Štítek: Nikola Márová

Zlatá Praha – hvězdy Stardance, pět slavnostních projekcí a koncert Dagmar Peckové

Devadesát uměleckých snímků a pět slavnostních projekcí, to je 59. ročník unikátního festivalu

Filmové premiéry, hudební představení i bohatý doprovodný program včetně hudebně tanečního večera v latinskoamerických rytmech. Taková bude letošní Zlatá Praha.  Devětapadesátý ročník mezinárodního festivalu nabídne osmaosmdesát soutěžních a dva nesoutěžní snímky o hudbě a tanci z celého světa, díky nimž diváci kromě tradičních koncertních sálů, operních či tanečních domů,  navštíví třeba vrcholky švýcarských Alp, řecký ostrov Delos nebo hranici mezi Severní a Jižni Koreou. Jeden z nejstarších televizních festivalů v Evropě hostí Nová scéna Národního divadla od středy 21. do soboty 24. září!

Velký počet kvalitních hudebních i tanečních pořadů z celého světa, významná televizní osobnost vedeni ARTE v čele mezinárodní poroty, hvězdná umělkyně jako nová držitelka ceny za mimořádný umělecký přínos a k tomu spousta projekcí, doprovodných programů i osobních setkávání s českými hudebníky, zpěváky, tanečníky a zahraničními tvůrci.

To všechno je letošní festival – 59. ročník Zlaté Prahy

 

Praha se opět stává hlavním městem pořadů o hudbě, tanci a divadle na světě.

Naplňuje mě to radosti a také přesvědčením, že kultura může a dokonce musí- v této nepříliš veselé době lidi spojovat, “ říká ředitel festivalu Zlatá Praha a výkonný ředitel programu ČT art Tomáš Motl.

Výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl a hvězdná Dagmar Pecková

Per Boye Hansen říká: „Jsem poctěn a jsem nesmírně rád, že mohu být součástí poroty, i když mi to sebralo letošní  letní dovolenou!“

Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen (vpravo, Patrik Ulrich, vlevo)

 

Letošní ročník slavnostně odstartuje operní pěvkyně Dagmar Pecková a  její  hosté. O slavné Mozartovy árie, operetní repertoár či písně Gustava Mahlera ale tradičně nepřijdou ani televizní diváci, kterým zahajovací večer v přímém přenosu nabídne kulturní program ČT art. Dokument Stoptime Dagmar Peckové pojednává o naší slavné pěvkyni a  bude mít slavnostní festivalovou premiéru ve čtvrtek 22. září.

Zlatá Praha rovněž uctí odkaz jednoho z nejvýznamnějších choreografů své generace, Jiřího Kyliána.  Dokumentární snímek Divadelní tajemství popisující  zrození, život a smrt prvního divadla zasvěceného tanečnímu umění, Nederlands Dans Theater, jehož byl Kylián dlouholetým uměleckým ředitelem, uvede festival ve světové premiéře v pátek 23. záři 2022.

Nikola Márová se zařadila mezi osobnosti, kterým je věnována velká pozornost a slavnostní premiéra dokumentu Portrét primabaleríny bude uveden 23. září 2022.

 

Kromě mnoha slavnostních premiér a dohromady devadesáti snímků nabidne letošní ročník i bohatý doprovodný program. Návštěvníci se v průběhu čtyř festivalových dní mohou těšit na speciální projekce, Tančírnu i sobotní komentované prohlídky historické budovy Národního divadla a odpoledne se StarDance, na němž osobnosti populární soutěže roztančí náměstí Václava Havla . Kompletní program festivalu je k dispozici na webových stránkách festivalu.

 

 

Nejlepší filmy opět vybere mezinárodní porota

 

O  ocenění těch nejlepších snímků rozhodne již tradičně pětičlenná mezinárodní porota,  do které v letošním roce zasedne výkonný ředitel německé ARTE Wolfgang Bergmann, ředitel oblasti múzických umění portugalské RTP Daniel Gorjão, ředitelka hudebního oddělení srbské RTS Silvana Grujić, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen a obchodní ředitelka oblasti múzických umění italské RAI Rita Lombardi.

Slavnostní předávání cen se uskutečni v sobotu 24. září.  Divákům jej od 21:45 hodin nabídne ČT art.

 

Zeptali jsme se….

 

Primabalerína Nikola Márová

 

 

Dokumentem o Vašem životě primabaleríny a   jeho uvedením  právě na festivalu Zlatá Praha jste se zařadila mezi ty nejlepší z nejlepších, co pro Vás znamená  taková pocta?

„Samozřejmě,  když přišla tato  nabídka, nebo spíše, když mi vedení divadla oznámilo, že se bude točit dokument o nějaké osobnosti a vybrali právě mě, tak ta radost ve mně  proběhla veliká, protože najedou víte, že Vás mají rádi nejen diváci v divadle, ale všímá si Vás i někdo jiný, i vedení divadla ocenilo moji práci, takže to pro mě byla opravdu  velká pocta a nesmírná  radost, těšila jsem se na to, jak to všechno bude probíhat. Ale také trochu obávala.

Jak řekl  pan režisér, i on byl potěšen, že jsem mu výsledek  nehodila na hlavu. Probíhalo to tak,  že na premiéru filmu šla delegace z Národního divadla, a já jsem se opravdu  bála, že budu chtít vyřadit spoustu věcí a v ten moment začne všechno skřípat. Ale naštěstí tam  nebylo vlastně vůbec nic takového, jen  jediný moment, který pan střihač okamžitě odstranil, protože já jsem k sobě hodně sebekritická a tento okamžik jsem tam nechtěla.“

Jak daleko do soukromí jste až pustila filmaře?

„Od prvopočátku, kdy jsem se s panem režisérem  Martinem Kubalou setkala, jsem cítila, že nemám vůbec žádný problém nechat nahlédnout diváky i do mého soukromí. Nechtěli jsme, aby to celé bylo jen o baletu a baletce  ND. Dokonce jsme se sešli u nás doma 23. prosince! Takže se dalo nahlédnout do veškerého i vánočního  soukromí a bylo to fajn.  Ale stejně je to hlavně o kariéře primabaleríny.“

 

 Když se řekne primabalerína, hned vyvstane každému na mysli  hodně strádání, bolesti, útrap. Uvidí divák i nějaké veselé okamžiky?

 

„Toho jsem se také trošku bála, aby to nevyznělo takto. Když jsem poprvé sledovala  dokument, byla jsem lehce nervózní  z toho, jak to bude působit na  ostatní, protože já jsem  opravdu  veselý člověk, dokážu si dělat srandu sama ze sebe za všech okolností a nechtěla jsem, abych z toho vyšla jako upjatá baletka, která má jenom balet a nic jiného nezná, jsem ale přesvědčená, že toto  se ve filmu  povedlo. Jedné mé kolegyni ukápla i slzička, ale já jsem na to celé nahlížela pochopitelně jinak. Byla jsem vlastně překvapená, jak ten dokument vystihl moji osobnost, opravdu takovou, jaká jsem.“

Prozradíte něco víc?

„Dokument vypráví hlavně o tom, že já si plním svůj nesplněný sen,  a to je role Julie.  Do toho ale přijdou covidové a další  problémy, odehrála se spousta komplikací, které jsme nepředpokládali a já teď ale neprozradím, jestli jsem tu Julii nakonec tančila nebo netančila,   také  přece neprozradíte vraha na začátku detektivky, tak  se  přijďte podívat!!

Děkujeme!

 

Zeptali jsme se….

 

 

Tanečnice a ředitelka Kyliánova nadačního fondu v Praze Nataša Novotná (zastupuje Jiřího Kyliána během tiskové konference)

Jak sama říká, pan Kilián se ani moc zastoupit nedá, takže se o to spíše jen pokusí….ale povedlo se jí to!

 

Nataša není žádná křehotinka, jakou  bychom čekali,  a na tiskovou konferenci si to přifrčela na malé motorce….

 

O čem je dokument Divadelní tajemství?

„Náš dokument je o zrodu, životě a smrti jedné budovy. Jedná se o budovu, která byla naším milovaným divadlem, ale to  bylo  zbořeno.  Dokument je vlastně rozhovor Jiřího Kiliána s architektem, jehož toto  byla první stavba, opravdu první taneční divadlo na světě!  Dozvíme se toho skutečně  hodně. I o určité éře tance,  velmi  specifické éře tance, ale také o architektuře. Mě  osobně zaujalo, že pana Kiliána zboření divadla velice zasáhlo, ale pan architekt o tom mluví s nadhledem.“

 

O divadlu  Nederlands Dans Theater  se  všeobecně mluví  v superlativech. Jak je to možné?

 

„Ano. My jsme to divadlo opravdu všichni milovali. Když jsem tam byla já, tak jsem si to  vlastně ani tolik neuvědomovala, ale  ta budova byla postavená lidmi, které taneční umění  maximálně  zajímalo. Byla postavena prakticky, jak pro tanec, tak pro administrativu, měla zázemí,  úplně všechno.  Nebylo tam nic zbytečně a všechno fungovalo přesně , jak má. A nemusela se bourat.

 

Proč k tomu zbourání vlastně došlo?

„Bylo to v  podstatě politické rozhodnutí, město se chtělo rozrůstat, takže úředníci   rozhodli, že toto malé divadlo se zboří a místo něj postavili obrovské Fórum, asi desetkrát větší než bylo naše milované divadlo. Dnes na jeho místě stojí  „taková snad  stavba budoucnosti“, je v ní i divadlo, shopping mall, knihovna, konzervatoř, orchestr,  zkrátka všechno, ale podle toho, co jsem slyšela, je to lehce neosobní místo.“

 

Takže už se Vám tam nelíbí?

 

„Já jsem tam  ještě nebyla, protože  jsem nenašla odvahu jít se podívat na to naše milované a zničené místo, mě se to hluboce dotýká, opravdu. Ale  chci tam v budoucnu jít.  Co je pro mě skutečně smutné, to je fakt,  že ke zbourání toho původního divadla nebyl žádný důvod. Proč bylo zničeno?

Je to hlavní téma, které v našem dokumentu  oba muži probírají.“

 

Děkujeme a přejeme hodně sil!  

 

Karolína Blinková, Eva Smolíková

 

Foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s první baletní sólistkou pražského ND NIKOLOU MÁROVOU:

„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů“

Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.

 V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?

„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.“

Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?

„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.“

Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…  

„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.“

Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?  

„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.“

Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?

„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.“

Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?

„Během své  kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.“

Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?

„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Nikoly Márové 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ZLATÁ PRAHA 2018 – jak vše dopadlo?

Co zaujalo festivalovou porotu? A co zaujalo TANEČNÍ MAGAZÍN? Jak probíhal závěrečný festivalový gala-večer? A co na to Mistr Harapes?

Závěrečný večer 55. festivalu MTF ZLATÁ PRAHA – v přímém televizním přenosu na ČT ART v sobotu 22. září od 20.20 hodin – tvořil již pomalu tradičně průřez mnoha styly a žánry. Přinesl moderní i tradiční současnou hudební a taneční tvorbou. Ostatně, jako již po dlouhou dobu „zlatý pražský“ festival samotný.

Mezinárodní porota festivalu společně s ředitelem MTF ZLATÁ PRAHA (a současně výkonným ředitelem kulturního kanálu ČT ART) PhDr. Tomášem Motlem (uprostřed)

Večer zahájil Balet Národního divadla s číslem „Aspects“ v choreografii Katarzyny Kozielské na hudbu Abela Korzeniovského. Mezi tančícími sólistkami se zde objevila i Alina Nanu, která byla i jednou z hrdinek krátkého snímku Terezy Bílé a Igora Zacharova „Na špičkách“ na právě vyhodnocovaném MTF ZLATÁ PRAHA.

Následovala múza hudební. Nedávný držitel rakouské prestižní ceny Musiktheaterpreis 2018, zvané „rakouský hudební Oscar“, tenorista Aleš Briscein poté brilantně zazpíval árii vévody z Verdiho „Rigoletta“.

Následoval opět tanec. Tentokrát v podání Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a Bohemia baletu. Jednalo se o fragment z baletu „Paquita“ na hudbu Ludwiga Minkuse. Nezklamal, ale nikterak neodvázal…

Vrcholem večera mělo být další taneční číslo „D.R.E.A.M.“ v choreografii Šimona Kubáně. Interpretovali ji Kristýna Němečková, Iveta Krmelová a Patrik Čermák. Choreografie sršela nápady. Dalo by se jí vytknout jediné, že nebyla patrně koncipována pro velké jeviště Nové scény. Televizní diváci, kteří toto dílo viděli i detailním pohledem kamer z pódia, měli jistě zážitek hlubší a emotivnější.

A opět hudba. Mladé dechové kvarteto Cantaria Clarinete svižně interpretovalo „Libretango“ Astora Piazzoly.

Na expresivní a pulsující hudbu Ivy Bittové bylo připraveno baletní číslo „Prolínání“ v interpretaci Pražského komorního baletu v choreografii Lukáše Timuláka. Zde se již podruhé za večer objevil na pódiu Patrik Čermák.

Prague Cello Quartet má blízko k parafrázi i hudebnímu vtipu

Milým bonbónkem byl nadhledově pojatý „Montiho čardáš“ v úchvatném – až varietně vystavěném čísle – Prague Cello Quartetu. Petru Špačkovi, Ivanu Vokáčovi, Janu Zemenovi i Janu Zvěřinovi patřil opravdu dlouhatánský potlesk.

A následovala již novocirkusová tečka za podařeným večerem. Kouzelná artistická show „Contra Weight Company“ na hudbu populární Christiny Aquilery. Zuzana Havrlantová s Jonášem Janků a Tomášem Pintérem byli tím nejlepším „kasa-punktem“ na závěr.

Zuzana Havrlantová mezi Jonášem Janků a Tomášem Pintérem čili CONTRA WEIGHT COMPANY, tedy skupina, která udělala tečku za závěrečným večerem ZLATÉ PRAHY 2018

A kdo získal festivalové vavříny?

Hlavní cenu 55. ročníku televizního festivalu ZLATÁ PRAHA 2018 získal německý televizní dokument režiséra Thomas von Steinaeckera „Leonard Bernstein – rozpolcený génius“, natočený v koprodukci stanic ZDF a ARTE. Tento film o stopáži čtyřiapadesáti minut se snaží postihnout konflikt autora jednoho z nejslavnějších muzikálů světa a mezinárodně uznávaného dirigenta v jedné osobě. „Vítězný snímek vypráví dosud neznámý příběh Leonarda Bernsteina, tohoto světoznámého vynikajícího dirigenta, charismatického moderátora a autora muzikálu West Side Story. Tento intimní dokument mapuje Bernsteinovy osobní vzestupy i pády, jeho touhu být uznávaným skladatelem, ale přibližuje i umělcův život poznamenaný tragickými událostmi. Hluboký vhled do rozporuplné osobnosti hudebního génia nám kromě řady pamětníků zprostředkují Bernsteinovy děti Jamie, Nina a Alexander,“ zdůvodňuje svůj téměř jednohlasný výběr festivalová porota.

 Ředitel vývoje pořadů a programových formátů České televize Jan Maxa (vpravo) předává vítězný šek reprezentantům štábu filmu „Leonard Bernstein – rozpolcený génius“

Přihlášené snímky – konkrétně jich bylo v soutěžní sekci 84 a mimo soutěž se promítalo šest filmů od téměř čtyřiceti producentů a televizních společností z celého světa – se utkaly i v dalších dvou velkých kategoriích.

Tu Český křišťál – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle, vyhrál netradiční kanadský hudební dokument „Snění o židovských Vánocích“. V něm režisér Larry Weinstein vypráví netradiční příběh skupiny židovských písničkářů. Představuje civilně přirozenou formou kanadské přistěhovalce, kteří – navzdory svým dávným tradicím – slaví vánoce třeba i v čínském bistru!

Producent kanadského filmu „Snění o židovských Vánocích“  (úplně vpravo, nejblíže objektivu) zastupoval na vyhlášení cen režiséra Larry Weinsteina. Přiletěl do Prahy na poslední chvíli a byl velmi potěšen

V kategorii Český křišťál – Performing Arts, zahrnující hudební a taneční pořady včetně záznamů koncertů, zvítězilo cenami ověnčené taneční divadlo ve snímku britského režiséra Jeffa Tudora „Zděšení“, které vychází z životní zkušenosti herce Jonathona Younga. A to ze zkušenosti nadmíru tvrdé. Jeho dcera, neteř i synovec totiž zemřeli při tragickém požáru. Tento snímek je multižánrový. Kombinuje klasický dokument s filmovými dotáčkami, tancem (převážně stepem a salsou) a loutkovými pasážemi.

Na slavnostním večeru bylo uděleno i několik dalších speciálních cen. 

Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových „Vize 97“ si v sobotu večer odnesl německý snímek dua režisérek Marii Stodtmeierové a Isy Willingerové „Hudba a moc“, který zkoumá různé historické pohledy na politické aspekty hudby. Prakticky od roku 1914, tedy od doby první světové války.

Jedna z německých tvůrkyň filmu „Hudba a moc“, který si odnesl Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 (úplně vlevo), uprostřed tým vítězného díla celého festivalu o Leonardu Bernsteinovi a vpravo opět producent oceněného kanadského snímku s tematikou židovských vánoc

Cenu České televize získal německý snímek o známém choreografovi „Nižinský – Balet Johna Neumeiera“ režiséra Thomase Grimma. Tento snímek, který trvá dvě hodiny a patnáct minut představuje netradičně světového tanečníka i choreografa.

A Speciální uznání za mimořádný umělecký počin si odneslo české televizní zpracování opery Bohuslava Martinů „Čím lidé žijí“ osvědčeného divadelního i televizního režiséra Jiřího Nekvasila se skvělou kamerou Miroslava Gábora.

Společný snímek laureátů letošního MTF ZLATÁ PRAHA

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN ze soutěžní sekce zaujaly ještě další filmy.

Tak kupříkladu „Klavírní recitál Lukáše Vondráčka“ české režisérky Petry Všelichové. Doslova nás unesl výtečný dokument o tanečníku a choreografovi Petru Zuskovi „Chvění“ od režiséra i kameramana v jedné osobě Martina Kubaly. Anebo dílo režiséra Jana Brichcína a kameramana Vladimíra Holomka o českém mimovi mezinárodního věhlasu „RADIM VIZVÁRY – Sólo“. Výtečný spád měl i televizní film Pavla Jiráska „KAFKA BAND“ o koncertu této kapely v brněnském Sono centru. Ze sedadel doslova zvedal šestadvacet minut trvající německý snímek „Hýbej se!“ režisérky Leny Kupatzové. Velmi podnětná byla i švédská „Hra“ Tommy Pascala o choreografovi Alexanderu Ekmanovi. Anebo za české koprodukce vzniklá „Malá mořská víla“ režiséra Pascala Lauzeho. Hned dvakrát zde bylo reflektované téma Carmen – „Mytologická CARMEN“ německého režiséra a producenta Axela Brűggemanna a „CARMEN“ z Litvy, natočená pod režijní taktovkou Jirise Sejanse. Příjemný byl i titul „Sound-treková Evropa“ německého režiséra Michaela Giehmanna o cestě soulové muzikantky Joy Denalaeové po Rakousku, za kořeny folklórní hudby. Zde šlo o pilotní díl připravovaného seriálu. Zaujal i „Nový evropský zpěvník“ rakouských režisérek Madlene Feyerové a Stephanie Holzschusterové anebo bulharský snímek „Bulharské děti jsou báječné“ Stanislava Terzieva. Na pomyslnou nejvyšší příčku by TANEČNÍ MAGAZÍN však postavil dokument britské televizní společnosti Stanza Media Limited „FRANCO ZEFFIRELLI – z režisérova života“. Režisérem snímku o proslulém filmovém i operním režisérovi byl Chris Hunt.

Skvělý mim Radim Vizváry zaujal  i v soutěžním snímku režiséra Jana Brichcína

Z nesoutěžní sekce TANEČNÍ MAGAZÍN bezesporu zaujal desetiminutový český snímek Terezy Bílé a Igora Zacharova „Život na špičkách“, pojednávající o baletních sólistkách pražského Národního divadla – Nikole Márové, Alině Nanuové, Tereze Podařilové, Miho Ogimotové a Andree Kramešové. Rovněž televizní film Rozálie Kohoutové „Tančit svůj život“ o folklórním souboru Vycpálkovci ukázal, že festivalové dílo nemusí být bezvýhradně maratónské. Trval pouhých devětadvacet minut a řekl více, než jiné dvouhodinové filmy!

Po vyhlášení vítězů se ocenění i představitelé a sličné představitelky organizačního štábu společně odebrali na následnou recepci

A co řekli po vyhlášení cen?

Vlastimil Harapes, tanečník, choreograf, pedagog, herec i zpěvák:

„Právě jsem se vrátil z dovolené. Samotný program se mi líbil. Ne vše jsem viděl, neboť  jako jeden z předávajících cen, jsem se musel chvíli připravovat v zákulisí. Již se těším nejen na podzimní sezonu v Semaforu.“

Jiří Nekvasil, divadelní a filmový režisér, držitel Speciálního uznání MTF Zlatá Praha 2018 za film „Čím lidé žijí“:

„Cítím se spíš divadelním režisérem. Jsem rád, že mi Česká televize i Nadace Bohuslava Martinů daly příležitost filmové práce, kde mohu přece jenom pracovat s bohatšími i rozmanitějšími výrazovými prostředky.“

Foto: Eva Smolíková a archiv MTF ZLATÁ PRAHA a  TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Text: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Co se nechvěje, není pevné aneb Národní divadlo se chvělo pro PETRA ZUSKU

Petr Zuska oslavil své narozeniny v ND představením „Chvění“

15. září oslavil choreograf, tanečník  a bývalý šéf Baletu ND v Praze své narozeniny a v rámci této oslavy, ale i v rámci festivalu  Zlatá Praha, mohli diváci zhlédnout inscenaci „Chvění“.

Petr Zuska (rozhovor s ním najdete na stránkách TANEČNÍHO MAGAZÍNU) je tvůrcem evropského formátu, kterého milovníkům tance představovat nemusíme. Výjimečný choreograf, profiluje se jako individuální osobnost, což na inscenaci „Chvění“ jednoznačně vidíme. Ve své tvorbě využívá inovativní přístup k moderní tvorbě, ale také je schopen celistvě uchopit dějový balet.  Jeho inscenace jsou promyšlené, najdeme tu svět symbolů, duchovní otázky a možná také filozofické otázky, protože jak nám Petr Zuska kdysi sám řekl, přál si být v mládí filozofem.

Chválen i kritizován si šel Petr Zuska vždy svou vlastní cestou, věrný svému přesvědčení. Na svém kontě má (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory.

A samotné „Chvění“?  Dílo je  obrazem plným symbolů, dotýká se řady témat spojených s lidským bytím, koloběh života a smrti, koloběh opouštění.  Pláč a smích, válka a mír. Velké chvění se může změnit v zemětřesení, může znamenat konec, ale i začátek. Chvění je tu od počátku a my jsme jeho součástí.  Je patrné, že inscenace samotná nedá divákovi ani na chvíli odpočinout. Neustále je nucen sledovat, cože se to na jevišti děje a jaké filozofické otázky si má  právě klást.

Název „Chvění“ vychází ze stejnojmenného alba souboru Hradišťan Jiřího Pavlici.  Větší část hudební plochy pak ale patří Henryku Mikolaji  Góreckému.  Hradišťan a hudba Henryka Góreckého?  Ostrý kontrast. Ne  každý musí obdivovat či uznávat toto spojení, ostatně ani já nejsem příznivcem této směsice. Ale závěrem představení si  říkám: „A proč ne?“  Petr Zuska vybíral hudbu svým srdcem, ukazuje nám své pocity, tak proč kritizovat. I tato nesourodá kombinace hudby  vytváří harmonický celek.

„Chvění“ začíná první větou 3.symfonie Henryka Góreckého. Temno, snad zánik, snad mizení ve věčnosti. Těla tanečníků, vypadajících jako černé stíny, mumie či přízraky, sklouzávají po schodech z pozadí scény, hlavu zahalenou černou látkou. Na kraji jeviště se chvíli zděšeně zastaví – a zmizí.. navždy? Následuje jedna vlna těl za druhou. Klikatá bílá čára vprostřed jeviště značí možná nějaký velký zlom a po něm přichází zemětřesení, tedy pěkně silné zachvění. Tento smutný obraz evokuje hned několik vkladů – může to být abstraktní koloběh života, vznik a zánik, může to také být jako valící se láva z puklin země, možná i oběti něčeho zlého.

Poté na scénu vstupuje muž v černých kalhotách, s kufrem v ruce a na schodišti stojí žena v bílých šatech. Bolestné loučení. Snad je to partner, snad syn. Ale utrpení  a bolest je cítit naprosto hmatatelně. Objevují se ale i další muži s kufry v ruce, všichni se někam ubírají a mizí. Zde si můžeme představit válku, miliony Židů odcházejících do koncentračních táborů, miliony srdcervoucích loučení. Na konci prvního dějství sedí žena a muž na kufrech se svěšenými hlavami, vše se noří do tmy. 

Ve druhé části inscenace  zazní naprostý kontrast s Góreckého hudbou – Hradišťan. Písně o posledním se třesoucím listu na platanu znějí vesele a hravě, najednou všechno jásá. Oslava života.Tanečníci i jejich partnerky mají na sobě dlouhé, bílé plisované sukně.  Doslova jako divoši, kteří vydupávají u svých ohňů energii z Matky Země.

Ale opakuje se tu i naléhavá otázka: A co já?  Chvějící se list na platanu svůj úkol nepokazil, ale co já?

Na konci představení se opět objeví černý šál a bere s sebou všechno. Jako čas.

Je nutno vyzdvihnout Ayay Watanabe, její procítěné pohyby. Spolu s Ondřejem Vinklátem tvoří dvojici, z které opravdu doslova číší veškeré emoce.

„Chvění“ získalo  Výroční cenu portálu Opera Plus za nejlepší choreografii.

Na úplný závěr tanečníci blahopřejí Petru Zuskovi k jeho životnímu jubileu a ten symbolicky také sjíždí po schodech do „Věčnosti“….

O přestávce a po představení proběhla v divadle autogramiáda a  zájemci si mohli koupit knížku  „Trio pro jednoho“, která přibližuje tvorbu Petra Zusky  –  průběh autogramiády nám přibližuje trio snímků  i fotografie titulní

 Text a foto: Eva Smolíková

Taneční magazín