Poetické zrcadlení časem

Absolutně první (a přelomová) recenze TANEČNÍHO MAGAZÍNU z videozáznamu divadelního představení

Dnešní složitá a komplikovaná doba klade nové nároky. Na všechny. I na recenzenty. Takže, pokud – z důvodu koronavirových opatření – zatím nemůžeme do divadelních hledišť, tak se k nám dopraví divadlo jaksi samo, „po sítích“. Přímo do našeho počítače. A nejinak tomu bylo v případě videozáznamu premiéry souboru FysioART s poetickým názvem „Za zrcadlem“.

Bylo poněkud složitější, nebrat záznam jako plnohodnotné filmové dílko. Přece jen, zde nemohly být absolutně vysoké nároky na kameru, střih i další ryze filmové prostředky. Tím nechci v žádném případě vzbuzovat dojem, že tyto jsou slabinou výsledného videa. Spíše nemluví vlastní řečí a jsou zcela a výhradně podřízeny výsledné divadelní stránce. Prostě, jak tomu má u správného záznamu být.

Ačkoli je tato autorská tanečně-pohybovo-loutková hra s prvky černého divadla deklarována jako zejména pro maminky s děvčátky, je ve svém výsledku přístupná všem. I těm starším a plnoletým. Prostě, i dospělým „dětem“, které neopustila hravost a bláznivé myšlení. Beze zbytku tomu nahrává tanečně hravá hudba, hojně využívající Orffovského stylu melodiky a instrumentace. Nadužívání různých bicích hudebních instrumentů místy vhodně evokuje metronom – čili relativitu měření času. Což je významovou osou celé bezmála hodinové inscenace.

Již zmíněná hudební stránka (od Michala Seitla) není pouhým ilustračním podkresem divadelních akcí. Naopak, žene představení dopředu. Občas mu kontrastně nastolí klidovější polohu. Jindy, pro změnu, dodá potřebnou dramatičnost.

Důmyslným, ba téměř geniálním, je pojmenování hlavní role – Anička. Poetická poloha inscenace zcela neomylně evokuje bezmála dvě Aničky. Určitě tu Nezvalovu, se Slaměným Hubertem. A zcela nepochybně také Aničku od Františka Hrubína v zahradě plné květin. Známou několika generacím dětí ze „Špalíčku pohádek“, tak nedostižně ilustrovaným Jiřím Trnkou. Zpravodajská povinnost velí potvrdit, že v „Zrcadle“ se hlavní role ujala i civilním jménem Anička. Příjmením Benháková. A určitě je ji třeba za tuto úlohu pochválit.

Dalších sedmi divadelních rolí se ujali čtyři ženy a jeden muž. Ten, s „fotbalovým“ jménem Filip Novák, svým výkonem nezůstal za ženskou převahou nikterak pozadu. Jedna z účinkujících – formou nepřechylování – nesla mužské příjmení – Helena Urban. A tak jsem si na chvíli připadal jako na komerční televizi Nova. Mezi Emmou Smetanou a Petrou Svobodou. Ale i toto ovšem patří k dnešní exaltované společnosti.

„Zrcadlové“ anebo „hodinové“ (brrrrr to ne, moc zavání „hodinovým hotelem“) představení se vydařilo. Jedině škoda, že jsou pod ním na YouTube zakázány komentáře. Myslím, že by byly převážně a veskrze kladné.

Psáno z videozáznamu představení ze dne 12. 11. 2020, v Městském divadle ve Varnsdorfu. Natočilo: JSvideo.

»Za zrcadlem/ Behind the Mirror«

Obsazení: Anička – Anna Benháková, Mr. Toy/ Pan Hračička – Filip Novák, Mrs. Time/ Paní (svého) času – Helena Urban, Vteřinka – Ester Valtrová, Minutka – Alena Štěpánová

.Autor a režie: Hana Strejčková

Hudba a zvuk: Michal Seitl

Choreografická spolupráce: Anna Benháková

Dramaturgická spolupráce: Kateřina Schwarzová

Výprava, kostýmy: Hana Strejčková

Loutka: Sota Sakuma

Make-up Art: Zuzana Horčičková Maibaumová

Technická spolupráce: Petr Tůma

Kostýmní spolupráce: Filip Novák, Miroslava Kocourková

Světlo: Tomáš Strejček, Jiří Zewll Maleňák

Čas: 57 minut

Poděkování: Zuzana Zajíčková

Fotografie: Ivo Šafus

Produkce: FysioART

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf

Poděkování: Nová síť

Za laskavé finanční podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha

Foto: Ivo Šafus

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

MAJÁKY v pohraničí (či zahraničí)

Zásluhou FysioARTu zářilo toto světlo budoucnosti i v Sasku

Profesionálnímu divadelnímu uskupení FysioART se podařil dokázat husarský kousek. V pondělí 12.10. 2020, po několika přesunech termínu (od jarní karantény), uvedl zahraniční premiéru inscenace „Půlnoc v pohraničí“. Odehrálo se tomu tak dokonce na německé straně pohraničí. Konkrétně v saském městečku Neusalza-Spremberg, na řece Sprévě. V místě, kde již historicky dlouho žije početná komunita Lužických Srbů. Takže zde vlastně došlo k divadelní premiéře hned pro dvě národnosti současně.

Konečně tedy se, počátkem října, mezinárodní premiéra „Půlnoci v pohraničí“ v německém okresu Görlitz (po jarním vynuceném odkladu), vážně uskutečnila. Jak byl TANEČNÍ MAGAZÍN informován, představení proběhlo za dodržení všech hygienických „koronavirových“ opatření obou států.

Maják kultury v kostele, v saském městečku Neusalza-Spremberg

A maják pro českou kulturu byl u Sprévy vznícen nadvakrát. Nejprve byl společně nasvícen kostel zvenčí. „A poté, po představení, jasné světlo uvnitř, aby prozářilo dobu nastávajícího kulturního temna,“ přiblížila nám MgA. Hana Strejčková.

Kostel, ve kterém se uskutečnila premiéra i bylo zapáleno světlo pro českou kulturu

Určitě je nutno uvést, že „Půlnoc v pohraničí“ je emočně silným příběhem s výrazným historickým nábojem. Což ostatně potvrzuje námi uveřejněná recenze z jejího únorového pražského představení: https://www.tanecnimagazin.cz/2020/03/02/pulnoc-ve-20-00-…nny-marie-snezne/ .

Hana Strejčková v představení „Půlnoc v pohraničí“

Zeptali jsme se:

Hany Strejčkové

režisérky, choreografky, herečky i pedagožky, zakladatelky sdružení FysioART:

TM: Myšlenku s majáky české kultury jste posunuli ještě o stupínek výš. Jak to cítíte Vy osobně?

HS: „Rozsvítili jsme tedy světlo pro českou kulturu v pohraničí. Symbolicky v kostele. Ostatně, v těch poslední čtyři roky hrajeme stejně často jako na divadelních scénách. A místa, kde pravidelně hostujeme, také vysílala světelnou zprávu, že #kulturunezastavis. Maják české kultury, nádherná spontánní akce, která velmi decentním způsobem naznačila, že kultura spojuje národ, je jeho vizitkou a univerzálním komunikačním prostředkem. Nonverbální divadlo, tanec, cirkus jsou v posledních dekádách tak propojené se světem, že je jen těžko představitelné, aby se z kultury naživo stala vzpomínka. Chemie vztahu jeviště – hlediště, osobní kontakt s publikem, přesahové aktivity umění, ze všeho toho plynoucí emoce není možné plnohodnotně vtěsnat do virtuálního světa. Letošní rok vnímáme jako přelomový v dobrém i opačném významu, rozhodně nás provokuje neustrnout a hledat cesty ke světlu.“

TM: Děkujeme a věříme, že to světlo bude nejen světlem na konci tunelu, ale i pochodní, vedoucí divadlo k lepším perspektivám.

Foto: FysioART – Tomáš Strejček a archiv TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

FysioART – pro děti i s dětmi

Důstojné završení „dětské“ trilogie. Interaktivní představení „Hnízdo na nitkách“ přináší prvky akrobacie, stínového i černého divadla a mnohé další. Zejména však obrazotvornost, inspiraci a výrazný apel nejen těm nejmladším.

TANEČNÍ MAGAZÍN viděl v poměrně rychlém sledu dvě představení souboru FysioART. Obě v nápadité režii Hany Strejčkové. Tyto tituly však byly diametrálně odlišné. „Půlnoc v pohraničí“ je složitým mementem i apelem. Převážně na dospělé diváky. A co středobod dnešní recenze – „Hnízdo na nitkách“? Jak již titulek této recenze jasně napovídá, byl spíše dětsky hravou akrobatickou hříčkou. Ani ta však nepostrádala důrazný myšlenkový podtext.

Hrálo se v prostoru spíše inklinujícímu k aréně. Asi by nečinilo problém vystupovat s „Hnízdem na nitkách“ i v cirkusových stanech? Samotnému představení a jeho vyznění hodně napomohla (stejně jako tomu bylo v již zmíněné „Půlnoci“) živá hudba. Tentokrát v podání kytaristky a zpěvačky Ester Valtrové a saxofonisty i bubeníka Matouše Hamerníka. Ester prokázala, svým citem pro jevištní situace, že je – přes své mládí – také uznávanou herečkou a recitátorkou. I její kolega Matouš byl protentokrát mužem na pravém místě. Mimo několika kapel různých žánrů totiž navíc spolupracuje – s divadlem Studna. A také nemá daleko k akrobacii, neboť se zabývá chůzí na chůdách.

Obě hlavní interpretky, variabilně až dětsky hravá Veronika Smolková a neméně pohybově disponovaná Aneta Jokešová, byly přesvědčivé. A autentické. Dokázaly své (nejen fyzicky) náročné role i patřičně odstínit. Není vůbec lehké se přeorientovat z ekvilibristické akrobacie do komorních poloh „Hnízda“. A navíc – v interaktivních pasážích téměř hodinového představení – prokázaly všechny ženy v aréně (včetně hrající režisérky Strejčkové) nenásilné pedagogické vlohy. Koneckonců, pro Hanu Strejčkovou to byl již několikátý divadelní tvar, věnovaný dětem. Pro tuto režisérku šlo o završení „dětské“ trilogie. „Hnízdu na nitkách“ již totiž předcházely její autorské tituly „Mezi námi“ a „Poutníci po hvězdách“. K práci s mladými interprety mají blízko i obě další hlavní představitelky. Aneta pravidelně pořádá pro děti hodiny tance s obručí. A taktéž Veronika pořádá kursy, určené dospělým i dětem. Pro změnu v oboru akrobacie.

Vlastní představení je pro diváky přínosné i v tom směru, že – kromě zmíněné akrobacie – zahrnuje animaci, zadní video-projekci a prvky stínového i černého divadla. Dlužno podotknout, že používá metod ryzího, původního černého divadla, bez luminiscenčních „vylepšení“. V černém „hábitu“ se představuje samotná autorka a režisérka v jedné osobě.

Haně Strejčkové se – ve spojení se silnými herečkami a hudebníky – podařilo vtáhnout diváky do děje. A to zdaleka nikoli pouze při dvou interaktivních momentech představení. A ačkoli to možná na první dojem vypadá lehce, tak toto bývá opravdu „setsakra složité“. A za to jim všem patří upřímná poklona.

Úplně vlevo režisérka Hana Strejčková v roli Lasice

„HNÍZDO NA NITKÁCH“

Koncept, režie: Hana Strejčková

Tvorba a interpretace: Veronika Smolková (mládě), Aneta Jokešová (máma), Hana Strejčková (lasice)

Hudba živě: Ester Valtrová (kytara, zpěv) a Matouš Hamerník (dechy, bicí)

Animace a projekce: Anastasia Stročkova

Světla: Jiří Maleňák a Tomáš Strejček

Produkce: FysioART

Partneři: Městské divadlo Varnsdorf

Za podpory: FysioARTu, Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Praha, Nadace Život Umělce, Cirqueonu

Premiéra: 16. 10. 2019 / Jatka78

Foto: Anna Šolcová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN