11. května 2019 uplynulo přesně 100 let ode dne, kdy Evropa POPRVÉ uslyšela vánoční hit „Carol of the Bells“. Stalo se to v Praze! Jeho autorem je ukrajinský skladatel Mykola Leontovyč (základ je lidový).
U příležitosti stého výročí Carol of the Bells neboli „Ščedryka“ v Praze dvakrát vystoupil Ukrajinský Republikánský Sbor Now Kredo. 10. května v 18:00 s flashmobem na Hradčanském náměstí, 11. května v 18:00 – s velkým koncertem v Paláci Žofín.
10. května v 18 hod se u sochy T.G.Masaryka na Hradčanském náměstí v Praze konal unikátní flashmob Ukrajinského Republikánského Sboru Now Kredo ve složení 82 chóristů, kteří zazpívají světoznámou vánoční hymnu „Carol of the Bells“ neboli „Ščedryk“. Akce nejen připomene Pražanům a hostům města kouzelnou vánoční atmosféru, ale i vrátí čas sto let zpět. Přesně před sto lety 11. května 1919 poprvé za zněla v Evropě nesmrtelná skladba geniálního ukrajinského skladatele Mykoly Leontovyče „Ščedryk“ (Carol of the Bells). Stalo se tak právě v Praze, a to z jeviště Národního divadla v podání Ukrajinské republikánské kapely pod vedením prominentního dirigenta Oleksandra Košice.
Sbor 82 zpěváků prezentoval tenkrát Evropě umění mladé Ukrajinské Národní Republiky, která prohlásila, že se odpojuje od bolševického Ruska, a stává se samostatným státem. Ve vlasti sbor nazývali „kulturní armádou“, a v boji o nezávislost Ukrajiny měl stejný význam jako regulérní vojsko.
Známý muzikolog a literární historik, profesor Univerzity Karlovy Zdeněk Nejedlý psal: „Kdo zažil a procítil překrásný zpěv Ukrajinské republikánské kapely, nemůže nemilovat Ukrajinu z celého srdce“. V roce 1919 doprovázel Ukrajinskou republikánskou kapelu na všech koncertech v Čechách, a později jí věnoval celou knihu, která byla vydána v roce 1922.
„Kulturní armáda“ procestovala na svém turné 16 států Evropy a také země jižní a severní Ameriky. Díky tomu se ze Ščedryka stal záhy celosvětový hit. Později získal své druhé jméno „Carol of the Bells.
Ukrajinský Republikánsky Sbor Now Kredo nyní přijímá výzvu umělecké diplomacie, a stejně jako před sto lety veze do světa kulturní dědictví Ukrajiny. Během roku 2019 jeho světové turné zahrne 11 evropských zemí, a ukončí jej vánoční vystoupení v New Yorské Carnegie Hall.
11. května v 18 hod v Paláci Žofín Now Kredo představil návštěvníkům to nejlepší z ukrajinské duchovní a lidové hudby.
Víte, že?
· Autor Carol of the Bells neboli Ščedryka Mykola Leontovyč se narodil ve vsi Monastyrok nynější Vinnycké oblasti na Ukrajině
· Jeho neteř Maria Leontovyč-Lošak žije v České republice, a je zde známou sochařkou a držitelkou prestižních ocenění.
· První verze Ščedryka se objevila v letech 1902-1903, celkem byly čtyři.
Má složitá situace kolem dotační politiky pro jeden z doma i v zahraničí nejuznávanějších tanečních souborů dneška možnost uspokojivého řešení? Co na to nejen Ministerstvo kultury?
Ten soubor mám asi nadosmrti spojen s tehdy (již nefunkčním) pražským Komorním divadlem, kde dlouho v minulé době zkoušel a piloval svá krásná představení. Pražský komorní balet se mi nadlouho zaryl do paměti jako „dítě Pavla Šmoka“. Ale není to pravda. U jeho zrodu stál ještě legendární choreograf Luboš Ogoun a baletní teoretik, profesor a publicista Vladimír Vašut. Z tohoto triumvirátu nejprve odešel na věčnost Luboš Ogoun. Ne tak dávno zesnul i legendární Pavel Šmok a ke konci loňského roku v mělnické nemocnici dodýchal i Vladimír Vašut. Vypadá to, že je dlouho nepřežije ani samotný soubor – Pražský komorní balet…
Pavel Šmok na archivním snímku mezi svými tanečnicemi
Ač se to zdá neuvěřitelné, tento špičkový soubor, který obdivovali špičkoví tanečníci, ale i milióny televizních diváků, když pohostinsky vystupoval v recitálech Karla Gotta, stojí na prahu zániku!
Pan Luboš Ogoun (vlevo) přebírá státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla
Pražský komorní balet (dále jen PKB) je pro českého, ale též zahraničního, diváka již více než čtyři desítky let známým a tradičním českým tanečním souborem. Předchůdce PKB „Studio BALET PRAHA“, založené v roce 1964 právě Lubošem Ogounem, Vladimírem Vašutem a zejména Pavlem Šmokem, mu dalo jisté základy. Zrovna v letošním roce si připomínáme 55. výročí vzniku „Studia Balet Praha“, a také právě v tomto roce eskaluje několikaletý problém systémového financování tohoto jediného českého nezávislého tanečního souboru, který nabízí stálá angažmá profesionálním tanečníkům a absolventům tanečních konzervatoří.
Vladimír Vašut, další z trojice zakladatelů, tatínek Marka Vašuta, se špatných konců „svého“ souboru krátce nedožil také…
PKB dnes nemá k dispozici vlastní zázemí pro uměleckou činnost a za poslední roky dosahuje jeho veřejná finanční podpora necelých třicet procent ročního rozpočtu. Pro profesionální taneční divadlo s 23 členným cestovním souborem s denním pracovním režimem je stávající celková veřejná podpora ve výši necelých 3,5 mil. Kč ročně naprosto nedostatečná při aktuálním celkovém rozpočtu ve výši 14,9 mil. Kč. PKB má přitom srovnatelné výkonové ukazatele s baletně tanečními soubory kamenných divadel, co se týká návštěvnosti i počtu představení.
Na tiskové konferenci zleva Ing. Antonín Schneider, manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia, člen Tanečního sdružení ČR, Mgr. Petr Zuska, choreograf a režisér, Mgr. Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu (Balet Praha o. p. s.), Mgr. Linda Svidró, baletní mistr, pověřený vedením Pražského komorního baletu
PKB v rámci své zájezdové činnosti zajišťuje dostupnost tanečního umění ve všech českých regionech a významná je též prezentace tanečního umění v zahraničí. Jeho představitelé se na tiskové konferenci v Malostranské besedě, konkrétně v jejím Trick Baru, vyjádřili, jak je složité komplexně připravit scénu třeba v sokolovně menšího města anebo naopak v aréně pro tisíce diváků.
Vedoucí souboru Ladislava Jandová situaci zdůvodňuje: „V letošním roce obdržel Pražský komorní balet dotaci ve výši pouhých 2 milionů Kč od MK ČR v rámci Programu profesionálních divadel, orchestrů a pěveckých sborů. S ohledem na navýšení celkového rozpočtu uvedeného dotačního programu MK ze 160 milionů Kč na 220 milionů Kč v roce 2019 jsme očekávali nárůst dotace i pro PKB s přihlédnutím na četná jednání s MK ČR. Programová rada MK ČR však PKB, jako jedinému subjektu z celkových 41 hodnocených, navrhla dotaci snížit i přes hodnocené ukazatele. PKB je navíc, oproti ostatním hodnoceným subjektům znevýhodněn skutečností, že se jedná o hlavní veřejnou finanční podporu na kontinuální činnost. A nikoli pouze ,doplňkovou´ finanční podporu nad rámec základního příspěvku zřizovatele. Tak jako je tomu zpravidla u ostatních podpořených subjektů v uvedeném dotačním programu.“
Během tiskové konference vystoupila s vehementní podporou PKB také odborná taneční kritička a dlouholetá šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková. K ní se připojil i baletní mistr Igor Vejsada.
Zleva Petr Zuska ani Ladislava Jandová či Linda Svidró moc optimisticky do budoucnosti nehledí
Vedoucí souboru PKB Ladislava Jandová mimo jiné uvedla: „S vedením Ministerstva kultury (ministrem Antonínem Staňkem) proběhlo od podzimu 2018 několik neúspěšných jednání. Na podporu ,zachování činnosti PKB´ vznikla také petice, kterou podepsalo téměř pět tisíc osob. Současně jsme získali desítky podporujících dopisů od význačných osobností a představitelů české kultury, kteří se jednoznačně vyjádřili pro zachování kontinuální činnosti PKB, např. od Jiřího Kyliána, Ondřeje Kepky, Ilji Racka, Mária Radačovského, Lukáše Slavického, prof. Ivanky Kubicové, prof. Václava Janečka, doc. Igora Františáka, Vlastimila Harapese a mnoha dalších.“
Choreograf a režisér Mgr. Petr Zuska
Choreograf Petr Zuska se, s jistým stínem v hlasu, zmínil, že předcházející ministr kultury Ilja Šmíd slíbil (nejen) pro PKB „taneční dům“. Uvažovalo se o prostoru nevyužité stavby na pražském Klárově blízko Strakovy akademie, dnešního sídla předsednictva vlády. Dříve tam bývaly tělocvičny a bazén. S nástupem nového ministra však tento návrh tak nějak „zmizel v propadlišti“. Já jsem si vzpomněl, že v době takzvané „perestrojky“, konkrétně ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, bylo vážně uvažováno o společném sídle Pražského komorního baletu a Černého divadla Jiřího Srnce. Měl jim být věnován celý vnitroblok na pomezí Smíchova a Malé Strany u Plaské ulice. Vzpomínám, jak nadšeně mi na nástěnce v Komorním divadle Pavel Šmok ukazoval již v první fázi rozpracovaný projekt!
Zdá se, že odchod Ilji Šmída nadlouho uzavřel i možnost tanečního domu na Klárově… Snad nikoli opět na třicet let?
Nejzajímavější pasáže diskusních příspěvku Petra Zusky a Antonína Schneidera zachytila Eva Smolíková i ve videoreportáži:
Otázkou zůstává, jaký osud budou mít tanečníci i další kmenoví spolupracovníci PKB? Sáhne po nich konkurence? Ta ovšem tak zcela identicky vyhraněna není. Nevyjdou z kondice, když vypadnou z pravidelného tréninkového drilu? To vše nám zřejmě napoví blízká budoucnost…
Samotná konference neměla, jako většina dětské literatury, šťastný a úsměvný konec. Tím, že se konala blízko sídla Parlamentu České republiky však možná zasvítilo světélko naděje na konci tunelu?
Situace je vážná. TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho mnozí čtenáři ještě pevně doufají, že nedopadne úplně zoufale.
Zeptali jsme se
Mgr. Igora Vejsady
baletního mistra s mezinárodními zkušenostmi i renomé,
který v PKB zastával pozici baletního mistra od roku 2016
Baletní mistr Mgr. Igor Vejsada (vlevo)
Na konferenci jste mluvil o PKB v minulém čase, to již jste nad jeho existencí zlomil hůl? Myslíte, že je situace neřešitelná?
„Určitě ne. Myslím, že takové prestižní těleso, které má – nejen pro mne – téměř zásadní význam, musí přežít. Pokud si uvědomíme, co by tím současná česká taneční kultura ztratila, tak je to pro mne naprosto nemyslitelné! Z druhé strany nevím, jaké kroky udělá ministerstvo kultury? A ministr, který jde na nějaký muzikál, místo účasti na udílení významné a prestižní francouzské ceny českému tanečníkovi – Jiřímu Kyliánovi?“
Divadelní událost roku již brzy na pražském Výstavišti!
Největší divadelní událost roku, Pražské Quadriennale 2019, která proběhne od 6. do 16. června v areálu pražského Výstaviště, představí v rámci programové části Výstava divadelního prostoru celkem 41 projektů reprezentujících široké spektrum možností divadelní architektury. V Centrální hale Průmyslového paláce bude přistaveno několik dodávek proměněných na projekční sály, v nichž mohou návštěvníci zhlédnout krátké filmy z celého světa představující jednotlivé projekty. Jejich rozpětí je velké: od moderních multifun kčních sálů přes vodní divadlo či národní operní domy až po venkovní instalace a stavby s výjimečnou akustikou či komunitním významem. V pondělí 10. června od 19 hodin pak budou představeny čtyři vítězné prostory, vybrané mezinárodní porotou: britský projekt Levitating Theatre propojující umění scénografa a šéfkuchaře, mobilní akustická lastura Soundforms, multifunkční sál DOX+ pražského Centra současného umění DOX a hongkongský festivalový projekt Theatre in the Wild.
Filmy tlumočící dialog architektury a živého umění Výstava divadelního prostoru představí široké spektrum možností divadelní architektury od nalezených či přetvořených prostorů přes velké národní projekty až po dočasné venkovní struktury. Poslední zmiňované se často nacházejí ve vzdálených nebo obtížně přístupných oblastech, kde tvůrcem prostoru nemusí být architekt. „Expozice byla pojata jako symbolická flotila dodávek, které se sjely se svým audiovizuálním obsahem doslova z celého světa. Jednotlivé dodávky stylizované do malých projekčních sálů dávají divákovi možnost nahlédnout do živelného světa divadla, divadelní architektury a scénografie, který je, nebo by měl být, v neustálém pohybu,“ vysvětluje umělecká ředitelka PQ Markéta Fantová. Každý krátkometrážní snímek představí jeden projekt prostřednictvím dialogu tvůrce a umělce. Pro detailnější studium bude mít divák možnost vybraná videa prostudovat také v online verzi z klidu domova. Podobu expozice připravili designéři Matěj Činčera a Jan Kloss ze studia OKOLO.
Čtyři vítězné projekty získají ocenění během PQ 2019
V pondělí 10. června v 19 hodin bude v Křižíkově pavilonu E představena čtveřice vítězných divadelní prostorů, které zvolili odborní porotci Andrew Filmer, Dorita Hannah a Monica Raya. Theatre in the Wild (autor: Hour25 Production) je projekt udržitelného festivalu, který nenaruší ráz okolní krajiny a citlivě využívá každého genia loci. Poprvé byl umístěn v hongkongské vesnici Ping Che na opuštěném poli. Úpadek farmářství a hrozící vystěhování vesničanů kvůli developerským plánům se zrcadlily v rurálním prostředí festivalu v kontrastu s hongkongskými mrakodrapy v pozadí . Stěžejní otázkou projektu je dopad, který má místo konání na umělec kou akci a naopak. Multifunkční sál DOX+ (autor: Petr Hájek architekti) vznikl v rámci dosud poslední fáze rozšíření pražského Centra současného umění DOX. Jeho prostorová a akustická variabilita otvírá nové možnosti pro multižánrovou dramaturgii s důrazem na rozvoj nových forem představení. Obě budovy jsou propojeny dramaturgicky i provozně, čímž vzniká unikátní komplex, který nemá v České republice srovnání. V roce 2018 byl multifunkční sál DOX+ nominován na evropskou architektonickou cenu Miese van der Rohe. Levitating Theatre (autor: UNISM Studio) zkoumá umělecké vyjádření nejen vizuální, ale chuťovou formou. Architekt dokázal propojit umění scénografa a šéfkuchař e tak, že diváky rozesadil kolem jídelního stolu, používaného zároveň jako jeviště. Ti pak přihlížejí, jak se vše spojuje v jedinečné představení.
Soundforms (autor: Flanagan Lawrence) je mobilní akustická stavba tvaru lastury, jejímž cílem je přenést kvalitu koncertního sálu na jeviště pod širým nebem. Byla instalována například na LOH 2012 v Londýně; v současné době je trvale umístěna v Bayfront Performance Park a slouží Symfonickému orchestru San Diego. O PQ: Čtrnáctý ročník největší mezinárodní přehlídky divadla a scénografie se odehraje od 6. do 16. června 2019 v prostorách pražského Výstaviště. Během 11 dnů nabídne Pražské Quadriennale expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Mezi hlavními hvězdami je například ilustráto rka Olivia Lomenech Gill, italský operní režisér a scénograf Stefano Poda, či audiovizuální umělec Romain Tardy. Programem celého PQ se prolínají tři tematické okruhy: Imaginace, Proměny a Reflexe.
PQ vzniklo v roce 1967 za účelem dostat to nejlepší z divadelního designu, scénografie a divadelní architektury do popředí kulturních událostí a seznámit tak profesionální i začínající umělce a širokou veřejnost se současnou scénografií. Výstavy, festivaly a vzdělávací programy pořádané jednou za čtyři roky podporují experimentální tvorbu, networking, inovaci a budoucí spolupráci mezi umělecky činorodými autory. PQ má za cíl oslavovat, posilovat a vyzdvihovat práci scénografů, umělců a architektů a zároveň inspirovat a vzdělávat diváky, kteří jsou tím nejdůležitějším prvkem jakéhokoli živého představení.
Realizuje: Institut umění – Divadelní ústav Za podpory: Magistrát hl. m. Prahy, spolufinancováno z programu Evropské unie Kreativní Evropa.
E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.
TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.
Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne,Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.
ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.
ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.
Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.
Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.
ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?
Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.
Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!
Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.
Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…
Ale to jen pouze spíše pro příště…
ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.
ENOLA
Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická Supervize: Stéphanie N’Duhirahe Hudba: Stanislav Abrahám Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána Kostým: Yumi Hayashi Light design: Karel Šimek Foto: Vojtěch Brtnický Grafika: Prokop Vondruška Trailer: Petra Bučková Produkce: Dagmar Bednáriková Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha
