Rozhovor s moderátorem, scenáristou a spisovatelem SLÁVKEM BOUROU

„Choreograf mně utekl do Hollywoodu.“

Slávek Boura si za čtvrtstoletí na mediální scéně vybudoval pozici zkušeného moderátora. Ať již na rozhlasových vlnách či před televizními kamerami. Se svou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou uváděli jak komorní „Snídani s Novou“, tak později i velká show estrádního typu. Již počátkem devadesátých let se ale také věnoval produkování rockového muzikálu. V jednání o účinkování byla i slavná německá zpěvačka evropského kalibru. A právě tenkrát jsme se, ještě než zahájil kariéru v televizi Nova, se Slávkem poznali. I proto nebudeme nic zastírat a budeme si i v tomto rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN tykat. A jak jinak začít, než tancem:

Netajíš se veřejně tím, že tanec nepatří zrovna k Tvým hobby, jaký máš k němu postoj obecně?

„Pan Werich říkával, že tanec je předsálím lásky a já souhlasím. Tanec dokáže vyjádřit tolik emocí, co slova nedokáží. Nicméně u těch, kteří tančit umí. Já jsem přírodně z kategorie dřev. Takže, raději se dívám. Ano, jsem takový taneční voyaer…“

To znamená, že jsi ani nechodíval do tradičních tanečních?

„Do tanečních jsem chodil pár měsíců a po takzvaném věnečku jsem potupně utekl. Takže, čistě teoreticky jsem na plesech dokázal vést základní kroky a s vhodnou tanečnicí jsem se mohl tvářit průkazně, že i dřeváci to na parketu umí pořádně roztočit!“

Uváděl jsi jistě programy a pořady, kde se i Tvá osoba musela podřídit celkové choreografii a aranžmá, jak ses s tím vyrovnával?

„Od moderátora se zas toho v této kategorii tak moc nechce. A navíc, když umím improvizovat a vhodně se shodit, vypadá to na hereckou etudu… Nicméně jsem byl účasten přenádherné taneční show nebývale nadaných tanečníků, pod režijní taktovkou režiséra Procházky. S mou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou jsme spojovali jednotlivé taneční obrazy a krom textu, jsme museli respektovat i rytmus a přesnou choreografii. A ta to bylo náročné jak pro mne, tak i pana režiséra. Ale nakonec vše dopadlo skvěle. Diváci byli nadšeni. Hlavně díky oněm tanečním číslům. Prostě, parádní představení. Choreografii vedl skvělý tanečník a choreograf Honza Crha.“

Podílel ses na přípravě muzikálů… Podle čeho, dle jakých kritérií, jsi vybíral choreografa?

„Oslovil jsem právě zmíněného Honzu Crhu a ten vytipoval několik choreografů, ze kterých jsem já a režisér muzikálu vybírali. Vybrali jsem dobře, ale za pár týdnů mi onen choreograf volal, že dostal ,lano´ do Hollywoodu a že takovou příležitost si přeci nemůže nechat ujít. Domluvili jsme se, ukončili smluvní vztah a najali jsme choreografku z druhého místa.“

Dostane Tě někdo do hlediště na klasický balet do divadla?

„To tedy nevím, nikdo se o to nepokoušel. Kupříkladu Labutí jezero jsem viděl v televizi. Překrásné. Ale sem tam se podívám i na taneční soutěže. Líbí se mi. Obzvlášť latina.“

Od tance je blízko k pohybu jako takovému. Co děláš pro svou fyzickou kondici? Sportuješ pravidelně?

„Jsem živoucím příkladem militantního antisportovce. Sice… V mládí jsem hrál fotbal, ale lenošil jsem tam v brance. Dělal jsem judo, ale poté, co jsem na tatami zlomil kamarádovi klíční kost, přestal jsem. Občas jsem jezdil na kole, ale s kopci jsme se domluvili, že takhle to nejde. Došlo to až tak daleko, že mě kamarád přemlouval, že pojedeme s dětmi a ženami do hor. Smál jsem se, že já jezdím jen z kopce. A on vytvořil trasu spojenou jen ze samých ,skopců´ a rovinek. Nechápal jsem, jak toho dosáhne v Krkonoších!??? Má zvědavost a touha dcery byly natolik silné, že jsme jeli. Lanovkou nahoru, po cestách dolů. Pak přejezd víceméně po rovině k lanovce další a tak to šlo snad čtyřikrát. To jsem spokojen byl. Takový já jsem sportovec. A plavec. To můžu, neb jsem vodou nadnášen… A taky šachy či minigolf.“

Postupně ses, vedle moderování, začal věnovat i psaní. Jak ses ke „spisovatelskému stolu“ dostal?

„Od svých šestnácti jsem byl účasten v rockových kapelách, v osmnácti jsem začal psát muziku a texty. Z toho pak vyplynulo psaní různých námětů, ty jsem pak zdokonaloval do divadelních či televizních parametrů. V televizi už jsem psal nejen náměty, ale scénáře a vymýšlel spoustu věcí jako nadhodnotu a pro odlišnost od ostatních. Tehdy v devadesátých letech to ještě šlo. Dnes by to bylo příliš složité. Takže jsem do chvíle napsání své první knihy napsal až stovky věcí. Do dneška jsem sepsal dvě knihy s názvem ,Naháči´ a ,Nedamovský poltergeist´. Údajně se obě dají nadmíru dobře číst. Já nečetl, takže nevím…“

Důvod napsat knížku vznikl z Tvého osobního „přetlaku“, touhy něco sdělit čtenářům anebo Tě k tomu muselo okolí spíše „dokopat“?

„Knihu ,Naháči´ jsem napsal rok poté, co jsem napsal libreto ke stejnojmennému muzikálu. Ve chvíli příprav jsem napsal knihu a díky ní jsem si ještě leccos promyslel. Kniha je prostě úplně něco jiného než scénář. V knize si pak postavy dělají, co chtějí. A nutí spisovatele toleranci vůči nim. Navíc ještě autora něčemu naučí. Kniha ,Nedamovský poltergeist´ byla inspirována skutečnou událostí. Duch, zvaný poltergeist, po šest dní řádil v penzionu mé kamarádky, který byl tou dobou v rekonstrukci po požáru. Majitelkou jsem byl požádán, abych se pokusil to řešit. Oslovil jsem známou psychotroničku Renatu Lopourovou i její tým a začali jsme řešit. V místě nemovitosti se za těch šest dní objevilo přes čtyřicet samovznícení, na desítku létajících předmětů, včetně útoku na člověka. Věci mizely a znovu se nacházely na jiných místech a mnoho dalšího… Byli u toho lidé z HZS, policajti, kriminálka, speciální tým na detekci akcelerantů hoření a výsledek – negativní. To je přeci panečku inspirace! Tak jsem děj situoval do prostředí celé rodiny, protože jak stojí v podtitulu knihy: ,za každým paranormálním jevem stojí lidský příběh´ Což je prostě fakt.“

Zde se tedy věnuješ obtížně vysvětlitelným záhadám. Patří k Tvým kultovním autorům Erich von Däniken?

„Slovo záhada je odvozeno od pojmu nerozumím. A lidé nerozumí mnoha věcem, takže to skoro vypadá, že počet záhad se zvyšuje, ačkoli ,věda´ chce počet záhad eliminovat k nule. Na toto téma bych mohl držet několikahodinovou přednášku… Nicméně, aby odpověděl na Tvou otázku: poltergeist je v zásadě celkem jasně zmapován včetně jeho projevů i příčin (viz v mé knize), ale je nepochybně spousta dalších entit, o kterých se ví podstatně méně. Ale historicky se mapují od počátku existence hominidů, tedy nejen od člověka. Dá se říci, že existence entit je srovnatelná s přírodními silami. A dá se mnoho odezírat z nového vědního oboru kvantové fyziky, která na tato témata otevírá další polemiky ze svého vědního úhlu pohledu. A Däniken? Za svého mládí jsem přečetl snad všechno, co bylo u nás přeloženo. Ale na pobyt mimozemských inteligencí na Zemi mám jasně vyhraněný názor.“

Co chystáš zajímavého v moderátorské, divadelní i spisovatelské kariéře?

„Sem tam moderuji společenské akce venku či uvnitř. Píšu něco vlastního pro Stream, ale to je v počátcích. Zatím jsme natočili pilotní díl a uvidíme. Mám náčrty několika knih, ale nemám na jejich psaní čas. Přeci jen, u nás se psaním momentálně uživí opravdu jen málo lidí. V současné chvíli tvrdě pracuji na realizaci Bioenergetického institutu. To, když se mi podaří, tak pak to bude bomba!“

Je o Tobě známo, že jsi vystudovaný pedagog. Věnuješ se i nějakým kursům, workshopům či lektorským akcím, kde bys tohoto původního oboru nadále využíval?

„Těmto aktivitám se věnují jiní, já mám raději věci nové. Jsa vystudovaný speciální pedagog se specializací na poruchy chování, tak jsem z oboru vlastně nikdy nevypadl… Nicméně, všechny mé zkušenosti nasbírané tokem životem chci uplatnit právě v onom již avizovaném Bioenergetickém institutu. Ohledně této aktivity jsem už sepsal mnoho materiálu a jednou… …až bude dostatek financí. Třeba ten čas brzy nastane… Pak nadejde má poslední kreativní etapa ve prospěch lidí.. Ale bohužel zatím více prozradit opravdu nemohu, neb o této mé aktivitě ví konkrétněji jen hrstka nejbližších lidí, aby nedošlo ke konkurenčnímu znehodnocení myšlenky.“

I tak děkuji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – za upřímné a důkladné odpovědi a těším se zase někdy na viděnou. Ať již živě při křtu nové knížky anebo zprostředkovaně z obrazovek.

„I já děkuji za zajímavé otázky.“

 

Slávek Boura s Markétou Mayerovou v populární „Snídani s Novou“.
Slávek Boura s autorem tohoto článku v roce 1991 v Roztokách u Prahy.

Rozhovor připravil: Michal Stein
Foto: Dr. Dušan Dostál a archiv TV NOVA

TANEČNÍ MAGAZÍN

Výstava „GOTT, MY LIFE“ stojí za to!

Nenechejte si ujít jedinečnou výstavu, která mapuje osobní a umělecký život Karla Gotta. Nahlédnete do jeho soukromí. Uvidíte Zlaté slavíky i Platinové desky. Poznáte i jeho malířskou tvorbu.

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN se již dvakrát prostřednictvím kratších článků věnoval fenoménu letošní pražské výstavní sezóny. Jedná se o jedinečnou expozici o Karlu Gottovi „GOTT, MY LIFE“ která je po celé léto (až do 30. září) na lodi BigMedia na pražské vltavské Náplavce pod Vyšehradem mezi Železničním a Palackého mostem.

Expozice mapující život nejslavnějšího českého i československého zpěváka všech dob je jedinečná hned v několika směrech. Za prvé, že obdobné výstavy se pouze výjimečně organizují za života takových významných osobností. Málo vídaná a nesmírně originální je i koncepce výstavy, dávající do kontrastu autentické doklady, dokumenty i osobní předměty Karla Gotta naproti subjektivním sběratelským záznamům a poznámkám fanynek mnohonásobného Zlatého slavíka. A pochopitelně, velmi netradiční je i pořádat výstavu na lodi.

Za nápad uspořádat výstavu právě na lodi BigMedia vděčíme panu Richardu Fuxovi ze stejnojmenné agentury BigMedia. Pokud je vám jeho jméno povědomé, není tomu náhodou. Pan Fuxa totiž organizoval před časem v pražském Obecním domě jedinečnou výstavu plakátů Alfonse Muchy ze sbírky bývalého českého i amerického tenisty Ivana Lendla.

Vlastní expozice zaujme – díky architektovi Miroslavu Vavřinovi – nápaditým a ekonomicky využitým interiérem. Návštěvník má na výstavě pocit, že se pohybuje daleko rozsáhlejšími prostorami, než v reálu možnosti lodě nabízejí. Velmi originální je i nápad adjustovat a rámovat veškeré doklady a dokumenty Karla Gotta do čtvercových rámů, připomínajících formáty klasických vinylových LP desek. Tedy nosičů, kterých Karel Gott prodal doma i po světě na milióny! Naopak, hned u vstupu do prvního výstavního prostoru v podpalubí nás vítá Karel Gott z holografické projekce, jejíž kulatý tvar evokuje současné nosiče CD. Architekt Vavřina si rovněž kreativně poradil s expozicí cen a trofejí Mistra Karla Gotta. Z – postupem času – různě tvarovaných Zlatých slavíků se tak stávají svébytné obrazce. Nejinak tomu je u počátečních Televizních rolniček a později cen TýTý. Slova chvály na architekta výstavy musím završit ódou na závěrečnou nápaditou portrétní mozaiku obličeje Karla Gotta složenou z malých barevných reprodukcí časopiseckých titulních stránek s Gottem.

Kurátorem výstavy byl pracovník hudebního oddělení Národního muzea pan Peter Balog. Ke své práci přistupoval empiricky a dokázal dát do souvislostí mnohé. Návštěvník si tak může dát do souvislostí mnohé. Sledujeme tak obdivuhodnou životní pouť Karla Gotta, od vyučení se v továrně ČKD, přes jeho trampování, přes první kreslířské pokusy až na vrchol evropské hudební scény.

Pro mnohé mladší návštěvníky bude nesmírně exotická i domácí „ryčka“ gramofonových desek. Ty se tak, doslova na koleně, ryly z jinak nedostupných zahraničních nahrávek na rentgenové snímky! Jedinečné jsou i průvodní listy profesionálně vyráběných desek v české tradiční a dodnes úspěšné gramofonové továrně v Loděnici u Berouna.

Z jiného soudku zaujmou i bulvární články z německého tisku ze sedmdesátých let minulého století, navozující téma, zda je Karel Gott sovětským špiónem. Z politického hlediska zde jistě zaujme zveřejnění textu takzvané „Anticharty“ v plném znění.

Celou výstavou diváka provázejí filmové a televizní dokumenty a nespočet reprodukovaných písní „zlatého hlasu od Vltavy“, jak je Karel Gott označován v německých zemích. Architektonicky vhodně jsou u obrazovek připraveny příjemné klubové sedačky, takže si zde můžete v klidu sledovat až dvacetiminutové projekce.

Možná, že trochu více místa mohlo být věnováno i nejbližším souputníkům Karla Gotta. Jiří i Ladislav Štaidlové se zde pouze epizodně mihnou, navíc spíše prostřednictvím fotografií. Obdobně je tomu i u Felixe Slováčka a Rudolfa Rokla. Na skladatele a prvního pianistu Gottovy kapely Jaromíra Klempíře či textaře Zdeňka Borovce (který byl Gottovou textařskou oporou po tragické smrti Jiřího Štaidla) se zapomnělo vůbec…

Zajímavé je rovněž, že ve výčtu všech písní Karla Gotta na obrovském panelu chybí tituly „Poupátko“ a „Vdávali černovlásku“, jejichž skladatelem byl bývalý ředitel Československé televize Jan Zelenka. Nejsem si tak zcela jist, zda je tam první duet Karla Gotta s Hanou Zagorovou „Apríl“ od autorské dvojice Vaculík/Žák. Ten vyšel i na SP deskách u Supraphonu za doprovodu orchestru Karla Vágnera.

Diskutabilní je, zda první z profesionálních doprovodných těles – orchestr Karla Krautgartnera – lze označit za dixieland, jako je tomu hned na úvodním panelu expozice. Jednalo se spíše o klasický Big band. V ten moment mne napadlo, zda kurátor výstavy neměl fakta konzultovat s dlouholetým a na slovo vzatým spolupracovníkem Karla Gotta JUDr. Janem Adamem?

Obdobných drobných pih na kráse se však nevyvaruje žádný vystavovatel. Jako celek je výstava „GOTT, MY LIFE“ jedinečná, neopakovatelná a stojí za to ji vidět. Máte k tomu množství šancí. Ještě do konce září. Výstava je otevřena denně. Od desáté hodiny dopolední do dvacáté večerní.

Foto: EVA SMOLÍKOVÁ

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN

Film s požehnáním kardinála Duky

TANEČNÍ MAGAZÍN se pravidelně věnuje článkům o lidech, kteří úspěšně překonávají nástrahy nemocí či těžkých zranění. Tím druhým příkladem byl nedávný rozhovor s tanečnicí a choreografkou Martinou Henrichovou. Za prvním příkladem nás zavede mladá režisérka Eva Toulová. I jí už představil TANEČNÍ MAGAZÍN v samostatném rozhovoru. A vydáme se společně s ní až do Španělska.

Camino na kolečkách“ byl nevídaný a nesmírně fyzicky náročný projekt šestatřicetiletého Jana Duška postiženého roztroušenou sklerózou a tím pádem upoutaného na invalidní vozík. Ten se odhodlal (spolu se svým devítiletým synem Jendou), zkušeným poutníkem Petrem Hirschem a dalším týmem – režisérkou Evou Toulovou, Petrem Slavíkem, Vítem Kohoutem, Tomášem Lénárdem a Michalem Černým, absolvovat uznávanou pouť z Logroňa do Santiaga de Compostela. Současně jde i o název dokumentárního celovečerního snímku pod režijní taktovkou Evy Toulové.

Jedním z významných patronů cesty bylo i České velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Oficiální přání panu Duškovi i souputníkům osobně poslal rovněž přední český velkopřevor Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenic. A zejména – na cestu všem požehnal samotný kardinál Dominik Duka, kterého tento nezvyklý počin nesmírně zajímal.

Jan Dušek se podle dostupných informací stal prvním Čechem, který na invalidním vozíku překonal vzdálenost přes šest stovek kilometrů svatojakubské cesty. Do Santiaga de Compostela dospěli všichni za devětadvacet dobrodružných dnů. Mají za sebou přes šest set třicet kilometrů cesty. Kolikrát komplikovaným složitým terénem. Invalidní vozík velmi často i přenášeli přes skalnaté i jinak neprůjezdné úseky. Doslova na vlastní kůži překonávali nejroztodivnější výkyvy počasí. Od lijáků až po tropická vedra. Dostali se i na nejvýše položené místo své španělské cesty – Cruz de Ferro. To se tyčí v tisíci pěti stech metrech nadmořské výšky. Bez nadsázky lze konstatovat, že Jan Dušek prověřil odolnost a výdrž elektrického vozíku. Nejen to. On totiž větší část cesty byl nucen (pro obtížnost terénu) absolvovat na vozíku manuálním, s přídavným předním kolečkem a taženým na lanech.

Ve čtvrtek 8. června se Janu Duškovi splnil jeho odvážný se. Po měsíčních strastích a dobrodružstvích se zúčastnění dočkali odměny – stanuli v cíli camina. Před katedrálu svatého Jakuba, patrona všech poutníků. Pan Dušek všem poděkoval za cestu. Společně se pak zúčastnili poutní mše svaté. Jan Dušek se pomodlil za příznivější průběh své nemoci a vzpomněl na lidi s tímto onemocněním. „Děkuji pánu Ježíši Kristu a přátelům, že jsem mohl vykonat tuto pouť jako důkaz skutečnosti, že na vozíku život nekončí.

Nakonec se celá výprava dopravila na břeh Atlantického oceánu. Do Fisterru, rozléhajícího se necelých devadesát kilometrů od Santiaga západním směrem. Do míst, jenž byly za středověku považovány za konec světa.

Režisérka Eva Toulová a kameramani Tomáš Lénárd i Vít Kohout, kteří putovali spolu s Honzou Duškem, natočili cestou velké množství materiálu, ze kterého se dokončuje dokumentární film „Camino na kolečkách“. Ten bude ještě letos na podzim uveden do kin. „Distribuovat nám jej bude v kinech po celé ČR Panonia entertainment. Konkrétně od října 2017. Nebude se jednat o multiplexy, nýbrž běžná kina (tedy nikoli pouze klna klubová či ARTkina),“ vysvětluje režisérka Eva Toulová.

A dodává: „Ke spolupráci na projektu jsem se dostala tak, že jsme se kdysi potkali poprvé s Petrem Hirschem. V divadle Kámen na vernisáži mé výstavy obrazů. Tím jsme se seznámili. Tenkrát jsem byla ještě studentkou FAMU. Během pár let jsme se několikrát setkali. On mi jako herec zahrál epizodní roli v mém celovečerním debutu ,Šťastná´. A já jemu na večeru poezie malovala báseň, kterou on napsal a přednášel.“

Ale konkrétněji k cestě Jana Duška. „A právě on mě po letech oslovil s tímto ambiciózním projektem. Ačkoli se osobně specializuji spíš na film hraný, než na dokument, ale tento projekt byl opravdu mimořádný. Stejně tak, jako hlavní aktér Honza Dušek. Můžu říct, že na to, že se jednalo o poměrně náročné a dlouhodobé natáčení, tak probíhalo, díky důsledné přípravě, nečekaně pohodově. J á sama jsem ušla celou trasu přes šest stovek kilometrů poctivě pěšky. Abych se tím více vcítila do pozice pravého poutníka. Musím prozradit, že pro jakýkoli případ jsme měli v záloze doprovodné natáčecí auto. Nesmím zapomenout na skvělého kameramana Tomáše Lénárda i jeho asistenta Vítka Kohouta. Měli jsme k dispozici tak pokročilé technické zázemí, že jsme mohli natáčet za jakéhokoli počasí a v jakýchkoli podmínkách. Včetně dronu. Jediné, v čem jsme byla trošku přísnější bylo, že celá výprava měla neutuchající tendenci mávat na dron pokaždé, když jsme z dronu točili. To jsem vyřešila trošku radikálněji – utrhla jsem pokaždé místní bodláčí a začala jím přes mávající ruce šlehat a do konce výpravy se to perfektně všichni odnaučili,“ dodává se smíchem Eva Toulová.

Nezbývá než se těšit na podzim. Popřát filmu mnoho diváků a všem obdobně postiženým, aby se jim stal Jan Dušek příkladem a inspirací.

Foto: EVA TOULOVÁ

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN