I mateřství má šedé zóny

Premiérová inscenace A studia Rubín

Režie: Barbara Herz

Dramaturgie: Dagmar Radová, Anna Smékalová a Lucie Ferenzová

Odborná spolupráce: Šárka Kiršnerová

Scénografie: Jana Hauskrechtová

Hudba: Ivan Acher

Hrají: Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha

Premiéra: 28. února 2020

 

O tom, že šedá zóna se nevyhýbá ani „nejkrásnějšímu období“ v životě ženy, vypovídá premiérová inscenace pražského divadla A studia Rubín. Režisérka Barbara Herz vystavila scénář na životních příbězích sedmi žen – matek z odlišných sociálních prostředí. Po dobu dvou a půl let pozorovala a zaznamenávala jejich jednotlivé zkušenosti, aby na české jeviště mohla přinést další dílo u nás málo rozšířeného formátu dokumentárního divadla. S vědomím, že osobní je politické, vykračuje z čistě privátní sféry a vstupuje do zásadního společenského a politického dialogu otevírajícího hlavní, ovšem málo diskutované, otázky mateřství. Premiérově bude inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je uvedena již 28. února. Sedm žen z časosběrného dokumentu scénicky ztvární Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha.

Režisérka Barbara Herz otevře očekávaná i tabuizovaná témata mateřství prostřednictvím velmi specifického formátu. Dokumentární divadlo totiž vzniká využitím autentických materiálů, které scénicky zpracovává, a straní se umělým konstrukcím. Přináší tím velmi odlišnou formu diváckého prožitku a zároveň poskytuje odstup pro kritickou reflexi. I tak není na českých jevištích příliš rozšířené. V případě chystané inscenace pracují tvůrci nejen s fragmenty reálných životů sedmi žen, ale přidávají i vrstvu odborných genderových a sociologických komentářů a statistických dat. Posilují tím společenský kontext, rezonanci s „nemateřským světem“ a vytváří hru plnou kontrastů, odlišných životních perspektiv a intimních zpovědí.

Inscenace upozorňuje na řadu nebezpečných společenských mýtů, kterými je mateřství opředeno, stejně jako na roli ženy ve veřejném prostoru, na společenské a sociální limity a na tabuizovaná rodičovská témata (např. vliv rodičovství na partnerský vztah a sexualitu). Zároveň klade důraz na sociální důsledky mateřství. Především pak obrací pozornost k perspektivě žen „v šedé zóně“, jejichž volba pečovat doma o děti je vrhá do finančně náročné situace, která jejich návratem na pracovní trh nekončí. Jiný pohled tak přináší studentka, co otěhotněla se stejně starým přítelem v jednadvaceti, jiný matka samoživitelka a jiný žena, co záměrně vystoupila ze systému, děti rodí sama v maringotce a radši pro rodinu pěstuje bio zeleninu, než aby na ni vydělávala během osmihodinové pracovní doby.

Inscenace přináší různorodost pohledů a nesnaží se nastavit jeden správný konsensus. Naopak. Klade důraz na fakt, že co matka, to jedinečný příběh, přístup. Oproti klasickému studiu rolí zde herci pracovali s mnoha hodinovými autentickými nahrávkami i nad rámec scénáře, jejich osobní vhled a komentář se občas dostal i do finálního tvaru textu, přičemž důležité jsou i vlastní zkušenosti a vhled do problematiky – všichni tvůrci mají malé děti a denně řeší podobné situace, jako nahrávané ženy. Inscenace tak mezi tvůrci opravdu rezonuje a všem zúčastněným přišlo více než potřebné o tématu mluvit,“ přibližuje inscenaci Lucie Ferenzová, umělecká šéfka A studia Rubín.

Sedm dokumentárních hlasů ztvární tři herci, a to členka souboru HaDivadla Lucie Andělová a členka činohry ND Veronika Lazorčáková, které stejně jako Barbara Herz vystudovaly brněnskou JAMU. Třetím členem hereckého týmu je Jiří Kniha, který hostuje na několika předních českých scénách a inscenaci doplní svým výrazným komickým a improvizačním talentem. Autorem hudby je Ivan Acher, jehož soupis realizací často nesoucí prestižní ocenění přesahuje 150 titulů u nás i v zahraničí. Autorkou výpravy je Jana Hauskrechtová.

K novému titulu chystá A studio Rubín tři panely diskuzí na téma Love, Money a Baby. Zároveň divadlo připravuje navazující aktivity, kterými zasáhne více do veřejného prostoru, např. hlídání pro maminky, které se rozhodnou navštívit odpolední představení nebo propojení s neziskovými organizacemi, které podporují rodiče v nouzi. Premiéra inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 28. února. Nadcházející reprízy se uskuteční např. 29. února nebo 10. března.

 

  Rozhovor s Barbarou Herz – režisérkou inscenace

Premiérovou inscenaci Jenom matky vědí, o čem ten život je označujete za inscenaci dokumentárního divadla. Co si pod tím mají diváci představit?

Namísto vymyšlených postav, dramatických situací a dialogů se diváci setkají s fragmenty reálných životů sedmi žen. Dva a půl roku jsem s nimi nahrávala rozhovory a poslední rok vybírala z těch desítek hodin záznamů nejsilnější fragmenty. Ty jsme pak ještě okořenili trochou sociologických tvrdých dat a vznikla rafinovaná hra plná kontrastů, odlišných životních perspektiv, intimních zpovědí, vtipná i bolavá zároveň. Je to jiná forma diváckého prožitku, když víte, že každou repliku někdo vyslovil. V případě Matek jsem si pohrála i s poměrně silným autorským komentářem. Máme rádi Brechta a rádi pokládáme otázky, na které není snadná odpověď.

Je dokumentární divadlo běžné v České republice?

Běžné úplně není, musíte vědět, kde ho hledat. Třeba v Arše ho najdete vždycky, pak je tu mimořádný mezinárodní festival dokumentárního divadla Akcent. Občas někdo pozve nějaké zajímavé zahraniční hosty a je samozřejmě i pár  českých režisérů, kteří tento formát umí a mají rádi. Liší se forma experimentálnosti. Ono je navíc těžké ohraničit, co vše lze za dokumentární divadlo považovat. Ale v kontextu českých repertoárových divadel je to spíše výjimečné.

Jakou s ním máte osobní zkušenost vy? Je to poprvé, co jej představíte českému publiku?

Během celého studia na JAMU jsem tíhla k autorskému divadlu, s nástupem na doktorát jsem se vrhla naplno do zkoumání, jak pracovat s autenticitou v dokumentárním divadle. Jezdila jsem do Německa na Rimini Protokoll a She She Pop a v Brně založila platformu dok.trin. Tak jsme postupně uvedli Antigone vzletem sokolím s osmdesátiletými členy Věrné gardy Sokola na scéně, pak přišla Zpráva o zázraku (Josef Toufar), kde jsme vytvořili text z archivních materiálů StB, výpovědí pamětníků, pitevních zpráv… To ještě v Brně hrajeme. Třetí byl Neklid, pro který jsem sbírala materiál v bohnické psychiatrické léčebně. A s porodem syna jsem si řekla, že Jenom matky vědí, o čem ten život je.

Jak k tomuto formátu přistoupili vaši herci? Byla to pro ně první zkušenost?

Všichni tři jsou zkušení, mají za sebou velké dramatické role, tady však museli pracovat jinak, než jsou zvyklí. Potřebovali vytvořit obraz živého člověka jen z několika fragmentů, v monolozích a v různých časových skocích. Navíc všichni těch postav hrají několik. Statečně tedy poslouchali po večerech další hodiny z životů svých postav, dalece nad rámec scénáře, hodně jsme mluvili, občas souhlasili, občas nesouhlasili vůbec. Někdy se herecké osobní komentáře dostaly až do finálního tvaru. Navíc nelze nezmínit, že všichni mají malé děti a proto šlo pracovat s velkou mírou osobního vhledu. Rezonovalo to s námi se všemi a všem nám přišlo podstatné o tom mluvit. To je myslím pro dokumentární divadlo dost zásadní předpoklad.

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN