Festivalový rozhovor s PETREM POLOU, uměleckým ředitelem festivalu Malá inventura:

„Zrcadlíme nezávislou divadelní tvorbu v Praze“

TANEČNÍ MAGAZÍN připravil téměř v předvečer osmnáctého ročníku úspěšného festivalu Malá inventura rozhovor s člověkem, co se jeho týká jeho programu a náplně, asi nejpovolanějším. Jeho uměleckým ředitelem PETREM POLOU. Přibližme si teď s ním blíž tuto divadelní přehlídku nezávislých souborů:

Blíží se divadelní festival Malá inventura, který organizuje kulturní organizace Nová síť. Tak se nabízí otázka, co bylo dříve: „slepice a nebo vejce“? Nová síť nebo Malá inventura?

Malá inventura letos slaví osmnáctiny a má tak před Novou sítí zhruba roční náskok. V každém případě festival i neziskovka mají za sebou řadu vývojových fází a domnívám se, že lidé stojící u založení by je dnes úplně nepoznali“

Který výtvarník je autorem nepřehlédnutelného loga a prezentace festivalu s kuřetem?

Autorem je svérázný výtvarník a grafik, který vystupuje pod uměleckým jménem Kakalík. Jeho žluté kuře je s festivalem už asi sedmým rokem.“

Jak vznikal první ročník festivalu? Na kolika scénách probíhal?

Historií festivalu znám jen zběžně, nebyl jsem u jeho založení. Původně vznikla Malá inventura z iniciativy spolku Motus, který provozoval (a dodnes provozuje) divadlo Alfred ve dvoře. V prvním ročníku šlo o prezentaci pěti představení, která na této scéně vznikla. A proto i ten název Malá inventura.“

Předpokládám, že se ty scény každým ročníkem rozrůstaly. Jakým způsobem je vybíráte? Pamatuji i třeba udergroundové prostory bývalé tiskárny na Letné…

Před dvěma lety jsme se rozhodli udělat trochu odvážný krok. Festival se rozrostl do současné podoby, kdy rámcově reprezentuje nezávislou autorskou tvorbu v Praze. Prostory v Praze vznikají a zanikají. Některé scény jsou spojené s festivalem téměř po celou jeho historii. Ty vznikající scény monitorujeme průběžně během roku. V posledních letech se nově přidaly např. Divadlo X10, po svém přesunu do centra města, Petrohradská kolektiv ve Vršovicích nebo Cross Attic v Holešovicích.“

Je složité zvládnout festival paralelně probíhající na několika scénách i logisticky? Máte na to nějaký originální recept?

Zárukou hladkého průběhu je sehraný tým a dlouholetá spolupráce s většinou festivalových scén. Nepřestává mě překvapovat, s jakou důsledností dokážou členky (máme téměř ženský kolektiv) týmu zpracovávat obrovský objem informací, které se na ně hrnou ze všech stran. Zejména ředitelka festivalu Adriana Světlíková a produkční hlavního programu Tereza Rybová svým výkonem připomínají superženy. Můj obdiv nicméně patří všem kolegyním a kolegům, kteří drží festival na uzdě.“

Jakým způsobem festival, předpokládám postupně, získával renomé u diváků, odborníků i potenciálních účastníků.

Tak pokud se ptáte tímto způsobem, zřejmě si už určité renomé vybudoval (smích). Těžko ale na tuto otázku odpovědět z mé pozice. V posledních letech se snažíme festival nějak výrazněji strukturovat, dát mu jednotlivé sekce a zvýšit přehlednost prezentovaného programu. Domnívám se, že to je zásadní, protože na rozdíl od jiných festivalů, jeho dramaturgie není například nějak tematicky zaměřená. Rovněž rozsah festivalu se za poslední dva roky zdvojnásobil. Není to však důsledek pro dnešek tak běžného megalomanství. Pouze sledujeme hlavní cíl festivalu, tedy relevantně zrcadlit nezávislou divadelní tvorbu v Praze, která je nesmírně bohatá. Zdá se, že to funguje. Profesionálům z Čech i zahraničí festival slouží jako místo, kde se mohou porozhlédnout po stavu českého nezávislého divadla a vybrat si představení, pro běžného diváka je to pozvánka zažít divadlo jinak, svěže, vytrhnout se ze zaběhlých kolejí.“

Máte nějaký univerzální klíč k výběru inscenací, souborů?

Obávám se, že žádný klíč není a nemůže být. Pochopitelně bych mohl vyjmenovat nějaká kritéria jako jsou inovativnost, jedinečnost v rámci domácí divadelní tvorby, schopnost zaujmout mezinárodní publikum, ale i jistá přenositelnost z důvodu snahy o další uvádění v ČR i zahraničí. Ve výsledku však do výběru vstupuje více jemnějších odstínů, které není možné shrnout do nějakého univerzálního klíče. Důležitá je například i vyváženost celého programu, tedy jak už jsem zmiňoval, že festival nereprezentuje jednotlivé kusy, ale tvorbu, která vznikla za uplynulý rok a reflektuje nějakou širší situaci.“

A to tedy objíždíte ta předvybraná představení?

Samozřejmě, jinak by to nešlo. Pochopitelně nelze vše stihnout naživo, takže určitou, menší část inscenací vidíme pouze ze záznamu.“

Nedílnou součástí Malé inventury je i slavnostní předávání cen Česká divadelní DNA. Jak jste k němu dospěli?

Ceny Česká divadelní DNA vznikly relativně nedávno. Udílí se od roku 2012, vždy jednou za dva roky. Vznikly z potřeby upozornit na nezastupitelnou práci, kterou vykonávají jednotliví tvůrci a aktéři nezávislé scény, projevit jim úctu a veřejně je ocenit. V situaci, kdy jsou umělci, tvořící většinu nezávislé scény, na volné noze a stavěni na periferii i z hlediska celkového kulturního provozu marginalizovaní, tak je to vhodný způsob, jak je povzbudit. Zároveň však i vyslat společnosti jasný signál.“

Kdo laureáty cen DNA vybírá? Jak se případná komise shodne?

Oceněné vybírá užší vedení Nové sítě ve spolupráci s členy Českého kulturního networku Nová síť, kteří jsou poradním hlasem. Opět je to podobné jako v případě dramaturgie Malé inventury, zde ještě více s ohledem na potřebu vytvářet prostor pro spolupráci v kultuře, což je i hlavním posláním Nové sítě. A jak to už bývá, někdy je výběr snazší, jindy to skřípe…“

Uvažujete, v rámci festivalu, i o nějakých „kulatých stolech“ či besedách pro divadelní odborníky, respektive šéfy souborů?

Festival má sekci Industry, která nabízí prohlídky scén s jejich dramaturgy, pravidelný sobotní bazar projektů nebo například diskusi o progresivnější formě dramaturgie v různých regionech České republiky. Nezapomínáme ale ani na ostatní diváky, kteří se třeba chtějí po vybraných představeních setkat s tvůrci a podělit se o svou zkušenost.“

Jak vycházíte vstříc divákům? Vzpomínám si, že jste v minulých ročnících i nějak organizovali přejezdy mezi divadelními scénami.

Můžeme diváky uklidnit, že program sestavujeme tak, aby navazující představení bylo možné stihnout. V několika málo případech, kdy je to opravdu natěsno, nabízíme nějakou formu přepravy.“

Také se festivalu účastní i „Váš“ soubor Anička a letadýlko. Jak se dokážete „rozdvojit“? Nepoukazují někdy jiní, že se sám festivalu aktivně účastníte?

Divadlo Anička letadýlko je součástí letošního programu. Nicméně uvádělo své představení na festivalu dlouho před tím, než jsem na něm začal spolupracovat. Takže, v tomto necítím nějaké tenze. Nadto, v těchto nemnohých choulostivějších případech se většinou vzdávám posledního slova při výběru do programu.“

Na co speciálně byste Vy, jako aktivní divadelník (nikoli pouze z pozice organizátora), na letošní ročník diváky pozval?

To je vždy těžká otázka. Jako aktivní divadelník, bych musel zmínit jen jedno. Takže zůstanu spíš u toho organizátora. Řekněme, že z pozice kritického diváka, mě letos nejvíce překvapila ,Maryša (mlčí)´, ,Medúza´, ,Nepřestávej´, ,Aluminiová královna´, ,Virtual Ritual´, ,Šest příběhů o vzniku a zániku´, ,Tumor: Karcinogenní romance´, ,Zmrzačení´ anebo ,Press Paradox´…“

Z tiskové konference MALÉ INVENTURY, po Petrově levici sedí ředitelka festivalu Adriana Světlíková

A který soubor bylo (nejen pro letošní ročník) historicky nejsložitější na festival přemluvit?

Naštěstí přemlouvat nemusíme a doufám, že to tak zůstane i do budoucna.“

Tak nejen to Vám přejeme jménem čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU i do dalších ročníků festivalu!


Závěrem krátce představujeme zmiňovanou NOVOU SÍŤ:

Nová síť již šestnáctým rokem podporuje živé umění a spolupráci v kultuře. Jako otevřená kulturní organizace propojuje regiony ČR s Prahou i zahraničím, posiluje komunikaci mezi veřejnou správou a jednotlivými aktéry kulturního života, usiluje o decentralizaci, rozvoj a kultivaci občanské společnosti v ČR. Hlavními projekty Nové sítě jsou ČESKÝ KULTURNÍ NETWORK NOVÁ SÍŤ, festival nového divadla MALÁ INVENTURA, kulturní platforma mezi Prahou a Berlínem PRALIN a nový projekt na podporu rezidenčních pobytů ART-IN-RES.

 

Foto: Markéta Bendová a archiv Malé inventury

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s progresívní grafičkou a malířkou KRISTÝNOU MASOPUSTOVOU, autorkou grafického obrazu Tančícího domu:

„Tanec je úžasná věc“

Zaujal nás nejen její grafický obraz Tančícího domu na současné výstavě v Obrazárně Špejchar Želeč. Tvorba mladé progresívní výtvarnice KRISTÝNY MASOPUSTOVÉ je dynamická, jako moderní život sám. I profesně toho zvládá hodně: volnou tvorbu, externí práci grafičky pro společnost Typograf, práci v reklamě a designu. A jelikož nese jméno fotbalové legendy (i zároveň současného reprezentanta v kopané), začali jsme rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN – o sportu.

Máte spíše sedavější a statičtější povolání, jak je to s Vaším vztahem k pohybu? Věnujete se v současnosti nějakým tanečním či cvičebním aktivitám?

Pohyb je fantastická věc a neumím si bez něho svůj život představit. Nejčastější pohyb jsou pro mne procházky se psem, ale krom toho se věnuji ještě fitness, což je, dá se říct, víceméně můj životní styl.“

Jaký je Váš poměr přímo ke sportu? Neběháte třeba?  Ptám se, protože pocházíte z kraje kousek od rodiště slavných běžkyň, mistryň světa, Jarmily Kratochvílové a Lídy Formanové.

Běhání mi nijak nepřirostlo k srdci, ale jsou jiné sporty, kterým jsem podlehla. V zimním období ty sporty trochu zanedbávám, občas se vydám do hor na snowboard, ale zima není úplně moje oblíbené období. Za to v létě mne doma moc nenajdete, většinu času lítám na vodě za lanem a svůj volný čas věnuji wakeboardu.“ 

Máte nějaký bližší vztah k tanci?

Tanec je úžasná věc. Je to pro mne uvolněním, takže mne často můžete přistihnout, jak doma kráčím v rytmu hudby po celém bytě nebo se vrtím na své kancelářské židli a mé ruce místo, aby tvořily grafiku, tak svými tahy malují abstrakci ve vzduchu.“

Klasická taneční jste absolvovala?

Ano, ty jsem navštěvovala, ale zbyly po nich už jen krásné fotografie a vzpomínky.“ 

Vydáte se do divadla někdy třeba i na balet?

Divadlo je mou slabší stránkou, naposledy jsem v něm byla tak pět let nazpět. A balet jsem viděla mimo hlavní scénu, když jsem při střední škole měla praxi v Národním divadle a připletla jsem se k fotografování baletu.“ 

A co naopak, třeba televizní StarDance sledujete?

Před pár lety jsem ze svého života vypustila televizi, jelikož je to pro mne ztráta času, takže nesleduji.“

Co Vás přimělo k tomu umělecky zpodobnit slavný pražský Tančící dům?

Mám ráda extravagantní a moderní věci, což podle mého názoru tato budova je a je jedna z mála svého druhu v Praze.“

Tančící dům podle Kristýny Masopustové

Milujete tedy moderní architekturu?  

Ano, mám ji ráda.“ 

Mimo tvorby obrazů se zabýváte i reklamou a typografií? Jak jste se k tomu oboru dostala? 

Hned při studiu na střední škole. Vystudovala jsem ,Hellichovku´ (poznámka autora: známá pražská grafická škola, nazvaná podle pražské malostranské ulice Hellichova) obor užitá fotografie a média. Více než fotografie mne ale zaujala grafika. A u ní jsem už zůstala.“

Legendární typografové bývali spíše muži (neznám třeba, že by se nějaké písmo jmenovalo podle autorky-ženy), jak se jako dáma mezi pány cítíte?

Dříve tomu tak snad i bylo, ale vše se mění a dnes je v mém oboru už spousta žen.“

Koláž Kristýny Masopustové

Promítá se do Vaší volné umělecké tvorby i ta práce v reklamě?

To určitě ano.“

Co je Vaší výtvarnou inspirací?

Spojením s větším světem a pozorováním okolního světa vznikají mé umělecké představy. Inspirací jste pro mne vy všichni.“

Reflektujete ve vlastní tvorbě i nějaké své zlomové životní okamžiky?

Já vlastním životem proplouvám v poklidu, takže není nic, co by se z mého života mělo objevit v mé tvorbě. Možná, že to přijde časem?“

Exotický obličej od Kristýny

Můžete krátce shrnout i Vaše profesní i soukromé lásky, priority?

Těmi jsou design, malba, příroda, hvězdné nebe, moje rodina, kavárny, snídaně s mou drahou polovičkou, i ten zmíněný sport.“

Máte nějaké životní krédo?

Věř a tvé sny se stanou pravdou.“

Kristýna ve svém ateliéru

Prozraďte, jaké výstavy a kde v letošním roce chystáte?

Zatím je vše ve hvězdách a není nic ještě jisté, takže se uvidí.“

Dala jste si nějaké předsevzetí do současného rozjíždějícího se roku 2020?

Předsevzetí si už nějaký čas nedávám, ale v průběhu roku se vždy najde nějaký cíl, kterého je třeba dosáhnout.“

Tak Vám za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře přeji, nejen do roku 2020, mnoho zajímavých cílů, výstav, obrazů, grafik, ale i spokojenost a radost v osobním životě.

Foto: archiv Kristýny Masopustové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje“

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

 Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo? 

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´  jsem neprošla.“

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.“

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.“

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?  

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.“

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!“

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.“

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.“

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.“

Máte čas na odpočinek, koníčky?  

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s kaskadérkou MICHAELOU DVORSKOU

„Má práce je zajímavá“

Narodila se v roce 1985 v Praze. Před kamerou se pohybuje od dětství, ale coby kaskadérka  procestovala kus světa a  zahrála si také po boku hollywoodských hvězd.  Objevila se v řadě filmů – Harrisonovy květy, Bídníci, Příběh rytíře, Blade 2, xXx, Letopisy Narnie, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Van Helsing, Spider-Man: Far From Home, Justice league, 6 Underground, … a seriálů – Tři mušketýři, Carnival Row, Whiskey Cavalier, Knightfallff.  


 Maminka Hana Dvorská je světově proslulá kaskadérka a  tatínek Jaroslav Dvorský parašutistický instruktor. Bratr Martin je zdravotní záchranář. Michaela má dceru Sašu, která je také kaskadérkou.

Věnuje se podnikání a vede Sportovní centrum ve Velkém Meziříčí, kde také čtyři roky byla radní.

Jednou jste řekla, že jste se jako kaskadérka narodila, jelikož Vaší maminkou je kaskadérská ženská legenda Hana Dvorská a Vaše rodina je trochu rarita. Protože i Vaše dcera Saša se kaskadérské práci věnuje. Co pro Vás kaskadérství znamená?

„Kaskadérství pro mě znamená zajímavou práci, která mě baví. Díky ní cestuji, učím se jazyky, díky scénám z různých období pronikám do historie, zažívám místa a situace, do kterých by se jen tak někdo nedostal, potkávám herce, kteří koukají ze stránek časopisů a poznávám je jako docela normální lidi. Navíc mám natáčení spojené s dobrou „bandou“ lidí, kteří mě motivují k neustálé fyzické přípravě a sebezdokonalování.“

Vy jste se již ve čtyřech letech objevila před kamerou a spolu s bratrem Martinem jste si zahráli i  s maminkou ve filmu Bídníci. Jaké bylo Vaše dětství? Co Vás bavilo?

„Moje dětství bylo vždycky ve znamení sportu, ale nejenom. Abych (podle mé maminky) nezakrněla, přebíhala jsem mezi všemožnými tréningy ještě na lekce francouzštiny a hodiny houslí. V podstatě jsem neměla možnost nic moc vymýšlet a někde se poflakovat, jelikož jsem každý den od 4:40, kdy jsem vstávala na plavání, do 10 do večera měla přesný rozvrh hodin a až do maturity mě nikdy nenapadlo se proti tomu jakkoli ohrazovat. Musím říct, že dětství bylo náročné, ale těžím z něj doteď. Nikdy jsem nebyla jednostranně zaměřená, takže se tak nějak chytnu téměř všude.“

V řadě filmů jste hrála společně se svojí  maminkou a v seriálu Carnival Crow si s Vámi oběma zahrála i Vaše dcera Saša. Jaké to bylo, Vy tři na „scéně“ společně?

„Tři generace kaskadérů, a ještě navíc žen, jsou opravdu unikátní. Znám pár kaskadérských rodin, kde se toto řemeslo posunulo již o generaci dál, ale většinou starší generace začne filmy koordinovat a „bouchání o zem“ přenechá mladším. To jen moje nesmrtelná máma bude skákat z okna až do smrti:-) Saša je jako každé dítě přirozeně natěšená na jakékoliv natáčení a záleží na tom, jak bude šikovná a jaké příležitosti dostane, nicméně já se ji budu snažit motivovat i na studium a jiné koníčky, aby si v dospělosti mohla vybrat sama.“

Zahrála jste si v řadě filmů, který byl pro Vás klíčový? A co další filmy? Kde Vás mohou diváci „vidět“ jako dubla nebo v nebezpečné scéně?

„Do Česka jezdí mnoho  zahraničních produkcí, takže jsem měla možnost pracovat na Hollywoodských velkofilmech, které mi přijeli takřka až pod nos (Blade, XXX, Narnie, Underworld, G. I. Joe, Babylon, Spiderman…) ale takové osobní prestižní zářezy cítím po práci na filmech, kde jsem byla sama Češka mezi týmem zahraničních kaskadérů, kde se o mě nikdo nestaral, dostala jsem vysílačku a musela fungovat. Filmaři mají svůj jazyk a spousty  speciálních názvů, které neznám ani v češtině, zkratky a vůbec…obyčejné převody byly problém. Představte si, že dě láte náročnou bouračku v autě a někdo do vysílačky těsně před akcí zahlásí, že mám odcouvat x yardů zpátky…v časovém presu a nervech, ve vypjatých chvilkách před akcí nemáte čas zjišťovat kolik je jeden yard v metrech. Nutno podotknout, že každý špatný centimetr při kaskadérských akcích vás může stát život. Samozřejmě převod yardů budu umět už nadosmrti, stejně jako spoustu jiných podobných drobností, které mě filmový život naučil. Za nejklíčovější tedy považuji Justice league nebo projekt 6 Underground od Michaela Baye, který teprve přijde do kin. Jen být na place s tímto režisérem je velké dobrodružství a doslova boj o život.“

Dnes patříte mezi světovou kaskadérskou elitu a díky své práci jste spolupracovala s řadou zajímavých lidí. Na koho nejraději vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám třeba na Brada Pitta. Ohromný sympaťák, který samozřejmě žije už v jiném světě, ale nemachruje a váží si práce ostatních departmentů a kaskadérů zvláště. Jsou daleko menší hvězdičky, kterým stouplo ego do nebeských výšin a špatně se s nimi pak spolupracuje. Perfektní je také Ryan Reynolds, krásný člověk z venku i zevnitř a vtipálek, který si dokáže udělat legraci sám ze sebe.“

Vy žijete ve Velkém Meziříčí, kde podnikáte a vedete Sportovní centrum…

„Ve 23 letech jsem se z Prahy přestěhovala do Velkého Meziříčí, kde jsem zjistila, že mi hodně  věcí chybí k životu, tak jsem si je tam prostě zařídila 🙂 Sportovní centrum se spoustou lekcí pro veřejnost a s lezeckou stěnou a posléze venkovní pobočku s tenisovými a volejbalovými kurty. Vzhledem k mému časovému vytížení je to občas těžká písemka pro mě i moje zaměstnance, ale po 8 letech si troufám říct, že už se to pěkně usadilo a každý ví, co má dělat. Dokonce si vymýšlíme pořád další a další aktivity jako pořádní závodů a různých jiných akcí, které se postupně stávají tradičními sportovními eventy této lokality.“

Vy jste se jednu dobu věnovala také komunální politice. Co Vás k tomu vedlo? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Moje sportovní centrum mělo během prvního roku od založení obrovskou základnu sporťáků, daleko více, než nejúspěšnější politické strany, které v té době vládli městu, takže nabídka vstoupit do politiky byla od tehdejšího pana starosty vcelku logická. Zkušenosti s politikou jsem sice předtím neměla, ale svůj názor ano a navíc jistý nadhled z hlavního města a mého cestování po světě. Ukázalo se, že do skupinky sedmi starších rodáků jsem schopná přinést takový svěží vítr a mladší pohled na situaci. Jsem za toto období moc ráda, hodně  jsem se naučila a pochopila, jak fungují a to nejen v čistě pozitivním mínění. Každá skupina lidí, ve které jsem se do té doby pohybovala, měla společný zájem či názory, najednou jsem se však vyskytla ve skupině 23 lidí v zastupitelstvu a 7 lidí v městské radě, kteří častokrát mají úplně opačné zájmy, naprosto jiné názory, osobnostně si nesedí a přesto se musí na věcech dohodnout. Byl to veliký oříšek a obrovská škola života.“

A co odpočinek a koníčky? Kde čerpáte energii?

„Naštěstí všechny mé aktivity jsou hodně různorodé, takže se ničeho jen tak lehce nepřejím. Dělám vlastně jen to, co mě baví, takže nějaký pracovní syndrom vyhoření asi řešit nemusím. Spíš jsem častokrát opravdu nejšťastnější, když se prostě obyčejně zastavím, přitulím se k přítelovi Štěpánovi a k Saše a jsme alespoň na chvilku spolu sami v klidu. Jsme všichni tři velmi aktivní, pořád se kolem nás něco děje a takovéhle chvilky mi jsou teď vzácné.“

Děkujeme za rozhovor          

Foto: archiv Michaely Dvorské 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN