Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje”

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

 Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo? 

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´  jsem neprošla.”

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.”

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.”

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?  

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.”

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!”

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.”

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.”

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.”

Máte čas na odpočinek, koníčky?  

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.”

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..