„Male/Female“

Výstava Jiřího Votruby v Národním divadle představí lásku i svody v globálním světě

 

 

Male/Female, 1.-30.9. 2017 ve videogalerii na podestě Nové scény Národního divadla, Národní 4 – Praha 1, otevřeno po-pátek 9-24.00, so-ne 11-24.00, vstup zdarma

Od 1. do 30. září ožije videogalerie v budově Nové scény Národního divadla výstavou známého malíře, grafika a ilustrátora Jiřího Votruby s názvem „Male/Female“. Autor se v ní dotýká svého oblíbeného tématu krásy, lásky, svodů i lidské jedinečnosti v globalizovaném světě. Komorní výstavu tvoří barevné prostorové figury ze série Globální Portrét, z nichž některé představí výstava vůbec poprvé. Placaté, komiksově pojaté lidské postavy vyřezané z plastu, Votrubova oblíbeného materiálu, doplní videoprojek ce autorových obrazů z cyklu Příliš mnoho lásky. V nich umělec využil mimo jiné kousky z prázdných obalů a tub, posbíraných ve své koupelně. Výstava umístěná v mezipatře mezi přízemím a divadelní kavárnou bude otevřena od pondělí do pátku od 9 do 24 hodin, o víkendu od 11 do 24 hodinVstup je zdarma.

Klid, pohoda, jemný humor a perfektní cit pro detail, které vyzařují z malířovy harmonické osobnosti, se odrážejí i v jeho rozsáhlém díle.  Vystudovaný inženýr-stavař dal už v polovině 80. let svému původnímu povolání vale a pustil se na nejistou, ale dobrodružnou dráhu malíře a ilustrátora. Umělec s originálním rukopisem, známý také svými vynikajícími knižními ilustracemi, od té doby vystavoval už ve více než šedesáti zemích světa. Vždy miloval jasné, radostné barvy, které nechává působit v plných plochách.

O své současné výstavě Jiří Votruba říká: Globální firmy k nám mluví řečí lásky: tvrdí, jak jsme výjimeční a jak moc nás milují. Soupeří o nás a slibují odměny za věrnost. Ale všichni víme, že za tím vším stojí zcela přízemní obchod. Téhle účelové, masově nabízené lásky je dnes, myslím, po celé planetě až příliš – a přesto se znovu a rádi necháváme svést,“ uvádí autor, v jehož tvorbě se často objevuje právě motiv srdce, symbol nejsilnějšího lidského citu.

Od USA po Japonsko

Jak dále uvádí kurátor výstavy Male/Female Martin DostálV díle Jiřího Votruby cítíme ohlas amerického pop-artu, spotřební kultury a módního světa s jeho značkami a vyfintěnou estetikou, ale i komiksů, které jsou v některých zemích, jako jsou Japonsko, USA či Francie, důležitou součástí národní vizuality“. Plošné cítění a zvýrazněná kontura podle kurátora zároveň odkazuje na tradici japonských dřevořezů.

Právě v zemi vycházejícího slunce jsou Votrubovy vtipné obrazy, kresby a plakáty velmi populární – Jiří Votruba zde už mnoho let vytváří vizuální podobu hned několika významným festivalům zaměřených na klasickou hudbu. V rámci pražského Národního divadla umělec spolupracuje s Dětskou operou Praha, pro kterou navrhuje originální výpravu.

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová 

Taneční magazín

 

Výstava „GOTT, MY LIFE“ stojí za to!

Nenechejte si ujít jedinečnou výstavu, která mapuje osobní a umělecký život Karla Gotta. Nahlédnete do jeho soukromí. Uvidíte Zlaté slavíky i Platinové desky. Poznáte i jeho malířskou tvorbu.

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN se již dvakrát prostřednictvím kratších článků věnoval fenoménu letošní pražské výstavní sezóny. Jedná se o jedinečnou expozici o Karlu Gottovi „GOTT, MY LIFE“ která je po celé léto (až do 30. září) na lodi BigMedia na pražské vltavské Náplavce pod Vyšehradem mezi Železničním a Palackého mostem.

Expozice mapující život nejslavnějšího českého i československého zpěváka všech dob je jedinečná hned v několika směrech. Za prvé, že obdobné výstavy se pouze výjimečně organizují za života takových významných osobností. Málo vídaná a nesmírně originální je i koncepce výstavy, dávající do kontrastu autentické doklady, dokumenty i osobní předměty Karla Gotta naproti subjektivním sběratelským záznamům a poznámkám fanynek mnohonásobného Zlatého slavíka. A pochopitelně, velmi netradiční je i pořádat výstavu na lodi.

Za nápad uspořádat výstavu právě na lodi BigMedia vděčíme panu Richardu Fuxovi ze stejnojmenné agentury BigMedia. Pokud je vám jeho jméno povědomé, není tomu náhodou. Pan Fuxa totiž organizoval před časem v pražském Obecním domě jedinečnou výstavu plakátů Alfonse Muchy ze sbírky bývalého českého i amerického tenisty Ivana Lendla.

Vlastní expozice zaujme – díky architektovi Miroslavu Vavřinovi – nápaditým a ekonomicky využitým interiérem. Návštěvník má na výstavě pocit, že se pohybuje daleko rozsáhlejšími prostorami, než v reálu možnosti lodě nabízejí. Velmi originální je i nápad adjustovat a rámovat veškeré doklady a dokumenty Karla Gotta do čtvercových rámů, připomínajících formáty klasických vinylových LP desek. Tedy nosičů, kterých Karel Gott prodal doma i po světě na milióny! Naopak, hned u vstupu do prvního výstavního prostoru v podpalubí nás vítá Karel Gott z holografické projekce, jejíž kulatý tvar evokuje současné nosiče CD. Architekt Vavřina si rovněž kreativně poradil s expozicí cen a trofejí Mistra Karla Gotta. Z – postupem času – různě tvarovaných Zlatých slavíků se tak stávají svébytné obrazce. Nejinak tomu je u počátečních Televizních rolniček a později cen TýTý. Slova chvály na architekta výstavy musím završit ódou na závěrečnou nápaditou portrétní mozaiku obličeje Karla Gotta složenou z malých barevných reprodukcí časopiseckých titulních stránek s Gottem.

Kurátorem výstavy byl pracovník hudebního oddělení Národního muzea pan Peter Balog. Ke své práci přistupoval empiricky a dokázal dát do souvislostí mnohé. Návštěvník si tak může dát do souvislostí mnohé. Sledujeme tak obdivuhodnou životní pouť Karla Gotta, od vyučení se v továrně ČKD, přes jeho trampování, přes první kreslířské pokusy až na vrchol evropské hudební scény.

Pro mnohé mladší návštěvníky bude nesmírně exotická i domácí „ryčka“ gramofonových desek. Ty se tak, doslova na koleně, ryly z jinak nedostupných zahraničních nahrávek na rentgenové snímky! Jedinečné jsou i průvodní listy profesionálně vyráběných desek v české tradiční a dodnes úspěšné gramofonové továrně v Loděnici u Berouna.

Z jiného soudku zaujmou i bulvární články z německého tisku ze sedmdesátých let minulého století, navozující téma, zda je Karel Gott sovětským špiónem. Z politického hlediska zde jistě zaujme zveřejnění textu takzvané „Anticharty“ v plném znění.

Celou výstavou diváka provázejí filmové a televizní dokumenty a nespočet reprodukovaných písní „zlatého hlasu od Vltavy“, jak je Karel Gott označován v německých zemích. Architektonicky vhodně jsou u obrazovek připraveny příjemné klubové sedačky, takže si zde můžete v klidu sledovat až dvacetiminutové projekce.

Možná, že trochu více místa mohlo být věnováno i nejbližším souputníkům Karla Gotta. Jiří i Ladislav Štaidlové se zde pouze epizodně mihnou, navíc spíše prostřednictvím fotografií. Obdobně je tomu i u Felixe Slováčka a Rudolfa Rokla. Na skladatele a prvního pianistu Gottovy kapely Jaromíra Klempíře či textaře Zdeňka Borovce (který byl Gottovou textařskou oporou po tragické smrti Jiřího Štaidla) se zapomnělo vůbec…

Zajímavé je rovněž, že ve výčtu všech písní Karla Gotta na obrovském panelu chybí tituly „Poupátko“ a „Vdávali černovlásku“, jejichž skladatelem byl bývalý ředitel Československé televize Jan Zelenka. Nejsem si tak zcela jist, zda je tam první duet Karla Gotta s Hanou Zagorovou „Apríl“ od autorské dvojice Vaculík/Žák. Ten vyšel i na SP deskách u Supraphonu za doprovodu orchestru Karla Vágnera.

Diskutabilní je, zda první z profesionálních doprovodných těles – orchestr Karla Krautgartnera – lze označit za dixieland, jako je tomu hned na úvodním panelu expozice. Jednalo se spíše o klasický Big band. V ten moment mne napadlo, zda kurátor výstavy neměl fakta konzultovat s dlouholetým a na slovo vzatým spolupracovníkem Karla Gotta JUDr. Janem Adamem?

Obdobných drobných pih na kráse se však nevyvaruje žádný vystavovatel. Jako celek je výstava „GOTT, MY LIFE“ jedinečná, neopakovatelná a stojí za to ji vidět. Máte k tomu množství šancí. Ještě do konce září. Výstava je otevřena denně. Od desáté hodiny dopolední do dvacáté večerní.

Foto: EVA SMOLÍKOVÁ

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN

Film s požehnáním kardinála Duky

TANEČNÍ MAGAZÍN se pravidelně věnuje článkům o lidech, kteří úspěšně překonávají nástrahy nemocí či těžkých zranění. Tím druhým příkladem byl nedávný rozhovor s tanečnicí a choreografkou Martinou Henrichovou. Za prvním příkladem nás zavede mladá režisérka Eva Toulová. I jí už představil TANEČNÍ MAGAZÍN v samostatném rozhovoru. A vydáme se společně s ní až do Španělska.

Camino na kolečkách“ byl nevídaný a nesmírně fyzicky náročný projekt šestatřicetiletého Jana Duška postiženého roztroušenou sklerózou a tím pádem upoutaného na invalidní vozík. Ten se odhodlal (spolu se svým devítiletým synem Jendou), zkušeným poutníkem Petrem Hirschem a dalším týmem – režisérkou Evou Toulovou, Petrem Slavíkem, Vítem Kohoutem, Tomášem Lénárdem a Michalem Černým, absolvovat uznávanou pouť z Logroňa do Santiaga de Compostela. Současně jde i o název dokumentárního celovečerního snímku pod režijní taktovkou Evy Toulové.

Jedním z významných patronů cesty bylo i České velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Oficiální přání panu Duškovi i souputníkům osobně poslal rovněž přední český velkopřevor Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenic. A zejména – na cestu všem požehnal samotný kardinál Dominik Duka, kterého tento nezvyklý počin nesmírně zajímal.

Jan Dušek se podle dostupných informací stal prvním Čechem, který na invalidním vozíku překonal vzdálenost přes šest stovek kilometrů svatojakubské cesty. Do Santiaga de Compostela dospěli všichni za devětadvacet dobrodružných dnů. Mají za sebou přes šest set třicet kilometrů cesty. Kolikrát komplikovaným složitým terénem. Invalidní vozík velmi často i přenášeli přes skalnaté i jinak neprůjezdné úseky. Doslova na vlastní kůži překonávali nejroztodivnější výkyvy počasí. Od lijáků až po tropická vedra. Dostali se i na nejvýše položené místo své španělské cesty – Cruz de Ferro. To se tyčí v tisíci pěti stech metrech nadmořské výšky. Bez nadsázky lze konstatovat, že Jan Dušek prověřil odolnost a výdrž elektrického vozíku. Nejen to. On totiž větší část cesty byl nucen (pro obtížnost terénu) absolvovat na vozíku manuálním, s přídavným předním kolečkem a taženým na lanech.

Ve čtvrtek 8. června se Janu Duškovi splnil jeho odvážný se. Po měsíčních strastích a dobrodružstvích se zúčastnění dočkali odměny – stanuli v cíli camina. Před katedrálu svatého Jakuba, patrona všech poutníků. Pan Dušek všem poděkoval za cestu. Společně se pak zúčastnili poutní mše svaté. Jan Dušek se pomodlil za příznivější průběh své nemoci a vzpomněl na lidi s tímto onemocněním. „Děkuji pánu Ježíši Kristu a přátelům, že jsem mohl vykonat tuto pouť jako důkaz skutečnosti, že na vozíku život nekončí.

Nakonec se celá výprava dopravila na břeh Atlantického oceánu. Do Fisterru, rozléhajícího se necelých devadesát kilometrů od Santiaga západním směrem. Do míst, jenž byly za středověku považovány za konec světa.

Režisérka Eva Toulová a kameramani Tomáš Lénárd i Vít Kohout, kteří putovali spolu s Honzou Duškem, natočili cestou velké množství materiálu, ze kterého se dokončuje dokumentární film „Camino na kolečkách“. Ten bude ještě letos na podzim uveden do kin. „Distribuovat nám jej bude v kinech po celé ČR Panonia entertainment. Konkrétně od října 2017. Nebude se jednat o multiplexy, nýbrž běžná kina (tedy nikoli pouze klna klubová či ARTkina),“ vysvětluje režisérka Eva Toulová.

A dodává: „Ke spolupráci na projektu jsem se dostala tak, že jsme se kdysi potkali poprvé s Petrem Hirschem. V divadle Kámen na vernisáži mé výstavy obrazů. Tím jsme se seznámili. Tenkrát jsem byla ještě studentkou FAMU. Během pár let jsme se několikrát setkali. On mi jako herec zahrál epizodní roli v mém celovečerním debutu ,Šťastná´. A já jemu na večeru poezie malovala báseň, kterou on napsal a přednášel.“

Ale konkrétněji k cestě Jana Duška. „A právě on mě po letech oslovil s tímto ambiciózním projektem. Ačkoli se osobně specializuji spíš na film hraný, než na dokument, ale tento projekt byl opravdu mimořádný. Stejně tak, jako hlavní aktér Honza Dušek. Můžu říct, že na to, že se jednalo o poměrně náročné a dlouhodobé natáčení, tak probíhalo, díky důsledné přípravě, nečekaně pohodově. J á sama jsem ušla celou trasu přes šest stovek kilometrů poctivě pěšky. Abych se tím více vcítila do pozice pravého poutníka. Musím prozradit, že pro jakýkoli případ jsme měli v záloze doprovodné natáčecí auto. Nesmím zapomenout na skvělého kameramana Tomáše Lénárda i jeho asistenta Vítka Kohouta. Měli jsme k dispozici tak pokročilé technické zázemí, že jsme mohli natáčet za jakéhokoli počasí a v jakýchkoli podmínkách. Včetně dronu. Jediné, v čem jsme byla trošku přísnější bylo, že celá výprava měla neutuchající tendenci mávat na dron pokaždé, když jsme z dronu točili. To jsem vyřešila trošku radikálněji – utrhla jsem pokaždé místní bodláčí a začala jím přes mávající ruce šlehat a do konce výpravy se to perfektně všichni odnaučili,“ dodává se smíchem Eva Toulová.

Nezbývá než se těšit na podzim. Popřát filmu mnoho diváků a všem obdobně postiženým, aby se jim stal Jan Dušek příkladem a inspirací.

Foto: EVA TOULOVÁ

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

Nejkrásnější muž Ghany se účastnil festivalu Tanec Praha

Clifford Selorm Ametefe je nejen výborný tanečník, ale i model, který získal již řadu ocenění, mimo jiné také cenu Top Male Award. Nyní jste měli možnost potkat ho v Praze, kde reprezentoval svou rodnou zemi

Festival Tanec Praha  letos  pozval do Čech  čtyři členy Ghana Dance Ensemble, dva bubeníky, jednoho tanečníka a jednu tanečnici.
Ghana Dance Ensemble se účastnil projektu současného tance s názvem „Ghana Sunrise“ spolu s českými tanečníky Lindou Fernandez Saez, Jakubem Sedláčkem a bubeníky Tomášem Kerle a Monikou Rebcovou.
Choreografii a koncept projektu vytvořila Monika Rebcová ve spolupráci se jmenovanými umělci.  (Během roku přinášíme čtenářům Tanečního magazínu informace o vystoupeních a seminářích Moniky Rebcové.

Clifford Selorm Ametefe  je nejen  výborný tanečník, ale i model, který  má na svém kontě už řadu ocenění, možná nejvíce ho těší Top Male Award, což znamená, že se  stal nejkrásnějším mužem v Ghaně.  Během festivalu reprezentoval svou rodnou zemi v Praze, poprvé jsme se s ním setkali na tiskové konferenci, kde se už zdálky neslo bubnování a africké rytmy. Musím říct, že Clifford je nejen  urostlý, krásný muž,  je to také  milý a skromný člověk,  krásný uvnitř.

A jak vnímá Českou republiku?

Zeptali jsme se…..

Clifford Selorm Ametefe

Co si myslíte o české kultuře?

„Přiznám se, že o ní moc  nevím.  Ale působí to tu na mě, že Čechy jsou
krásná zem s impozantními městy a zrovna tak jsou zde i milí lidé.
Těším se z každého kousku země, z každé minutky, kterou zde
prožívám. Opravdu moc se mi tady líbí.“

Jak se vám spolupracuje s Monikou Rebcovou, která představuje naše
ztělesnění afrického tance? 

„Je to opravdu krásná zkušenost, neočekával jsem to, co následovalo,
když jsem se s ní poprvé setkal. Čas, který jsem s ní strávil, vnímám
jako krásně prožitý čas. Dává ze sebe všechno a všechno dává i do
svého tance. Přinesla určitě pokrok i do našeho afrického umění.“

Kde a jak jste se vlastně setkali? 

„Jednalo se o výměnný program organizovaný v Ghaně.

Yvona Kreuzmannová, ředitelka  festivalu TANEC PRAHA a česká ambasáda v Accře nám pomohli uskutečnit tento projekt.  A dále jsme už spolupracovali s Monikou Rebcovou z HAMU, se kterou jsme dělali dvoutýdenní workshop současného tance v Ghanském tanečním sboru (Ghana Dance Ensemble). Jsem skutečně šťastný, že mohu  reprezentovat svou zemi na festivalu TANEC PRAHA společně  s tanečnicí Ruhiou Sadik a hudebníky Danielem Brownem a Christopherem Kalipo Ametefem.

Děkujeme a přejeme hodně úspěchů

Yvona Kreuzmannová a Monika Rebcová

Zeptali jsme se…..

Monika Rebcová, tanečnice a choreografka

Proč jste si vybrala právě Clifforda a jeho skupinu?

„Byla jsem vyslána do Ghany festivalem Tanec Praha za přispění MK ČR a
nemalé podpory od české Ambasády v Akkře. Ghana Dance Ensemble není
Cliffordova skupina. Je to profesionální soubor tradiční ghanské hudby a
tance, který má 35 členů a jeho současný vedoucí se jmenuje Benjamin
Ayettey. Soubor sídlí v Akkře a náplň jeho tradičního vystoupení sestává
z tanců 10 regionů celé Ghany.“

Co je na Ghaně zajímavého? 

Křesťanská komunita je zastoupena přibližně ve stejném počtu jako
islámská komunita. Afričané křesťané jsou velmi příjemní spoluobčané, kteří respektují ženy, mají příjemné vystupování, nejsou hluční a mají smysl pro humor. Bylo velmi příjemné s nimi spolupracovat. Členové Ghana Dance Ensemble jsou vysoce profesionální hudebníci a tanečníci s otevřenou myslí a chutí učit se něco nového a pro ně zcela neznámého. Bylo velmi příjemné s nimi spolupracovat a byla to pro mě krásná zkušenost.

V čem je umění v Ghaně typické? Liší se něčím od ostatních částí
afrického kontinentu?
„Tance a rytmy Ghany jsou velmi složité a velmi působivé. Každý tanec má přesné kroky, příslušný kostým, přesný rytmus a zpěv.“

Co přinesla spolupráce s ghanskými tanečníky Vám? Poznala jste jejich
kulturu? 

„Poznání, že studium jejich rytmů a tanců by mi mohlo zabrat zbytek
života a stejně bych vše nepochopila.“

Děkujeme a přejeme další krásné zážitky nejen z Afriky

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín