Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?

Na dopisy čtenářů odpovídá: Baletní mistr Vlastimil Harapes, ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová, tanečník a choreograf Marek Dědík

Vážení čtenáři, děkujeme za Vaše názory, dotazy a připomínky.  Dnes odpovídá na Vaši otázku „Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?“…..

Baletní mistr Vlastimil Harapes:

„Zviditelnění hudby – to je pravý smysl tance,  v baletu  vždy  ten nejpodstatnější.  Pustit hudbu a poskakovat, to není nic.  Pokud choreograf  dokáže správně vnímat  hudbu a ztvárnit ji pohybem  a interpret toto předá divákovi, tak  výsledek je takový, jaký by měl být. Důkazem  je, že takové dílo přetrvává,  je jedno, zda je 100 let staré.  Čas nehraje žádnou roli.“

Ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová:

„To je otázka, na niž se každý dívá trochu jinak. Na první pohled se zdá
rozdíl zjevný: tanec je pohybem specifickým, často kultivovaným, ale ne
nutně, vedeným obvykle vědomě ve smyslu „chci tančit“ anebo na základě
emocí, které mohou přejít až v extázi. Má n epřeberné množství podob
stejně jako pohyb – ten však kromě tance zahrnuje podstatně širší škálu
včetně pohybů účelových – sportovních, pracovních a dalších výkonů, které jsou  tanci více či méně vzdáleny. Ne každý pohyb je tancem. A ne každý tanec plýtvá pohybem. Ale leckterý pohyb z všedního života dokáže tvůrce inspirovat k tanci.“

Choreograf a tanečník  Marek Dědík:

„Tanec se snoubí s hudbou. Jde o koordinaci těla s rytmem hudby. Samotný pohyb nemusí nutně být spojen s hudbou, zvednutí něčeho je také pohyb a chůze je také pohyb.“

 

 

Děkujeme všem 

 

Taneční magazín

Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – PETREM ZUSKOU

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

Taneční magazín

Polka vyhrála v Praze na Eurovision

TANEČNÍ MAGAZÍN sledoval tentokrát u televizních obrazovek unikátní mezinárodní taneční soutěž z Prahy.

Česká republika, potažmo Česká televize, za přispění dalších koproducentů, se podruhé v řadě stala pořadatelem prestižní mezinárodní soutěže „Eurovision Young Dancers“. O titul z celoevropské soutěže mladých tanečníků v sobotu 16. prosince v Kongresovém centru v Praze za Českou republiku bojoval se sedmi konkurenty sedmnáctiletý tanečník Michal Vach.

Národní kolo soutěže mladých tanečních performerů bez stálého angažmá ve věku od šestnácti do jednadvaceti let se uskutečnilo na přelomu září a října v rámci televizního festivalu Zlatá Praha na jevišti Nové scény Národního divadla. Odborná porota ve složení tanečnic a choreografek Angeé Svobodové a Aleny Peškové a dále tanečníka, sólisty baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Martina Šintáka vybrala jako našeho reprezentanta právě Michala Vacha z Tanečního centra Praha konzervatoř – gymnázium.

S čím se představil nám popíše sám Michal Vach: „Choreografie ,Monologue´, na níž jsem participoval se svou profesorkou Lenkou Halašovou, vychází ze stejnojmenné skladby současného německého hudebního skladatele Maxe Richtera, kterou jsem tvořil za účelem přenesení pocitů na diváka skrze tanečníkovo tělo, které hovoří svým vlastním jazykem, přičemž nepočítá s odpovědí, ale přesto vytváří jedinečný vztah mezi jevištěm a hledištěm.“

Eurovizní soutěž mladých tanečníků pořádá Evropská vysílací unie (EBU) jako bienále již od roku 1985. Naposledy se uskutečnila v roce 2015 v Plzni, kdy se hlavním organizátorem této mezinárodní akce stala právě Česká televize. Letošní patnáctý ročník soutěže mladých tanečníků měla původně hostit Malta, která se však pořadatelství vzdala a o pomoc byla akutně požádána Česká televize.

Soutěž Eurovision Young Dancers je specifická především svou základní koncepcí – není rozdělena do žádných kategorií – stylových ani věkových. O vítězství tak nerozhodla pouze technická a interpretační úroveň soutěžního výkonu, ale také celkový umělecký dojem a přesvědčivost jevištního vystupování,“ popisuje kreativní producent České televize pan Vítězslav Sýkora.

Posláním soutěže je podporovat nové taneční talenty v Evropě, pro které je účast v soutěži jedinečnou příležitostí prezentace a někdy i počátkem mezinárodní kariéry. Unikátní formát zahrnuje jak klasický, tak i moderní tanec. Před prestižní mezinárodní porotou – pod vedením české mezinárodní taneční hvězdy a choreografky Darii Klimentové – se utkali soutěžící, kteří zatančili jak svou soutěžní choreografii, tak i společnou choreografii z dílny předního evropského choreografa. A tím pro letošní rok nebyl nikdo jiný než dlouholetý šéf baletu ND, tanečník a choreograf Petr Zuska. Pracoval na hudbu soudobého skladatele Kryštofa Marka.

Toto finálové klání za asistence kamer ČT se uskutečnilo v sobotu 16. prosince v Kongresovém centru Praha (bývalém Paláci kultury). Česká televize distribuovala a komplexně zajišťovala přímý přenos do všech zúčastněných zemí. Kromě hostující České republiky se diváci mohli kochat výkony tanečnic a tanečníků z Malty, Německa, Norska, Polska, Slovinska, Švédska a Portugalska.

V pražském Kongresovém centru se představilo osm soutěžících. Kromě Michala Vacha se na nápadité a moderní scéně ukázala Patricija Crnkovičová ze Slovinska, Danilo Kapustin z Německa, Anna Louise Amundsenová z Norska, Paulina Bidzińská z Polska, Denise Buttidiegová z Malty, Švéd Christoffer Collins a Raquel Fidalgová z Portugalska. Při úvodním vstupu na pódium je představil nejen moderátor, ale také nápadité filmové předtáčky v pražských historických i novodobých scenériích. Objevil se tu Karlův most, Staroměstský orloj, Kampa, ale i Tančící dům. Mně osobně trochu vadilo, že jsme zde viděli choreografie autorské, spoluautorské, což bych bral, ale také od externích choreografů. Do dvoučlenného finále se závěrem probojovaly dvě zástupkyně někdejšího východního bloku. Polka a Jihoslovanka. Tedy Slovinka. Společné finále – za asistence zbývajících šesti finalistů současně na pódiu – bylo vrcholem večera. Nakonec si pomyslné vavříny, obrovskou plaketu a setsakra konkrétní šek na 7 000 Euro odnesla Paulina Bidzińská z Polska. Na v pořadí druhou Patriciji Crnkovičovou čekala plaketa menší a šek na 3 000 Euro.

Moderátorem pořadu byl Libor Bouček. Bezprostřední flash-interview hned po tanečním výkonu prováděla se soutěžícími Angeé Klára Svobodová. A režisérem celého živě vysílaného programu byl Michael Čech.

Myslím, že sobotní televizní přenos na ČT Art umožnil širší divácké vrstvě poznat moderní současné taneční trendy. A pochopit, že špičkový tanec se nemusí tančit pouze na špičkách.

Foto: Eurovision Young Dancers

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Netradičně v Alfredu ve dvoře

Pražské letenské divadlo ALFRED VE DVOŘE hostí ve čtvrtek 16. 11. – nikoli ve dvoře, ale v divadelním sále – unikátní projekt, který vznikl díky centru choreografického rozvoje SE.S.TA.

Ve čtvrtek 16. 11. proběhne od 20.00 hodin specifický a unikátní projekt v divadle ALFRED VE DVOŘE (Praha 7, Františka Křížka 36). Bude to netradiční přednáška v pohybu – historie člověka v kostech, v kůži, v tkáních. To vše pod křídly organizace SE.S.TA.
Specifický koncept přenesený z Francie (conférence dansée), v němž se mísí zaujatý výklad konferenciéra s živými vstupy tanečníků a projekcí. Umělci reagují na podněty z publika a odhalují anatomii pohybu v její funkční kráse i v různých historických obrazech. Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA uvádí přednášku v pohybu s cílem otevírat tanec novému publiku, rozvíjet interdisciplinaritu a vzdělávat. Inspirací je projekt „Une Leçon d’Anatomie Humaine“ režiséra, choreografa a pedagoga Carla Locatelliho, který ukazuje tělo jakožto nástroj každodenního života a skrze jeho anatomii hledá lidskou podstatu a identitu.


Anatomie těla v tanci se zaobírá myšlenkou, jak využít znalost těla, tedy anatomie, k poznání sebe sama. Během večera tak máte možnost se zamýšlet nad základními otázkami jako: Co je pro vás tělo? Jedná se skutečně jenom a pouze o tělo? Ale o jaké tělo se vlastně jedná?


Nejen pomyslnou kostru tvoří výklad konferenciéra, živé vstupy tanečníků a projekce. Umělci vyzývají publikum ke společnému získání smyslové zkušenosti, k nakreslení jejich vlastní kostry. Diváci se tak stávají součástí inscenace i jejími spolutvůrci.

Délka představení: 60 minut

Konferenciér: Zdenka Svíteková (SK)

Interpretace: Jana Novorytová (CZ), Florent Golfier (FR)

Koncept, režie: Carlo Locatelli (IT) a SE.S.TA

Hudba: George Cremaschi (USA / CZ)

Světla: Lukáš Benda

Produkce: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Spolupráce: Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře

Premiéra: 1. 3. 2014

Podpořili/ poděkování: Městská část Praha 7, Alfred ve dvoře / Motus z. s.


Carlo Locatelli (1965) je choreograf, tanečník, pedagog. Narodil se v Miláně, od roku 1992 žije ve Francii. Začínal s bojovými sporty, skrze zájem o anatomii těla se dostal k józe a následně k tanci. Po přesunu do Francie mimo jiné spolupracoval s Paco Decinou na choreografii „Ciro Espotio“. V roce 1999 založil v Paříži asociaci „Aventure di vita“ a vytvořil vzdělávací a multidisciplinární umělecký projekt Lekce anatomie člověka, který byl uveden kromě Francie i v Itálii a ve Švýcarsku. Vedle kariéry uznávaného interpreta a choreografa se intenzivně věnuje pedagogické činnosti, ve které propojuje znalosti z fyzioterapie, studia anatomie a různých somatických technik.


Zdenka Brungot Svíteková je tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Absolvovala obor Pedagogika tance na VŠMU v Bratislavě, studovala také na CND Paris, danceWeb ve Vídni, či na SITI Co. v Saratoga Springs (USA). Své vzdělání si rozšiřuje a prohlubuje na četných projektech a workshopech současné pohybové techniky, improvizace, kompozice, somatických přístupů, hlasu a analýzy pohybu. Věnuje se vlastní autorské tvorbě. Pravidelně spolupracuje s umělci doma i v zahraničí. Je jednou ze zakladatelek a organizátorek festivalu ImproEvents Prague zaměřeného na jevištní improvizaci. Píše do tanečních periodik (Vlna, Taneční zóna, Salto a další).


Jana Novorytová je tanečnice a pedagožka. Vystudovala nejprve bakalářský obor teorie a dějiny divadla na MU v Brně, poté studovala současný tanec a pohybové divadlo na Duncan centre. Působila mimo jiné v improvizační taneční skupině NAU nebo v projektu Jeden prostor – místo proměny. Často působí v pozici produkční v rámci různých projektů v oblasti filmu, divadla a tance. Pravidelně vede taneční hodiny pro dospělé i pro děti.


Florent Golfier (1990) je francouzský performer a tanečník. Vystudoval brněnskou JAMU a ve své tvorbě se pohybuje na hraně fyzického divadla, současného tance a nového cirkusu.

Jako interpret se představil mimo jiné v představeních: „Pisum Sativum” (Karine Ponties, 2012), „Mimo provoz” (Vít Nezval, 2015) a „12” (Kitt Johnson, 2015). Spolu s Lukášem Karáskem je autorem a interpretem představení „Tešlon a Frkl”, „Les Fantômes” a „Pierer“ která jsou od roku 2013 uváděna na českých scénách, třeba v Alfredu ve dvoře.

Foto: SE.S.TA

Michaela Nováková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s choreografem MARKEM KŘENKEM, mistrem světa v moderním tanci – kategorie Show dance

„Na školách jsem byl rebelem!“

Třiačtyřicetiletý mistr světa v Show dance z roku 1996 tanečník, choreograf a pedagog Marek KŘENEK má za sebou dramatické osudy. Vydaly by možná na pořádně tlustý román. Mimo již uvedených profesí, je zároveň zpěvákem, trenérem a choreografem moderního tance stylů Contemporary, Show dance, Disco dance, Hip-hop, Neoklasiky, Španělských tanců, navíc i obou směrů gymnastiky a také krasobruslení. Od roku 1991 až do roku 1996 byl posluchačem státních tanečních konzervatoří ve slovenských Košicích a pak v Praze, v oboru klasický tanec. Později pokračoval v externím studiu flamenca u profesorky Taťány Kristůfkové na AMU v Praze. Delší dobu, až do roku 2002, působil jako tanečník, choreograf, ale i model u nás i v zahraničí. Pak však odjel se svou životní i taneční partnerkou Darinou Mlynarčíkovou do Itálie. Přímo na jeden z nejhezčích ostrovů Evropy – Sardinii, do města Cagliari. Tam spolu založili taneční školu pro děti, mládež i dospělé „DAMARIS“. Působil ve funkci ředitele této školy. Věnoval se navíc studiu psychologie, zpěvu, chovu zvířat – zejména ptactva a v neposlední řadě rovněž charitativní činnosti. Současně také získal certifikát mezinárodní asociace F.I.D.S. z Itálie, jako porotce a rozhodčí tanečních soutěží. Tento rodák ze Slovenska je umělcem – rebelem, který se s vlastními výkony spokojuje jen velmi zřídka… Koneckonců, je v oboru Show dance i mistrem Slovenska z roku 1996, České republiky (1999) a Itálie (2006). Marek se proto stal také nadmíru odborným a na slovo vzatým porotcem tanečních soutěží v různých technikách a kategoriích, vyjma latinsko-amerických tanců a stepu. Koncem roku 2014 se vrátil z Itálie do České republiky a v současné době zakotvil v Brně. V tomto městě také hodlá otevřít svou taneční školu. A právě tam jsem jej také vyzpovídal pro Taneční magazín.

 

Marek Křenek v době své vrcholné slávy dokazuje, že Show dance má blízko ke gymnastice či akrobacii.

Věnoval jste se tanci odmalička? Měl jste nějaké kořeny a vzory v rodině?

Pocházím z východního Slovenska, konkrétně z Košic. Maminka byla kresličkou, otec (původně z Ostravska) horník a zároveň vrcholový sportovec – vzpěrač. Byl i tehdejším Mistrem ČSSR. Rodiče se vzali a žili pak na Slovensku, kde se jim narodily čtyři děti. Já byl v pořadí třetím synem. Žili jsme v Košicích. Později na venkově u Košic, v Kysaku. A poté ve vesnici Jatov, v okresu Nové Zámky. Tam se také rodiče rozvedli. To vše uvádím pro ilustraci, že jsme mamince museli od dětství pomáhat. Otec nás totiž brzy opustil, ještě jako malé děti. A my museli pracovat na veliké zahradě bez něj. Odmalička jsme znali hodně tvrdou práci. Dobře znám, co je mít na rukou mozoly od lopaty, krumpáče, rýče nebo motyky… Chovali jsme hodně králíků, slepic, kachen, hus, ale také prasat. O vše se bylo třeba postarat. Osobní volno na hraní nebo koníčky pro nás téměř neexistovalo. V patnácti letech jsem pak šel na učební obor, na zedníka. Jelikož tenkrát za komunismu na menších vesnicích automaticky posílali děti po základních školách do učení typu stavebnictví, zemědělství a strojírenství. A to bez ohledu na školní prospěch. Nejprve jsem se tedy učil zedníkem – obkladačem. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí jsme se stěhovali zpátky do Košic. A tam jsem již přestoupil do jiného oboru. A začal studovat – pekařinu. Ve volném čase jsem hlídal nejmladšího bratra. A to doslova. Ráno jsem ho odvedl do jeslí, pak jsem jel sám do školy, po škole bratra vyzvedl a věnoval jsem všechen čas jemu. Přebalování, krmení a hraní si s ním… Prostě, dělal jsem mu chůvu, když maminka pracovala. Až pak přišla večer z práce, měl jsem možnost (ale to jen nepravidelně!) věnovat se sportovní gymnastice. Jako naprostý amatér v jednom kroužku. Dalším z mých koníčků byla tou dobou ornitologie. A ten jsem si uchoval dodnes.“

Kdy nastal ten pravý okamžik, který Vás nasměroval k tanci?

Kultura a sport mají mnoho společného. A já jsem se dostal k tanci postupně přes sportovní gymnastiku. Přihlásil jsem se na ni poměrně pozdě. V patnácti. Byl jsem tam jeden z mála kluků mezi dívkami. A již také trochu starší… Tak jsem často vypomáhal i trenérům s mladší přípravkou, připravoval nářadí, uklízel…“

To jsme však stále u sportu, mne by zajímaly Vaše první taneční krůčky.

Jak říkám, vše se do jisté míry prolíná. Zásadní zvrat však nastal, když mne jednoho dne pozvala kamarádka sousedka z domu Zuzana Kottlerová na Evropskou soutěž ve sportovní gymnastice ,Pohár KVP – SNP´. Jako gymnastka měla volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, že jsem měl lístek ve třetí řadě, sedadlo třiadvacet. Nejvíce mě zaujala prostná, která se u žen, jak asi víte, předvádějí na hudbu. A kde gymnastka maximálně využívá choreografických nápadů. A právě při nich mně učarovala gymnastka Darina Mlynarčíková. Mezi těmi spíše vzhledem holčičkami vypadala už jako žena. Moc se mi líbila! Její prostná byla už jiná než to, co předváděly ostatní dívky… Hodně taneční a umělecká. A ona byla oproti jiným závodnicím vysoká, ladná – a moc hezká! A právě jí se tenkrát udála nepříjemná nehoda. Konkrétně v prostných, při cviku zvaném twist do kotoulu, který v té době předváděli výhradně muži – jeden a půl salta. Při něm utrpěla otřes mozku a vzápětí upadla do bezvědomí. Díval jsem se, jak ji na nosítkách odnášejí ven ze sportovní haly, do sanitky. Hodně mě to zasáhlo. Ten kontrast krásného a ladného pohybu těla s krutým nebezpečím, které na takové sportovce denně číhá… A to se paradoxně stalo pro mne osudným.“

Čím to její nešťastné soutěžní vystoupení bylo osudné pro Vás ?

Jednak tím, že jsem se pod vlivem těch pohnutějších okolností s Darinou seznámil. Jelikož byla velmi úspěšná gymnastka, vyžádal jsem si od ní krátce po té soutěži autogram. Hlavně jsem byl moc rád, že se jí tenkrát nic vážného nestalo. Prostě jsem se do ní ukrutně zamiloval. A i když jsem se jí od toho okamžiku dvořil, trvalo mi čtyři dlouhé roky, než jsem ji skutečně ,sbalil´. Nakonec se z nás stali partneři nejen v tanci a osobním životě, ale navíc kolegové. A ta její samotná nehoda trochu i symbolicky předurčovala můj pozdější osud. Ale to bych ještě předbíhal…“

Ale to jsme stále u gymnastiky a nikoli u tance…

Trochu jste mi skočil do řeči. Hned vysvětlím to nejvíce osudné. Právě Darina Mlynarčíková mě začala trénovat gymnastiku a objevila ve mně současně umělecké vlohy a fyzické předpoklady pro tanec. Dokonce za mne sama potají poslala – v mých necelých osmnácti letech – přihlášku na Státní konzervatoř v Košicích. A připravila mě i na talentové zkoušky. A ty jsem pak zvládl úspěšně.“

Marek Křenek se svou taneční i někdejší životní partnerkou Darinou Mlynarčíkovou v čísle „Pasák a prostitutka“ ve vlastní autorské choreografii na hudbu Leonarda Bernsteina z „West Side Story“.

Takže jste si tak, o trochu později než jiní, vydobytých studií vážil?

Určitě, ale… Jsem dost horkokrevný a také jsem v té době nebyl zrovna moc diplomatický. Já totiž strašně nenávidím povyšování se nekompetentních lidí, využívání a zneužívání pozice, moci. Natož, kompenzování si osobních komplexů a mindráků na nevinných lidech. Měli jsme tam jistou profesorku, která razila heslo: ,Učitel je kámen a žák je vejce. Když spadne kámen na vejce, tak se vejce rozbije. Když spadne pak vejce na kámen, zas se jen vejce rozbije.´ A ona tím kamenem opravdu, po celé ty roky mých studií tam, byla! Přesně to mně nebylo po chuti. Urážela mě, zesměšňovala, osočovala a trestala. Já už však tenkrát věděl, že je to profesorka s malým ,p´, ale při tom navíc naprostý amatér. Jak v oblasti taneční techniky a rovněž jako pedagog. No, ono na té škole bylo takových učitelů víc…“

Už víme s kým, ale ještě s čím jste se ještě na košické konzervatoři potýkal?

Tím, že jsme se kvůli finančním problémům v rodině zrovna dobře nestravovali, chyběla mi potřebná energie. Byl jsem poměrně podvyživený. Častokrát jsem krvácel z nosu a omdléval. V té době jsem ukrutně rychle vyrostl. Navíc jsem měl problémy s placením tanečních úborů a obuvi. Vše jsme si tam museli hradit sami. Teprve později, když už jsem byl z Košic pryč, po přestupu na konzervatoř pražskou, jsem se dozvěděl, že na košické konzervatoři jsme vše zmíněné měli dostávat zdarma! Také mít upravenou stravu a další placené výhody. A že jsme si vlastně vše neprávem platili z vlastní kapsy!“

A byly tam ještě další „ školní problémy“?

Také jsem v Košicích dostal dvojku z chování za to, že jsem si přivydělával tančením v kabaretu. Prý jsem zhanobil dobré jméno školy! Hahaha. 🙂 Navíc jsem dostal z tance pětku a tím propadl zpátky do třetího ročníku. To bylo roku 1995. Ale byl jsem prostě rebelem. Dřel jsem pořád jako stroj k nezastavení a spolužáci (i když na mne většina z nich nejdříve žárlila) mě měli vlastně velmi rádi. Jak jsem už řekl, pak jsem přestoupil na Taneční konzervatoř do Prahy.“

V té době jste již začal koketovat se Show dance…

„Přišel rok 1996 a já tedy studoval v Praze u profesora Andreje Hálásze (ten mimochodem mezi jinými vyučoval i proslulé bratry Bubeníčkovy). Tehdy jsem s choreografií, kterou mi zkomponovala Darina pod názvem ,Pavouk´ (https://www.youtube.com/watch?v=_p5lZ7TqU3Q) vyhrál Mistrovství Slovenska. Poté jsem se stejnou choreografií obsadil na Mistrovství Evropy druhé místo. A do třetice s ní nakonec na Světovém šampionátu vybojoval prvenství. Sou těžní sezóna se už nedala zastavit… A to mému naturelu tenkrát nejvíce vyhovovalo, protože jsem chtěl ,Košicím´ dokázat ze nejsem zralý na pětku.“

29. dubna se každoročně – jak již Taneční magazín v samostatném článku připomenul – slaví Mezinárodní den tance. Na jeden takový v Itálii lákal plakát s „Pavoukem“ Marka Křenka.

Co je vlastně Show dance za styl, přibližte jej čtenářům.

Jedná se moderní taneční disciplínu, která má poměrně blízko k dramatickému tvaru. Ať již stavbou, choreografií, ale rovněž úbory a rekvizitami, popřípadě i kulisami. Tanečník prostě přenáší na diváka třeba i vlastní originální příběh. Většinou se používá různých tanečních stylů a prvků akrobacie. V té době se – díky mým výkonům – upravila i pravidla. Show dance je prostě tanec plný emocí a zážitků, ve kterém můžete použít jakoukoli taneční techniku. S výjimkou společenskýc h tanců a rock n´ rollu, protože ty mají své svazy a své vlastní taneční soutěže. Show dance je líbivý žánr, jak pro diváky, tak i pro interpreta. Dostal se k nám z Ameriky v devadesátých letech minulého století a rychle se ujal. Soutěžní vystoupení bývá ohraničeno časovým limitem – minuta a tři čtvrtě až dvě a čtvrt minuty. Já jsem si pochopitelně stavěl čísla až na tu maximální časovou hranici, abych toho mohl divákovi co nejvíc ukázat.“

Dá se říci, že jste byl tedy jedním z průkopníků nové taneční discipliny či oboru?

Ano, pokud jde o disciplínu Show dance. Zpočátku se teprve, dnes již ustálená, pravidla doslova za pochodu vytvářela. Dá se říci, že jsme tenkrát soutěžili všichni proti všem. Tím myslím jednotlivci proti párům, duetům a dalším seskupením. No, řeknu vám, nebylo to lehké zaujmout jako sólista… Třeba když proti vám soutěží kupříkladu sehraný pár, který může divákům předvést možná daleko víc. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že jsem šampionát vyhrál, nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit.“

Jde tedy vlastně o jakýsi „mezioborový“ tanec, respektive taneční disciplínu. Jak byste ale hodnotil vývoj tance obecně?

Určitě jde strmým tempem dopředu. To, co před třiceti lety stačilo povětšinou baletním sólistům v divadlech, dnes by se s tím těžko uživili ve sboru. Vyvinula se i technika piruet, skoků nebo rozsah pohybu a elasticita. Je to způsobeno nejen kvalitnější přípravou, zázemím, ale také rozvojem médií a širokou možností předávání zkušeností doslova z jednoho konce světa na druhý.“

Postupně se však ve Show dance vytvářela silná konkurence, ale i tak jste si dokázal s celosvětovou elitou poradit…

Jak jsem říkal, v roce 1996 jsem vyhrál světový šampionát ve Show dance. Ten tenkrát probíhal v maďarském městě Dunaujvárosz. Mám za sebou deset let soutěžní kariéry, za níž jsem získal všechny světové medaile od bronzu, přes stříbro až po zlato.“

Takové úspěchy jistě přímo otevírají dveře k velké kariéře?

Samozřejmě. Dostával jsem pracovní nabídky ze zahraničí, také od známých fotografů a z módního průmyslu. Ať již na přehlídky či v roli fotomodela. Měl jsem nabídky z filmových produkcí. Mohl jsem si vybírat mezi slavnými českými zpěváky i kapelami, od nichž jsem měl nabídky na videoklipy. Řítily se na mne výhodné nabídky natáčení reklam. A bylo toho hodně, mnohem víc.“

Při pohledu na tento snímek je jasné, že si Marka Křenka často vybírali i filmaři a režiséři videoklipů.

S jakým z toho množství fotografů byla spolupráce pro Vás nejzajímavější?

Měl jsem také s Darinou tu čest a možnost – mezi jinými – spolupracovat i s Janem Saudkem. To bylo opravdu vzájemně velmi inspirativní. Ale jestli tu svou práci – fotku, co s námi udělal, vytáhne někdy na světlo světa, nevím… Těžko říci… On je to vůbec velmi ,zvláštní´ člověk. Hodně rád vzpomínám i na práci s dalšími fotografy. Moc se mi líbila spolupráce s Gábinou Fárovou, od níž mám i fotky doma jako obrazy.“

Objevoval jste se tedy i v klipech řady hudebních skupin a sólistů…

To je pravda. Asi nejslavnější je ten s MIG 21 ,Jak snadné je žít´ (https://www.youtube.com/watch?v=SPgPEAafDec). Ale spolupracoval jsem i s bratrem Petra Jandy – Slávkem a jeho kapelou Abraxas na videoklipu ,Obyčejnej svět´ (https://www.youtube.com/watch?v=LSz2kH903M8 ), nebo s Jarkem Šimkem v klipech ,Faleš né opojení´(https://www.stream.cz/uservideo-23684/26042-falesne-opojeni) a ,Hola Hi Jej´(https://www.youtube.com/watch?v=vLXwQP1ZNu0). Z reklam bych uvedl ty nejznámější – pro Škodu, Gillete a HQS Sargenda.“

Od klipů je blízko k filmu. Účinkoval jste v nějakých?

Ano, z těch větších bych uvedl italský televizní seriál ,Carabinieri´ a zejména americký film ,Příběh rytíře´, který se částečně natáčel i v České republice. V něm jsme tančili s Darinou oba.“

Vraťme se však opět k tanci a vystupování.

Průběžně jsem vystupoval se svými tanečními čísly. Jako sólista, pak v páru s Darinou nebo v taneční skupině, kterou jsem si vytvořil. Tančil jsem taky v muzikálu ,Vlasy´ v roli Steavena – smrtky. Dostal jsem ji díky ,Pavoukovi´ bez konkurzu.“

Věnoval jste se nadále i choreografii?

U tance ano, pořád a to v různých směrech a žánrech. Ve sportu jsem spolupracoval například s původně gymnastkou a později světovou šampiónkou ve Fitness Claudií Kinskou. Také s krasobruslařkou Babiakovou, Sviatkem Kazimirem, Futasem, Gornalem, a sourozenci Beständigovými… A mnoha dalšími krasobruslaři i gymnastkami, jak sportovními tak i moderními. Právě teď momentálně pracuji v Pardubicích s talentovanou mladou, půvabnou krasobruslařkou Nikolou Rychtaříkovou.“

Vystupoval jste však i s jistou show nikoli přímo divadelní…

Máte na mysli uměleckou strip-show se skupinou ,California Dream Men´s´? Ano. Jezdil jsem s ní dvě sezóny. V Itálii, po různých městech. Na vysvětlenou musím dodat, že se nejednalo o zcela klasický pánský striptýz. Vysvlékali jsme se maximálně do plavek, na pódiích v divadlech a kulturních sálech. Používali jsme rekvizity. Třeba jedoucí motorku, sprchu, postel… Vše bylo umělecky ztvárněné, v dané choreografii a nejednalo se o vulgaritu. A abych přiznal, docela mě to i bavilo. Mohl jsem ukázat, co jako tanečník umím. Navíc k tomu předvést i krásu těla tak, aby to nevypadalo jako levná svlékací fraška.“

Marek se věnuje, mimo tanečních choreografií i choreografickým přípravám gymnastů a krasobruslařů, jeho dres navíc dokresluje lásku k Itálii.

V tanečních kruzích se o Vás mluví často ve spojitosti s Itálií…

Jak jste mne představil na začátku, s Darinou jsme žili a pracovali v Itálii, na Sardinii. Od roku 2002, kdy jsme tam vybudovali taneční školu ,DAMARIS´. Začínali jsme v tamější metropoli Cagliari. A pak se škola postupně rozrostla i na další dvě pobočky. Vědělo se o nás. Postupně jsme se dostávali do povědomí místního tanečního světa. Dařilo se nám. Naši žáci získali mnoho světových titulů. A abych se pochválil jako trenér, syn Darinky Marek má již na kontě sedm titulů mistra světa!!!“

Pak však přišla tragická událost… Asi se Vám o ní bude špatně i teď zpětně mluvit?

Krátce před mými narozeninami došlo k tragédii. Na domě, kde jsem bydlel, bylo zrovna lešení. Opravovali nám vnější fasádu domu. Jak jsem zmínil, jsem milovník ptactva. Měl jsem na terase voliéry s ptáky. Do nich jsem jim denně doplňoval krmení a vodu. V osudný den 7. 7. 2010 jsem po onom lešení, v úrovni třetího patra, nesl pytel s krmením. Stavebníci mi totiž zablokovali východ z bytu na terasu. Nebylo to poprvé, co jsem to takto dělal. Ovšem toho dne strašně pršelo a já pospíchal do práce. Proto jsem po mokrých deskách běžel… A najednou rána a – zatmění! Padl jsem z té ohromné výšky 16,5 metru na, pod barákem parkující, masívní železný bagr. Probral jsem se, po kómatu, až o měsíc a půl později. S trachotomií v krku, ochrnutý, vyhublý. V nemocnici v Turíně, kam mě ze Sardinie letecky přepravili směrem do vnitrozemí. Byl jsem totiž velmi nestabilní a v podstatě jsem umíral. Teprve postupně jsem se zpětně dozvídal, co se stalo. Že jsem dokonce měl zástavu srdce a dýchaní. Měl jsem hrubě polámána žebra, pánev, kyčel a nohy. A tím důsledkem i poškozeny vnitřní orgány – roztrhl se ve mne močový měchýř, odtrhla se část jater a slezina… A mnoho dalších zranění. K tomu navíc ztrátu paměti… Každopádně, vždy jsem byl bojovníkem. I když mi lékaři řekli, že chodit už nebudu a pokud ano, velmi špatně, nedal jsem se. A bojoval každým dnem. Vždy víc a víc. Já dnes, jak vidíte, v pohodě chodím a tanec můžu alespoň učit. A to mě bavilo, baví a bavit bude do konce života.“

Vzpomínka na Sardinii v osobitém podání Marka Křenka.

Gratuluji, že jste se z toho dokázal vykřesat.

Nebylo to vůbec lehké. Dávali mi prý devět až třináct procent naděje, že vůbec přežiju. Byl například velký problém zastavit vnitřní krvácení. Stále se to nedařilo. Jelikož nedokázali zjistit, odkud vlastně krvácím… Doslova za záchranu života mohu děkovat italské anestesioložce Dott.ssa (což je italský ekvivalent u nás užívaného latinského MUDr.) Sylvii Roreo. Ta se rozhodla dát mi ještě jednu injekci na zahuštění krve navíc. Byl to největší risk a zkouška. Po té injekci se mi klidně mohlo zastavit srdce. To by totiž nemuselo zvládnout pumpování zahuštěné krve. Dokonce, kvůli té výjimce musela doktorka Rorero telefonovat na naše zastupitelství v Římě. Až ta injekce konečně zabrala.“

Chápu, že bylo složité po uzdravení začínat prakticky od znova.

To opravdu ano. Po propuštění z nemocnice jsem nebyl schopen se o sebe postarat sám. Tak jsem přiletěl do Čech. Do Ostravy k otci. Byl to velký omyl, ale to jsem pochopil až později. Žil jsem v Bohumíně. Tam jsem později i pracoval pro taneční školu ,Radost – Impuls´. Ale o lékařské péči v bohumínské nemocnici se raději nebudu moc vyjadřovat. Ani o jejich profesionalitě. Řekl bych to jen jedním slovem. Otřes! Vydržel jsem tam také jen čtyři měsíce. Vrátil jsem se opět do Itálie. Tam, kde mi zachránili život – do Turína. Kde jsem už vlastně znal několik lidí z nemocnice, jelikož mojí novou rodinou se stal nemocniční tým. Ta moje vlastní o mne totiž nestála. Byla to, řeknu vám, pro mne opravdová rána, zjistit to po tolika letech.“

Na co jste se soustředil v dalších etapách života po tragickém zranění?

Na aktivní tanec nebylo už pomyšlení. V Itálii jsem spolupracoval choreograficky s orientální tanečnicí Azizou Abdul Righou. Psal jsem knihu, věnoval se víc přírodě a duchovnu… Ta nehoda mě vůbec hodně změnila.“

Člověk si po takovém zlomovém životním momentu také mnohé uvědomí…

To víte,když je člověk téměř šest měsíců nehybný, nemůže mluvit kvůli tracheotomii a jen tak leží a dívá se do čtyř holých zdí, hodně si uvědomí… To máte sakra hodně času přemýšlet! Změnil se můj charakter i život! Vždy a často jsem přispíval na charitu a dobročinné účely. Ale po té zkušenosti jsem se v tomto směru orientoval ještě daleko víc. Už v minulosti jsem se pravidelně účastnil dobročinné Dětské pyramidové show a pomáhal i Nadaci pro sklerózu multiplex. Charita mne pro stě naplňuje. Již od mládí. A chci při tom zůstat, dokud to bude možné…“

Máte za sebou studia psychologie, můžete nám přiblížit, jak a kde jste jich využil?

Rád to vysvětlím. Ano, pracoval jsem pro jednu italskou komunitu jako vychovatel pro závislé na drogách a alkoholu. Byla to pro mne opravdu velice smutná zkušenost….“

Co momentálně chystáte pracovně?

Mám hodně aktivit. Začal jsem zase se zpěvem. Nacvičili jsme několik duetů s jistou zpěvačkou. Chci při tom plně využít nejen své choreografické zkušenosti a praxi, ale i vlastní dovednosti z oblasti stylingu.“

Tanečníci společenských tanců tančí v obleku a s motýlkem. Marek Křenek má motýlka alespoň dodatečné na rameni.

Co připravujete do budoucna ?

Mezi mé aktuální plány patří otevření Taneční školy ,DAMARIS´ v Brně. Jako pokračování té, kterou jsem vedl v Itáliíi. Bude zaměřena nejen na klasický tanec, ale zejména Show dance, Street dance, Contemporary i jiné moderní styly. Specialitou by měly být bezplatné třídy pro sociálně slabší děti a mládež. Taky stále aktivně pomýšlím na další charitativní činnost. A v neposlední řadě i na pomoc přírodě.“

Zmínil jste se, že píšete knihu. Naše čtenáře jistě bude určitě zajímat, o čem bude? Půjde o román, autobiografii či třeba taneční skripta?

Bude prostě o mém životě. O situaci člověka, který se těžce protlouká životem… O jeho výsluní i bouřkách. O životě plném nebezpečí, zrady a zkorumpovaném světě umělců. Ale i o neskutečně krásných chvílích. Bude to kniha, která asi každému utrhne slzu z oka. Bude prostě – o mně.“

Jak vidím, často žijete někde mezi Brnem, Prahou a Itálií. Kde se cítíte doma?

Řeknu to tak – doma je člověk tam, kde je jeho práce a kde vás lidi mají rádi.“

Děkuji za rozhovor a přeji hodně nových úspěchů a zdařilý návrat na jeviště.

MICHAL STEIN

Foto: archiv MARKA KŘENKA

Taneční magazín

PORAZIL NA PADRŤ miliardáře!

Hned první volební kandidatura tanečníka, choreografa, herce i zpěváka Vlastimila Harapese se sice hned neproměnila v senátorské křeslo… To se při politické premiéře může stát. Porazil však, doslova totálně, populárního funkcionáře strany Soukromníků, i v médiích propíraného a vystupujícho miliardáře!

Vlastimil Harapes porazil na padrť miliardáře

Jak nejen pozorní čtenáři tanečního magazínu vědí, kandidoval legendární tanečník, baletní mistr, choreograf, pedagog, filmový i divadelní herec a také příležitostný zpěvák VLASTIMIL HARAPES do Senátu Parlamentu České republiky. Napoprvé to nevyšlo. Výsledkově patřil k těm lepším. (I když nějaké tiskoviny bulvárnějšího typu uvedly, „že zcela neuspěl“). Ale ze známých osobností kulturního či sportovního světa jednoznačně patřil v celkovém rámci voleb k těm nejlepším!

harapesbabis

Vlastimil Harapes to nemá ze svého bydliště na Malé Straně do Parlamentu ani Senátu příliš daleko. V Praze, kde se do Senátu v roce 2016 volilo pouze v několika mělo obvodech, tak kandidoval ve volebním obvodě Prahy 6 (který se však detailně nekryje s se správním územním celkem Praha 6!). Přesně v té Praze 6, kde pan Harapes pro změnu účinkuje v legendárním Divadle Semafor. Jeho majitel, provozovatel a principál v jedné osobě Jiří Suchý také voličům Vlastimila Harapese doporučil. Postavil se za něj stejně jako jeho pěvecká kolegyně Leona Machálková a další z řad umělců.

I na krédu Vlastimila Harapese, s nímž šel do Senátu nebylo nic nepřirozeného ani alibistického. Prohlásil: „Jedná se mi v každém případě, aby na kulturu šlo více peněz a také aby kultura byla brána stejně populárně jako sport. Chci správnou argumentací v Senátu, právě v této radě starších, rozpoutat diskusi na téma kultury a vlastně i politické kultury u nás.“ I k tomu sportu má pan Harapes blízko. Léta aktivně pomáhá Hnutí speciálních olympiád pro mladé postižené sportovce.

harapespodpora

Jak tedy konkrétně baletní mistr a pedagog dopadl? V „jeho“ volebním obvodě i v prvním kole jednoznačně zvítězil místní gymnaziální profesor a ředitel Jiří Růžička, který získal 12 213 hlasů voličů. Na druhém místě a tím pádem do druhého kola postoupil mediálně známý politoloig a komentátor, léta působící v zahraničí, PhDr. Václav Bělohradský se ziskem 4 828 hlasů. Dlouholetý představitel undergroundu, chartista a někdejší náměstek Ministra vnitra František Stárek, známý pod přezdívkou „Čuňas“ získal 3 957 hlasů. A hned za ním se objevil na pomyslné čtvrté příčce Vlastimil Harapes s absolutní hodnotou 3 840 hlasů od voličů.

V tomto pražském volebním obvodu Vlastimil Harapes porazil například dlouholetého tiskového mluvčího právě městkého obvody Praha 6 Martina Šalka, který měl na výsledném kontě pouhé 482 hlasy! Dále pan Harapes naprosto výsledkově deklasoval letitého předsedu a nyní místopředsedu Svazu soukromníků Bedřicha Dandu, kterému voliči vhodili do uren 341 hlas. A do třetice na padrť porazil miliardáře a bývalého kontroverzního ředitele sázkové kanceláře Sazka Aleše Hušáka – ten totálně nepochodil se 274 hlasy! Nebyla mu pranic platná setkání s voliči v Libockém mini pivovaru.

Vlastimil Harapes pak ve druhém kole senátních voleb veřejně podpořil svého bývalého soka – doktora Bělohradského. Žel, mnoho platné to nebylo. Zvítězil ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička. Ano, ten ředitel Jiří Růžička, na jehož měně znalá televizní vystoupení k pražskému stavebnímu Metropolitnímu plánu s kritikou vystoupila celá řada renomovaných architektů…

harapes-suchy

Volební výsledek Vlastimila Harapese určitě není žádnou prohrou. Naopak, mezi známými osobnostmi (saxofonista a dirigent Felix Antonín Slováček, žokej Josef Váňa, bývalý skokan na lyžích Pavel Ploc, ministři Jan Mládek a letitý ministr a parlamentní vrcholný funkcionář Zdeněk Škromach) patřil k těm nejvýše bodujícím. Kupříkladu filmový režisér a spisovatel Vít Olmer se o senátní křeslo v Praze pokoušel neuspěšně několikrát… Myslím si však, že na rozdíl od něj má Vlastimil Harapes v dalších volbách velký potenciál a reálnou šanci!

harapesvolby

Michal Stein

Taneční magazín

FOTO: předvolební propagace hnutí ANO, Facebook

Známý tanečník napsal pohádky!

S tanečníkem, dvojnásobným laureátem „Star Dance“ Honzou Onderem můžete být hravě i v soukromí u vás doma! A to nikoli pouze prostřednictvím jeho televizních tanečních hrátek a jiných pořadů. Přesněji řečeno s jeho zbrusu novou knížkou „Kdo zachrání Pižďucha“ z nakladatelství Agentura Krígl, kterou napsal společně se svou maminkou, která ji i doplnila půvabnými ilustracemi…

 

Tanečník, choreograf a taneční pedagog Jan Onder, kterého znáte nejen jako již dvojnásobného vítěze soutěže „Star Dance aneb Když hvězdy tančí“, kde navíc ještě jednou obsadil také „stříbrnou“ příčku anebo z „dětského“ televizního kanálu ČT „Déčko“ z pořadu „Taneční hrátky s Honzou Onderem“ se nově představuje také v roli spisovatele. A to navíc se svou maminkou Zuzanou Onderovou, která i jejich společnou zbrusu novou knížku ilustrovala!

onderkniha

Rodák ze západočeského Lokte a později absolvent pedagogické fakulty v Ústí nad Labem ve své „rodinné“ knížce pod titulem „Kdo zachrání Pižďucha“ prozrazuje velkou celoživotní lásku k těm nejmenším. Má v tom ohromné zkušenosti. Již po léta vede dětské taneční kursy v Sokolově. Avšak i jinak se věnuje živému interaktivnímu pódiovému provedení vlastní „televizní“ školičky. Například jižželeznou pravidelností na dětských filmových festivalech ve Zlíně, ale i v jiných místech. S dětmi to zkrátka umí. Obdivuje na nich jejich bezprostředenost, fantazii a odhodlání se nadchnout pro jakoukoli – na první pohled neskutečnou – bláznivost.

Samotná knížka s Pižďuchem v titulu a na titulu je středně velkou sbírkou opravdu netradičních a nekonvenčních pohádek. Nezaměnitelným, laskavým a lidským humorem přibližují Onderovi těm nejmenším, ale i odrostlejším čtenářům kouzelně vyfabulované příběhy. Sám Jan Onder podotýká, že chce čtenáře pobavit a možná i taky trošku poučit. Inu, nezapře v sobě toho vystudovaného i aktivního pedagoga…

Také paní Zuzana Onderová má celoživotní zkušenosti z práce s dětmi. Jako školní psycholožka poznala osudy stovek dětí. Zná jejich přání, zájmy i touhy. Kdo lepší by pro ně mohl připravit a vyzdobit půvabnými obrázky novou knížku? Sama spoluatorka přiznává, že by možná zůstalo pouze u jejího výtvarného vkladu do knížky, kdyby jí syn Honza nepřečetl své první pohádky. To v ní probudilo i spisovatelku. Vlastně spíše i odvahu vylézt s kůží na trh a „oprášit“ nějaké pohádky „ze šuplíku“. Koneckonců, už od dětství snila, že bude spisovatelkou. A teď je jí i ilustrátorkou!

Jan Onder se svěřuje, že obrázky své maminky má velmi rád. Ostatně, provázejí jej od dětství. Ty ilustrace jsou trefné, vtipné i milé zároveň. Nakonec, to nejlépe posoudíte, pokud s i knížku „Kdo zachrání Pižďucha“ koupíte.

Tuto mile půvabnou i správným způsobem „ulítlou“ knížku si můžete koupit od konce října ve vašich knihkupectvích. Jedná se o vázanou knihu, má 92 stránek, formát 18,5 cm x 23,3 cm, vydalo ji nakladatelství AGENTURA KRÍGL. A pokud byste ji vesvém dostupném knihkupectví složitě hledali, tak prodavači nahlaste její kód ISBN 978-80-88 104-18-6. Doporučená cena je 222,- Kč.

Knížka by měla udělat radost – třeba i na vánočním trhu – všem, bez rozdílu věku, kteří neztratili dětskou duši.

Michal Stein

FOTO: Agentura Krígl a Taneční magazín

Taneční magazín

Rozhovor s choreografem a tanečníkem PAVLEM Towenem VESELÝM

„Frank Towen mě naučil fanatické práci“

 

 

 

 STEPEM I ZPĚVEM K SRDCI TOWENA

Nástupce a pokračovatel  legendární taneční osobnosti Pavel Towen Veselý o Franku Towenovi

Pavel Towen Veselý i nadále pokračuje v tradici legendárního tanečníka, choreografa a pedagoga Franka Towena (27. 10. 1912 – 27. 12. 1991). Původně absolvent pěveckého oddělení pražské konzervatoře, potom žák a později asistent Franka Towena po něm převzal legendární taneční školu a udělal z ní komplexní muzikálovou. Pavel vystupoval léta jako stepař v kabaretech, zábavních podnicích i televizi. Se svým dětským souborem reprezentoval v Japonsku na festivalu Macuri/Haku. Ale rovněž zpíval s různými orchestry, připravil se zpěvákem Vaškem Vašákem komornější pořad Pokus pro dva, vydal v country duchu své album Kovbojské písně a natočil CD (ve spolupráci s Janen Honkyšem) To pláčou andělé, kde se představil i jako skladatel a textař. Za sebou má divadelní role v muzikálech Jesus Christ Superstar, Pěna dní, Kiss me Kate, Dracula, Monte Cristo a dalších. Účinkoval rovněž v divadle Červený Kohout. Má na kontě i několik divadelních režií. V současné době se věnuje hlavně pedagogické práci se zpěváky. S Pavlem Towenem Veselým jsem se spojil, abychom zavzpomínali na éru Franka Towena, popovídali si o tanci a zejména stepu, ale také se podívali na pěveckou přípravu současných hvězd a hvězdiček. Jelikož se s Pavlem známe přes pětatřicet let, budeme si tykat (laskaví čtenáři snad prominou). A poněvadž jsem mu asi před třiceti lety otextoval svižnou písničku o konkursu na muzikál pod názvem „Stepem k srdci“, dovolil jsem si ten název parafrázovat v titulu tohoto rozhovoru.

Jak vzpomínáš na Tvé první setkání s Frankem Towenem? Proběhlo v jeho studiu?

„Mé první setkání s Frankem neproběhlo v jeho studiu v Kobylisích. Bylo to v Jihlavě na festivalu nových zpěváků populární hudby Mladá píseň, kde jsme ho měli jako pohybového lektora. Skladatel Jindřich Brabec zrovna dával dohromady soubor Planety. Stal jsem se členem a napadlo mne oslovit pana Towena. Celé Planety k němu chodily na pohybovou průpravu asi tak dva měsíce. Jednotliví kolegové však postupně odpadávali. Viděli to show zkrátka jinak. Až jsem zůstal sám. Čím dál víc mne Towenovo studio pohlcovalo. Velkou zásluhu na tom měla také jedna jeho asistentka, má první žena – mimochodem dneska první dáma polské stepové scény – Jirina Nowakovska. Až jsem tenkrát nakonec pověsil zpívání – na nějakou dobu – ,na hřebík´ a začal pouze tancovat.“

Je náhodou, že se i Tvé životní partnerky rekrutovaly z okruhu žaček Franka Towena?

„To, že byly z taneční branže vycházelo z podstaty taneční práce, protože tanečníkův svět je baletní sál. Musím však říci, že tu pravou jsem nakonec našel (spíš ona mne) až mezi těmi, které nemají s tancem nic společného. Možná právě proto to již tolik let funguje?“

Co Ti spolupráce s choreografickou a pedagogickou taneční legendou Frankem Towenem dala nejvíce?

„Především mne naučila fanatické práci a potřebě vnést do ní systém, tvořící pevné základy. Když jsem přišel do Towenova studia bylo mi sedmadvacet. Nebylo lehké si vytáhnout v tomhle věku nohy a vůbec se nějak tanečně pohybovat. Bral jsem to však nesmírně vážně. Za to Towen mě v tu dobu vážně vůbec nebral. Měl jsem potíže s pohybovou pamětí i taneční technikou. Na mně se ale vlastně již tenkrát ukázalo to, co Frank dokázal do lidí injektovat. Vůle to dokázat sobě i jemu, byla větší, než věkový handicap. Ten můj věk mi zas na druhou stranu v jeho očích postupně získával respekt a tak mně začal svěřovat (v době své nepřítomnosti) nejprve pohybové kurzy a akrobatickou průpravu dětí. Zpočátku jsem fungoval i jako inspicient, který Frankovi pomáhal natahovat šňůry k reprobednám či pouštět magnetofon při jeho tanečních představeních. Postupně mi pak Towen dovolil vystupovat v bluesové improvizaci, jíž vždy zahajoval svá taneční představení. Později jsem směl tancovat i jeho slavnou choreografii ,Rituál za krystalový svět´ Dodnes na to vzpomínám – byl to pro mne tehdy životní okamžik. Potom jsem i doprovázel hrou na konga-bubny živě i jeho část představení, kde tanečníci tančili ukázky černošských tanců a techniky.“

V čem ještě na Franka Towena vzpomínáš dodnes?

„Vlastně téměř ve všem. Kvůli narůstajícímu věku se sice věnuji už jinému oboru než tanci, ale ty principy jsou stále stejné. Dneska s odstupem času ne úplně se vším, co Towen dělával, beze zbytku souhlasím. Pokud si ale představím, jak obtížně v té době a jakým komplikovaným způsobem získával nové informace a impulsy k tanci – nezapomínejte, bylo to v období zavřených hranic takzvané ,normalizace´ – tak klobouk dolů. Když u nás v tehdejším Smetanově divadle vystupoval poprvé Alvin Ailey se svým souborem, šli jsme tam s Towenem všichni i žáci. V nesmírné euforii. Poprvé jsme viděli tančit černochy, ty jejich pověstné ,revelation´ a měli pocit, že jsme byli na mši svaté. Vždyť Towen podle Aileyho učebnice ,Modern Jazz Dance´, složitě získané od emigrantů, učil jazzový tanec. Teď jsme to viděli nejen na fotografiích, ale skutečně tančit! Později Towena postihlo několik infarktů. Bylo to blbé období. Nevěděli jsme, co bude, tak jsme s asistenty i členy studia vymalovali naše taneční prostory. Towen hned z nemocnice – ještě s pyžamem v tašce – přijel na baletní sál a určitě mu to moc (hlavně psychicky) pomohlo.“

1.PavelTowenVesely+FrankTowen

Zleva Pavel (ještě ne tehdy Towen) Veselý a jeho učitel Frank Towen

Proč jsi se stal nositelem jeho odkazu?

„Když již Frankovi nebylo dobře a jeho životní derniéra se neodvratně blížila, tak mě požádal, abych jeho jméno a práci nenechal padnout. Jednoho dne jsme se ocitli u notáře, kde na mne převedl své umělecké jméno Towen. Někdo by mohl namítat, že jsem se nyní zpronevěřil jeho odkazu tím, že jsem už před časem přestal tancovat. Já to však cítím zcela obráceně. Když tělo přestane fungovat, tak má člověk umět včas odejít. Konec-konců, příklad jsem měl i v Towenovi samotném .“

Vlastně jsi i aktivity studia Towen rozšířil…

„Tím, že jsem vystudoval nejen tanec, ale i zpěv na tehdy Lidové konzervatoři u zasloužilého umělce Jana Soumara, byl již jen krůček k tomu, že jsem z taneční školy Franka Towena udělal Musical studio Towen. Herecké oddělení mi vedla sestra Jany Hlaváčové – herečka Dana Hlaváčová, to pěvecké profesorka Vlastička Mlejnková-Soumarová. Angažoval jsem tanečníky z Národního divadla Jiřího Plecháče a Janu Cigankovou na výuku baletu a já učil ostatní taneční obory, včetně gymnastiky a akrobacie. Jak vidíš, na divadlo moc času nezbylo. Až když jsem přišel o objekt školy, tak se situace rázem změnila.“

Byl jsi vlastně v osmdesátých letech dvacátého století – vedle Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna – jedním z prvních komplexních muzikálových zpěváků a herců, byl Ti něco platný tento náskok v dobách, kdy se v Čechách a na Slovensku začaly muzikály rojit jak houby po dešti ?

„Já jsem se vlastně kvůli práci ve studiu Towen vyhýbal všem konkurzům. První muzikál do kterého jsem konkurz dělal se jmenoval Pěna dní v divadle ABC a měl premiéru tuším v prosinci 1993. Ptáš se, k čemu mi pomohly zkušenosti. Pomohly mi rovnou do role swingu – dá se to říci ,zoufalec´ , který umí všechno. Musí však znát všechny role svých kolegů. Sedí v šatně a čeká, kdo si na jevišti zlomí nohu a v tom okamžiku nastupuje swing a musí to dohrát. Stále jsem měl však jako hlavní životní náplň vyučování ve své muzikálové škole.“

Jak ses dostal v éře, kdy mu tady zrovna extra pšenka nekvetla, ke stepu?

„Já a step? Opět díky Frankovi. Samozřejmě v té době se stepem sklízel zasloužené úspěchy Jirka Korn, což také sehrálo svou roli. Díky stepu jsem se však dostal i na prkna druhé největší operní scény na světě v rakouském Bregenzu. Učil jsem tenkrát ve Státním souboru písní a tanců stepovat skupinku mladých lidí, která si později začala říkat UNO. Do hodiny vstoupila paní Inka Vostřezová s jakýmsi starším elegantním pánem – americkým choreografem Williamem Miliem, který hledal tanečníky pro muzikál Kiss me Kate. Představila nás a řekla že pan Milie mi nabízí spolupráci, jelikož mám dobré jazzové pohyby. Jasně, že jsem přikývnul – i když to bylo tak trochu šílené. Ve snu by mne nenapadlo, že já – kdysi poslední outsider od Towena – budu vystupovat jako jediný z jeho tanečníků v zahraničním muzikálu světových parametrů!“

Jak vidíš ryze současnou situaci v oblasti stepu, v jeho kvalitě, kvantitě a konkurenci?

„O současné situaci ve stepu zas tolik moc nevím. Vím, že výborný stepař a choreograf je Vašek Muška, se kterým jsem se potkal i v muzikálech, kde jsem hrál. Mí vrstevníci jako Zdeněk Pilecký (poznámka autora: vedoucí studia Zig-Zag, o němž psal Taneční magazín v letošním lednu v souvislosti s tancem Lindy Hop) jsou již také v důchodovém věku. Bohužel, někteří i mrtví – jako Richard Hes. Zanechal tu za sebou velké taneční dílo. Když se dnes podíváte na Draculu hraného v Karlíně, tak v něm chybí (zřejmě z úsporných důvodů) právě ty Richardovy velké impozantní taneční scény upírů. Ríša Hes zemřel docela mladý. Neprávem začíná upadat v zapomnění, obdobně jako práce Franka Towena.“

2.PavelVeselyDracula1Bartunek

Pavel Towen Veselý (vpravo) a Tomáš Bartůněk v zákulisí muzikálu Dracula

Přejděme od význačných osobností k výuce stepu obecně…

„Nebudu tím pravým hodnotitelem. Já současné kurzy stepu moc důkladně nesleduji. Dnes mají mladí lidé – na rozdíl od nás – možnosti navštěvovat kdejaké workshopy rozličných zahraničních lektorů. To má v šak nejen výhody, ale i zápory. Oni sice dnes všichni umějí všechno, ale příjde mi, že jsou všichni uniformně stejní – takže nuda.“

Koho považuješ z mladých tanečníků, herců a zpěváků za stepařský příslib?

„Rozhodně je fajn, že existují různé stepařské soutěže, kde se rozdávají různá ocenění. Myslím ale, že to k nové slávě stepu nestačí. Fred Astaire a Gene Kelly byli sice slavní jako stepaři, ale především to byli herci, tvůrci, režiséři, a ještě to taky nesla ta doba, kdy světem hýbala swingová hudba. Teprve všechny tyto náležitosti společně jim umožnily vyzdvihnout stepový tanec do výšin, které kdysi obýval. Z toho pohledu dnes žádný takový talent neznám.“

Věnuješ se rovněž pedagogickému vedení zpěváků, máš jistě nějaký osobitý zážitek?

„Pedagogická práce se zpěváky je nikdy nekončící vzdělávací proces nejen těch zpěváků, ale především můj. Hodně jsem se naučil i od lékařů, s nimiž spolupracuji. Snad to smím prozradit, ale podařilo se mi i několik husarských kousků. Třeba jedna naše velmi slavná zpěvačka slavila osmnácté narozeniny dvěma koncerty. Dva dny před prvním koncertem v Polsku přišla SMS: ,Jsem bez hlasu, co mám dělat?´ Naordinoval jsem ji hlasový klid. To značí: ,Nesmíš říct ani slovo. Máš v ruce telefon a píšeš: ,Dobrý den, děkuji, na shledanou….. a podobně´. V den koncertu šílely davy před vyprodaným výstavištěm. Zpěvačka již byla upravená vizážisty, televizní týmy připraveny. Jakmile jsem přijel, běžel mi naproti se zoufalým výrazem v obličeji produkční s otázkou: ,Co máte pane profesore za eso v rukávu? Vžyť ona nemá hlas!!!´ Dotyčná byla ještě před konciliem foniatrů, kteří měli určit co dál. Vrátila se zcela zoufalá. Lékaři jí totiž řekli, ať koncert zruší, že není šance. Když se mi podařilo ji uklidnit, šli jsme se rozezpívat na postavené jeviště, protože jinde nebylo prostě kde. Zjistil jsem, že po lehkém falzetovém intonování se hlas neztrácí, ale naopak sílí a je možné se jím začít pohybovat po takřka celém rozsahu. Začal jsem pomalu věřit v zázrak, který se mi s ní povedl u rok před tím, kdy jsem jí takhle zachránil vánoční turné. Ze čtyřiceti koncertů tehdy nevynechala ani jeden. Později, když jsem vystupoval z vlaku v jedenáct večer v Praze, mi přišla SMS: ,Já to dala jako nikdy. Díky´.“

Jak bys krátce hodnotil situaci na tomto pěveckém poli?

„Talentovaných mladých lidí je v této zemi spousta, občas pomáhám i některým ,superstárům , ale ono je dnes tak těžké se prosadit. Navíc ,hudební průmysl´ je většinou se rotuje do vzoru, který právě frčí a radio vám prostě menšinový žánr hrát nebude, protože i zde jsou určující peníze. A tak po většině talentů za rok neštěkne ani pes, protože je tu další ročník a to kolo průmyslu se opět otočí a tak to jde pořád dál.

Chystáš něco nového ve výuce tance?

„Tanec chce neustále dělat, vzdělávat se, mít sály a držet krok s překotným vývojem. To s přibývajícími roky nejde udržet. Tak jsem se rozhodl, že jen stejný princip přenesu do jiného oboru. Jako si dřív člověk musel připravovat študýrky na balet, tak stejným způsobem si dneska musím vystavět rozezpívání pro jednotlivé studenty, protože každý je zkrátka jiný. A to je právě ten odkaz Franka – že naučil několik generací takto přemýšlet a pracovat. A tomu jsem se nezpronevěřil. No a u piana mohu sedět, dokud mi ten ,Němec´ Alzenheimer nezačne schovávat věci.“

3.KurzyStepu

Kurzy stepu při hodině v Musical studiu Towen

Které současné české a slovenské muzikály uznáváš?

„Hrál jsem šest let v muzikálu Jesus Christ Superstar. Tak to je hodnota, která nikdy nezvětrá. Z těch českých uznávám především Draculu a Monte Crista. Možná i proto, že mi přinesly velké role? Teď jsem připravoval lidi na několik konkurzů a z těch mě nejvíce nadchla hudba k muzikálu Mefisto. Neznám jej celý, ale to co bylo k dispozici ke konkurzu bylo úžasné.“

Jaké máš nejbližší plány?

„Co chystám do budoucna? Jet na chalupu a užít si víkendu.“

Děkuji za rozhovor

Michal Stein

Foto: archiv Pavla Towena Veselého, archiv Musical studia Towen

 

TANEČNÍ MAGAZÍN