Smrtholka a deníky Jana Zábrany

A studio Rubín slavnostně zahájilo 54. sezonu Závislostí

A studio Rubín představuje premiérové inscenace a program 54. sezony. Během nadcházejících deseti měsíců uvede čtyři novinky zastřešené tématem závislosti. Jejich různé podoby budou tematizovány v inscenacích: Smrtholka – dark popová inscenace podle stejnojmenného románu Lucie Faulerové, Sweet Home Malá Strana – dokudrama o (ne)dostupnosti bydlení v Praze, Náhradní existence – autorská inscenace inspirovaná deníkovými záznamy Jana Zábrany, Muž dneška – dokumentární inscenace vycházející z desítek autentických rozhovorů s pozoruhodnými muži. Tvůrci v nich budou ze svébytných a osobních pozic prozkoumávat společenskou roli a existenci člověka v širších, až celosvětových souvislostech

„Mezi fenomény, které pandemická událost pomyslně vyslala do ringu, jsou individualismus a nezávislost. Velmi jasně a až fyzicky jsme mohli zakusit, že i když svůj vlastní vesmír prožíváme nezávisle a osobitě, nevylučuje nás to ze společnosti a existence v širších, až celosvětových, souvislostech. Pravděpodobně mnozí z nás v posledních měsících snad poprvé v životě pocítili, že ne vše je v jejich rukách a že jsou součástí většího celku. A tedy, že jsme závislejší, než jsme tušili, nebo si chtěli připustit,“ popisuje tematickou sezonu Dagmar Fričová umělecká šéfka A studia Rubín.

První premiérou naváže Rubín na úspěšné divadelní zpracování Jezera Biancy Bellové. V koprodukci se spolkem Kolonie pod vedením režisérky Lucie Ferenzové ožijí postavy knižního románu Smrtholka Lucie Faulerové – letošní laureátky Ceny Evropské unie za literaturu. Anita Krausová, Martina Jindrová a Petr Reif se ve svých nových rolích představí už 30. září.

Jak se dnes bydlí na Malé Straně? Můžou mít ještě čtvrti v centru velkých měst duši? Nebo už ji vytlačili turisté, obchody a krátkodobé pronájmy? Tyto otázky při tvorbě dokudrama o bydlení v Praze kladly obyvatelům Prahy 1 absolventka JAMU Olívia Fantúrová a novinářka Magdaléna Rejžková. Malá Strana není zdaleka jediná čtvrť s mizející dostupností bydlení. A studio Rubín v ní existuje a tvoří přes padesát let. Na otázky o (ne)dostupnosti bydlení, o (ne)existenci sousedských vztahů a lokální komunitě zodpoví během letošního prosince.

Závislost na náhradní existenci volí ti, kdo se nechtějí podvolit společenským okolnostem a převládajícím politickým i morálním trendům. Jedním z nich byl v minulosti geniální překladatel a literát Jan Zábrana. Jeho deníky, které si vedl od gymnaziálních let až do smrti, jsou skvělým svědectvím, nejen o době a režimu, ve kterém strávil celý život, ale také o existenciální situaci člověka, který se snaží vybudovat na značně okleštěném prostoru alespoň malý ostrov nezávislosti. Premiéra Náhradní existence se uskuteční v březnu 2022. Autorkou textu je spolu s režisérem a čerstvým absolventem Adamem Steinbauerem dramatička a dramaturgyně Simona Petrů

Na dokumentární inscenaci nominovanou na Ceny Thálie i Cenu Divadelních novin Jenom matky vědí, o čem ten život je naváže režisérka Barbara Herz další dokumentární inscenací tentokrát vycházející z desítek autentických rozhovorů s pozoruhodnými muži. V Muži dneška (pracovní název) prozkoumá společenskou roli muže dvacátého prvního století. Vychází z premisy, že na úsečce nemilosrdný, agresivní a výkonný versus pečující a empatický bude muset najít alespoň trochu autentickou roli. A k tomu ještě v pracovním nasazení třinácti měsíců v roce zvládnout řídit jednání s miminem v šátku. Premiéra se odehraje v červnu 2022.

Během celé sezony bude divadlo zároveň dávat větší prostor novinkám z 53. sezony Velkého úklidu, které se kvůli pandemickým opatřením nemohly vůbec reprízovat. Jedná se především o inscenace Jiřího Ondry Perníková chaloupka (čekání na lopatu), která představuje Alzheimerovou chorobu jako symbolický obraz naší společnosti, a Osobní Fudži, requiem křehkých duší, které na fenomén sebevraždy nahlíží pohledem „těch druhých“ – těch, kteří žijí dál a minulost jim neustále vstupuje do života. Dále o Na konci století ryb – temně pulzující bohapustou lovestory režiskérky Lucie Ferenzové, která je inspirovaná Rozhovory s přáteli Sally Rooneyové, rozhovory s druhými i se sebou samými a nabízí reflexi mnoha ismů dnešní doby. Klasické premiéry se dočká Ruka je osamělý lovec režiséra Ondřeje Štefaňáka, rubínovské reflexe kvantity i kvality sexuálního násilí na ženách v české kulturní obci i mimo ní. Tento zábavný a poučný quasi-autobiografický kabaret s množstvím odvážných čísel z pera jedné z nejvýraznějších evropských autorek nové generace Katji Brunner pro Rubín přeložila dramaturgyně Viktorie Knotková.

Kromě divadelních představení se diváci mohou těšit na bohatý doprovodný program nových textů z platformy Autor v domě 2021, koncerty, tématické diskuze i pokračování úspěšného podcastu Fade in Rubín. Aktuální informace je možné najít na webových stránkách divadla a profilech na sociálních médií.

Pavla Umlaufová 

 pro Taneční magazín

I mateřství má šedé zóny

Premiérová inscenace A studia Rubín

Režie: Barbara Herz

Dramaturgie: Dagmar Radová, Anna Smékalová a Lucie Ferenzová

Odborná spolupráce: Šárka Kiršnerová

Scénografie: Jana Hauskrechtová

Hudba: Ivan Acher

Hrají: Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha

Premiéra: 28. února 2020

 

O tom, že šedá zóna se nevyhýbá ani „nejkrásnějšímu období“ v životě ženy, vypovídá premiérová inscenace pražského divadla A studia Rubín. Režisérka Barbara Herz vystavila scénář na životních příbězích sedmi žen – matek z odlišných sociálních prostředí. Po dobu dvou a půl let pozorovala a zaznamenávala jejich jednotlivé zkušenosti, aby na české jeviště mohla přinést další dílo u nás málo rozšířeného formátu dokumentárního divadla. S vědomím, že osobní je politické, vykračuje z čistě privátní sféry a vstupuje do zásadního společenského a politického dialogu otevírajícího hlavní, ovšem málo diskutované, otázky mateřství. Premiérově bude inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je uvedena již 28. února. Sedm žen z časosběrného dokumentu scénicky ztvární Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha.

Režisérka Barbara Herz otevře očekávaná i tabuizovaná témata mateřství prostřednictvím velmi specifického formátu. Dokumentární divadlo totiž vzniká využitím autentických materiálů, které scénicky zpracovává, a straní se umělým konstrukcím. Přináší tím velmi odlišnou formu diváckého prožitku a zároveň poskytuje odstup pro kritickou reflexi. I tak není na českých jevištích příliš rozšířené. V případě chystané inscenace pracují tvůrci nejen s fragmenty reálných životů sedmi žen, ale přidávají i vrstvu odborných genderových a sociologických komentářů a statistických dat. Posilují tím společenský kontext, rezonanci s „nemateřským světem“ a vytváří hru plnou kontrastů, odlišných životních perspektiv a intimních zpovědí.

Inscenace upozorňuje na řadu nebezpečných společenských mýtů, kterými je mateřství opředeno, stejně jako na roli ženy ve veřejném prostoru, na společenské a sociální limity a na tabuizovaná rodičovská témata (např. vliv rodičovství na partnerský vztah a sexualitu). Zároveň klade důraz na sociální důsledky mateřství. Především pak obrací pozornost k perspektivě žen „v šedé zóně“, jejichž volba pečovat doma o děti je vrhá do finančně náročné situace, která jejich návratem na pracovní trh nekončí. Jiný pohled tak přináší studentka, co otěhotněla se stejně starým přítelem v jednadvaceti, jiný matka samoživitelka a jiný žena, co záměrně vystoupila ze systému, děti rodí sama v maringotce a radši pro rodinu pěstuje bio zeleninu, než aby na ni vydělávala během osmihodinové pracovní doby.

Inscenace přináší různorodost pohledů a nesnaží se nastavit jeden správný konsensus. Naopak. Klade důraz na fakt, že co matka, to jedinečný příběh, přístup. Oproti klasickému studiu rolí zde herci pracovali s mnoha hodinovými autentickými nahrávkami i nad rámec scénáře, jejich osobní vhled a komentář se občas dostal i do finálního tvaru textu, přičemž důležité jsou i vlastní zkušenosti a vhled do problematiky – všichni tvůrci mají malé děti a denně řeší podobné situace, jako nahrávané ženy. Inscenace tak mezi tvůrci opravdu rezonuje a všem zúčastněným přišlo více než potřebné o tématu mluvit,“ přibližuje inscenaci Lucie Ferenzová, umělecká šéfka A studia Rubín.

Sedm dokumentárních hlasů ztvární tři herci, a to členka souboru HaDivadla Lucie Andělová a členka činohry ND Veronika Lazorčáková, které stejně jako Barbara Herz vystudovaly brněnskou JAMU. Třetím členem hereckého týmu je Jiří Kniha, který hostuje na několika předních českých scénách a inscenaci doplní svým výrazným komickým a improvizačním talentem. Autorem hudby je Ivan Acher, jehož soupis realizací často nesoucí prestižní ocenění přesahuje 150 titulů u nás i v zahraničí. Autorkou výpravy je Jana Hauskrechtová.

K novému titulu chystá A studio Rubín tři panely diskuzí na téma Love, Money a Baby. Zároveň divadlo připravuje navazující aktivity, kterými zasáhne více do veřejného prostoru, např. hlídání pro maminky, které se rozhodnou navštívit odpolední představení nebo propojení s neziskovými organizacemi, které podporují rodiče v nouzi. Premiéra inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 28. února. Nadcházející reprízy se uskuteční např. 29. února nebo 10. března.

 

  Rozhovor s Barbarou Herz – režisérkou inscenace

Premiérovou inscenaci Jenom matky vědí, o čem ten život je označujete za inscenaci dokumentárního divadla. Co si pod tím mají diváci představit?

Namísto vymyšlených postav, dramatických situací a dialogů se diváci setkají s fragmenty reálných životů sedmi žen. Dva a půl roku jsem s nimi nahrávala rozhovory a poslední rok vybírala z těch desítek hodin záznamů nejsilnější fragmenty. Ty jsme pak ještě okořenili trochou sociologických tvrdých dat a vznikla rafinovaná hra plná kontrastů, odlišných životních perspektiv, intimních zpovědí, vtipná i bolavá zároveň. Je to jiná forma diváckého prožitku, když víte, že každou repliku někdo vyslovil. V případě Matek jsem si pohrála i s poměrně silným autorským komentářem. Máme rádi Brechta a rádi pokládáme otázky, na které není snadná odpověď.

Je dokumentární divadlo běžné v České republice?

Běžné úplně není, musíte vědět, kde ho hledat. Třeba v Arše ho najdete vždycky, pak je tu mimořádný mezinárodní festival dokumentárního divadla Akcent. Občas někdo pozve nějaké zajímavé zahraniční hosty a je samozřejmě i pár  českých režisérů, kteří tento formát umí a mají rádi. Liší se forma experimentálnosti. Ono je navíc těžké ohraničit, co vše lze za dokumentární divadlo považovat. Ale v kontextu českých repertoárových divadel je to spíše výjimečné.

Jakou s ním máte osobní zkušenost vy? Je to poprvé, co jej představíte českému publiku?

Během celého studia na JAMU jsem tíhla k autorskému divadlu, s nástupem na doktorát jsem se vrhla naplno do zkoumání, jak pracovat s autenticitou v dokumentárním divadle. Jezdila jsem do Německa na Rimini Protokoll a She She Pop a v Brně založila platformu dok.trin. Tak jsme postupně uvedli Antigone vzletem sokolím s osmdesátiletými členy Věrné gardy Sokola na scéně, pak přišla Zpráva o zázraku (Josef Toufar), kde jsme vytvořili text z archivních materiálů StB, výpovědí pamětníků, pitevních zpráv… To ještě v Brně hrajeme. Třetí byl Neklid, pro který jsem sbírala materiál v bohnické psychiatrické léčebně. A s porodem syna jsem si řekla, že Jenom matky vědí, o čem ten život je.

Jak k tomuto formátu přistoupili vaši herci? Byla to pro ně první zkušenost?

Všichni tři jsou zkušení, mají za sebou velké dramatické role, tady však museli pracovat jinak, než jsou zvyklí. Potřebovali vytvořit obraz živého člověka jen z několika fragmentů, v monolozích a v různých časových skocích. Navíc všichni těch postav hrají několik. Statečně tedy poslouchali po večerech další hodiny z životů svých postav, dalece nad rámec scénáře, hodně jsme mluvili, občas souhlasili, občas nesouhlasili vůbec. Někdy se herecké osobní komentáře dostaly až do finálního tvaru. Navíc nelze nezmínit, že všichni mají malé děti a proto šlo pracovat s velkou mírou osobního vhledu. Rezonovalo to s námi se všemi a všem nám přišlo podstatné o tom mluvit. To je myslím pro dokumentární divadlo dost zásadní předpoklad.

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Moderní mýtus mateřství

Jaký má dopad na život současných matek? Premiéra již tuto sobotu!

Sedm žen. Sedm matek. Sedm osudů. Sedm zcela odlišných svědectví o mateřství, které režisérka Barbara Herz sbírala po dobu dvou a půl let jako podklady pro nově vznikající inscenaci dokumentárního divadla. Tu připravuje společně s dramaturgyněmi Dagmar Radovou, Annou Smékalovou a Lucií Ferenzovou pro A studio Rubín. Nový titul Jenom matky vědí, o čem ten život je se zabývá zdánlivě každodenním a důvěrně známým fenoménem mateřství a rodičovství. Ten v případě inscenace (s vědomím toho, že osobní je politické) vykrPremiéra inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 28. února. Nadcházející reprízy se uskuteční 29. února a 10. března.ačuje z čistě privátní sféry a vstupuje do zásadního společenského a politického dialogu. Sedm žen z časosběrného dokumentu scénicky ztvární Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha.

Premiéra se uskuteční 28. února v A studiu Rubín.

Mateřství zcela mimoděčně otevírá řadu zásadních otázek, které vypovídají o nastavení naší společnosti a jejích prioritách. Připravovaná inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je nebude jiná. Kromě očekávatelných témat se díky otevřenosti respondentek daří rozkrývat i tabuizovaná rodičovská témata, jako vliv rodičovství na partnerský vztah a „rodičovskou“ sexualitu, nebo vliv rodinné ekonomické situace na partnerský vztah.

Na jednu stranu je mateřství stavěno na glorifikovaný piedestal a nejvyšší seberealizační možnost v životě ženy (a volba cíleného nemateřství je stále nahlížena jako jistá forma sobectví a nepochopení zásadních životních priorit), zároveň je však žena, která se stane matkou, okamžitě vržena do poměrně komplikované situace finanční, seberealizační, pracovní i společenské. Na pomyslné ,střídačce kapitalismu pokouší prorazit komplikovaným systémem slaďování profesního a rodinného života a přitom naráží na množství genderových stereotypů a limitů,“ přibližuje pozadí tvorby inscenace režisérka Barbara Herz.

Jiný pohled přináší studentka, co otěhotněla se stejně starým přítelem v jednadvaceti, jiný matka samoživitelka a jiný žena, co záměrně vystoupila ze systému, děti rodí sama v maringotce a radši chce pro rodinu pěstovat bio zeleninu, než aby na ni vydělávala během osmihodinové pracovní doby. Velmi silnou dynamiku do celkového kontextu vnášejí výpovědi jedné z nejvýraznějších českých aktivistek, která otevírá perspektivu ženy ve veřejném prostoru a briskně pojmenovává nejpalčivější společenské a sociální limity, které v naší společnosti rodičovství přináší. Pro posílení společenského kontextu a rezonance s „nemateřským světem“ navíc tvůrci pracují s vrstvou odborných genderových a sociologických komentářů a „tvrdých“ statistických dat. Ta přinášejí velmi silný kontrapunkt k osobním výpovědím.

Bez ohledu na sílu a závažnost předkládaných příběhů a sdělení je záměrem inscenace vytvořit vizuálně působivou formu moderního mýtu. Autorem hudby je Ivan Acher, jehož soupis realizací často nesoucí prestižní ocenění přesahuje 150 titulů u nás i v zahraničí. Výpravy se chopila scénografka Jana Hauskrechtová. Režisérka Barbara Herz v připravované inscenaci zúročuje své zkušenosti s různými formami a podobami dokumentárního divadla, které dosud realizovala v rámci své divadelní platformy dok.trin, stejně jako svůj teoretický zájem o daný fenomén rozvíjený během doktorského studia na JAMU. Spolupráce s pražským A studiem Rubín umožňuje v českém divadle dosud ne příliš běžný vstup dokumentárního divadla do repertoárové studiové scény.

Lucie Andělová

Sedm dokumentárních hlasů ztvární tři herci, a to členka souboru HaDivadla Lucie Andělová a členka činohry ND Veronika Lazorčáková, které stejně jako Barbara Herz vystudovaly brněnskou JAMU. Třetím členem hereckého týmu je Jiří Kniha, který hostuje na několika předních českých scénách a inscenaci doplní svým výrazným komickým a improvizačním talentem.

V inscenaci chceme upozornit na nebezpečí společenských mýtů, kterými je mateřství opředeno. Mezi ně řadíme ty klasické a po staletí společensky uznávané (např. mýtus mariánský), ale i ty novodobé (např. mýtus kojení), které my sami často vytváříme, žijeme a následně bolestivě demaskujeme. V inscenaci chceme tuto past mateřské mytologie nejen odhalit a popsat, ale také upozornit na to, že do ní padají hlavně ženy, které mají dost času a příznivé sociální podmínky pro to, aby četly obrovské množství knih, studovaly desítky blogů, chodily na přednášky o nejnovějších trendech a po večerech mohly poslouchat podcasty o tom, jak zůstat sám sebou mateřství navzdory. S tím souvisí i důraz inscenace na složitost situace při slučování rodinného života s kariérou a odlišit kariérní aneční magazínambice od existenční potřeby zajistit finanční prostředky nutné pro důstojnou péči o dítě a rodinu, což se často zaměňuje. Důležitým aspektem je pak větší citlivost k sociálním důsledkům mateřství, především pak k perspektivě žen ,v šedé zóně, jejichž volba pečovat doma o děti je vrhá do finančně neutěšené situace, která je však srovnatelná s neutěšeností při jejich návratu na pracovní trh,“ doplňuje k inscenaci režisérka Barbara Herz.

K novému titulu chystá A studio Rubín tři panely diskuzí na téma Love, Money a Baby. Jako hosté zatím přislíbili účast: PhDr. Marta Kolářová Ph.D., Mgr. Saša Uhlová, Mgr. et Mgr. Pavel Rataj, Alžběta Hlásková, Ing. Petr Pavlík Ph.D. a Alžběta Samková. Zároveň divadlo připravuje navazující aktivity. Těmi chce více zasahovat do veřejného prostoru, např. hlídání pro maminky, které se rozhodnou navštívit odpolední představení nebo propojení s neziskovými organizacemi, jež podporují rodiče v nouzi.

Anotace Jenom matky vědí, o čem ten život je

Barbara Herz

Love and money, baby!

1.má dvě děti, za sebou traumatizující porod a jasnou vidinu, že je jedno, co kdy studovala a co bude dělat dál, protože děti jsou to hlavní a o žádné ambice přece nejde. 2. žije v divočině ve slaměné chýši, nádobí myje ve vaně, děti rodí sama doma a místo návratu do systému chce raději pro rodinu pěstovat zeleninu. Bio, pochopitelně. 3. otěhotněla na začátku prváku. V jednadvaceti. 4. nakonec poslala rok a půl po porodu otce svého syna do háje. 5. porodila ve dvaačtyřiceti, syna má ráda, ale svou práci taky a je v ní hodně dobrá. Dětská hřiště a řeči matek ji děsí. 6. dlouho neměla život, jen práci, teď má život, ale nemá práci. Zatím píše hru o matkách. A ještě je tu 7., levicová feministka, která šla na první demonstraci pár dní po porodu, ale teď už je, jak sama říká, hodně liberální.

Sedm žen a všechny jsou matky. A matky, ty vědí, o čem je život. Divadelní dokument na pomezí grotesky a tragédie, vycházející z téměř tří let časosběrných rozhovorů. Trapně autentický, i když víme, že autenticita je tak trochu děvka. O tom, jak česká společnost vnímá mateřství a otázky rodinného rozpočtu. O ocenění a závislosti. O tom, co znamená být matkou ve veřejném prostoru. O matkách na piedestalu a taky na střídačce kapitalismu. A samozřejmě o kojící mafii. (A o sexu.)

A jak je to s tou prací během mateřské dovolené?

Režie: Barbara Herz

Dramaturgie: Dagmar Radová, Anna Smékalová a Lucie Ferenzová

Scénografie: Jana Hauskrechtová

Hudba: Ivan Acher

Hrají: Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha

Premiéra inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 28. února. Nadcházející reprízy se uskuteční 29. února a 10. března.

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN