Pomozme (i tancem) moravské řece!

Konkrétně postižené Bečvě

V sobotu 20. února 2021 od 13.00 proběhnou ve Valašském Meziříčí aukce, koncerty a umělecký happening s názvem „Uměním za obnovu Bečvy“. Výtěžek z této akce půjde na havárie, účet Bečva 2020, ze kterého je financována obnova řeky po havárii ze září loňského roku.

Rádi bychom přispěli k obnově řeky Bečvy po ekologické havárii, ke které došlo v září loňského roku. Proto oslovujeme umělce, kterým toto téma není lhostejné, aby se zapojili do naší výzvy.

Pocházíme z Valašského Meziříčí a jeho okolí. Bečva teče skrze naše srdce, skrze místa, kde jsme vyrůstali, kde žijeme. Nechceme na nikoho ukazovat, ale také nechceme sedět s rukama v klíně a nechat téma Bečvy vyšumět. Chceme přispět k obnově řeky.

Proto jsme se rozhodli uspořádat dobročinnou aukci „Uměním za obnovu Bečvy“, jejíž výtěžek půjde na transparentní účet Českého rybářského svazu č.: 35036038/5500 s názvem Bečva 2020, ze kterého bude obnova řeky financována.

Aby byla akce po technické stránce profesionální, měla větší mediální dosah a tedy i větší výtěžek, rádi bychom vás poprosili o příspěvek.

Obracíme se na vás, umělce z Valašska i celé České republiky, s prosbou o vytvoření díla na téma Bečva (život, příroda, krása, člověk v přírodě) a jeho darování do dobročinné aukce. Ta proběhne v sobotu 20. února 2021 od 13.00 v Galerii PROSTOR ve Stříbrné ulici ve Valašském Meziříčí.

Mnoho významných osobností z hudebního a výtvarného světa nám již svoji účast přislíbilo, vaše dílo bude tedy v dobré společnosti. Další zájemci nás nyní oslovují i sami.

Kdo nám účast přislíbil, najdete na facebookové události a na webové stránce.

Podle ohlasů již nyní víme, že akce bude mít velký dosah. Aukce děl proběhne formou on-line streamu, jehož součástí budou hudební vstupy a happening, který proběhne na soutoku Vsetínské a Rožnovské Bečvy.

Výzva se týká všech umělců a uměleckých oborů. Hmotná díla (malířská, sochařská i jiná) budou zpeněžena v aukci. A částka poukázána na transparentní účet pro obnovu Bečvy.

Chcete-li podpořit Bečvu tancem, zpěvem, divadelním vystoupením, čtením literárního díla a dalšími aktivitami, můžete se osobně zúčastnit happeningu, který se bude konat v průběhu aukce dne 20. 2. 2021 na soutoku Bečvy ve Valašském Meziříčí.


Vaše vystoupení je možné dodat také ve formě videa, které bude zveřejněno na facebookové události akce. Může být odvysíláno v rámci online streamu v průběhu aukce.

Vaše díla, která chcete darovat do dobročinné aukce, dodejte, prosím, nejpozději do 13. února 2021. 

Ohledně předání, poslání nehmotného díla nebo informací o možnosti živého vystoupení kontaktujte Zbyňka Hanka nebo Galerii PROSTOR na níže uvedených kontaktech.

Děkujeme.

Do 13. února – dodat díla hudební video, hudební performance na místě – až do 18. února 2021.

Pomoci nám můžete také vyvěšením plakátů nebo sdílením události: plakáty ke stažení.

Sdílet

Kontakt: Zbyněk Hanko, becva@art-market.cz, 775 635 426

Galerie PROSTOR; 724 421 668

Art Market, https://art-market.cz/

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

FESTIVAL TANEČNÍCH FILMŮ již ve čtvrtek

Nové české taneční filmy v on-line premiéře

Ve čtvrtek 11. února 2021 budou mít on-line premiéru dva zbrusu nové taneční filmy, které přetlumočí dvě sólová jevištního díla do filmového jazyka. Festival tanečních filmů, který od roku 2009 systematicky sleduje, prezentuje, ale i produkuje tzv. dance for camera filmy, využil programu Ministerstva kultury ČR podporující tzv. digitalizaci uměleckého obsahu, a stal se jejich producentem. Vytipoval dva klenoty současné taneční scény a jejich autorkám pak nabídl možnost vytvořit z existujících inscenací filmové „metaverze“.

V prvním případě šlo o autorské sólo Cécile Da Costa „Roselyne“, ve druhém pak o choreografii Lenky Vagnerové „Dark Horse“ – sólo pro Fanny Barrouquére. Určitou zajímavostí může být fakt, že v obou případech jsou protagonistkami francouzské tanečnice žijící v Praze.

„Roselyne“,

Příběh ženy, která zapomněla žít svůj život, ztvárnila Cécile Da Costa ve fascinující performanci „Roselyne“. Filmová režisérka Tereza Vejvodová, která už v žánru dance for camera dříve vytvořila několik snímků (například „Servant“, 2018 či „Delimination“, 2019) přistoupila k filmové adaptaci této choreografie s velkým respektem: „Šlo mi především o napojení se na esenci inscenačního záměru a ve volbě prostředků jsem se řídila vývojem vnitřního stavu Roselyne,“ komentuje svůj přístup k filmovému zpracování choreografie Tereza Vejvodová. Pro autorku inscenace představovalo natáčení určitý experiment: „Chtěla jsem zjistit, co se stane s postavou Roselyne v jiném prostředí, než je jeviště,“ uvedla Cécile Da Costa.

Na působivé lokace a metaforický příběh vsadil filmový tým vedený režisérem Tomášem Polákem. Ten, s autorkou choreografie Lenkou Vagnerovou, točil filmovou podobu „Dark Horse“ na břehu přírodní nádrže Kristýna, v uličkách Hrádku nad Nisou a v Synagoze na pražské Palmovce. Atmosféru snímku dokresluje originální hudba Ivana Achera se sugestivním zpěvem Jany Vébrové. Fanny Barrouquére postavu „černého koně“ tančí už od roku 2012, kdy měla choreografie „Dark Horse“ premiéru ve Švédsku.

„Dark Horse“

Vývoj obou filmových projektů sledoval z Londýna David Hinton, britský režisér, autor několika kultovních tanečních filmů a dlouholetý spolupracovník Festivalu tanečních filmů. Jako mentor provázel tvůrce v on-line konzultacích přípravou scénáře a storyboardu, a poté konzultoval postprodukci a střihovou skladbu. Film, zejména ten taneční, podle Hintona totiž vzniká ve střižně.

Ředitelka festivalu Jana Návratová

Chtěli jsme zasadit semínko choreografie a vypěstovat film,“ komentuje celý projekt umělecká ředitelka FTF Jana Návratová, „nechtěli jsme digitalizovat díla, která vznikla pro jeviště, ale chtěli jsme jejich obsahovou esenci nechat vyznít ve filmové podobě, nabídnout další inkarnaci jejich silnému obsahu,“ dodává.

Premiéra filmů proběhne na facebookové stránce Festivalu tanečních filmů 11. 2. 2021 od 19.30.

Foto: Tomáš Polák a Aleš Král

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!“

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.

Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás  to ovlivnilo?

„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

 Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie“ získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

 Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.“

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

 „Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka.  A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

 Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

 Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

 Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Emocionální či emoční dramaturgie

Už jste někdy, jako režiséři, bojovali s herci při práci na emočně vypjatých scénách?

Podívejte se zde na přednášku Stephanie M. Hartové „Emocionální dramaturgie“. Řeší zejména začlenění snahy účinkujících o vyřešení traumatických rolí v závislosti na jejich emoční zranitelnosti. Byla poprvé zveřejněna na on-line konferenci IUGTE.

Jak vytvoříme prostor pro umělce, aby prozkoumali nepohodlné emoce, ale tyto pocity si následně nepřenesli do svého osobního života?

Vše je dokumentováno při práci režisérky ve vypjatých fázích intimity anebo násilí. Hartová se rovněž zaobírá prací s herci ve velmi obtížných rolích. A s ní související neustálou mantrou. Vysvětluje zároveň to, že „nepohodlné se liší od nebezpečného“.

Tato přednáška zkoumá nutnost vytvoření toho, co Hartová nazvala „emoční dramaturgií“. Čili jde o budování pedagogických hranic a psychologické oddělení účinkujících od jejich jevištního výkonu.

Watch Now>

Přednáška je v anglickém jazyce.

NIPAI

pro TANEČNÍ MAGAZÍN