Čistota pohybu na festivalu ‚Hybaj Ho‘

Radoslav Piovarči a Petr Ochvat vytvořili dílo bez děje a postav, ovšem plné prvků fyzického divadla a zironizovaných folklórních tanců.

Ve Studiu Alta se už poosmé představil festival současného slovenského tance Hybaj Ho! a přinesl workshopy, diskuze a řadu inscenací. 21. října jsme v podání Tanečné spoločnosti Artyci měli možnost vidět představení, zaměřené na sílu fyzikality s názvem Pure.

03_fotograf_jan_chmelik

Dva autoři a interpreti Radoslav Piovarči a Petr Ochvat vytvořili dílo bez děje a postav, ovšem plné prvků fyzického divadla a zironizovaných folklórních tanců. Na vysoké pohybové úrovni vyjevili řadu scén, které byly propojené zpočátku krátkými, na konci delšími dialogy, obsahujícími nejrůznější témata od účasti na castingu po vztah k muzikálu, přičemž někdy šlo i jen o převyprávění vtipu. Hlavní „postavou“ bylo podle slov tvůrců tělo. A skutečně – tělo reagovalo na různé situace související s dialogy. Koncept byl rozvržen tak, že mluvené a tělesně klidné části představení se odehrávaly v zadním plá ;nu jeviště, kde tanečníci většinou seděli naproti sobě na židlích. Pohybově bohatší a většinou rychle provedené scény na hranici choreografie a improvizace předváděli většinou blíže k divákům (duo občas předvedlo společný výstup, poté se opět rozdělili a každý pracoval s vlastními tanečními prvky, které na sebe vrstvil, opakoval a přecházel zase do jiné části choreografie). Oba tančili s velkým nasazením, zároveň ale s citlivostí vůči svému tělu i okolnímu prostoru a jejich výkonům tak není co vytknout.

02_fotograf_filip_beniac

Problematičtější byl ovšem celkový koncept. Absence příběhu i jiných postav nežli těl interpretů může být v pořádku a je to zajímavý experiment. Prolínání krátkých dialogů v zadním plánu s akcí vpředu a originalita tance však postupně slábla. Osobně bych ocenil, kdyby autoři představení zkrátili cca. na polovinu. Kratší formát by mu vůbec neublížil, naopak by působilo úderněji. Tak, jak jej předvedli, ovšem už ke konci postrádalo cokoli nového nebo nečekaného, systém fungování interpretů zůstal stále stejný a konec proběhl postupným zhasínáním světel a útlumem hudby, což by snad šlo zpracovat originálněji.

01_fotograf_filip_beniac

I přes tento dramaturgický nedostatek a přílišnou délku bylo však Pure hodnotnou ukázkou mladé slovenské (v tomto případě slovensko-české) taneční tvorby a pohybové zpracování bylo na nečekaně vysoké úrovni.

Alexej Byček

Foto:  Filip Beniac, Jan Chmelík

Taneční magazín

Rozhovor s tanečníky TEREZOU ŘÍPOVOU a MARTINEM ŠIMKEM

„Tanec byl vždy hlavně dřina a zájem“

Vedete své taneční kurzy. Kde vlastně učíte a jak dlouho?  

Tereza: „Já učím 6 let, začala jsem s přípravkou dětí v Bakově nad Jizerou, poté jsem dostala nabídku učit klasické taneční pro mládež v  Mnichově Hradišti. V tu dobu jsem oslovila Martina a tím naše spolupráce začala.“

Martin: „Já jsem učil více v Praze, s Terezkou jsme ale začali učit  na mladoboleslavsku,  zejména  Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav a městečka kolem. V Praze jsme rozšířili výuku.“

Které typy tanců  se dají nalézt ve Vašich kurzech?

Martin: „Razíme motto „Staré tradice v novém kabátě“,  snažíme se tedy, aby tradiční standardní a latinsko-americké tance zůstaly, ale pokoušíme se je nějak tematicky  rozšířit. Lidé si mohou vyzkoušet třeba tango  argentino,  každý člověk si poté snadněji přijde na to,  zda ho více  baví latina, standard nebo třeba ještě  něco jiného. V Mladoboleslavském divadle pořádáme pravidelně jednou  měsíčně taneční večery na divadelních prknech,   udělali jsme například muzikálový večer a vyučovali  jsme muzikálový tanec (Chicago).“

Oba máte také bohatou taneční kariéru. Co Vás přitáhlo k tanci?

Martin: „Mě vlastně přitáhla Terezka, byla to  náhoda, nebo osud. Měl  jsem totiž závodně  plavat, ale onemocněl jsem. Když   jsem se po nemoci vrátil,  bylo mi doporučeno nemít žádnou extrémní fyzickou zátěž. Terezka s mým bratrem byli  o rok mladší, osudem či náhodou jsme se dostali  k sobě, co je ještě  zvláštnější, nikdy jsme spolu  závodně netančili, já s Terezkou, ani s mým bratrem žádnou společnou závodní kariéru  nemáme. Terezka znala dobře mého bratra, ale oslovila mě…Nekonkuroval jsem  bratrovi, opravdu. On  byl v mladší kategorii.

Tereza: „Já jsem  v 8 letech z aerobiku přešla na tancování, bavilo mě to, se Šimkovými jsme se sešli v klubu v Bakově nad Jizerou. Bratr Martina  se mnou chodil do třídy.“

dsc_0892

Zavzpomínejte na Vaše sportovní úspěchy…

Tereza: „Začali jsme úspěšně. S mým tanečním partnerem jsme vždycky končili na stupních vítězů, později samozřejmě přišla různá  změna tanečních  partnerů, ale vždy jsme se drželi ve finále či v semifinále. Později jsem  přešla k standardním tancům,  byla jsem v reprezentaci,  poslední rok a půl či dva jsem  reprezentovala Polsko.“

Čemu vděčíte za to,  že jste vždy končili na stupních vítězů?

Tereza: „Určitě dřina a zájem. Bez toho, aniž by nás to bavilo a byl to celý náš život, by to opravdu nešlo. Celý život byl  skutečně jenom takový: ze školy a na trénink,   nic jiného. Škola, trénink.“

Neměla jste pocit, že přicházíte o veškerý  život kolem?

Tereza: „Ne, vůbec ne,  mě to tak strašně bavilo,  neměla jsem vůbec pocit, že o něco přicházím, naopak.  Taneční svět je jiný. Lidé mi připadají  vyspělejší, chovají se k sobě hezky.“

Martin: „Podobně. Vystřídal jsem asi tři taneční partnerky, poté jsem trénoval v Praze, takže od té doby jsem měl individuální studijní plán. Vůbec jsem nebyl ve škole,   trénovali jsme i v zahraničí. Bez ind. výuky  by to nešlo. Tanec  mě nabíjí úplně jinou energií. Láska k tanci, pohybu, hudbě, to všechno patří  k mému životu. Nikdy mi nevadilo, že přicházím o zbytek zážitků,  nechodil jsem nikam „pařit“  každý pátek. Vidím své úspěchy,  reprezentoval jsem Českou republiku.  Přikládám  svůj úspěch i tomu, že jsem měl  výborné trenéry a zázemí. Rodina je  určitě důležitá. Opravdu hodně  jsme  procestovali, Evropu téměř celou, také jsme měli letět do Spojených států, ale bohužel to nevyšlo, na poslední chvíli jsme letěli do Moskvy. Většinou se opravdu cestuje po Evropě, centrum latinsko-amerických tanců a standardních je totiž  Evropa.“

dsc_0908

Pokud jste byli v zahraničí, měli jste čas  prohlédnout si příslušné místo?

Martin: „Ne, čas jsme si  museli udělat. Zašli jsme k moři, ale až navečer. Známe  vlastně halu a hotel.

Všechno se odehrává v hale, vybavuji si moc hezký kemp ve Slovinsku, kde se dá jít k moři. Ovšem…  tak na půl hodiny, spíše zajdeme na jídlo. Musíme  odpočívat, nemůžeme se vystavit  sluníčku a být unavení,  druhý den je soutěž.“

Dovolená to tedy není…

Tereza: „To ne, ale  poznáte  tanečníky,  jdete   s nimi  na večeři, vnímáte,  jakým způsobem se  jaká země připravuje  na soutěž, zda dodržují časový plán, nebo má  soutěž hrozivý  skluz…. Třeba Itálie – ráno  přijdete v devět hodin, to už  má být otevřeno, ale v deset tam ještě nikdo není. Všichni čekají a  organizátoři se objeví až o půl  jedenácté.“

Našli jste si přátele v zahraničí?

Tereza: „Určitě ano.“

Stále si dopisujete?

Tereza: „Už ne. Jsem s nimi spíše v kontaktu kvůli soutěžím,  v  této oblasti komunikujeme stále. Také  v okamžiku, kdy  přijedou do České republiky. Je na tom krásné, že poznáte různé národnosti a  lidi  s různým zázemím, ale láska k tanci nás všechny spojuje.“

dsc_1014

Která evropská země Vás natolik nadchla, až jste ji chtěli napodobit ve svých aktivitách? 

Tereza: „Jde tu spíše o  styl, který se vyučuje v dané zemi. Já jsem jezdila do zahraničí zejména kvůli  standardním tancům,  jiný styl je v Itálii, tam je živější,  rychlejší,  velkolepější, v Londýně je naopak tanec ve znamení techniky, ale dnes doba celkově přinesla všechno největší, nejrychlejší,  všechno se  posunulo někam jinam.  Velice mi vyhovovalo  Polsko. Ve své době byli na vrcholu umění, umísťovali se pravidelně  na nejlepších místech ve finále,  skoro všechna místa byla  obsazena  polskými páry. Jejich styl byl někde mezi Anglií a Itálií,  to mi opravdu vyhovovalo. Zůstala jsem v jejich klubu, trénovala jsem s nimi, neměla jsem partnera z Čech,  ale z Polska.“

dsc_0949

Slýcháme o vedoucím postavení polských tanečníků. Proč? 

Martin: „Na východě lidé  tvrdě  dřou, když se dostanou k tanci, mají určitý  plán,  podle kterého postupují a oddají tomu celý život. Na západě je více možností, děti se mohu věnovat čemukoliv. Na východě ne.  Cítíte, že musíte pracovat, protože je sto  jiných, kteří čekají na příležitost, aby mohli trénovat. Lidé doslova čekají na to, až někdo odpadne, aby  mohli nastoupit na jeho  místo. Na západě záleží na finančních prostředcích. Pokud člověk zaplatí, může cokoliv. Česká republika se podobá západu.“

Tereza: „Tento přístup je vidět zejména u malých dětí. Maminky obvykle nechtějí, aby jejich  dítě chodilo  třikrát týdně na trénink,  platilo se a muselo se tvrdě pracovat.  Jednou či dvakrát týdně stačí, dále mají  flétnu, mimo to   ještě aerobik,  tenis. Nechtějí dělat nic  jako hlavní věc. Spíše si něco zkusit, opravdový zájem, kdy se člověk něčemu hluboce oddá a dře, chce vítězit, to tady už moc není vidět.“

 Jak vidíte současnou situaci z Vašeho úhlu pohledu?  Je to správné nebo ne?  Pokud budou všichni dřít a budou chtít být první, také to nepůjde…  

Tereza: „To je pravda, ale já mám pocit, že by  děti nejraději nedělaly vůbec nic. Rodiče jim zařídí  spousty kroužků, chápu i to, protože jsou sami  zaměstnaní, vytížení a jsou  rádi, že se jejich dítě nikde nepoflakuje a nesedí v partě. V kroužcích je tedy o děti postaráno. Vidím problém v přístupu rodičů. Dříve by řekli – Běž a uč se!  Dnes řeknou – Nechce se Ti, chudáčku?   Tak ne, zkusíme raději dvacet koužků za rok, ono tě třeba něco trkne.  Přístup rodičů je příliš liberální a je to na škodu věci.

I dnes jsou  děti, které jsou zapálené a ty vyhrávají. Ani já nejsem  úplně soutěživý typ, ale snažila jsem se. V současné době mi připadá, že děti chtějí sice  vyhrávat, ale neudělají proto nic. Kdyby to  tak šlo samo…..“ To nás trenéry trošku trápí.

Některé děti i dnes soutěží, ale tak dva páry ze skupiny, dříve by soutěžily všechny.

Martin: „To samé vidíte i v klasických tanečních. Zavolá nám  maminka a ptá se na všechny podrobnosti. Děti vůbec nejsou aktivní.

Jsme šťastní v tanečních pro  dospělé, tam jsou lidé, kteří opravdu chtějí tančit.

Také je důležitá regionální základna nebo tradice a  na mladoboleslavsku se stále drží. V deváté  třídě se mladí přihlásí do tanečních  a učí se. Čím menší město, tím více se tradice drží. Dá se říci, že je všechno opravdu trošku přesycené, lidé mají  hodně možností, co dělat a času moc není.“

dsc_0953

Pro tento podzim máte připraveny dva projekty. Představme první z nich, Roztančené divadlo, což  je určitá  obdoba Stardance. Jak jste přišli na  tuto myšlenku, přitahovalo Vás samotné  jít soutěžit do Stardance?

Martin: „Říkáme tomu takové divadelní Stardance, aby lidé snáze pochopili smysl soutěže,  ale nemá to se Stardance nic společného, vlastně jsme se  ani touto soutěží moc neinspirovali. Říkali jsme si s Terezkou,  že by možná zajímalo ty, kteří chodí na naše divadelní taneční, jak herci tančí.    Samozřejmě jsou tu podobné prvky jako ve Stardance, my také musíme obléknout herce do krásných šatů…“

Bude příští rok opět taková  soutěž?

Martin: „To nevíme. Nejdříve musíme zjistit, jaký bude o tuto soutěž zájem. Choreografii sestavíme,  natrénujeme s herci, časově to není  vůbec jednoduché,   tréninky  musí být nejméně čtyři, aby to trošku vypadalo, takže závěry zatím neděláme.“

Co budete dělat, když herec přijde jen 2x a nebude  umět?

Martin: „To ne, to už víme teď. Herci se  snaží, nechtějí se ztrapnit a vyhledávají tréninky. Vznikla tu určitá soutěživost mezi účastníky, chtějí vyhrát, snaží se  vložit  do choreografie něco, aby byli zajímaví a jiní než ostatní. Je tu taková zdravá soutěžní rivalita, vtipná a příjemná.“

Někteří soutěžící vypadali, jako by neměli  o tanci ani ponětí. Nemáte strach, že jim to nepůjde?

Martin: „Určitě ne, je pravda, že někdo se setkal s pohybem a někdo ne,  ale naučit se může každý, jen musí  chtít. V naší soutěži je to jednodušší v tom, že se  tančí jen jeden tanec, vždycky se choreografie dá sestavit tak, aby to šlo.  Nedáme tam prvky, které dotyčnému nesedí.“

dsc_1013

Je v soutěži nějaký supervizor?

Martin: „Ne, kontrolujeme si vše sami spolu se šéfem Mladoboleslavského divadla.“

Očekáváte hodně velký zájem?

Tereza: „Ano, zatím zájem je. Je to nové, je to něco jiného a lidi to zajímá. Ti,  kteří pravidelně chodí do divadla, se určitě přijdou podívat. Tady se setkává sport s uměním.“

Vybrali jste opravdu ten správný čas, když ve stejnou dobu diváci sledují i televizní Stardance? 

Martin: „To bylo trošku cílené.  Chtěli jsme, aby lidé, kteří se zajímají o Stardance, mohli současně sledovat i naši soutěž.  Vědí, o co jde, nemusí k nám chodit pravidelně, soutěž  není v sobotu, mohou  si tipovat a sledovat vše on-line. A konečně 4. prosince se přijdou podívat na závěrečný výsledek.“

bez-nazvu

Na co se diváci ještě mohou těšit během závěrečného večera?

Martin: „Vystoupení břišních tanečnic, jsou to  velmi úspěšné,  mladé slečny,  dále je tu pěvecké  vystoupení Adama Koubka,   máme připravenu  jednu scénu z nového představení Kabaret z MD a další dvě skvělé show, na které se těšíme a herci také, úvodní choreografii na živou hudbu a před slavnostním vyhlášením  ještě  jednu společnou choreografii.“

Zatančíte něco i Vy? 

Tereza: „My budeme tančit jen s herci a herečkami, samostatně ne.“

Vy ale připravujete ještě jeden podzimní projekt, o co jde?

Martin: „Jedná se o Benefiční taneční večer pro Elinku, při kterém se budeme snažit právě tancem podpořit tuto dívku, aby si mohla koupit  přídavný motorek k invalidnímu vozíku. Elinka je  14-tiletá  dívka, která má od narození rozštěp páteře, takže je odkázaná na invalidní vozík.  Je to velmi šikovná studentka, ale zdravotní podmínky ji nutí k tomu, aby měla čtyři ošetřovatele a asistentky, ve škole musí mít  pomocníky atd. Současně se ale  moc snaží a my jí opravdu chceme pomoci alespoň tím, aby se mohla do  školy dostat sama, nebo jít s kamarádkou ven.  Maminka by na ni mohla jen dohlédnout z okna a ona by byla samostatná. Bez motorku vozík  sama neutáhne.

Pojištovna uhradí jen část vozíku, motorek stojí Kč 80 000,-. Budeme  se tedy snažit vytěžit i z jiných projektů a doufáme, že se vše podaří.“

Jak jste se seznámili s Elinkou?

Tereza: „Chodila jsem s  její sestrou do třídy.  Máme tedy osobní  vazbu na tuto rodinu, proto jsme jim  chtěli pomoci.“

Kde se bude tento večer konat?

Tereza: „Ve vzdělávacím centru Škoda  auto, přijdou zajímaví hosté. Hlavním patronem je známý mladoboleslavský herec Matouš Ruml a zavítá k nám i Emma Smetana, o pěvecké vystoupení se postará  Monika Somerová (Fantom opery), uvidíme klasické pole dance, malé děti, připraveny jsou soutěže, módní přehlídka,  my dva budeme moderovat  a učit takové minikurzy,  aby si lidé mohli zatančit. Hrát nám  bude kapela Piknik.

Plánujete nějaký další projekt po novém roce?

Martin: „Ano, ale zatím bychom většinu  nechali ještě v tajnosti.“

 

Děkujeme a držíme palce

Eva Smolíková

Více na stránkách

www.tanecnimt.cz

 Foto: Eva Smolíková

 

Terezu Hradilkovou po premiéře pěkně bolely nohy!

Vstávat a cvičit! To je Švihla!

 

 

12. října proběhla v divadle Ponec premiéra Terezy Hradilkové a kol. pod  názvem Švihla.

Švihadlo. Nástroj k vyjádření emocí celkem netradiční. Myšlenka vpravdě nezvyklá a originální.

Zvuk švihnutí protíná vzduch. Myšlenky cvičící osoby probleskují  hlavou stejně rychle jako kmitají nohy po parketu. Jednotvárné, rovnoměrné poskoky.  Ještě roztočit švihadlo, obtočit a znovu do jednotvárných neúnavných skoků. Osoba si promítá  dějiny Česko-Slovenska. Už je to jinak.  Také jeden konec , také jeden rozpad.  Ještě skok do strany a výš, rozběhnout a skákat pozpátku… a nezapomenout skákat „vajíčko“. Trochu se ty ruce zamotaly! „Mrsk“ švihadlem do kouta.

20161012_5567

Zuřivá osoba boxuje do prázdna. Lítý boj, pád. Bezvládně leží. Ale vstává se znovu. Znovu cvičit, znovu švihadlo. Hlavou bzučí nekonečný  koloběh – práce, kavárna, děti, rodina, stále dokola…, práce, kavárna, děti, rodina…. už nikdy! Pád na zem a těžké oddychování.  Není divu.

20161012_5596

A  znovu  do skoku. Pořád se zvedat, padat a zvedat se, to je lidský úděl.

Na představení Terezy Hradilkové upoutá pozornost samozřejmě  v první řadě její sportovní výkon, obzvláště sedíte-li blaženě v hledišti. V duchu jásáte, že nemusíte skákat právě Vy. Na cvičící  osobu se obvykle dobře dívá.  Nemůžeme ale příliš mluvit o nějakých silných emocích, které by toto dílko přeneslo na diváka.  Budeme-li ovšem spravedliví,  sport je tu celé věky právě od toho, aby člověka emocí zbavil a vyčistil mu mysl i tělo. A  přesně to  se vlastně v  představení  „Švihla“ odehrává. Možná tedy byl i záměr autorky a performerky tentokrát  neútočit tolik na divákovy city a nenechat se jimi  ani sama „válcovat“.  Hlavní hrdinka  tedy statečně překonává  rozchod díky sportu. Chcete-li tedy zažít osvěžující představení a relaxovat při pohledu na tvrdě cvičící osobu, nenechte si „Švihlu“ ujít.

20161012_5611

Tereza Hradilková přiznává, že inspirací pro její představení byla práce na tanečním filmu „Beating“, natáčeném v boxerském zázemí Palaestra. Terezu fascinovalo úsilí boxerů, kteří neúnavně trénovali a skákali přes švihadlo. Střídali rytmus, variace různých skoků a přeskoků, tak lehce, jejich pohyb vlastně připomínal tanec.

tereza-hradilkova_svihla2

Zeptali jsme se….

TM: Jak dlouho jste se připravovala na takové fyzicky náročné představení?

Tereza: „Přibližně rok přípravy to byl. Možná jsem i zhubla“, směje se Tereza Hradilková.

TM: Cítíte nohy po takovém vystoupení?

„No, nohy bolí. Jsem opravdu unavená, nemůžu říct, že bych tento výkon nepocítila“.

Přejeme Tereze hodně výdrže

479_98379652456bb46ba272d9

Eva Smolíková

Foto: divadlo Ponec,  Vojtěch Brtnický

Taneční magazín

Milovníci kvalitních vín Zlata Adamovská a Petr Štěpánek hodnotili investiční vína z věhlasného Chateau Margaux

Degustace vín na počest již zesnulého generálního ředitele vinařství a světově uznávaného enologa Paula Pontaliera se zúčastili i Zlata Adamovská a Petr Štěpánek

Zlata Adamovská a Petr Štěpánek objevovali kouzlo a hodnotu vín z Château Margaux

Jedinečný večer pod taktovkou Zlatka Míčky a Diany Sixtové si nenechalo ujít několik desítek příznivců špičkových investičních vín z oblasti Bordeaux, konkrétně Château Margaux. Pro velký zájem se degustace, pro některé spojená také s večeří připravovanou dle receptur šéfkuchaře Guye Savoye vlastnícího tři michelinské hvězdy, konala jak v prostorách Galerie vín PASSAGE, jež má sídlo v pasáži Millenium v Praze, tak dále v Salonu Bellevue v 6. patře téže budovy.

dsc_0993

,,Dnešní večer jsme se rozhodli uskutečnit na památku nedávno zesnulého generálního ředitele Château Margaux, Paula Pontaliera, který podlehl nevyléčitelné nemoci. Paul zastával funkci od roku 1983 a rok 2015 byl pro něj tím posledním,’’ uvedl se vzpomínkou na svého obchodního partnera, velkého enologa a dobrého přítele Zlatko Míčka, který ten večer servíroval vína ve třech kolech. Hned na začátku mohli hosté porovnávat vína z řady Pavillon rouge 2002, 2004 a 2009. Ve druhém kole opět červená vína a to Château Margaux 1999, 2001, 2004 a 2006. Degustaci uzavřela bílá vína Pavillon blanc z roku 2007 a 2009.

dsc_1014_-_kopie

Zřejmě nejen na volbě vína se shodnou Zlata Adamovská a Petr Štěpánek, kteří navštívili degustaci vín z tzv. Velké pětky (pozn. redakce: Od roku 1973 patří celkem pět zámků v oblasti Bordeaux k držitelům ocenění Grand Cru Classé, odtud název Velká pětka), vinařství Château Margaux. Galerii vín, která je vyhledávaným místem pro všechny, kdo touží po špičkových vínech především z oblasti Bordeaux, navštívili společně již opakovaně. Během degustace bylo zřejmé, že nacházejí velkou shodu v tom, co jim více či méně chutná. Zlata Adamovská popisuje svůj vztah k&nbs p;vínu se slovy: „Víno pro mě znamená cestu. Není to uzavřená záležitost, kde najde člověk vždy to samé. Víno je pro zvídavé lidi a já se k nim hodlám řadit. Jsem takový sběratel zážitků. Dnešní večer byl pro mě příležitostí přesunout se do Château Margaux, který znám jen z obrázků, byl pro mě objevný. Vína splnila všechna má očekávání. Až na bílá vína, ta bych volila spíše z jiné oblasti než Bordeaux.“

dsc_1019

„Nejen že jde o živý organizmus, filozofii života, tisíce podob, na víně je ještě zajímavé i to, že vaše životní rozpoložení dokáže značně ovlivnit. Posílit, umocnit. A tím nemyslím množství vypitého vína, ale kvalitě vypitého. Čím více víno piju, tím méně o něm vím. Degustace byla velice zajímavá už především pro fundovaný výklad Zlatka Míčky. Dnes jsme se dostali k vínům, ke kterým bychom se běžně nedostali. Své favority jsem našel v lahvích Château Margaux 1999 a 2004,“ doplňuje Petr Štěpánek, který stejně jako jeho partnerka dává přednos t červeným vínům.

dsc_0980

„Vína z Bordeaux jsou známá svou drsnější chutí. Při výběru investičních vín se tím nenechávám odradit, protože vím, že za pár let se vína na lahvi budou chovat úplně jinak. Při našich degustacích se o tom vždy můžeme přesvědčit a vtipně to popisuje kamarád, reportér Českého rozhlasu Jan Šmíd, kterého jsem učil pít vína: Když Zlaťák řekne, že to je drsný a nedá se to pít, tak to je právě to nejlepší, to si musíš koupit a za 10 let budeš nadšený!“popisuje s úsměvem pořadatel Zlatko Míčka charakter vína z oblasti, která má největší produkci investičních vín světového trhu.

paul_pontalier

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Žáčková

Merlot d’Or: www.merlot.cz

Taneční magazín