Začínala v dětském věku v pořadu Hledáme písničky. Nezapomenutelná zůstává její černobílá Popelka. Její velkou láskou jsou loutky a své životní poslání našla nestárnoucí Eva Hrušková v divadle pro děti, což jí vyneslo Řád Elišky Přemyslovny. S Loutkovým divadlem Evy Hruškové a Jana Přeučila přináší radost i poučení nejen dětem ale i dospělým.
Do sedmi let jste vyrůstala u babičky v České Skalici a zde jste také poprvé viděla loutkové divadelní představení o Kašpárkovi. Jaké bylo Vaše dětství a co Vás bavilo?
„Moje prababička, i když byla prostá žena, byla velmi kulturní. Moji maminku, kterou vychovávala, dala na balet, na klavír, obě hrály ochotnické divadlo. Se mnou to bylo podobné. Ještě v předškolním věku jsem chodila do rytmiky a babička si mne brala velice často na klín a zpívala mi. Každý den. Dodnes si pamatuju písničky Osiřelo dítě nebo Malý hošík plavovlasý, u kterých jsem slzela.“
V 11 letech jste začala vystupovat v dětském pořadu Hledáme písničky, pak jste se objevila v několika pohádkách a v roce 1969 přišla Popelka. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„To už jsem bydlela s rodiči v Hradci Králové. Maminka mě poslala do hudebky, ovšem hudební nauku jsem vždycky protrpěla. Klavír a zpěv ještě ušly 🙂 V roce 1963 Štěpánka Haničincová ohlásila v Československé televizi pozvánku na konkurz do pořadu Hledáme písničky pro děti, maminka mě přihlásila a já jsem tam jela. Bylo nás asi 1200 dětí. Vybrali nás jen pár, kteří jsme pak v tomto pořadu několik let vystupovali. A víte, že se stýkáme dodnes?“
Uměleckou dráhu jste zahájila po gymnáziu v Hradci Králové v loutkovém divadle DRAK a pak jste šla na loutkařinu na DAMU. Po škole jste učila v LŠU, hrála v Divadle bez opony, vystudovala divadelní dramaturgii a začala se věnovat divadlu jednoho herce a psát si divadelní hry…
„V DRAKu jsem se zamilovala do loutek. Dostala jsem se tam tak, že syn ředitele divadla Jana Dvořáka se mnou chodil do třídy na gymplu a vyřídil mi vzkaz od tatínka, jestli nechci jít k nim. Šla jsem se smíšenými pocity. Nemohla jsem tušit, že tu vznikne láska na celý život. Láska k loutkám. Po DAMU jsem několik let byla v Divadle bez opony, kde jsem se od jeho principála Jiřího A. Svobody učila, jak dělat divadlo pro děti, jak ho organizovat, jak shánět představení. Dnes máme v repertoáru představení, která doplňují školní osnovy a jsou právě letos ještě víc aktuální: uplynulo 70 let od úmrtí Aloise Jiráska a my hrajeme Pověsti české, dvoudílné představení, které úžasně pro děti zpracoval Jiří Chalupa. Přibližujeme tak Jiráska, tuto velkou osobnost naší literatury, velmi přitažlivým způsobem, s humorem a písničkami Zdeňka Bartáka. Nezaslouží si, aby se na jeho díle usazoval prach 🙂
Poté jste potkala svého osudového muže, kolegu Jana Přeučila, který se stal nejen Vaším manželem, ale spolu jste založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila a jezdíte po republice…
„Loutkové divadlo jsem hrála vlastně hned po vysoké škole. Miroslav Vildman pro mne napsal a zrežíroval pohádku O Popelce, která byla pro jednu herečku, několik loutek a nejmenší děti. Tak zněl podtitul. Vyhrála jsem s ní několik soutěžních přehlídek divadel pro děti. S Janem máme pohádky i představení pro větší děti a spolupracujeme s těmi nejlepší, kteří dělají pro děti – Martina Drtijverová, Jiří Žáček, Jaromír Klempíř, Zdeněk Barták nebo Jiří Chalupa, to jsou hvězdy našeho „týmu“.
Své životní poslání jste našla v „divadle pro děti“, což Vám vyneslo ocenění Řád Elišky Přemyslovny, který se uděluje ženám, které se prosadily v různých oblastech veřejného života. Co to pro Vás znamená?
„Velmi si tohoto ocenění vážím. Myslím si, že divadlo pro nejmenší diváky je dost podceňovaný obor. Přitom my pěstujeme v dětech vztah ke kultuře, k jazyku, je to opravdu ve spolupráci s paními učitelkami součást výchovy ke kulturnosti.“
Vy spolupracujete také se sestrou zpěvačkou Janou Hruškovou – Yngland. Máte nějaké společné představení?
„S Janičkou jsme spolu hrály několik let. Teď odešla do České Skalice, kde se stará o naši maminku a hraje v okolí. Má velice pěkné pohádky s důrazem na muzikální stránku.“
Máte tři syny a díky synovi Zdeňkovi jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?
„Je to krásný pocit, být babičkou. Neuměla jsem si to představit, je to taková vyšší kvalita života 🙂
Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?
„Ráda čtu. Ale miluju i operu nebo klasickou hudbu, nepohrdnu ani swingem. Teď jsme si oblíbili návštěvy artových kin, kde se promítají přenosy např. z Metropolitní opery nebo z West Endu v Londýně. Tak takové zážitky nemají chybu.“
EVA HRUŠKOVÁ:
Pochází z České Skalice. Narodila se 27. 3. 1952. Na DAMU vystudovala loutkoherectví a divadelní dramaturgii. Hrála v divadle DRAK v Hradci Králové, v Divadle bez opony, učila na LŠU dramatický kroužek. Sestra je zpěvačka Jana Hrušková – Yngland. Má tři syny – herce Zdeňka Rohlíčka, dopravního inženýra Vojtěcha Rohlíčka a filmového střihače Jiřího Kříže. S manželem hercem Janem Přeučilem založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, s nímž putují po republice. Hry – Šípková Růženka, Staré pověsti české, Pražské pověsti, Řecké báje, Ahoj, světe!, Legenda o hvězdě, O Popelce, Princezna se zlatou hvězdou. Film a TV – O Honzovi a princezně Félince, Krása, Meluzína, Klíček, Bastardi 2 a 3, Strom pohádek, Stopy života, Modrý kód, Čechovi. S Pavlem Mészárosem napsala knihu Popelka a spol. (2019).
„Nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací“
Jeho písničky asi znáte, i když si možná zrovna nevybavíte jméno skladatele. Objevil množství pěveckých hvězd. Poslední dobou se z něj stal i uznávaný hráč na politické scéně. A proto jej TANEČNÍ MAGAZÍN nemohl opominout ani jako žhavého kandidáta na rozhovor.
Vyrůstal jste v Ústí nad Labem. Pociťujete stále k tomu městu, i v té dnešní podobě, určitou pomyslnou „pupeční šňůru“? Anebo se už cítíte víc Pražákem?
„V Ústí nad Labem, v Trmicích žije má sestra s rodinou, na hřbitově ve čtvrti Krásné Březno je hrob mých rodičů a na Střekově je hrob mých prarodičů. Narodil jsem se v Neštěmicích. Má pupeční šňůra se váže na Ústí – Krásné Březno, kde jsem vyrůstal ve ,slavné´ Matiční ulici, která se dlouho po tom, co už jsem v Krásném Březně nežil, proslavila plotem oddělujícím starousedlíky od nepřizpůsobivých. Dům, kde jsem se v Neštěmicích narodil, padl za oběť sesuvu půdy a neexistuje. Původně krásný prvorepublikový dům, kde před válkou žila česká menšina ve většinově německy mluvícím městě, kde jsem prožil své dětství v Matiční ulici 8, je vlivem devastace pozdějších nepřizpůsobivých nájemníků zazděn a na odpis. A taktéž dům, kde jsem vyrůstal později, ve Svádovské ulici, je zazděn a neobyvatelný. Čili, bohužel, už mě k Ústí nad Labem nepoutá žádné větší pouto, pouze má sestra a hroby rodičů a prarodičů. Spíše mám srdeční chvění k době mladosti prožité nad poměrně čistou řekou Jizerou, k Turnovu, kde jsem prožil své první lásky a studia na Střední uměleckoprůmyslové škole pro zpracování kovů a kamenů. Obor umělecký kovář. V podstatě jsem ale univerzální vlastenec celých Čech, Moravy a Slezska, které jsem spolu se svými kapelami procestoval, právě tak jako Slovensko, křížem krážem. Autentickým Pražákem se necítím, i když Prahu miluji. Žil jsem dlouhou dobu v Nerudově ulici, která má své nezaměnitelné genius loci.“
Bydlel jste tedy v metropoli, v centru, přímo na Královské cestě. Jak vnímáte nyní ten turistický ruch i na něj navazující boom prodejen s kýči?
„V Nerudovce se už žít nedá. Není tam základní občanská vybavenost pro českého člověka. Obchody s potravinami. I když tam zůstalo pár dobrých, pro našince cenově přívětivých hospod, jako U kocoura či U hrocha.“
V kolika letech jste napsal svou první autorskou písničku? A co k ní bylo bezprostředním impulzem?
„Bylo to v mých dvanácti letech a je na jednom z mých alb. Jmenuje se Slunný den končí a později ji otextoval Pavel Svoboda. Když ji poslouchám, není tak špatná a blíží se ke stylu moderní americké country. Dodnes si pamatuji text. ,Ještě nám slunce, slunce září a stráně zvou, i když nám léto dává na shledanou. Slunný den končí, přestává žhnout, z dlaní noc hádá, kam budem´ plout. Nejspíš tam, kde se zlatá poupata pnou, stráň je tam nezavátá a hvězdy zvou…´ Impulzem je Bohem daná přirozenost budoucího skladatele.“
Co pro Vás osobně znamená a zahrnuje pojem „taneční muzika“?
„To je hudba, podle které se dá tančit, ale zároveň obor hudby pro umělecký tanec. Pamatuji se, když mi bylo asi 18 let, tak v pražském Průmyslovém paláci vystupoval Merce Cunningham se svým avantgardním tancem. Tančil na takzvanou konkrétní hudbu. To jest, že po stranách sálu asistent tahal kbelík s ozvučnicí. Zažil jsem při tom velice komickou příhodu. Přiběhl zřízenec a vynadal onomu asistentovi, že ruší, probíhá přece představení.
Já byl v mládí velice avantgardním skladatelem. Složil jsem v roce 1970, spolu s Michalem Prokopem, artrockovou 20 minutovou skladbu na text Josefa Kainara ,Město Er´, kde jsem použil poprvé v celosvětovém kontextu nonartificiální hudby dvanáctitónovou řadu, aleatoriku, a staré církevní stupnice.
Tato skladba vyšla na LP v roce 1971. A záhy byla zakázána kvůli obalu, kde byly dělové koule po střelách sovětské armády na fasádě Národního muzea. Obal byl dílem fotografa a výtvarníka Alana Pajera. Nedávno provedl ,Město Er´, se skupinou Framus Five, Karlovarský symfonický orchestr pod hradem Loket.“
Tak v tomto beatnikovi by asi někdo těžko hledal budoucího kandidáta na prezidenta?
A chodil jste vlastně vůbec do tanečních?
„Ano. A velice rád. Býval jsem prý excelentní tanečník a dobrý rock ‚roller. Samozřejmě jive a tak. Bylo to v uměním prosyceném městě mého mládí, v Turnově.“
Komponujete také vážnou hudbu a zaobíráte se i takzvaným vyšším populárem. Psal jste někdy hudbu pro balet?
„Bohužel ne, ale myslím si, že někdo ,Město Er´ použil jako podklad pro taneční představení. Jinak balet miluji. Pokud si někdo u mě moderní baletní hudbu objedná, rád se toho zhostím. Když jsem byl jako mladý emigrant v Londýně, napsal jsem a nahrál několik kompozic pro miniaturní baletní kreace. Nakonec jsem většinu dne trávil ve svém hudebním studiu v Gérard Street, v centu SOHO a tam byla poptávka po někom, kdo za nepříliš velký peníz složí a nahraje baletní (mnohdy erotické) miniatury.“
A tedy pro modernější taneční formy ano?
„Mám rád taneční miniatury.“
Jakou formu tance preferujete jako divák?
„Zaujala mne činnost Isadory Duncan a odvážné Josephine Baker, která mnohdy tančila nahá. Nahota je pro moderní výrazový tanec nezastupitelně vypovídající. Bohužel současná doba směřuje k prudérnosti. Byl jsem na některých představeních spolužáka z doby mých studií na konzervatoři, Jiřího Kyliána.“
Setkání po letech. Petr Hannig kdysi Petru Černockou angažoval do své kapely Pastýři, v letech 1966 – 1968.
V mládí jste žil i pracoval v Anglii. Byly to pro Vás dobré základy pro další kariéru?
„Přímo vynikající. Pracoval jsem jako listař a znalec instrumentace pro britského špičkového hitmakera Toma Springfielda, se kterým mne seznámil světoznámý fotograf, který se narodil v Žilině, Dežo Hoffmann. V domě, kde měl Dežo svůj ateliér, jsem měl já v suterénu své hudební studio. Takže jsem se tam setkával s tehdejšími hvězdami pop music. Tom Springfield měl slabost pro lidi ze slovanských zemí, protože za války se učil polsky, z nějakých vojenských či tehdejších agenturních důvodů. Tak mě zaměstnal jako svého hudebního pobočníka. Tom, který vydělával miliardy na dnešní peníze, neuměl noty – a já byl jeho dvorním zapisovatelem. Z jeho skladeb jmenuji alespoň ,Hey Hey Geogi Girl´, či ,Carnival Is Over´. Já jsem mu instrumentoval jeho píseň Morning Please Don’t Come (najdete tam můj typický styl mé předcházející kapely Pastýři, čili zobcové flétny a další charakteristický sound). Při té příležitosti jsem v jeho The Vale 19, kde pořádal své pověstné večírky, seznámil s mnoha tehdejšími hvězdami. Jednou se tam objevil i Ringo Starr, se kterým jsem, jako mladík, prožil neuvěřitelnou jízdu.“
Jste objevitelem mnoha a mnoha zpěvaček a zpěváků. Od Petry Černocké, přes Lucii Bílou, Martinu Formanovou, Markétu Aptovou, Víťu Vávru, Jakuba Smolíka, až po Davida Krále či mladou Anušku. Co člověka podněcuje hledat stále nové, neokoukané tváře? Nebylo by bývalo snazší, jako jiní kapelníci, pracovat s více či méně stabilním týmem a na tom stavět dlouhodobou kariéru?
„Já objevuji rád nové obzory v hudbě. Čili nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací.“
Karel Vágner byl ve zmiňované kapele Pastýři baskytaristou. Takže Petr Hannig dělal kapelníka budoucímu kapelníkovi.
A to Vy jste přemluvil ke zpívání i herečku Lenku Kořínkovou? Bylo to těžké?
„Ne, Lenka zpívala excelentně. Napsal jsem pro ni spoustu chansonů (mimochodem já chansony miluji a nejraději jsem doprovázel celý jeden rok Hanu Hegerovou, pro kterou jsem postavil, ke své kapele, ještě smyčcové kvarteto). Rozhlasová hlasatelka Dušica Slováčková mi jednou přinesla excelentní text ,Tvá láska je jak koník bílý´. A já pro Lenku napsal jednu z mých nejlepších písní – chansonů. Mimochodem, já sám miluji chanson a prý nejsem špatný jako jeho příležitostný interpret.“
Proč jste začal zpívat i sám? Nenašel jste pro své, předem zkomponované, písničky odpovídajícího interpreta? Anebo Vám šlo spíše o vlastní pocit osobní výpovědi?
„Osobní výpověď. Mám rád chansony. Ovšem, pro tento obor není příliš mnoho prostoru v médiích.“
Myslíte, že jste tak trochu, svým autorským zpěvem, tehdy inspiroval i kolegu Petra Hapku?
„Ne, Petr Hapka zpíval chansony úplně odlišně než já. S Petrem jsme se náhodně setkali na pohřbu jednoho člena naší strany Rozumných, v Lounech. Tento člen se seznámil s Petrem tak, že ho našel v příkopu po jeho havárii Harleye a odvezl ho na valníku do Loun, kde ho ošetřoval. Petr byl velmi fajn chlap. Byl jsem rád, že on, tehdy hvězda první velikosti, přijel na jeho pohřeb. Ten pan Grossmann zemřel poměrně mladý na nevyléčitelný druh rakoviny.“
Mimo zpěváků jste byl i objevitelem politika, doktora Miroslava Sládka. Kterak jste se pak Vy sám dostal k politice i přímo do ní?
„Já jsem měl o politiku zájem od mládí. Dokonce jsem si pořizoval chalupu v osmdesátých letech tak, že jsem zkoumal mnoho měsíců, kde není rušená rozhlasová Svobodná Evropa. Našel jsem to místo v malé vesničce Černice, spadající pod obec Chanovice, v okrajové oblasti okresu Klatovy.“
Jak se vůbec člověk přeorientuje z kulturní branže do politiky?
Mne politika zajímala odjakživa. Ovšem za minulého režimu to nebyla politika. Politika je totiž soutěž, a já jsem od přírody soutěživý typ. Hrajeme každý pátek, s jedním špičkovým a velice známým lékařem, šachy a dokážeme se při partii pěkně porafat. To by člověk neřekl, jaké emoce mohou vyvolávat šachové partie. On je navíc příznivcem úplně jiné strany, než je ta má, takže to jiskří při partiích i jinak.“
Politik a hitmaker v roli dědečka, s vnoučaty Klárkou a Declanem
Doktor Sládek sice byl v parlamentu, ale dnes je již mimo hlavní politické dění, napíšete si i dnes třeba ke svátku, na vánoce?
„Ne.“
Inspiroval Vás tak trochu Miroslav Sládek i ke kandidatuře na prezidentský úřad?
„Také ne. Já mám zcela jinou povahu než doktor Sládek a jsem z jiného těsta, než on.“
Máte dlouhodobě i svou politickou stranu. Máte i nějaké vlastní stranické průkazy? A kolik se platí u vás stranický příspěvek?
„Ne. Neplatí se nic. Všechno financuji sám z vlastních kapes a je toho, bohužel, čím dál tím víc.
Ale zpátky k hudbě. Objevujete se často nyní na obrazovkách prostřednictvím TV Šlágr. Vedle Vás tam vystupuje i Felix Slováček, Viktor Sodoma, Jiří Štědroň a další přední osobnosti. Jiní však zase, kvůli „sousedství“ některých velmi amatérských kapel, nechtějí v této televizi být. Jaký k tomu máte přístup Vy?
„Pro prezentaci nových písní není v našich médiích jiná platforma, než právě TV Šlágr a jeho každoroční soutěž Zlatý Šlágr. Mimochodem píseň, kterou jste tam otextoval Vy, je velice pěkná a velmi dobře zazpívaná. Řekl bych, že to je vedle písně, kterou zpívá nový soutěžící, bohužel nevím jméno, jedna z nejlepších v letošní soutěži.“
Děkuji, pochvala od renomovaného hitmakera potěší… A když už jsme u textů písniček, většinu Vašich známých hitů pro Vás textoval básník Václav Hons. Setkáváte se ještě občas?
„Vždy jednou za rok na výročních akcích Ochranného svazu autorského.“
Petr Hannig je v současnosti nejčastějším interpretem svých nových písní
A jak Václav, který byl i kdysi posuzovatelem textů jiných autorů v Československém rozhlase, hodnotí nynější texty Vaše?
„Já bych řekl, že ví, že jako textař nejsem špatný.“
Jeden z Vašich posledních hitů má slogan s „Dědkovým mlýnem“. Byl jste v tom letovisku na Kladensku osobně a okoštoval i pivko z místního minipivovaru? Anebo Vás okouzlil pouze ten název?
„Ne, nebyl. Viděl jsem na Pohořelci parkovat auto, konkrétně Jeepa, s nápisem ,Dědkův mlýn´ a okamžitě mě to inspirovalo k napsání písně ,Babí léto, Dědkův mlýn´. Já totiž skládám současně hudbu i text. V jednom okamžiku.“
Za titulní fotografii posloužil výřez z této pohodové momentky poblíž Kozmic u Benešova
A co chystáte bezprostředně teď? V hudbě i politice.
V hudbě píšu pro Šlágr. Mimochodem, chtěl bych přesvědčit jednu vynikající mladou zpěvačku z jižních Čech, která studovala hudbu v UK, v Londýně a momentálně se vrací do ČR. Byla by skvělou interpretkou stylu takzvané americké moderní country. Když byla velmi mladá, tak jsem pro ni napsal jednu píseň. Jmenuje se Karolína. Jenže, znáte to, přesvědčujte mladé lidi, aby zpívali na TV Šlágr. Musí nejdřív narazit na neproniknutelnou zeď současné české pop music a marně se snažit. A to, co by bylo teď velice atraktivní, krása, styl zpívání (naprosto současný, moderní country pop, ovlivněný spolužáky z Londýna) a hlavně mládí, se ztratí v neustálém ťukání na dveře současné české pop music, ve které nepůsobí nikdo, jako jsem byl já, objevitel špičkových talentů (Lucie Bílé a dalších), který by rozeznal talent a prosazoval ho. Víte, že zatímco v předchozím režimu se naše písně hrály v zahraničí ,Truely, truely, true´, několik měsíců číslo 1 v americké hitparádě, což byla česká ,Tenkrát´ Dalibora Baslera, či písně Karla Svobody, třeba ,Lady Carneval´. Z nové doby se nehraje venku nic. Ono je to taky těžké, když mezi samými zahraničními písněmi se na mnoha stanicích hraje pouze jedna česká a není tedy mezi českými písněmi soutěživost. Samozřejmě, máme špičkové autory interprety, Jarek Nohavica, Vlasta Redl, ale takové to hlavní řečiště, kterým se ubírá světová tvorba, zde není. Není to dáno tím, že nejsou skladatelé, ale tím, že když už si někdo ze zpěváků udělá jméno na skladbě profesionálních skladatelů (jako třeba ,bratrů´ Ormových – ,Šrouby do hlavy´). A pak už si chce skládat sám. Anebo používá skladeb skladatelů, kteří momentálně frčí, byť jejich tvorba, mimochodem ve srovnání konkrétně s těmi Ormovými, většinou nesnese srovnání ani náhodou.“
A v té politice?
„Spousta lidí mi říká, že nekandidoval-li by Miloš Zeman na prezidenta, dali by hlas mně. A Miloš Zeman už kandidovat nemůže, tak bych se rád do toho pustil znovu. Jenže potřebuji podpisy dvaceti poslanců nebo deseti senátorů, protože na milionová vydání při shromažďování minimálně padesáti tisíc podpisů, občanů, kteří dnes navíc moc nechtějí dokládat podpisy svými osobními údaji, nemám.“
Děkuji za rozhovor i za pochvalu mého písničkového textu. A přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – hodně inspirace, elánu a hlavně dobrých nervů.
Zpěvačka, loutkoherečka, kantorka, politička – to je Jana Hrušková Yngland, která své profese nebere za práci, ale pro ní jsou to její hobby. Přiznává, že je rebelka a ráda lidi provokuje.
Narodila se v Náchodě 30. ledna 1959 a vyrůstala v Hradci Králové. Její sestrou je herečka Eva Hrušková. Zpívala se skupinou Genese. S operním pěvcem Miroslavem Pukem nazpívala duet Discotango. Zpívala s Petrem Novákem duety – Moře, Jenom mi nelži, Co budem dělat…
Dva roky s rodinou žila v Oslu a pak dvacet let v Berlíně. V roce 2013 se vrátila do Čech. Je matkou syna Jana a s rodinou žije v České Skalici.
Narodila jste se v Náchodě, vyrůstala v Hradci Králové, kde jste hrála se skupinou Genese. Jaké bylo Vaše dětství?
„Já si na dětství nemůžu stěžovat. Prázdniny u babičky nebo na tábor, trochu stres se školou, ale mě to tam nebavilo, hodiny piana a zpěvu, dětský sbor. Prostě paráda. Lepší dětství si ani nemůžu vymyslet.“
Vaší starší sestrou je herečka Eva Hrušková, která se v mladičkém věku stala televizní Popelkou. Ovlivnilo Vás to nějak? Chtěla jste také jako ona hrát a zpívat?
„Popelku hrála ve svých 17 letech. Já se o to nijak nezajímala. Byla jsem tenkrát ještě malá, abych o tom měla ponětí, ale chodila jsem do ZUŠ a do sboru. To tenkrát asi skoro každý.“
Co Vás tedy dovedlo k profesionálnímu zpěvu?
„Potkala jsem náhodou po letech svoji kamarádku ze sboru, ta mi řekla, že jedna kapela hledá zpěvačku a tak se ten řetěz rozběhl. Pak už to šlo tak nějak automaticky. „
Do povědomí posluchačů jste se dostala díky vítězství pěvecké soutěže Dluhy Hany Zagorové. A známou díky své spolupráci s Petrem Novákem, s nímž jste nazpívala několik duetů. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Bylo to moc fajn. Ani nevím, kdo mi řekl, abych se přihlásila do té soutěže. A pak jsem se přestěhovala do Prahy a můj manažer mi dohodil vystupování s Petrem Novákem. Bylo to super. Petr Novák byl přející a milý člověk. S celou tou partou byla velká sranda.“
Poté jste se vdala a s manželem koncem 80. let odjela do Osla v Norsku, kde Váš manžel působil jako novinář. Zkoušela jste tam také zpívat?
„Ano, zpívala jsem tam s rockovou kapelou, ale pak jsme zase jeli dál….“
Po dvou letech v Oslu, jste přesídlili do Berlína, kde jste nahrála 3 CD, vystupovala v různých pořadech…
„No a v Berlíně jsem pokračovala. Je to všechno vlastně jakoby jednoduché. Když začnete a jste aspoň trochu dobří, tak máte šanci se někam dostat.“
Po dvaceti letech jste se vrátila do Čech a začala hrát divadlo pro děti v Loutkovém divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila. A napsala jste také pohádky s písničkami. Jak se Vám hraje se sestrou? Co pro Vás vlastně znamená divadlo?
„Se sestrou se mi hraje dobře, protože ona je velká profesionálka. Když vezme loutku, tak opravdu ožije. Hodně mě naučila. Já jsem především zpěvačka a tohle je další výzva. Napsala jsem si muziku do 3 pohádek. Z toho ke dvěma jsem napsala i texty a vůbec celou pohádku jsem si vymyslela. Texty jsem psávala už v kapele Genese v Hradci Králové.“
Stále se věnujete zpívání. Kde všude vystupujete? Někde jste přiznala, že ráda zpíváte písně 40. a 60. let…
„Už v Berlíně jsem začala s písničkami z dob dávno minulých. I mladí to mají rádi. A tak jsem si řekla, že na nějaké rockovky jsem už stará a ten rachot mě stejně už nebaví. Vzala jsem klobouk a šaty a jsem za dámu. Vystupuji na oslavách, v domovech důchodců a tak dále…“
Učíte také zpěv, který jste začala učit již za svého pobytu v Německu. Co to pro Vás znamená?
„Při učení zpěvu se toho sám hodně naučíte a hlavně zůstáváte ve formě. Baví mě to být u toho, když z lidí konečně začnou vzlétat krásné tóny. Ten proces hledání – to je moc fajn.“
Nezůstala jste jenom u umění, ale zajímá Vás také politika. Co Vás k tomu dovedlo?
„Když jsem viděla, co se děje v západní Evropě, tak mi došlo, že je to velké nebezpečí, které si u nás mnoho politiků ani neuvědomuje. Salvini, Orbán, LePenn a další jsou pro mě vodítkem. Kdyby bylo vše v pořádku, tak by se nevzrušovali a neprotestovali by proti EU. A Orbán by jistě nezavřel hranice pro nic za nic. Chrání Českou republiku a to si mnozí ani nepřipouští. Jsou naivní, lhostejní a egoističtí. Většina z nich si neumí představit žít bez vlasti. Je to ztráta identity. Oni to tak nevnímají, protože jim ji zatím nikdo nebere. Ale ten čas pravděpodobně taky nastane. Myslím si, že bude občanská válka. Vše tomu nasvědčuje. Necháme se překvapit.“
Jste zpěvačka, loutkoherečka, autorka, kantorka. Co je Vám bližší? A máte vůbec čas si odpočinout? Jak ráda relaxujete?
„Pro mě tohle všechno není práce, je to moje hobby! A proto při tom relaxuju. Když zpívám před lidmi, tak si to užívám a jsem plna radosti. Když učím, tak ráda poslouchám, jak se mí žáci dostávají dopředu a jaké pokroky dělají. Divadlo si taky užiju a pro děti jsem královna, princezna, čarodějnice, dirigent, stará babička. Jsem prostě celá pohádka a můžu si hrát, jak se mi líbí, hraju divadlo sama a tak se nemusím na nikoho ohlížet. Jsem ve všem absolutně volná – ve výuce, ve zpěvu i v divadle. A v politice taky dělám věci tak, jak je cítím. Bez ohledu na to, jestli mě někdo kritizuje. Když jdu s kůží na trh, musím počítat s tím, že se to ne každému bude líbit. Ale takový už je život. Já jsem ráda rebelka! Ráda lidi provokuji. Nechci žít nudný život a myslet na to, co o mě řeknou lidi. Ti vás zdrbou, i když se snažíte. Takže si dělám věci tak, jak to baví mě. Jsem velký egoista!“
TANEČNÍ MAGAZÍN připravil téměř v předvečer osmnáctého ročníku úspěšného festivalu Malá inventura rozhovor s člověkem, co se jeho týká jeho programu a náplně, asi nejpovolanějším. Jeho uměleckým ředitelem PETREM POLOU. Přibližme si teď s ním blíž tuto divadelní přehlídku nezávislých souborů:
Blíží se divadelní festival Malá inventura, který organizuje kulturní organizace Nová síť. Tak se nabízí otázka, co bylo dříve: „slepice a nebo vejce“? Nová síť nebo Malá inventura?
„Malá inventura letos slaví osmnáctiny a má tak před Novou sítí zhruba roční náskok. V každém případě festival i neziskovka mají za sebou řadu vývojových fází a domnívám se, že lidé stojící u založení by je dnes úplně nepoznali“
Který výtvarník je autorem nepřehlédnutelného loga a prezentace festivalu s kuřetem?
„Autorem je svérázný výtvarník a grafik, který vystupuje pod uměleckým jménem Kakalík. Jeho žluté kuře je s festivalem už asi sedmým rokem.“
Jak vznikal první ročník festivalu? Na kolika scénách probíhal?
„Historií festivalu znám jen zběžně, nebyl jsem u jeho založení. Původně vznikla Malá inventura z iniciativy spolku Motus, který provozoval (a dodnes provozuje) divadlo Alfred ve dvoře. V prvním ročníku šlo o prezentaci pěti představení, která na této scéně vznikla. A proto i ten název Malá inventura.“
Předpokládám, že se ty scény každým ročníkem rozrůstaly. Jakým způsobem je vybíráte? Pamatuji i třeba udergroundové prostory bývalé tiskárny na Letné…
„Před dvěma lety jsme se rozhodli udělat trochu odvážný krok. Festival se rozrostl do současné podoby, kdy rámcově reprezentuje nezávislou autorskou tvorbu v Praze. Prostory v Praze vznikají a zanikají. Některé scény jsou spojené s festivalem téměř po celou jeho historii. Ty vznikající scény monitorujeme průběžně během roku. V posledních letech se nově přidaly např. Divadlo X10, po svém přesunu do centra města, Petrohradská kolektiv ve Vršovicích nebo Cross Attic v Holešovicích.“
Je složité zvládnout festival paralelně probíhající na několika scénách i logisticky? Máte na to nějaký originální recept?
„Zárukou hladkého průběhu je sehraný tým a dlouholetá spolupráce s většinou festivalových scén. Nepřestává mě překvapovat, s jakou důsledností dokážou členky (máme téměř ženský kolektiv) týmu zpracovávat obrovský objem informací, které se na ně hrnou ze všech stran. Zejména ředitelka festivalu Adriana Světlíková a produkční hlavního programu Tereza Rybová svým výkonem připomínají superženy. Můj obdiv nicméně patří všem kolegyním a kolegům, kteří drží festival na uzdě.“
Jakým způsobem festival, předpokládám postupně, získával renomé u diváků, odborníků i potenciálních účastníků.
„Tak pokud se ptáte tímto způsobem, zřejmě si už určité renomé vybudoval (smích). Těžko ale na tuto otázku odpovědět z mé pozice. V posledních letech se snažíme festival nějak výrazněji strukturovat, dát mu jednotlivé sekce a zvýšit přehlednost prezentovaného programu. Domnívám se, že to je zásadní, protože na rozdíl od jiných festivalů, jeho dramaturgie není například nějak tematicky zaměřená. Rovněž rozsah festivalu se za poslední dva roky zdvojnásobil. Není to však důsledek pro dnešek tak běžného megalomanství. Pouze sledujeme hlavní cíl festivalu, tedy relevantně zrcadlit nezávislou divadelní tvorbu v Praze, která je nesmírně bohatá. Zdá se, že to funguje. Profesionálům z Čech i zahraničí festival slouží jako místo, kde se mohou porozhlédnout po stavu českého nezávislého divadla a vybrat si představení, pro běžného diváka je to pozvánka zažít divadlo jinak, svěže, vytrhnout se ze zaběhlých kolejí.“
Máte nějaký univerzální klíč k výběru inscenací, souborů?
„Obávám se, že žádný klíč není a nemůže být. Pochopitelně bych mohl vyjmenovat nějaká kritéria jako jsou inovativnost, jedinečnost v rámci domácí divadelní tvorby, schopnost zaujmout mezinárodní publikum, ale i jistá přenositelnost z důvodu snahy o další uvádění v ČR i zahraničí. Ve výsledku však do výběru vstupuje více jemnějších odstínů, které není možné shrnout do nějakého univerzálního klíče. Důležitá je například i vyváženost celého programu, tedy jak už jsem zmiňoval, že festival nereprezentuje jednotlivé kusy, ale tvorbu, která vznikla za uplynulý rok a reflektuje nějakou širší situaci.“
A to tedy objíždíte ta předvybraná představení?
„Samozřejmě, jinak by to nešlo. Pochopitelně nelze vše stihnout naživo, takže určitou, menší část inscenací vidíme pouze ze záznamu.“
Nedílnou součástí Malé inventury je i slavnostní předávání cen Česká divadelní DNA. Jak jste k němu dospěli?
„Ceny Česká divadelní DNA vznikly relativně nedávno. Udílí se od roku 2012, vždy jednou za dva roky. Vznikly z potřeby upozornit na nezastupitelnou práci, kterou vykonávají jednotliví tvůrci a aktéři nezávislé scény, projevit jim úctu a veřejně je ocenit. V situaci, kdy jsou umělci, tvořící většinu nezávislé scény, na volné noze a stavěni na periferii i z hlediska celkového kulturního provozu marginalizovaní, tak je to vhodný způsob, jak je povzbudit. Zároveň však i vyslat společnosti jasný signál.“
Kdo laureáty cen DNA vybírá? Jak se případná komise shodne?
„Oceněnévybírá užší vedení Nové sítě ve spolupráci s členy Českého kulturního networku Nová síť, kteří jsou poradním hlasem. Opět je to podobné jako v případě dramaturgie Malé inventury, zde ještě více s ohledem na potřebu vytvářet prostor pro spolupráci v kultuře, což je i hlavním posláním Nové sítě. A jak to už bývá, někdy je výběr snazší, jindy to skřípe…“
Uvažujete, v rámci festivalu, i o nějakých „kulatých stolech“ či besedách pro divadelní odborníky, respektive šéfy souborů?
„Festival má sekci Industry, která nabízí prohlídky scén s jejich dramaturgy, pravidelný sobotní bazar projektů nebo například diskusi o progresivnější formě dramaturgie v různých regionech České republiky. Nezapomínáme ale ani na ostatní diváky, kteří se třeba chtějí po vybraných představeních setkat s tvůrci a podělit se o svou zkušenost.“
Jak vycházíte vstříc divákům? Vzpomínám si, že jste v minulých ročnících i nějak organizovali přejezdy mezi divadelními scénami.
„Můžeme diváky uklidnit, že program sestavujeme tak, aby navazující představení bylo možné stihnout. V několika málo případech, kdy je to opravdu natěsno, nabízíme nějakou formu přepravy.“
Také se festivalu účastní i „Váš“ soubor Anička a letadýlko. Jak se dokážete „rozdvojit“? Nepoukazují někdy jiní, že se sám festivalu aktivně účastníte?
„Divadlo Anička letadýlko je součástí letošního programu. Nicméně uvádělo své představení na festivalu dlouho před tím, než jsem na něm začal spolupracovat. Takže, v tomto necítím nějaké tenze. Nadto, v těchto nemnohých choulostivějších případech se většinou vzdávám posledního slova při výběru do programu.“
Na co speciálně byste Vy, jako aktivní divadelník (nikoli pouze z pozice organizátora), na letošní ročník diváky pozval?
„To je vždy těžká otázka. Jako aktivní divadelník, bych musel zmínit jen jedno. Takže zůstanu spíš u toho organizátora. Řekněme, že z pozice kritického diváka, mě letos nejvíce překvapila ,Maryša (mlčí)´, ,Medúza´, ,Nepřestávej´, ,Aluminiová královna´, ,Virtual Ritual´, ,Šest příběhů o vzniku a zániku´, ,Tumor: Karcinogenní romance´, ,Zmrzačení´ anebo ,Press Paradox´…“
Z tiskové konference MALÉ INVENTURY, po Petrově levici sedí ředitelka festivalu Adriana Světlíková
A který soubor bylo (nejen pro letošní ročník) historicky nejsložitější na festival přemluvit?
„Naštěstí přemlouvat nemusíme a doufám, že to tak zůstane i do budoucna.“
Tak nejen to Vám přejeme jménem čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU i do dalších ročníků festivalu!
Závěrem krátce představujeme zmiňovanou NOVOU SÍŤ:
Nová síť již šestnáctým rokem podporuje živé umění a spolupráci v kultuře. Jako otevřená kulturní organizace propojuje regiony ČR s Prahou i zahraničím, posiluje komunikaci mezi veřejnou správou a jednotlivými aktéry kulturního života, usiluje o decentralizaci, rozvoj a kultivaci občanské společnosti v ČR. Hlavními projekty Nové sítě jsou ČESKÝ KULTURNÍ NETWORK NOVÁ SÍŤ, festival nového divadla MALÁ INVENTURA, kulturní platforma mezi Prahou a Berlínem PRALIN a nový projekt na podporu rezidenčních pobytů ART-IN-RES.
