Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou, uměleckou vedoucí souboru Dance 4 People Sabinou Bažantovou

„Děkuji za každý den, že tančím. Život tanečnice nese i spoustu negativ, ale pozitiva převažují“

Sabina Bažantová říká: „Tanec je můj životní styl,“ na  scéně poprvé zatančila již ve svých šesti letech v představení Zlatovláska. Vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. Po škole byla členkou tanečního souboru Pop Balet a taneční skupiny Evil Dancers. Nyní je členkou Art 4 People a od září roku 2022 je uměleckou vedoucí tanečního souboru Dance 4 People. Působí také jako pedagožka a choreografka.

Tanci se věnujete  od svých pěti let, když jste začala navštěvovat Baletní školu Pirueta. Také jste tančila v Dětském baletu Praha a objevila se na scéně  v představeních jako Petr Pan, Sněhová královna, Louskáček, Večer plný muzikálů, Alenka v říši divů … Měla jste ještě i jiné zájmy? Pamatujete si  jaké to bylo poprvé na scéně?  

„Baletní škola Pirueta byla mou taneční kolébkou a podpořila mou vášeň pro balet a vystupování na jevišti. Během dětství jsem měla spoustu koníčků. Vděčím za to hlavně své mamince, která mě kromě tance vedla také k dalším sportům. Chodila jsem na tenis, aerobik, plavání, milovala jsem a dodnes miluji lyžování (ačkoli jsem je měla kvůli tancování jako aktivitu vždy na   ‚bleaklistu‘, tak mě to nebezpečí neodradilo),  s bratrem jsem si zkusila golf, také jízdu na koni a ve volném čase jsme podnikali výlety na kolech, anebo na inline bruslích. Jsem velmi energický a aktivní člověk a sport od dětství miluji téměř ve všech formách. Věnovala jsem se rovněž hudbě (chodila jsem na zpěv, hrála na keyboard a flétnu, chvíli dokonce i na kytaru. Bavilo mě malovat a tvořit, takže samozřejmě proběhly výtvarné kroužky typu navrhování oděvů, šití nebo keramika.

Jaké to bylo poprvé na scéně, si pamatuji naprosto přesně. Tančila jsem roli „vlnky“ v baletním představení Zlatovláska, pořádané právě baletní školou Pirueta. Bylo mi tenkrát 6 let. Byla jsem strašně nervózní, ale milovala jsem každou vteřinu od prostorového nácviku na jevišti v divadle (to bylo totální wow), přes přípravy, krásný kostým, účes, líčení, a hlavně … třpytky! Až po samotný výstup v záři reflektorů před divadlem plným diváků. Nejen že mě to bavilo… cítila jsem se doma.“

Tanec jste vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy a během studia jste se představila v baletu Labutí jezero (ND Praha) a Děvčátko se sirkami (Stavovské divadlo). Po škole jste byla členkou tanečního souboru Pop Balet a taneční skupiny Evil Dancers. Nyní jste členkou Art 4 People a od září roku 2022 uměleckou vedoucí tanečního souboru Dance 4 People. V čem byste si ráda zatančila? Nebo máte nějakou roli, které byste ráda na scéně vdechla život?

„To jsou moc dobré otázky! Povahově jsem velmi hravá. Možná to souvisí s tím, že jsem blíženec. Baví mě být každý den někdo jiný. Trochu to asi dělám i v normálním životě, že si tak jako dávám role podle toho, jak se zrovna cítím. Nejraději mám role, kde se můžu vyřádit. Nesmírně jsem si užívala roli Sněhové královny, která je chladná a odtažitá, necitelná k lidskému utrpení a lásce, zároveň je krásná, mocná a reprezentuje extrémní racionalitu. Také role Zvoněnky v baletu Petr Pan. Je malá víla s obrovským srdcem, ale dokáže být pěkná mrška. Je temperamentní, vášnivá, loajální, někdy tvrdohlavá, ale vždy opravdová. Takové role, to je něco pro mě. Když jsem tančila Klárku v Louskáčku, byl to krásný zážitek, ale emočně a herecky jsem se jako hodná Klárka moc „nevyblbla“. Když se jedná o role, vždy inklinuji k té temné straně :-D. Ačkoli v normálním životě se snažím lidem pomáhat, jak jen to jde a konat to nejlepší a často slýchám, že jsem takový anděl… Tak možná právě pro to si to kompenzuji.

A zda je tu nějaká role, kterou bych si nyní chtěla zatančit? Takový můj sen je zatančit si v muzikálu Hříšný tanec, který jsem viděla miullý rok v divadle v Londýně a asi než konkrétní role, tak si momentálně přeji zažít různé projekty a spolupráce se zajímavými osobnostmi tanečního světa. Nicméně pokud by někdy vznikla taneční inscenace, kde by hledali tanečnici do role Harley Quinn nebo Cat Woman a byla bych vybrána… Wow, asi bych to nadšení musela rozdýchat.“

Také jste absolvovala studia pedagogiky tance na HAMU v Praze a sama jste lektorkou tanečních kurzů v Place 4 People. Jako pedagožka působíte také na tanečním oddělení ZUŠ Harmony a taneční techniku učíte i v MZ Dance Team. Co Vás na práci pedagoga baví? 

„Od mala jsem vůdčí typ a být učitelka, bylo jedno z povolání, u kterého jsem věděla, že si ho rozhodně musím vyzkoušet. A co mě na té práci baví? Je radost sledovat, jak se někdo zlepšuje, roste, objevuje svůj talent nebo překonává vlastní limity. Naplňuje mě probouzet ve studentech / kurzistech stejnou vášeň k tanci jako mám já sama. Můžu být pro žáky někdo, kdo je motivuje, podpoří nebo povzbudí, když nevěří sami sobě. Budovat tzv. safe space – prostor, kde se lidé cítí v bezpečí, mohou si zkoušet, chybovat a růst. Nesnáším rutinu a na učení je nejlepší, že každý den je jiný – je to živé, dynamické, každý student přináší něco nového. Navíc i já se při výuce stále učím – o sobě, o druhých, o svém oboru. Je to obousměrný proces. Během učení jsem zažila spoustu krásných momentů, kdy cítím, že díky té komunitě, kterou tam máme a vztahem mezi mnou a studenty – tanečníky, nastávají malé změny v životním přístupu, myšlení nebo postoji. Být pedagogem je obrovská čest a zodpovědnost. Musíme brát v potaz, že cokoli řekneme, může naše studenty (ať to jsou děti nebo dospělí) ovlivnit do konce života. Jsem vděčná, že na lekcích společně sdílíme hlavně radost a vznikají tam nezapomenutelné zážitky“

 Věnujete se také choreografii. Co Vás přivedlo k tomuto oboru? A máte v něm nějaké vzory?

„Ano, tvorba choreografií je mou nedílnou denní součástí. Myslím, že k choreografii se přirozeně více nebo méně dostane každý tanečník, natož pokud je i pedagogem. Jako teenager jsem si začala vymýšlet sestavy na soutěže a různá taneční vystoupení, ale že by se jednalo o nějaké umělecké počiny, myslím si, říct nedá :-D. S vnímáním choreografie jako oboru jsem se poprvé setkala na HAMU, kde jsme hodiny choreografie pravidelně navštěvovali. Choreografie jsem nejdříve začala vytvářet tedy soutěžní pro své děti z tancování a následně na naše taneční vystoupení se souborem Dance 4 People, kde je mou prací tvořit hlavně choreografie na komerční akce pro klienta nebo do videoklipů či filmu na klíč.

V tvorbě mě ovlivňují hlavně tanečníci ze zahraničí. Takovým největším vzorem je pro mě momentálně Malou Linders, Yanis Marshall, Elena Yatkina nebo Zoi Tatopoulos. Inspiruji se také dost na sociálních sítích, sleduji tam spoustu neskutečných tanečníků z Česka i zahraničí.  Fascinuje mě, jak pracují s dynamikou, výběrem a znázorněním hudby, emocí, nebo tělem jako vyjadřovacím prostředkem.“

Aktivně se věnujete tanečním stylům Lyrical dance, Heels dance, Contemporary a klasickému tanci. V čem se cítíte nejlépe Vy sama?

„Nejlépe se nyní cítím asi v Heels Dance. Podpatky jsem nosila takové plastové na hraní už ve svých 3 letech. Jako teenager jsem podpatky nosila snad i do lesa. Ve svých 24 letech jsem navštívila lekci High Heels u Ginger a je to jako láska na první pohled. Hned jsem věděla, že to je to ono, co chci tančit. Lyrical dance, klasický tanec i Contemporary miluji, ale Heels dance cítím, že jsem já. Tanec na vysokých podpatcích nemá jen jednu formu, můžete na nich tančit street dance, různé fiusion styly, každý lektor si tam může vnést sebe a mě osobně extrémně baví a naplňuje ženskost, smyslnost, elegance, technika a sem tam prvky akrobacie – to jsou moje Heels Dance.“

Jako tanečnice a performerka se představujete na různých společenských, kulturních i firemních akcích, na módních přehlídkách, ve videoklipech i na koncertech. Co Vás baví na performanci, což je vlastně umělecké vyjádření se pomocí těla, které se stává jakýmsi „hudebním nástrojem“ umělce?

„Já se strašně ráda ukazuji a předvádím. Jsem ráda středem pozornosti a vystupování je pak přesně tím, co mě činí šťastnou. Jde o živé, přímé a fyzické vyjádření, které nepotřebuje slova – tělo je médium i sdělení zároveň. Baví mě na lidi předávat energii, nějaké emoce. Baví mě i to, že každé publikum ji prožívá jinak – performance je živý dialog mezi mnou a divákem, který se děje teď a tady. V tom je kouzlo, ale i odvaha – být přítomná a otevřená. Nejlepší pocit je pak, když vám publikum dá najevo, že i vy bavíte je a energie se vrací dvakrát tolik. U většiny z nás si myslím, že platí, že skrze pohyb dokážeme zprostředkovat emoci, náladu, myšlenku nebo vnitřní svět tak, jak to mnohdy nejde říct jinak.“

Jaké to je být trenérkou pražských mažoretek a gymnastek v SK Motorlet? Jak jste se k nim dostala? Vyzkoušela jste si tyto obory také Vy sama?

„Pražské mažoretky jsem trénovala rok a gymnastky v SK Motorlet po dobu 3 let. Musela jsem si kvůli tomu tenkrát udělat trenérskou licenci rytmické gymnastiky. K obojímu jsem přišla dosti náhodou. V obou případech potřebovali trenérku baletu / techniky a přes známé se to dostalo ke mně. Byla to skvělá zkušenost. Jsem za to moc ráda. Člověk pochopí, jak důležitý je tanec a technika klasického tance i pro jiné sporty a může s tím pak pracovat dál.“

Na mezinárodních tanečních soutěžích jako je Dance World Cup, Best World Dance Group či Danza Mundial, se pravidelně umisťujete na stupních vítězů. Jaký to je pocit slyšet své jméno na prvních místech?

„Upřímně, téměř vždy je to pro mě velmi milé překvapení. Je to vždy takový blahodárný, radostný a vděčný pocit, že ta těžce vydřená práce má smysl, někomu se líbí, někdo ji oceňuje. Je to pro mě znamení, že to, co dělám, dělám správně a zároveň obrovská motivace titul obhájit i další roky a pracovat tak neustále na sobě i svých svěřencích.“

Patříte mezi ty, kteří si můžou říct, že jejich práce je také jejich koníčkem? Jak ráda trávíte volný čas?

„Rozhodně ano 😀 Tanec je můj životní styl. Neumím si už představit, že bych netančila. Děkuji každý den, že se mohu živit tím, co mě baví. Ne vždy je to samozřejmě jen o tom hezkém… Život tanečnice s sebou nese spoustu negativ a nepříjemností, o kterých se netanečníkům ani nezdá. Ale pozitiva převažují. Je to vášeň. Když je mi psychicky nejhůř, je to forma terapie. Nikdy jsem nešla z tréninku s tím, že by mi bylo hůř než před ním. Tanec extrémně pomáhá nejen tělu (když se provádí správně samozřejmě) ale i mysli.

Kromě tancování se druhým rokem věnuji muay thai, což je tradiční thajské bojové umění. Je to pro mě skvěla forma kompenzačního tréninku a člověk se trošku dostane aspoň na chvíli do úplně jiné sociální bubliny, a i to je občas moc fajn. Nejsem typ člověka, co by dokázal pasivně odpočívat. Ráda jsem v obklopení svých přátel a rodiny a podnikám všelijaké výlety a aktivity. Cestování na můj seznam oblíbených aktivit patří rozhodně také. A když mi přeci jen zbude ještě nějaké volno, věnuji se vizážistice – jako makeupartistka líčím dámy na všelijaké události.

Děkujeme za rozhovor 

Foto: Archiv Sabiny Bažantové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s tanečníkem a držitelem cen Thálie Ondřejem Vinklátem

„Tanec je univerzálním jazykem“

Trojnásobný držitel ceny Thálie za své baletní kreace Ondřej Vinklát, se k tanci dostal přes sportovní gymnastiku. Absolvoval Taneční konzervatoř, pak přišlo angažmá v Bohemia Baletu, několik let byl sólistou baletu ND v Praze. Od roku 2015 je členem tanečního souboru DEKKADANCERS, kde působí nejen jako tanečník, ale i choreograf. Podle něj je tanec krásný a tančit ještě krásnější. Tanec je prostě univerzálním jazykem. A patří k lidem, pro které je práce, také jejich koníčkem.

K baletu jste se dostal přes sportovní gymnastiku, když se na jeden z tréninků přišla v roce 2001 podívat tehdejší šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy ve vašem rodném Liberci Vlasta Vindušková s choreografem Gustavem Skálou, hledali právě kluka do představení Podzimní karneval. Vy jste zaujal a roli získal. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitl na jevišti?   

„Pamatuji. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ta koncentrace všech přítomných na jevišti v čase a prostoru, hudba, světla, ale také pocit, že nevím, co přijde dál, mě asi bavil už tehdy. I když vzpomínám si, že jsem byl víc nervózní, než že bych si výstup užíval, jelikož jsem si opravdu nebyl jistý tím, co mám dělat… A bylo to tím, při zkoušení jsem nedával pozor a pořád jsem lítal někde kolem, dělal stojky, přemety, a hrál si s rekvizitou, kterou byl míč.  No, a to by v tom byl čert, abych se koncentroval na pokyny pana choreografa… Když mě pak Gustav chtěl obsadit do první premiéry, pořádně mě rozhodil, a raději jsem se přimluvil za alternaci. Tak jsem nakonec dělal až premiéru druhou. Byl jsem za to upřímně rád!“

 Byl to právě Gustav Skála, kdo, dá se říct, může za to, že jste se v deseti letech ocitl v Praze, když jste začal studovat klasický tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy, kterou jste v roce 2011 absolvoval. A již během studií jste byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet a v roce 2012 jste nastoupil do ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste v Donu Quijote, Louskáčkovi, Valmontovi, Malé mořské víle, Sněhové královně… Jak na to intenzivní taneční období vzpomínáte? Která z rolí Vám byla nejbližší?

„Hezky i tíživě. Začátky byly nejtěžší ale i nejkrásnější. Na škole jsem byl hodně divokým a neposlušným studentem, který v šestém ročníku zapnul, a dokonce pochopil, co je na tanci a divadle tak krásné. Po absolutoriu přišlo angažmá v Bohemia Baletu, kde jsem se hodně naučil, a se kterým jsem objel nejen celou ČR ale i svět. No a následně přišlo angažmá v baletu ND. Nové prostředí, noví kolegové a kamarádi. Dostal jsem mnoho krásných příležitosti, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale také postupem času poznal, jak divadlo funguje zevnitř, a to už s kumštem nemá pranic co společného. Nicméně rolí krásných bylo hodně, a užil jsem si je dosyta.“

Dumka – foto Pavel Hejný

V 21 letech jste poprvé obdržel cenu Thálie za roli Romea v baletu Romeo a Julie. Další Thálie přišla o čtyři roky později za roli Vyvoleného ve Svěcení jara v rámci inscenace Timeless a třetí v roce 2020 za roli Josefa K v baletu Kafla: Proces. Co to pro Vás znamená? 

„Je to pro mě ocenění za snahu být celým tělem a duší někým jiným. A je opravdu krásné na hodinu až dvě žít osud někoho jiného a paralelně ten svůj… zní to možná přehnaně filozoficky, ale opravdu to jde! Všechny ze zmíněných rolí jsem měl svým způsobem rád. I když u Vyvoleného jsem neměl daleko k tomu, abych ho nenáviděl. Tam to byl největší boj.“

Svěcení jara – Ondřej Vinklát , foto Martin Divíšek

Koncem roku 2019 jste se s ND rozloučil svým posledním představením Kyliánovým programem Mosty času. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste zlatou kapličku opustil?   

„Nebylo to lehké rozhodnutí a dozvuky pochybností ke mně přilétají do dneška. Podvědomě jsem ale věděl, že ND není tak úplně místo pro mě už pár let před tím. Být tanečníkem na naší první scéně (a nejspíš nejen tam…ale nemám jinou zkušenost) si nese svou daň. A s kariérním postupem pak o to větší. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a když do toho později přišel i nesoulad s vedením, bylo rozhodnuto. Kdyby ale nepřišel jasný signál v podobě zákulisní nedůvěry z jeho strany, nejspíš bych v souboru byl dodnes. Asi bych si jinak nepřipouštěl, že moje srdce nepatří pouze tam. Díky vystoupení ze souboru se ale dnes můžu věnovat choreografii, tancování, a hudbě zároveň. Taková symbióza by v opačném případě nebyla možná. Samozřejmě že jsem přišel o krásné role, krásná jeviště a hlediště, která byla většinou vyprodaná, a také o řadu skvělých kolegů. Ale převládá pocit, že jsem udělal dobře a lépe bych určitě nemohl.“

Chvění – Ondřej Vinklát a Aya Watanabe  ,foto Pavel Hejný

Od roku 2015 jste členem tanečního souboru DEKKADANCERS, který vznikl v roce 2009, a zde nejen tančíte, ale také působíte jako choreograf. Čím je Vám toto nevšední taneční uskupení blízké? 

„Především svým osazením. Všichni, kdo v souboru působí, jsou mí dobří přátelé. Jeden z nejlepších klaunů na světě Slava Polunin řekl: „Ať děláš, co děláš, dělej to jen s těmi, které chceš obejmout“. No a my se obejmout nejen umíme, ale dokonce to děláme i rádi, a ještě se společně umíme zasmát. A to děláme taky rádi.“

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát – foto Pavel Hejný

V náročné covidové době se Vám podařilo připravit choreografie – pro DEKKADANCERS (A. I.), ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Pecharem, pro balet DJKT (Princezna se zlatou hvězdou), ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a pro balet Jihočeského divadla baletní představení Mechanický pomeranč (ve spolupráci s Tomášem Rychetským) nebo pro festival Lípa Musica Stabat Mater. Čím Vás práce choreografa naplňuje?  

„Celý proces tvorby. Od prvního nápadu do první opony. A to i přes všechny překážky, které během tvorby musíme překonat. Někdy to bolí více, někdy méně, ale bolí to vždycky. Naštěstí převažují okamžiky, kdy si řeknu: „Jo, má to smysl!“ Musí to ale být látka, které věřím. Pak se cítím být na správném místě.“

Ohad Naharin decadance, foto Martin Divíšek

Kromě toho, že jste vynikající tanečník, skvěle hrajete na piano, zpíváte a také komponujete. A svoji hudbu jste také zapojil např. v Dumce pro Národní divadlo. Dočetla jsem se, že s Tomášem Vondrovicem skládáte písničky a chtěl byste vydat album… A co rád posloucháte v soukromí?

„S Tomášem Vondrovicem písničky neskládám, ale kujeme spolu pikle v tandemu choreograf a režisér už pár let, a tak jsem zvědavý, jestli se toho dočkáme. Tomáš je úžasně vzdělaný člověk s velkým přesahem do filozofie, a hovory s ním jsou naprosto jedinečné a inspirativní. Většinou si otevřeme láhev vína, pojídáme u toho něco dobrého, povídáme si pak několik hodin, a zapisujeme si poznatky, které by se mohly hodit do našeho společného počinu. Zatím z nás něco kloudného vypadlo vždycky. Teď to ještě dobře zrealizovat.

No a hudba? Teď už rok a půl skoro denně Mac Miller. To je láska veliká. Zejména jeho alba Circles, Swimming, The Divine Feminine, a GO:OD AM. Pak poslouchám Erikah Badu, Anderson. Paak, Monkey Bussines, J.A.R., také novou desku Romana Holého – Strážce klidu vol. 1, a mnoho dalších podle nálady.“

Gods and Dogs – Sergej Gherciu

V jednom rozhovoru jste řekl: „Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas, a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.“ Platí to stále?

„Platí. Tanec je krásný! A tančit ještě krásnější.“

Cacti – Ondřej Vinklát -foto Martin Divíšek.

Umíte odpočívat? Máte raději aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Umím. Mám to štěstí, že má práce je i můj koníček. Někdy je ho trochu moc to je pravda… a když, sednu si za klavír a skládám muziku. Pak si užívám výletů do přírody. Našel jsem si vztah k běhání. Pak miluji saunu. No a na pivo taky zajdu… aby to nevypadalo zas tak idylicky. I když dobře načepovaná Plzeň a přátelé kolem, to je idylka veliká.“

Děkuji za rozhovor

Don Quijote – Alina Nanu a Ondřej Vinklát – foto Anna Rassmusen

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Rozhovor se zpěvačkou i moderátorkou HEIDI JANKŮ

„Nikdy neříkej nikdy“

Zpívání je pro sympatickou Heidi Janků nejen prací, ale jak sama přiznává, také její největším koníčkem. Na scéně se stále cítí jako ryba ve vodě. Za svou kariéru nazpívala řadu písní a stále nezapomenutelný zůstává její megahit „Když se načančám“.

Jednou jste přiznala, že jméno Heidi Vám dala maminka podle filmu Heidi, děvčátko z hor se Shirley Templovou v hlavní roli… 

Ano, to je pravda. Maminka tento film viděla, když byla mladá a od té doby měla v hlavě myšlenku, že pokud jednou bude mít holčičku, musí se jmenovat Heidi. Podle toho zfilmovaného příběhu. Jsem ročník 1962. A v těchto letech se muselo na různých úřadech cizí jméno, které nebylo v českém kalendáři, povolit. Maminka mi říkala, že s tím bylo docela běhání, ale nakonec se jí to povedlo. A já tak mám ve svém rodném listě jméno Heidi. I když… Až postupně jsem se dozvěděla, že Heidi jméno jako takové není, je to zdrobnělina jména Adelheid.”

Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstala s bratrem v muzikantské rodině. Jaká jste byla holčička, co Vás bavilo?

Tím, že jsem vyrůstala s bráchou a bratrancem – oba byli starší – chtěla jsem samozřejmě dělat všechno, co oni. Jako holka jsem si nejraději hrála s autíčky, vláčky, ,lozila´ po stromech – prostě klučičí zábavy. Až později jsem zatoužila po panence. Ale měla jsem jen jednu, brzy jsem se vrátila k autodráze a podobným hrátkám. No a od malinka mě bavilo zpívat. Zpívala jsem všude, doma, ve vlaku, když jsme jezdili na chatu, v lese. Prostě všude 🙂

Navštěvovala jste LŠU (klavír, sborový zpěv). S cimbálovkou Lučina jste ve dvanácti letech nahrála v ostravském rozhlase své první nahrávky. Již tehdy jste se rozhodla být zpěvačkou?

Rozhodnutí je jedna věc. A to, jestli se to povede, je věc druhá. Ano, zpívání mě bavilo hodně a jak říkám, zpívala jsem všude, kde to šlo. Nicméně mě ani ve snu nenapadlo, že to dotáhnu. Původně jsem si myslela, že skončím jako zpěvačka v baru. Ale i to by mě bavilo, i když je to náročnější než to, co dělám teď.”

Vy jste studovala na gymnáziu a přitom zpívala v různých skupinách, jako byla například Proměny s Jiřím Helekalem a k tomu působila v divadelním sboru Aproximace. A jako profesionální zpěvačka jste začínala ve skupině Proto, s níž jste vystupovala v Německu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Na začátky se vzpomíná vždycky dobře, protože vytěsníte to nehezké a vzpomínáte i na krušnější chvilky s úsměvem. Pro mě to byla doba poznávání branže, světa, ale i sebe samotné.”

Heidi se skupinou Supernova

Pak přišla Vaše kariéra sólové zpěvačky a plodná spolupráce s Ivem Pavlíkem, který se stal také Vaším manželem. Bylo to výhodou nebo to mělo i stinné stránky?

Pro mne to byla výhoda. Ivoš byl vystudovaný pedagog a věděl, jak mne vést. No a já byla lačná se všechno naučit. Vždycky říkával, že ho to baví, protože jsem jako houba, která vše nasákne 🙂 Byli jsme jako z ,Pygmalionu´. Věřím, ale že ne pro každého je dobré to spojení, kdy jste s mužem a manažerem 24 hodin denně. Je to asi individuální.”

Ze svatby s Ivo Pavlíkem

Nazpívala jste řadu písniček třeba „Náš dívčí internát“, „Já jsem já“, „Kuře na grilu“, „Dík za tvůj kus ráje“, „Když se načančám“, kterou máte nejraději?

To se asi nedá říct´. Každá má svou historii a své místo v mém repertoáru. Ale určitě jsem vděčná za megahit ,Když se načančám´. I ostatní jsou sice víceméně známé, ale tu ,Když se načančám´ zná snad každý 🙂

Vydala  jste řadu alb, stále koncertujete. Jakou hudbu ráda posloucháte?

Takový ten střední proud si pouštím nejčastěji, i proto, že nejvíc hudbu poslouchám v autě. Nicméně mám ráda evergreeny, swing i dobrý melodický rock.”

Působíte také jako moderátorka TV pořadu „Dámská jízda Heidi“. Baví Vás moderování? Jak se ze zpěvačky stává moderátorka?

Asi to logicky vyplynulo. Svoje koncerty i různá vystoupení, třeba ta dětská, jsem si vždycky moderovala sama. A čím jsem starší, tím raději s lidmi pod jevištěm komunikuju 🙂 . Tím chci říct, že mluvím ráda. Televizní moderování má samozřejmě spoustu úskalí a specifik, které jsem se musela naučit. Musím přiznat, že mě to moc bavilo. Ale myslím, že moje TV kariéra už nadobro skončila, i když já se řídím heslem: ,NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY´.”

A co odpočinek a koníčky? Jak ráda odpočíváte?

Vždycky jsem říkala, že mým největším koníčkem je zpívání. To stále platí, protože na jevišti se stále cítím jako ryba ve vodě. Nicméně mi přibyl další koníček – můj dvouletý knírač Eda. Tomu se teď věnuji hodně, hlavně proto, aby poslouchal, protože knírači mají docela tvrdou hlavu. Ale pomalu se to lepší!”

Heidi v muzikálu „Jeptišky“

Heidi Janků:

Narodila se v Ostravě 23. listopadu 1962 jako Heidi Hantlová, v muzikantské rodině.

Moderátorka TV pořadů – „Intim Night“, „Nikdo není perfektní“, „Aféry – neuvěřitelné životní příběhy“, „Paparazzi“ nebo „Dámská jízda Heidi“.

V roce 1985 byla vyhlášena osobností roku v Televizním klubu mladých, vyhrála Intertalent a ve Zlatém slavíku obsadila 3. místo.

V 90. letech vystupovala v muzikálech – „Jeptišky“, „Anděl s ďáblem v těle“, „Sněhová královna“, „Babička“, „Popelka“.

Z muzikálu „Anděl s ďáblem v těle“

Příjmení Janků má po svém prvním manželovi Zbyňku Janků a od roku 1992 byla provdaná za hudebního producenta Ivo Pavlíka až do jeho smrti v roce 2017.

Foto: archiv Heidi Janků 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN