Jak šli dál

Koncert šestice mladých zpěváků, zpěvaček a tanečníků s muzikálovými zkušenostmi zvedl ze sedadel Branické divadlo v Praze 4. Pod názvem „Já půjdu dál“ předvedli jedinečnou show, plnou jiskřivých nápadů. A Taneční magazín byl při tom.

Branické divadlo v Praze 4 bývávalo před více než třiceti lety zasvěceno pantomimě a pohybovému divadlu. Je proto sympatické, že se do něj – alespoň na chvíli – v sobotu 17. června vrátil pohyb, zpěv a velká show. Prostě, všechno, co patří k muzikálovým zpěvákům. Představil se zde již třetí ročník ojedinělého galakoncertu „Já půjdu dál“ v podání talentované šestice muzikálových interpretů. To vše za doprovodu živého orchestru.

Na vystoupení jsem se chystal se smíšenými pocity. Co předvedou méně známí interpreti, kteří se ještě neobjevují v titulních rolích muzikálů? Jak se vydaří jejich již třetí prezentace na veřejném fóru, kde nejsou v muzikálových rolích, ale sami takříkajíc „na vlastní triko“? Jaká bude – i přes masívní propagaci – návštěva jejich galakoncertu? Jak bude znít živá doprovodná kapela, která jistě neměla moře času na zkoušení?

Byl jsem nadmíru překvapen. U vchodu vítala jako pozornost každého návštěvníka sklenka sponzorského sektu. Poměrně velké branické hlediště bylo nabité. Andrea Hauer, Denisa Šubrtová i jejich mužské protějšky Jan Fanta, Martin Holec, Pavel Klimenda a Richard Pekárek si posléze (nejen mne) podmanili. Jelikož se navenek prezentují jako ucelený tým, budu se i já je snažit hodnotit komplexně, bez individuálních připomínek. A pokud, tak nikoli adresně. Všichni ukázali velice různorodý repertoárový rozsah, cit pro text (obzvláště v písních šansonového charakteru), velmi dobrou interpretaci i v originálním jazyce písní a především velký pohybový talent. Zde bych obzvláště poukázal na velmi dobrý dramaturgický výběr zpívaných titulů jednotlivých vystupujících. Nebývá totiž pravidlem, že si mladý zpěvák (pokud není sám autorem) dokáže vybrat píseň, která mu takříkajíc sedne. Často bývá nekriticky ovlivněn nějakým svým vzorem, jehož hit chce za každou cenu interpretovat.

Autentický náboj dodala koncertu živá doprovodná kapela pod pomyslnou taktovkou pianistky Jany Otáhalové. Ve svém sehraném týmu měla ještě violoncellistku Andulu Kalhausovou, tenorsaxofonistku Veroniku Šerou, Terezu Pohlreichovou střídající housle a altový saxofon, hráče na bicí Nodina Pačiho, basistu Marka Pacha, trumpetistu Ondřeje Švingala a kytaristu Martina Homolu. U tohoto – patrně jen pro tuto příležitost sestaveného hudebního tělesa – zaujal sound. Známka kvalitního hudebního aranžéra jednotlivých instrumentací.

Celé vystoupení nemělo konferenciéra. Jednotliví interpreti si své písně, respektive vystoupení kolegů, uváděli sami. Se švihem, nonšalancí a občas i potřebným nadhledem. Chvílemi sice začal někdo mluvit ještě do doznívajícího potlesku, ale i to bylo sympatickým kouzlem nechtěného.

Zpěváci, jak již jsem předeslal, disponovali nesporným pohybovým talentem. Zde se také potvrdila jejich jevištní zkušenost. Ať již převážně z VOŠ Jaroslava Ježka (kdysi Lidové konzervatoře, zvané v hudební branži „Ježkárna“) či divadel. Převážná většina z nich brousila své muzikálové ostruhy v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Tato scéna je sice mediálně opomíjena, oproti pražským produkcím muzikálů či brněnskému Městskému divadlu, ale o to poctivěji a systematičtěji se věnuje výchově mladých talentů. Ale vystupující zpěváci a tanečníci mají také praxi v Semaforu, bratislavské Nové scéně, Jihlavském hudebním divadle, Divadle Na Fidlovačce, Slezském divadle v Opavě, v pražském muzikálovém svatostánku Hybernia, ale i v činoherním Studiu DVA v bývalém pražském kinu Blaník. A tyto své cenné zkušenosti dokázali prodat i v galakoncertu „Já půjdu dál“.

Velkou míru úspěchu celého večera má na svědomí i režisér Lukáš Pečenka. Čísla byla řazena gradujícím způsobem a obzvláště zaujalo citlivé nasvícení celého koncertu. Nesmím opominout ani příkladnou práci jeho jmenovce choreografa Lukáše Vilta.

Pouze malou pihu na sympatické tváři celé akce tvořila – absence divadelního programu! Myslím, že by si vystupující a pochopitelně především diváci zasloužili malé profily a zároveň diváci takto postrádali sled čísel – tedy písní. Jsem přesvědčen, že i třeba pouze na kopírce namnožený takový program by si diváci za odpovídající cenu rádi koupili. Zároveň by byl takový informační materiál potřebný pro nás – kritiky a recenzenty. Bylo to trochu s podivem i z toho důvodu, že u pultu za vchodem byly prodávány propagační „placky“ koncertu. A ty šly docela na dračku. Ale… …alespoň je co zlepšovat pro čtvrtý ročník tohoto galakoncertu. A na ten se nezbývá než těšit. Jak půjdou dál?

Foto: produkce JA PŮJDU DÁL

Michal Stein

Taneční magazín

Min Tanaka premiérově v Arše

Slavný japonský performer a tanečník se představil kdysi v Branickém divadle pantomimy. Od té doby je v Čechách častým hostem. Nyní je v Praze ve dnech 19. 22. a 23. června premiéra jeho nového projektu v divadle Archa. A navíc vystavuje i ve Veletržním paláci v Praze.

V představení A Body figuruje bezejmenné tělo jako nástroj komunikace, jako znak přináležitosti k lidskému druhu“, říká letos dvaasedmdesátiletý Tanaka. On sám se na scéně objeví společně s osmi performerkami. Mezinárodní obsazení vzešlo z konkurzu, který se odehrál v prosinci loňského roku v Praze. Ženskou převahu označuje Tanaka spíše za náhodu, která přinesla silné téma.

Stále žijeme ve společnosti, která je řízena muži. Kdysi existovala společenství, kde tomu bylo naopak. Díváme se zpět a ptáme se, co se to stalo s našimi těly? Ve válkách byly a jsou ženy vždy obětmi. Vojáci jsou většinou muži a plní rozkazy velitelů. Ženy zůstávají doma a musí existenční situaci řešit samy. Muži – vojáci jsou posíláni na smrt, ženy musí projevit svou trpělivost. Jsou zodpovědné za přežití, za zachování rodu. Naše historie je založena na podřizování si lidských těl, zabíjení, nenávisti. Naše existence je vždy s pojena s tělem. Tělo je život. Je pravdou samo o sobě“, řekl na úvod zkoušek Tanaka.

TIP
Při zakoupení vstupenky v pokladně Divadla Archa získáte jako bonus volný vstup do Veletržního paláce na výstavu FOTOSYNTÉZA 1978–1980. Ta zachycuje Mina Tanaku objektivem fotografa Keiichi Tahary. Nabídka platí pouze při osobním nákupu v pokladně Divadla Archa pro prvních 50 zakoupených vstupenek.

Koncept, scénografie a režie: Min Tanaka


Dramaturgie:
Ondřej Hrab

Hudba a zvuková instalace: Nao Nishihara and Jan Burian


Světelný design: Pavel Kotlík

Vytvořili a tančí: Ana Leonor Ladas (Portugalsko), Grete Smitaite (Litva), Katarina Kadijevic (Česká republika), Nella Turkki (Finsko), Rin Ishihara (Japonsko), Tereza Krejčová (Česká republika), Věra Ondrašíková (Česká republika), Zuzana Pitterová (Česká republika) a Min Tanaka (Japonsko).

Premiérová představení 19., 22. a 23. června 2017 v Divadle Archa, Praha

Foto: divadlo ARCHA

Taneční magazín

Filmový maraton v Brně

Vítěz prvního filmového festivalu v Brně se může probít až do Cannes!

 

Vítěz filmového maratonu v Brně se může probít až do Cannes

V celosvětovém finále největší mezinárodní soutěže v natočení krátkého filmu během pouhého víkendu bude mít Česko poprvé dva zástupce. Populární festival 48 Hour Film Project se kromě Prahy o uplynulém víkendu poprvé konal i v Brně. V sobotu 24. června se uskuteční slavnostní promítání filmů – a vítěz se může probojovat až na prestižní filmový festival v Cannes.

Že taková možnost není vůbec nereálná, ukázal minulý ročník. Vítězný film z Prahy s názvem BioBuddy se na festival na francouzské riviéře podíval, když předtím v mezinárodním finále ve Spojených státech skončil druhý. „V Cannes dokonce získal distribuci po Francii, což je ohromný úspěch. Doufám, že i některý brněnský tým prorazí ve světě,“ říká producent David Schöbl, který se dříve festivalu sám účastnil jako filmař a teď ho do moravské metropole přivedl.

Brno se tak zařadilo po bok dalších 135 světových měst, kde se filmaři snaží během pouhých 48 hodin natočit krátký film. Úkol to přitom není vůbec snadný: v pátek večer se všichni dozvědí žánr, jméno postavy, větu dialogu a rekvizitu, kterou musejí do filmu zapracovat. Během hektického víkendu se pak počítá každá vteřina. „Poslední tým odevzdal film pouhé tři vteřiny před vypršením časového limitu,“ vypráví Schöbl.

Do premiérového brněnského ročníku se zapojilo devět týmů nejen z Česka, ale také z Prahy, Opavy, Bratislavy a zúčastnil se také americký režisér. O nadcházejícím víkendu se budou ucházet o celkové vítězství, které jim může otevřít cestu až do Cannes. Brněnské filmy hodnotí mezinárodní porota v čele s americkým hercem Brianem Caspem, který si zahrál například v blockbusteru Hellboy. „Porota je složená z filmových osobností. Porotci se sobotního slavnostního promítání v sále Concert & Culture Hall Radost  zúčastní a filmaři budou mít možnost debatovat s nimi o svých filmech,“ dodává Schöbl.

 

 

Barbora Rosochová

Taneční magazín

Novinky Švandova divadla v sezóně 2017/2018

V nové sezóně od září 2017 do června 2018 chystají ve Švandově divadle pět premiér. V pestrém programu představí světovou klasiku z jiné perspektivy, původní autorské inscenace i malé české příběhy rozehrané na pozadí velkých diktatur. Vedle Oscara Wildea, Friedricha Schillera nebo generace Husákových dětí se u Švandů zaměří také na média a teroristy, jak je už v 70. letech minulého století popsal Heinrich Böll.

Smíchovská scéna chystá od letošního září do června příštího roku pět premiér. V pestrém programu představí světovou klasiku nahlédnutou z jiné perspektivy, původní autorské inscenace i malé české příběhy rozehrané na pozadí velkých diktatur. Vedle Oscara Wildea, Friedricha Schillera nebo generace Husákových dětí se u Švandů zaměří také na média a teroristy, jak je už v 70. letech minulého století popsal Heinrich Böll. A posvítí si i na sporné okamžiky našich dějin. Podle tvůrců se diváci můžou těšit na silné příběhy v osobitém podání.

 

„Nadále budeme bourat stereotypy.  I na známé dílo či všudypřítomný fenomén chceme nahlédnout jinak, než je obvyklé,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. Ta coby režisérka v příští sezóně chystá u Švandů hru Obraz Doriana Graye – klasiku Oscara Wildea o kráse a jejím stárnoucím odlesku. Na konceptu inscenace bude podílet i vynikající česká tanečnice, performerka a režisérka Miřenka Čechová, působící v New Yorku.

Bourat stereotypy

I v nadcházející nové divadelní sezóně bude Švandovo divadlo provázet společné téma. Jejím mottem je „uvidět jinak“, a právě o to se smíchovská scéna chystanými inscenacemi pokusí. Jak vysvětluje kmenová dramaturgyně souboru Martina Kinská: „Nadále budeme bourat stereotypy.  I na známé dílo či všudypřítomný fenomén chceme nahlédnout jinak, než je obvyklé,“ dodává Kinská, která je mimo jiné sama úspěšnou autorkou a režisérkou: její inscenace Pankrác ´45 patří u Švandů k divácky nejvyhledávanějším titulům.

Právě sporným okamžikům českých dějin i klasickým divadelním textům s přesahem do současnosti se chtějí divadelníci na Smíchově věnovat i po prázdninách. „Pokusíme se o výraznou interpretaci klasických děl a nabourání jejich interpretačních stereotypů, které mnohdy dané dílo umrtvují a dnešnímu divákovi oddalují. Sázíme na silné příběhy, které rezonují s námi i v nás“, říká režisér a umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár. „Usilujeme o osobní i osobitý pohled,“ prozradil Gombár, sám zkušen&yacu te; divadelní autor a režisér.

Malé lidské tragédie v dobách velkých diktatur

Sezónu zahájí konfrontační drama s názvem Lámání chleba, které diváky provede domácími událostmi od poválečné doby až po Sametovou revoluci. Původní divadelní hra spisovatele Josefa Holcmana (známého např. jako autora románu Cena facky) vychází ze skutečných událostí na jižní Moravě a z její sebereflexe po roce 1989. Příběh přátelství, které se ocitalo v soukolí velkých dějin, bude mít premiéru ve Velkém sále 21. října 2017 v režii Doda Gombára. „Josef Holcman nás nechává velice otevřeným způsobe m nahlédnout do rodinných kronik, abychom zase z nového úhlu zkoumali i svou vlastní minulost,“ uvádí Gombár, který je zároveň spoluautorem scénáře.

Holcman tak bude třetím beletristou, který svoji divadelní prvotinu napsal přímo pro Švandovo divadlo. Po uznávané Petře Hůlové, která pro ŠD adaptovala Betonovou zahradu, se autorsky smíchovské scéně upsala také Natálie Kocábová s čerstvou novinkou na repertoáru, komedií Pohřeb až zítra.

Hon za zážitkem

Další premiérou bude klasika Oscara Wildea o kráse a jejím stárnoucím odlesku Obraz Doriana Graye v režii Martiny Kinské. Tu na Wildeově předloze láká téma touhy po věčném mládí a nekonečně trvajících požitcích, ale i možnost překročit při ztvárnění hry rámec tradiční činohry. I proto se na konceptu inscenace bude podílet známá tanečnice a performerka Miřenka Čechová. „Být znamená pro většinu naší společnosti „zažívat“, opatřit si neustálý přísun podnětů a vzruchů. A tak vzniká závislost ulovit zážitek za jakoukoli cenu. Kde je ale hranice, za níž už bez následků nelze jít? “, ptá se režisérka inscenace, která ji v premiéře představí publiku 10. února 2018 ve Velkém sále.

Mládí a láska, dospělost a zisk

Třetí novinkou, uvedenou na velkém smíchovském jevišti, bude inscenace vrcholného díla německé klasiky Friedricha Schillera Úklady a láska. Režisér Martin Františák ji vidí jako střet síly čistého citu a děsivé deziluze coby nezbytné součásti dospění. Velmi současná hra o střetu generací vypráví o mladé lásce uvězněné do sítě vztahů, v nich tahá za nitky rozum a zisk. „Friedrichu Schillerovi bylo pětadvacet, když začal Úklady a lásku psát. Je to hra rozhněvaného mladého muže, odmítajícího se přizpůsobit nespravedlnosti světa „dospělých“. Jednoznačně jazyk mládí v ní naráží na zkorumpovaný jazyk zkušenosti, idealismus se tříští o cynismus,“ říká překladatel a dramaturg Martin Sládeček. První uvedení se chystá 26. května 2018 ve Velkém sále.

Kdo je tady terorista?

Do komorního Studia ŠD se vrací jako režisér i jako spoluautor David Šiktanc. K dramatizaci si spolu s dramaturgem Vladimírem Čepkem vybral světoznámou novelu Ztracená čest Kateřiny Blumové dalšího německého velikána Heinricha Bölla. Příběh titulní hrdinky popisuje krutý mediální lynč, jemuž je vystavena, takže jí už téměř nikdo v jejím okolí nevěří. Články a reportáže jí přičítají všechno možné, včetně napojení na teroristickou organizaci. A vše se odehrává v kulisách karnevalu, kde se lidé převlékají za šejky a beduíny, zatímco pohřešovaný atentátník není k nalezení… „V situaci, kdy vicepremiér vlády fakticky vlastní mediální dům, kdy je členem senátu člověk zapojený do nejasného vlastnictví významného dezinformačního webu, kdy se vznik úřadu, který má bojovat s těmito dezinformacemi, jeví už jako holá nutnost, může příběh Kateřiny Blumové sloužit jako odrazový můstek k úvaze, co jsou informace a jakým způsobem nás ovlivňují,“ říká David Šiktanc. Premiéra je ve Studiu ŠD plánována na 11. listopadu 2017.

Po práci legraci aneb „Pelíšky“ se nekonaly

V návaznosti na inscenace Gottland a Země Lhostejnost, které reflektovaly různé etapy českých dějin, rozšíří v nové sezóně smíchovský repertoár autorská inscenace Daniela Hrbka a Pavla Holého nazvaná Husákovy děti. Osmdesátá léta minulého století: je to čas nostalgie, růžových vzpomínek, impuls k zúčtování s vlastní minulostí nebo snad od všeho trochu? Co všechno jsme to vlastně za zvuků normalizačních hitů a socialistických estrád zažili? Konaly se tehdy vůbec nějaké „Pelíšky“, nakolik se na nás podepsala te hdejší „schizofrenie duše“ a jakou cenu dodnes platíme za zdánlivě neškodné slogany typu “Po práci legraci”? „To všechno jsou otázky, které mne zajímají, a protože v souboru našeho divadla je Husákových dětí hodně, máme potřebu o tom mluvit. Vždyť je to právě naše generace, která tvoří současný svět,“ říká Daniel Hrbek, režisér hry a ředitel Švandova divadla. Hudební doprovod inscenace vytvoří Pavel Holý, jeden ze zakládajících členů skupiny Dr. Max (LP Vaše tělo uletělo…). Publikum suterénního Studia uvidí Husákovy děti v premiéře 28. dubna 2018.

 

Vícena: www.svandovodivadlo.cz

 

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín