Rozhovor s moderátorkou TINOU PLETÁNKOVOU

„Mám velmi ráda step.“

Tina Pletánková patří k našim nejznámějším a současně nejoblíbenějším moderátorkám. Svou nenuceností a přirozeným šarmem si získala srdce mnohých (nejen televizních) diváků. Když jsem se s ní setkal v – pro mnohé možná trochu nezvyklé – roli porotkyně literární soutěže, nemohl jsem si nechat uniknout příležitost ji vyzpovídat pro Taneční magazín. A to zcela jistě nejen o tanci.

Je o Vás všeobecně známo, že jste svou kariéru začala jako hudebnice. Jaký máte vztah k taneční hudbě?

Taneční hudba? To je široký pojem. Ano, byla jsem aktivní hudebnicí, hrála jsem na akordeon a klavír. Oba nástroje nabízejí široký repertoár. Já osobně jsem nakonec vždy nejraději hrála světové standardy v jazzových úpravách. Taneční hudbou – obecně vzato – je prakticky téměř vše. Ovšem, zcela upřímně, nejméně blízká mně vždy byla taneční hudba diskoték.“

A chodila jste vůbec ve školních letech do tanečních?

Ne. Osm let jsem totiž chodila do lidové školy umění v oboru lidové tance. Tam se tančilo mnohé, ale nejvíce tance východního Slovenska. Tím jsem nějak považovala svou pohybovou přípravu za splněnou. Navíc jsem pak pokračovala na konzervatoři v hudebním oboru, a vlastně mi na nic jiného nezbýval čas.“

Na který druh tance či baletu se ráda se zaujetím zajdete podívat do hledišť divadel či sálů?

Mám velmi ráda step a velkorysé, velké obsazení. Třeba Lord of the Dance, Stomp. Ale naopak i komorní obsazení, jaké má třeba konkrétně projekt Wings pod vedením Pavla Strouhala.“

Vaši postavu obdivují nejen muži, ale závidí ji i Vám jistě celá řádka žen, co průběžně děláte pro ni i pro svou kondici?

Nic. Na což nejsem hrdá. Jsem totiž v takovém životním běhu, že na pravidelný pohyb nemám čas, ani to možná nemám v sobě. I když si občas udělám pár protahovacích cviků, hlavně kvůli zádům a krční páteři. Jelikož jen z podstaty se dlouho žít nedá a tělo drobnou péči potřebuje.“

Pravidelně tedy sportujete?

Ne. Jen v létě mě baví rekreačně kolo a plavání.“

Jak jste se vlastně od muziky dostala k moderování?

Už na konzervatoři jsem poprvé moderovala naprostou náhodou nějaký koncert spolužáků z vyšších ročníků. A to byl vlastně můj vůbec první kontakt s mikrofonem, tedy vlastně mluveným slovem. Pak to byla ještě dlouhá cesta. V devadesátém roce jsem pak hned odjela do Rakouska, kde jsem aktivně hrála v Alpách. Ať už s místním letním orchestrem, či v malém uskupení – akordeon, housle, kontrabas. Anebo sama na akordeon a klavír v tamních luxusních hotelích. Po návratu, v roce 1992 jsem začala pracovat v rádiu Kiss. Ovšem tehdy jako vedoucí propagačních NIssan Patrolů. Kontakt s mikrofonem tam byl jen letmý. Roku 1994 jsem se pak stala ředitelkou magazínu Dotyk. Byla to revue pro vztah umění a byznysu, z mého pohledu šlo spíše revue o umění všeho druhu. A teprve v roce 1996 jsem šla – tak nějak náhodně – na konkurs na moderátory. Vyhrála jsem. A od té doby až do současnosti mne televize v podstatě neustále provází.“

Moderujete raději před kamerou či živé pořady, kde je přímý kontakt s divákem?

To záleží… V televizi natáčíme před kamerou, ovšem já nejraději takzvaně naživo. Nerada předtáčím. Jde o kouzlo nevratného a maximální koncentraci. Když vysíláte naživo, je pro mne tím nejlepším hnacím motorem. Přenáší se to i na všechny ostatní a vzniká úplně jiná atmosféra. Rozhovory s hosty jsou pak pravdivější, často i vtipnější. Při předtáčení pořadu vždy počítáte s tím, že se to dá případně vrátit, přetočit. A to mne už zas tolik nebaví.“

Já však měl na mysli moderování nejen televizní…

Naprosto jinou kategorií je moderování různých živých akcí. Tam mám raději méně oficiální pojetí. Moderovat večer dle protokolu, řízený jasným scénářem, který se ve finále spíše čte, samozřejmě zvládám. Velká zábava to zas tak úplně není. Ovšem provázet živý program, postavený sice na pár nutných ,pilířích´, kde zbytek je dán improvizací, je vždy zábavnější. Nepopírám, že i improvizace vždy pár záchytných bodů má, ale někdy se vše nakonec kouzelně rozsype… Živly někdy prostě vše hodí jinak a musíte se s tím umět vypořádat.“

Svého času jste byla i televizní „rosničkou“, věříte televizním dnes předpovědím počasí? Zvolíte si podle nich třeba své vybavení na víkend?

Svého času… Ano, čtrnáct let, tuším… Předpovědím na druhý den věřím bez výhrad. Na třetí tak na 85 %. …a s dalšími dny to úměrně klesá. Sice v dnešní době předpovědní modely umějí mnohé, ale počasí je prostě počasí. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním.“

Potkáváme se spolu již pravidelně v porotě celostátní literární soutěže. Jaký máte názor na vyjadřování se a jazyk současné mladé „počítačové“ generace?

Nelze to posuzovat generelně. V rámci literární soutěže člověk vidí esenci toho nejlepšího, nejen po stránce slohové, ale i gramatické. Nechce se mi moralizovat už té pozice ,odrostlejší generace´, ale jedno vím jistě. Nečte se, a tím, že se nečte, tak se vytrácí vyjadřovací schopnosti, schopnost používat složitější slovní spojení, schopnost vůbec využívat jazyk v jeho obrovské barevnosti. Čtení napomáhá i v gramatice. Zkrátka se vám určité mluvnické záludnosti vizuálně prostě usadí v hlavě… A tak bych mohla pokračovat. Jenže na druhou stranu: lidi dnes obecně nebaví číst ,písmenka´. I komiks je na ně někdy moc. Zkratka – to je to co lidi zajímá. Upřednostňují zkratku. Lze se tomu však dnes – v přívalu obrovských množství – informací vůbec divit?“

Píšete také sama aktivně?

Někdy. Vlastně mám toho popsaného za posledních dvacet pět let docela hodně.“

A jakému žánru se věnujete?

Úvahám, esejím, mnohdy politického charakteru.“

A kdo je Vaším oblíbeným literárním autorem?

Na to se snad nelze ptát někoho, kdo pamatuje čtvrteční fronty před knihkupectvími. Přečetla jsem i Nanu od Emila Zoly. …to říkám s úsměvem. Zkrátka, přečetla jsem vše, co šlo. Co měli rodiče v knihovně. A mne to zajímalo všechno. V dětských letech jsem milovala knihy Františka Běhounka, později vše možné… Od Ludvíka Součka, přes Kanta, Huxleyho, Hellera, Orwella… Mohla bych pokračovat, ale nechci, aby to vyznělo, že jen vyjmenovávám plejádu autorů, abych vypadala sečtěle a přechytrale. Zkrátka, byla jsem a jsem čtenář. Jen mne teď štve, že nestíhám číst vše co bych chtěla.“

Co chystáte, pokud to není tajné, v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět či potkat?

Nevím, kdy přesně vyjde tento článek, ale zatím o nové pracovní záležitosti veřejně mluvit nemohu.“

Článek vyjde brzy, takže utajené to asi (prozatím) bude. Nicméně, chci poděkovat za upřímný rozhovor a držíme – i za čtenáře Tanečního magazínu – palce. A ať se daří!

Ptal se: MICHAL STEIN

Foto: archiv TINY PLETÁNKOVÉ

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Novou hru“Pohřeb až zítra“ inspirovala rodina

Švandovo divadlo chystá na konec sezóny lahůdku: novou hru Natálie Kocábové, razantní komedii „možná i o vaší rodině“

 

 

Švandovo divadlo chystá na konec sezóny lahůdku: novou hru Natálie Kocábové, razantní komedii „možná i o vaší rodině“. Pod názvem Pohřeb až zítra a v režii Daniela Hrbka ji smíchovská scéna uvede ve Velkém sále, první premiéra bude 27., druhá 29. května.

Ve hře vyprávějící o jedné rodinné večeři, která se promění v divoký rej názorů, charakterů a životních karambolů, uvidíme Roberta Jaškówa v roli Otce, Matku hraje Bohdana Pavlíková. V rolích sourozenců se představí Natálie Řehořová (Andy), Beáta Kaňoková (Tess) a Cyril Dobrý v alternaci s Adamem Ernestem (Miki). Matčina cizokrajného přítele a užaslého návštěvníka svérázné sešlosti, kterou Matka uspořádá v předvečer babiččina pohřbu, ztělesní Luboš Veselý jako Jiří.

Rodinné hovory a binec jménem rozvod

Napsala jsem hru o něčem, co mě skutečně a na denní bázi stresovalo o ztrátě pocitu domova. A také o rozvodu, který je v ní všudypřítomný, a přesto jakoby nepodstatný. Mně ale připadá, že právě rozvody udělaly ve společnosti větší binec než obě světové války dohromady. Nešlo mi ale o sondu do této problematiky, napsala jsem prostě hru o jedné večeři rodiny, která ztratila svůj původní charakter,“ říká Natálie Kocábová známá také jako Natalie Kocab.

Spisovatelka, hudebnice, textařka a zpěvačka, která dramaturgii a scenáristiku vystudovala na pražské FAMU, hodně čerpala i ze svého vlastního příběhu a rodinného zázemí. „Každá z postav má nějakou rezonanci ve skutečných členech mé rodiny. Moje rodina se šíleně těší na premiéru a cítí se potěšená, že je o ní napsána divadelní hra, jenomže na mě z toho jdou trochu mrákoty. Šlo totiž hlavně o výchozí impuls, dál jsem si už jednotlivé figury utvářela, jak se mi zlíbilo a jak jsem potřebovala… ale vysvětlete jim to, že?“, říká autorka, jejíž hra vtipně líčí situaci známou snad v každé rodině: totiž to, jak těžké ; je v klidu si promluvit s nejbližšími příbuznými.

Živá hra s lidmi, co se mají rádi

Inscenaci připravuje režisér a zároveň ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Ten před dvěma lety vyzval Natalii Kocábovou ke spolupráci a coby zkušený divadelník ji dovedl až k vytvoření nejlepšího textu. „Na Natáliině psaní se mi líbí energie, napětí a přímost, s jakou směřuje k vyhroceným dramatickým situacím. A také ostrý, autentický jazyk jejích postav. Všichni hrdinové vycházejí z autorčiny prožité zkušenosti, a i když často jednají v tenzi, zkratovitě a povrchně, jsou to živí lidé. A je jasné, že navzdory všemu a všem se mají v téhle rodině nesmírně rádi,“ říká Daniel Hrbek, jemuž vyhovuje i autorčin smysl pro humor a její bystře psané dialogy připomínající skvělé momenty z komedií Woodyho Allena.

Vedle stálých členů Švandova divadla – Roberta Jaškówa a Bohdany Pavlíkové – režisér vsadil na neokoukané mladé talenty, vítěze hereckého konkurzu: ten uspořádalo Švandovo divadlo vůbec poprvé ve své novodobé historii. Jako autorku hudebního doprovodu angažoval Daniel Hrbek Natáliinu stálou spolupracovnici, nadanou skladatelku Michaelu Polákovou působící v Londýně.

Bílé víno pro ženy

Při práci na scénáři vznikla i další divadelní hra Bílé víno, kterou Natálie Kocábová napsala jaksi mimochodem – během úprav předešlých verzí Pohřbu až zítra, kdy ji pronásledovaly „výčitky z nicnedělání“. Jak prozrazuje režisér Hrbek, „je to hra o ženách, pro ženy a máme zájem ji ve Švandově divadle uvést“.

 

 

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín