Divadlo se aktuálně snaží řešit palčivé problémy v oblasti nedostatku ochranných roušek. Šíjí i herci! Na podporu porodnice i prodavaček a prodavačů.
Pro koho vznikají zbrusu nové roušky? Pro zdravotníky z Ústavu pro matku a dítě v Praze 4-Podolí i pro zaměstnance velkoprodejny potravin Tesco v OC Nový Smíchov.
Ve Švandově divadle se ve švadleny už začátkem tohoto týdne proměnily krejčové. Ale šičkami se postupně staly i některé z rekvizitářek, maskérek, výtvarnic a hereček. O hercích nemluvě.
Do šití se tak, se svým dívčím týmem, pustila třeba Natálie Řehořová. Roušky pro dobré účely teď šije také Kristýna Frejová anebo Anna Stropnická s Janem Grundmanem.
Skládané bavlněné roušky vznikají v domácích podmínkách. Materiál na ušití částečně poskytlo Tesco. A právě jeho zaměstnancům chtějí smíchovští dodat už do konce týdne 150 kusů. Bavlněnou metráž pro porodnici v Podolí věnovalo samo divadlo. Tam poputuje dokonce celých 300 kusů roušek.
Jak na sociálních sítích informoval ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek, na úrovni kulturních příspěvkových organizací nyní funguje pracovní skupina. V ní jsou všichni ředitelé divadel, šéf odboru kultury pražského magistrátu a radní Hana Třeštíková. „V rámci této skupiny koordinujeme i dobrovolné činnosti, jakými jsou například právě šití a distribuce roušek či pomoc v sociálních službách. Všichni, kdo mohou, pracují. Zapojují se v rámci svých možností do různých dobrovolných činností. Pomoci nikdy není dost, pomáhejme všichni! Děkuji vám a děkuji všem ochotným zaměstnancům divadla, kteří v danou chvíli nezištně pomáhají bez ohledu na osobní rizika!,“ uvedl Daniel Hrbek.
Švandovo divadlo se tímto počinem postavilo k nenadálým událostem čelem a patří mu za to i poklona TANEČNÍHO MAGAZÍNU.
Román o svobodě, lásce i pomstě. Pohybové stránky inscenace se ujal Radim Vizváry.
Po úspěchu hry Hadry, kosti, kůže, vyprávějící o soužití Jana Wericha s Vladimírem Holanem v jedné vile, připravuje režisér Martin Františák ve Švandově divadle další lákavou novinku. V adaptaci Marie Novákové tu brzy ožije jedno z nejslavnějších děl anglické literatury, román Na Větrné hůrce od Emily Brontë – premiéra stejnojmenné inscenace se chystá 23. listopadu 2019 ve Velkém sále. Hereckému obsazení vévodí Marie Štípková jako Kateřina, v roli rozervance Heathcliffa uvidíme nového člena souboru Jana Grundmana. Na prknech smíchovské scény se poprvé představí i Anna Stropnická: také ona je u Švandů, podobně jako další nováček ansámblu Matěj Anděl, od září ve stálém angažmá.
„Ve hře Na Větrné hůrce se setkáme s poryvem vášnivých citů v jejich celé kráse, ale i děsu. Emily Brontë se ve svém románu vzbouřila nepravděpodobné poezii romantismu a protkala ji lidskou krutostí. Díky tomu jsou její postavy ryze současné a nepůsobí jako přízraky minulosti. Uvedení tohoto titulu také vnímám jako gesto – informaci o tom, že na jevišti Švandova divadla budeme chtít vyprávět velké příběhy, které nabízejí kromě neotřelé interpretace i zajímavé příležitosti pro herecký soubor,“ říká Martin Františák, režisér i nový umělecký šéf Švandova divadla, jehož inscenace vynikají výraznou obrazivostí i precizní prací s herci.
Příběh vášně a svobody
Vše začíná tím, že se starý otec rodiny Earnshaw ujme sirotka Heathcliffa. Zatímco jeho syn Hindley vetřelce odmítá, dcera Kateřina ke zvláštnímu chlapci vášnivě přilne. Když však děti dospějí, Kateřina dá přednost konvenčnímu manželství. Zrazený Heathcliff odchází, jeho touha po pomstě ale zasáhne i ty, kteří se dosud nenarodili…
Napínavý příběh o velké lásce i velké nenávisti je prvním a jediným románem Emily Brontë. Ve své době vzbudil zájem i pohoršení: rodinná sága o svobodě a spoutanosti, o tlaku společnosti a o kráse volné přírody, zaujala i spisovatelčiným naprosto nekonvenčním pohledem na tehdy typické role mužů a žen. „Emily Brontë tu překročila striktně vnímané genderové hranice a naprosto originálně propojila milostný román, psychologické drama a gotický horor,“ vysvětluje dramaturg inscenace David Košťák.
Vedle ústřední dvojice v podání Marie Štípkové (Kateřina) a Jana Grundmana (Heathcliff) se můžeme těšit i na další výrazné postavy. Kateřinu Lintonovou ztvární Denisa Barešová, Anna Stropnická hraje slepě zamilovanou Isabelu. Jako Linton se představí Petr Buchta, dvojroli starého otce Earnshawa a Doktora Kennetha ztvární Matěj Anděl. Edgara Lintona hraje Tomáš Červinek. Marta Dancingerová tu vystoupí jako Francis, v Josefa se promění Tomáš Petřík. V roli Haretona se objeví hostující Jan Mansfeld, v úloze Hindleyho Matěj Nechvátal. Jako chůva Nelly provede diváky celým příběhem Klára Cibulková.
Výraznou výtvarnou složkou inspirovanou krásou i syrovostí severských vřesovišť vytvoří scénograf Marek Cpin spolu s kostýmní výtvarnicí Evou Jiřikovskou. O sugestivní hudbu se postará David Smečka, pohybové spolupráce se ujme výtečný mim Radim Vizváry. I jejich tvůrčí vklad podpoří pohled na osazenstvo z Větrné hůrky, lidi zmítané mezi společenskými pouty a volností přírody a často také mezi životem a smrtí.
Příběh šedesátých let – konzum a závislost na věcech
Perecovy Věci jako reflexe současné konzumní společnosti v A studiu Rubín
Autor scénáře, dramaturgie: Vojtěch Bárta
podle stejnojmenné
novely Georgese Pereca
Režie: Eva Rysová
Výprava: PIO Kaliński
Hrají: Julie Goetzová, Jan Grundman
A studio Rubín připravuje na 25. září uvedení inscenace Věci podle stejnojmenné novely a zároveň debutu Georgese Pereca. Kniha, která je obvykle na západ od nás vydávána s podtitulem „příběh šedesátých let“, zaráží své čtenáře svou aktuálností i po více než půl století. Její stěžejní téma – konzum a závislost na věcech – si za hlavní vzala i režisérka inscenace Eva Rysová, která k němu dodává politická a& nbsp;environmentální fakta současnosti. Představiteli ústřední dvojice jsou Julie Goetzová a Jan Grundman.
Novela Věci Georgese Pereca, která je předlohou dramaturgovi a autorovi scénáře Vojtěchu Bártovi, znázorňuje mladý pár po škole žijící v infantilní představě, že svět a věci v něm existují, aby uspokojily jejich touhy. Inscenace režisérky Evy Rysové tento dobový příběh aktualizuje a ukazuje absurditu tisíců současných příslušníků městské střední třídy, kteří své životy zaměnili za spotřebu zboží.
Julie Goetzová a Jan Grundman představují mladý pár na začátku společného života, který se zařizuje ve svém malém bytě. Mají velkou touhu své „hnízdečko“ vylepšit vším, co znamená spokojený život jako z lajfstajlových časopisů. Nakupují, sedí v kavárně, chodí do kina – zkrátka konzumují. Žijí ve zdánlivém naplnění, kdy si pořizují věci, zážitky, smysl života. Ale nemají zas tak velké množství peněz. V průběhu několika let se nehnou ze svého malého třiceti pěti metrového bytu a neměnná je i touha naplnit všechny své představy o skvělém životě v budoucnu, až si konečně pořídí ty správné věci.. Výhodným konzumním artiklem se stává i útěk ze společenských stereotypů a úprk aktérů na venkov s ideou návratu k přírodě a ke „konzumu s vkusem“. Ten známe všichni v podobě módních farmářských trhů, biovýrobků, eko-obchodu; takto uvědomělý konzum sice konejší, ale nenabízí systémové řešení současné environmentální a klimatické krize, která nám předpovídá pouhých 12 let na záchranu planety.
Autor scénáře Vojtěch Bárta k tomu dodává: „Závislost lidí na věcech a spotřebě je determinantem i produktem společenského systému, jež se vzdor četným pokusům o revoltu na Západě nepodařilo od šedesátých let zásadněji změnit. Rubem logiky konzumerismu jsou fenomény globálního kapitalismu: extraktivismus a absurdní logika nekonečného ekonomického růstu, které na omezené planetě předpokládají nemožné: nekonečné využívání jejích konečných surovinových zdrojů. V době zuřící klimatické krize a rozvratu ekosystémů přitom víc než kdy jindy cítíme potřebu změny. Revoluce je nutná – ale pokusy o ni končí v pastích konzumu… Jedinou naději lze snad hledat tam, kde Perecovi rozjitření, unavení a nakonec i znudění hrdinové neuspějí – v transcendenci individua a v jeho politické organizaci, například v zájmu záchrany vyššího života na Zemi.“
Režisérka Eva Rysová spolu se scénografem PIO Kalińským se v koncepci inscenace řídili podle Perecova experimentálního stylu psaní a stejně jako autor, který si při psaní většiny svých děl nejprve kladl tzv. „les contraintes“ – podmínky (nejznámějším příkladem je jeho třísetstránkový román, v němž zcela zmizela samohláska „e“), se při tvorbě inscenace taktéž omezili. Eva Rysová tyto podmínky přibližuje: „První z podmínek je omezení hudební složky na jedinou skladbu, a sice Mesiáše Georga F riedricha Händla. Při premiéře vystartujeme společně od začátku, ale jelikož je inscenace kratší než oratorium, bude každé následující představení hudebně začínat v místě, kde předchozí skončilo. Hudební doprovod se tak bude pokaždé měnit, žádná z reprízovaných scén nikdy nezazní stejně. Druhá podmínka se vztahuje k pohybu herců po jevišti. Ti se mohou přemisťovat pouze po vyznačených liniích na podlaze. Třetí podmínkou je druhý hereččin kostým, pokaždé jiný, navržený jiným současným módním návrhářem.“
Premiéra inscenace se odehraje 25. a 26. září 2019 v A studio Rubín. Reprízovat se bude 21. října a v následujících měsících. Inscenace je tematicky součástí sezony 2018/19 s podtitulem S kým žijem? Více informací na www.astudiorubin.cz
Novým uměleckým šéfem Švandova divadla se od ledna 2019 stává významný český režisér, dramatik a básník Martin Františák. V téže funkci působil nejprve v brněnském divadle Polárka a v ostravském Divadle Petra Bezruče. Poté byl uměleckým šéfem činohry Národního divadla Brno, kterou dovedl k mnoha výrazným výkonům a oceněním. Ve Švandově divadle střídá Doda Gombára, který smícho vskou scénu umělecky řídil od roku 2010. A přebírá ji ve výborné kondici: divadlu v posledních letech stále stoupá návštěvnost. Ta v roce 2017 dosáhla skoro 92 % a v roce 2018 už téměř 96 %.
„Příběh, herci, vyprávění, napětí a cesta – to jsou ve zkratce pojmy, které mě zajímají a chci je ve Švandově divadle rozvíjet,“ říká Martin Františák, zkušený divadelník a také uznávaný umělecký manager. Svou úlohu vidí jasně: „Umělecký šéf je v divadle proto, aby se staral o hru. Vybírá hru, pečuje o hráče, navrhuje trenéry a celý doprovodný tým, který herce v průběhu vzniku inscenace masíruje. A to vše z jediného důvodu: pro touhu najít radost ze hry a přenášet ji na diváky. A to i v těch nejkrutějších možnostech, která témata hry nabízejí,“ dodává Martin Františák, jenž má za sebou už přes šedesát vlastních režií.
Noví tvůrci, nové tváře
Františákova silná osobnost, jasná vize a originální poetika vždy přitahovala jak publikum, tak výrazné divadelní tvůrce. K těm by měli u Švandů v budoucnu patřit například režiséři David Jařab, Jiří Pokorný, Anna Klimešová a Jan Holec. Spolupráce je rozjednána i s J. A. Pitínským či Janem Fričem. „Martin Františák by rád přivedl i zahraniční tvůrce. První takovou vlaštovkou je přizvání režisérky nizozemského původu Alize Zandwijk působící v Theater Bremen,“ vysvětluje dramaturg a dramatik David Košťák, který do divadla také nově nastupuje.
Herecký soubor rozšíří Filip Březina, talentovaný absolvent DAMU, známý z filmu Zlatý podraz či z televizní trilogie Zahradnictví. Na pražský Smíchov se z ND Brno vydají Jan Grundman a Anna Stropnická. S divadlem bude spolupracovat i herec Miroslav Hanuš, známý z Divadla v Dlouhé. „Mirek Hanuš se tak zařadí k osobnostem, které ve Švandově divadle sice nejsou ve stálém angažmá, jsou s ním však však pevně spjati: k těm patří a dál patřit bude třeba Michal Dlouhý, Kamil Halbich, Eva Josefíková a Klára Cibulková,“ říká David Košťák.
Plán hravého liberála: Winton, Werich, Holan i Carr
„Etika, estetika a brutalita jako triáda spojená se současnou krizí humanity. Napínavý vztah mezi mužským a ženským principem. Pevné dramatické texty. Autorský přístup. A také severská tradice, která je u Švandů trvale přítomná,“ naznačuje svoji vizi Martin Františák. Sám sebe přitom s mírnou nadsázkou označuje jako „hravého liberála“. A upozorňuje, že pootočení kormidla a následnou změnu kurzu divák výrazněji zaznamená asi až v sezóně 2019-2020, na novém repertoáru, který naváže na silnou tradici inscenování původních her českých i zahraniční ;ch autorů však už teď pilně pracuje.
Spisovatelka Kateřina Tučková píše pro Švandovo divadlo původní české drama zachycující život a osobnost „skutečného hrdiny“, Sira Nicholase Wintona: premiéra hry v režii Martina Františáka bude ve Velkém sále koncem listopadu 2019. Ještě před tím, v září 2019 a rovněž ve Františákově režii, bude ve Studiu uvedena hra Hadry, kosti, kůže vyprávějící o nelehkém soužití tří svérázných sousedů z nedalekého pražského ostrova Kampa: herce Jana Wericha, básníka Vladimíra Holana a výtvarníka < strong>Jiřího Trnky. K chystaným novinkám bude patřit i inscenace vycházející z povídek Tennesseeho Williamse v režii Davida Jařaba: premiéra je plánována v dubnu 2020. „Přímo pro Martina Františáka napíše novou hru oceňovaná irská autorka Marina Carr, známá například titulem U kočičí bažiny, jejíž hry pravidelně plní divadla londýnského West Endu,“ uvádí David Košťák.
Magie z druhého břehu
„Hledám to, co je živé,“ říká Martin Františák. „Hledám podstatu, a pokud je to možné, tak i návaznost: právě zpřetrhání kontinuity a upřednostnění vlastního Já mimochodem vidím jako neblahé dědictví komunismu. I proto mě zajímají kořeny Švandova divadla, kde je přítomen HenrikIbsen, jehož dramata tu odvážně uvedli jako vůbec první u nás. Je tu ale i éra modernismu, jisté období ´realistů´, kontinuelní uvádění současného českého dramatu a také silné období mého předchůdce Doda Gombára. Po něm teď štafetu uměleckého vedení přebírám a moc rád bych ho sem znovu pozval jako hostujícího režiséra,“ uvádí Františák.
A v čem je podle něj Švandovo divadlo jedinečné? „Myslím, že je divadlo s charizmatem. Divadlo, které stojí na místě, které je dělá magickým. Divadlo tak řečeno „na druhém břehu“, ačkoli nikdo pořádně neví, jaký je ten břeh první. Divadlo v jistém smyslu postavené i na lidské vzájemnosti, kterou tu chci zachovat,“ uzavírá nový umělecký šéf. S ním teď Švandovo divadlo zahajuje další kapitolu ve své už 137 let trvající existenci.