytných bodů má, ale někdy se vše nakonec kouzelně rozsype… Živly někdy prostě vše hodí jinak a musíte se s tím umět vypořádat.“

Svého času jste byla i televizní „rosničkou“, věříte televizním dnes předpovědím počasí? Zvolíte si podle nich třeba své vybavení na víkend?

Svého času… Ano, čtrnáct let, tuším… Předpovědím na druhý den věřím bez výhrad. Na třetí tak na 85 %. …a s dalšími dny to úměrně klesá. Sice v dnešní době předpovědní modely umějí mnohé, ale počasí je prostě počasí. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním.“

Potkáváme se spolu již pravidelně v porotě celostátní literární soutěže. Jaký máte názor na vyjadřování se a jazyk současné mladé „počítačové“ generace?

Nelze to posuzovat generelně. V rámci literární soutěže člověk vidí esenci toho nejlepšího, nejen po stránce slohové, ale i gramatické. Nechce se mi moralizovat už té pozice ,odrostlejší generace´, ale jedno vím jistě. Nečte se, a tím, že se nečte, tak se vytrácí vyjadřovací schopnosti, schopnost používat složitější slovní spojení, schopnost vůbec využívat jazyk v jeho obrovské barevnosti. Čtení napomáhá i v gramatice. Zkrátka se vám určité mluvnické záludnosti vizuálně prostě usadí v hlavě… A tak bych mohla pokračovat. Jenže na druhou stranu: lidi dnes obecně nebaví číst ,písmenka´. I komiks je na ně někdy moc. Zkratka – to je to co lidi zajímá. Upřednostňují zkratku. Lze se tomu však dnes – v přívalu obrovských množství – informací vůbec divit?“

Píšete také sama aktivně?

Někdy. Vlastně mám toho popsaného za posledních dvacet pět let docela hodně.“

A jakému žánru se věnujete?

Úvahám, esejím, mnohdy politického charakteru.“

A kdo je Vaším oblíbeným literárním autorem?

Na to se snad nelze ptát někoho, kdo pamatuje čtvrteční fronty před knihkupectvími. Přečetla jsem i Nanu od Emila Zoly. …to říkám s úsměvem. Zkrátka, přečetla jsem vše, co šlo. Co měli rodiče v knihovně. A mne to zajímalo všechno. V dětských letech jsem milovala knihy Františka Běhounka, později vše možné… Od Ludvíka Součka, přes Kanta, Huxleyho, Hellera, Orwella… Mohla bych pokračovat, ale nechci, aby to vyznělo, že jen vyjmenovávám plejádu autorů, abych vypadala sečtěle a přechytrale. Zkrátka, byla jsem a jsem čtenář. Jen mne teď štve, že nestíhám číst vše co bych chtěla.“

Co chystáte, pokud to není tajné, v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět či potkat?

Nevím, kdy přesně vyjde tento článek, ale zatím o nové pracovní záležitosti veřejně mluvit nemohu.“

Článek vyjde brzy, takže utajené to asi (prozatím) bude. Nicméně, chci poděkovat za upřímný rozhovor a držíme – i za čtenáře Tanečního magazínu – palce. A ať se daří!

Ptal se: Michal Stein

Foto: archiv TINY PLETÁNKOVÉ

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

“5 let Klubu Evergreen”

Jan Smigmator a Dasha v Kongresovém centru ve Zlíně a v Divadle ABC v Praze

Milovníci  kvalitní muziky by si neměli nechat ujít  galakoncert “5 let Klubu Evergreen”, který se uskuteční 15. května v Kongresovém centru ve Zlíně a 23. května v Praze v Divadle ABC.
Je  tomu opravdu pět let, co  Jan Smigmator společně se  zpěvačkou Dashou moderuje pořad  na vlnách Českého rozhlasu Dvojka.  Vždy krátce po poledni listují  velkým americkým zpěvníkem a dopřávají našemu sluchu  nesmrtelné swingové evergreeny.
Písně z repertoáru Franka Sinatry, Tonyho Bennetta, Barbry Streisand, Elly Fitzgerald, Michaela Bublého, Diany Krall ale i jejich české verze, nebo swingové verze hitů pop music a rocku, si ovšem tentokrát můžete užít naživo v doprovodu vynikajícího Big Bandu Felixe Slováčka. Pozvání k hudebním oslavám pěti let Klubu Evergreen přijali i tři vzácní hosté! Zahrají a zazpívají Ondřej Ruml a sourozenci Věra a Antonín Gondolánovi.
Půjde o skutečně výjimečné a neopakovatelné koncerty, které byste si rozhodně neměli nechat ujít
 
15.5., 19:00 h., Zlín – Kongresové centrum, VSTUPENKYhttp://1url.cz/vtkog
23.5., 20:00 h., Praha – Divadlo ABC, VSTUPENKY1url.cz/Ktkxn
 
Taneční magazín

Gala – koncert v Hybernii oslavil jaro

Účinkující Festivalu „Svátek jara“ se každým rokem zlepšují a laťka je tedy pro soutěžící opět zvednuta výše!

 

 

Přesně tak, jak tomu má na jaře být – slunce září, obloha modrá a všechno se zelená a dává do květu.  Tato roční doba přináší nejen změnu počasí, ale i  festival  „Svátek jara“.

A jaký byl ten letošní?

Zahájení festivalu se konalo 26. 3. ve slovenském lázeňském městě Piešťany v barokním sále „Kur-salon“.

Reprezentativní místnost a teplý den vytvořily  pro účastníky dobrou náladu a v tomto duchu se nesl i celý koncert:

Vynikající představení Slovenského lidového orchestru Matenane -Cheykovane, plamenný tanec slovinského Zhoharika, Chorvatský lidový zpěv, hudba a tanec z Gerbyarcheta,  vynikající výkon Orchestru Lidových nástrojů „Rossiyanochka“. Folklorní jednotka diváky dojala.

Folklor ukončil  soubor “Stříbornička” – několikanásobný držitel ceny  Festivalu Mezinárodní fórum mládeže.

Vystoupení slovenských souborů  “Plejády” a “Astadeus” bylo zpestřením a vylepšením  programu. Tyto soubory předvedly modernu, moderní balet a pop tanec ve třech věkových kategoriích.

27.3.  účinkující festivalu  “Svátek jara” přejeli do Vídně, užívali si  prohlídku města,  fotili se před Vídeňskou Operou a  ochutnali i  známý vídeňský štrůdl.

28.3.  se festival “Svátek jara” přemístil do města “Děčín”, kde na profesionálním pódiu probíhala soutěž.

Hudební porota:

Dirigent Státního divadla v České republice:  Tomáš Brauner

Sólistka Severo-České filharmonie, pedagog konzervatoře v oboru Flétny: Martina Záhorová

V čele choreografické poroty již tradičně vyznamná umělkyně Československa: Miroslava Pešíková

Porota : Yveta Murínová (expert pro  pop a moderní  tance) .

V soutěži účinkovalo celkem 15 souborů  z Česka, Slovenska, Polska a Ruska.

Vícežánrové vystoupení předvedlo  choreografické studio “Zolotica” z Ruska .

Nejvíce se divákům líbily  úžasná čísla “Veselí kluci a holky” a “Sladká procházka ” od Souboru “Rovesnik” z Ruska

31.3.  začal Gala-Koncert “Svátek Jara -2017” v pražském divadle “Hybernia”.

O nezapomenutelné zahájení se  postaral  Mládežnický symfonický orchestr  Republiky Tatarstan. Přes 50 houslí a 8 violoncell  jako jeden organismus zahrálo   valčík   George Bize – od Rodiona Šendrina a Arama Chatchaturyana, poté  potěšili diváky  “Maďarským tancem” Iognasse Bramse.

Dlouhým potleskem diváci děkovali dirigentu Michailovi Mosenkovi  za jejich úžasný výkon.

Národní orchestr  “Rossiyanochka ” pod vedením   Klimovoj  Eleny nasadil laťku pro soutěžící hodně vysoko.

Na starověkých nástrojích   (harfy a akordeony)  zazněl  “Tanec šašků” V.Gordovskaja. Mnozí diváci viděli tyto prastaré nástroje vůbec  poprvé.  Stříbrný zvuk harfy společně s akordeony se publiku velmi líbil.

Plné emocí bylo vystoupení  Slovenského národního orchestru dětí a mládeže “Matynane – Chajkovane” s národní písní “Vínečko”. Zpočátku sice nastaly potíže s ozvučením, ale i to se podařilo zvládnout.

Další část byla choreografická. Dalo by se říci, že letošní ročník možná obsahoval méně tanečních čísel než ročníky předchozí.

Tuto část zahájila   choreografická studie “Zolotica”, pod vedením Eleny Vantrosovoj.

Čísla  “Lipecká taneční” a “Voroněžské děvčata”  ukázala krásu  ruského národního tance.

Číslo  “Sněhové vločky ”  pražského studia  “Sen”, vedoucí  Nelja Sheligida, zaujalo svou  dětskou bezprostředností  a opravdu nízkým věkem malých umělců.

Český taneční klub “Respect”, vedoucí  Vlastimír Krejča,  s  9-10 letými tanečníky se stal  prvním diplomatem  v nominací “Hip-Hop”. Dokázali předat opravdový Hip-hopový drive.

“Igen Dance Studio”, Slovinsko, pod vedením Lucie Boruta předvedlo originální kompozici. Toto vystoupení bylo oceněno zvláštˇ  tanečními kritiky českého časopisu “Tanec”, jako  “ profesionální choreografie ” nového směru.

V Pop nominaci si dobře vedly 2 ruské soubory “Zolotica” Eleny Vantrusové,  a “Rovesniki” pod vedením Sucharevoj Tatiany.

V této nominací zvítězili “Rovesniki, a obdrželi od poroty hlavní cenu.

Soubory “Mažoretky”  a    “Step”  studia moderního tance  “Skretch” ve finále nevystoupily, ale přesto dostaly diplomy a dárky.

Tradiční festival skončil velkým společným finále a ohňostrojem v doprovodu Hymny festivalu.

Po několikáté diváci viděli  orchestrové nominace, sólo hudební nominace a choreografické nominace různých směrů na té nejvyšší úrovni.

Hudební a taneční kritici a odborná porota prohlásili, že  tento  více žánrový festival  Mezinárodního Fóra  Mládeže  “Svátek jara ” dává možnost  předvedení nejlepších představitelů umění dětí a mládeže z různých států. Co si přát víc?

Vladimír Kuznetsov, Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Ohlédnutí za Věrou Špinarovou

Ani Taneční magazín nemohla nechat lhostejným náhlá smrt velkého hlasu české hudební scény. V kratší vzpomínce se poohlédneme za kariérou výborné zpěvačky i jejími nejzajímavějšími světovými tituly. Závěrem dáme hlas i jejím profesním kolegům.

Ve věku 65 let zemřela v neděli 26. 3. v pražské motolské nemocnici Věra Špinarová. Minulý týden ve středu zkolabovala při koncertu v Čáslavi, měla zástavu srdce. Zpráva o úmrtí zpěvačky, která se se svým nenapodobitelným chraplavým hlasem pohybovala na hudební scéně více než půl století, zaplavila sociální sítě. Hudební kolegové a publicisté vyjadřují smutek a oceňují její talent. Příznivci se se zpěvačkou mohou rozloučit dopoledne 1. dubna v Ostravě, se kterou byla rodačka z Pohořelic u Brna po celý život spjata. Agentuře to oznámil zpěvaččin syn Adam Pavlík.“ Tak zněla oficiální zpráva České tiskové kanceláře. Taneční magazín si dovoluje krátké poohlédnutí za touto velkou osobností české taneční hudby.

Věra Špinarová se řadila – vedle Hany Zagorové, Marie Rottrové, Heidi Janků, Hany Buštíkové a rockerky Tanji – k největším zpěvačkám, na jejichž zrodu se podílela Ostrava. Zejména její rozhlasová studia.

Velmi mladá Věra Špinarová svou kariéru zahájila ve skupině Flamengo. Tam ji po čase vystřídala Marie Rottrová. Věra však začala natáčet další hity s kapelou Majestic. Ale její nejhvězdnější období je spjato s Orchestrem Ivo Pavlíka. Ten vedl její pozdější choť (nyní manžel Heidi Janků). Jedno období s nimi i pravidelně vystupoval zpěvák Pavel Bartoň. Dále se svým dalším manželem, zpívajícím bubeníkem Vítězslavem Vávrou, spolupracovala i se skupinou Maximum Petra Hanniga. V pozdějších letech zpívala rovněž s kapelou Petra Šišky Petarda i dalšími hudebními seskupeními. V závěru kariéry ji doprovázel vlastní syn a jeho Adam Pavlík Band. Věra Špinarová poslední dobou vystupovala i na řadě společných koncertů s Petrou Janů.

Mimo řady známých hitů od českých autorů patřila Věra Špinarová k interpretkám, které dokázaly tvůrčím způsobem převzít slavné zahraniční songy. Nazpívala třeba i mezi jinými „Good Bay My Love“ hvězdného Demise Russose v české verzi „Hej lásko, nečekej“ https://www.youtube.com/watch?v=rx5iUySTI_E . Věřina verze tohoto hitu autorů Mario Panase a Klause Munro měla na domácí scéně daleko větší odezvu než ta od Zlatého slavíka Karla Gotta s textem Zdeňka Borovce „Teď růži k vám jdu krást“. Jediná Špinarová a Jiří Helekal si z české pěvecké scény troufli na slavný duet Johna Lennona s Yoko Ono „Happy Xmas (War is Over)“. U Helekala se česká verze jmenovala „Zkus nakreslit přání“. A Špinarová ji českým posluchačům prezentovala jako „Až za modrou horou“https://www.youtube.com/watch?v=lRjJplYUnLs. Ale jejím patrně nejznámějším převzatým titulem je Zbyškem Malým otextovaná verze hlavního hudebního (ve filmu bez textu zpívaného) motivu skladatele Ennio Morriconeho ze slavného westernu „Tenkrát na západě“. Ano, jedná se o její asi nejzpívanější píseň „Jednoho dne se vrátíš“ https://www.youtube.com/watch?v=EzmN7ehB8VM. U českých posluchačů byla známá také pod úvodním textem „Den se v růži skryl“.

Závěrem přijměte dva vzkazy od osobností, které s Věrou Špinarovou strávily část profesního života. Věrko, díky, že jsi mi v roce 1970 nazpívala mou písničku ,Domů mířím, venku svítá´,“ vzkázal do oblak skladatel, objevitel Lucie Bílé a nyní i politik Strany zdravého rozumu Petr Hanning. „Pro mě byla Věra Špinarová zpěvačkou s nejkrásnějším hlasem u nás. Tím spíše mě těší, že jsem jí mohl napsat několik písní a jednu z nich zpívala nepřetržitě třicet let. Bral jsem ji vždy jako naši českou Tinu Turner,“ vzpomíná skladatel, muzikant, spisovatel a novinář Vašek Vašák.

Taneční magazín vzdává velký hold této velké zpěvačce i její památce.

Foto: archiv Supraphon

Taneční magazín