Novou premiéru v A studiu Rubín jsem očekával s mnoha otázkami. Stejné problematice se poslední dobou věnuje množství dramatiků i divadelních a filmových tvůrců. Pouze na českých jevištních prknech se totiž s touto tematikou, pouze namátkou, již objevily tituly „Otec“ (divadlo Rokoko), „Zatmění“ (divadlo Broadway) anebo „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). Stejné chorobě se v této sezóně bude věnovat rovněž titul Jihočeského divadla „Still Alice (Stále jsem to já) Lisy Genovy“. Ten je známý i z filmového zpracování s Julianne Mooreovou. V Českých Budějovicích má být tato inscenace premiérována v dubnu 2021…
Než se budu věnovat detailněji „rubínovské inscenaci“, prosím, dovolte krátký exkurz k historii Alzheimerovy choroby.
Alzheimer anebo Fischer?
Víte že, Alzheimerova nemoc se klidně mohla jmenovat „Alzheimer-Fischerova“. Popisy diagnóz i obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách totiž, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, publikoval český lékař židovského původu Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy však byly plně doceněny až daleko později.
Oskar Fischer se narodil, v německy mluvící rodině správce statku, ve Slaném. Tam později maturoval na gymnáziu. Pak absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Následně vykonával lékařskou praxi v Praze. Řadil se k početné německy mluvící menšině židovského původu. Z důvodu původu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína. Tam 28. února 1942, tedy před téměř osmdesáti lety, zemřel.
Ovšem, ani Aloysius Alzheimer to neměl, s popisem nově objevené choroby, vůbec snadné. Když prezentoval své nové objevy o chorobě v roce 1906 na setkání psychiatrů v Tübingenu, tak žádný z účastníků Alzheimerovi nepoložil pražádnou doplňující otázku. Okamžitě se přešlo k jinému tématu. Navíc, regionální list „Tübinger Chronik Ma” věnoval jeho objevu, v obsáhlé reportáži z kongresu, jedinou kratičkou větu. Alzheimer se tak vrátil zklamán do psychiatrické kliniky v Mnichově.
V té době dvaačtyřicetiletý německý psychiatr vylíčil případ své pacientky Auguste Deterové. Ta předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Teprve pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk.
„Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.
Vůně perníku
Jak tuto vážnou chorobu chápat? Jak s ní žít? Jak se jí takzvaně „dostat na kobylku“? I tak mohly znít úvodní premisy tvůrčího týmu nebývale působivého představení „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“. A to navíc v komorně intimním, ale svou kontaktností a bezprostředností, i nic neodpouštějícím divadelním prostoru malostranského Rubínu.
Jak vkusný a informacemi nabitý (i tradičně nápaditě graficky zpracovaný) program divadla prozrazuje: „Autoři postavili klasickou pohádku naruby. A tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence. K tomu jsou jim inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především kniha rakouského spisovatele Arno Geigera ,Starý král ve vyhnanství´. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným Alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci ,normálního´ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i znovunalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.“
Musím konstatovat, že to vše se podařilo vpravdě na jedničku s hvězdičkou. Od dramaturgie, přes výtvarné řešení scény a kostýmů… Navíc, umocněno působivou hudební stránkou, až – v neposlední řadě – po excelentní herecké výkony.
Nadhled i laskavý vhled
Režisér, nesoucí jméno bývalého fotbalového reprezentanta (a nyní majitele sítě benzínových pump ONO), Jiří Ondra příjemně překvapil. Ve spolupráci s Lucií Ferenzovou připravili na motivy výše zmíněného rakouského autora plnohodnotnou prvotní látku. Bylo však brzo patrno, že ponechali i patřičný improvizační prostor všem hereckým osobnostem.
Osobně koukám tak trochu mezi prsty vždy na inscenace či televizní, respektive filmová, díla, kde je autor i sám sobě dramaturgem. V tomto konkrétním případě se sice jednalo „pouze“ o spoluautorku Lucii Ferenzovou, ale stejně… Po zážitcích z celého představení však jsem tentokrát nucen konstatovat, že zde to vůbec na škodu nebylo. Naopak, zřejmě to prospělo k pevnější struktuře a provázanosti celé inscenace.
Nejsilnějším dojmem z celé inscenace je paralelní prolínání se reálného světa, představ i bludů. Režisér zde ostrými střihy dosahuje kontrapunkt mezi pragmatickým světem i blouzněním a hledáním lidí, kteří skončili v osidlech Alzheimerovy choroby.
Ani prvky v rovině nadhledu (kupříkladu parafráze postavy vraždícího otce se sekerou z kultovního dílu „Studna“ ze seriálu „30 případů majora Zemana“) výsostně vážné téma neshazují. Naopak, dodávají mu lidské rozměry. A tímto stylem bych se mohl postupně vyjadřovat ke každému detailu „Perníkové chaloupky“.
Nejen herecký koncert
Ostřílený Miroslav Mejzlík v hlavní roli představení doslova exceloval. Dokázal odstínit různé intimní nuance člověka, který z jedné strany Alzheimerově chorobě podléhá, ale ze strany druhé si to nikterak nepřipouští. Výbornými partnery mu byli – tradičně výborní – Alena Štréblová a její bratr Jiří. A ani Richard Fiala v tomto hereckém excelentním kvartetu nezůstával nikterak v pozadí.
Posledně jmenovaný je navíc i spoluautorem hudební stránky celého představení. Jeho písničky s kytarou nejen umocňovaly děj, ale navíc jednotlivé scény sympaticky provazovaly v jeden svébytný celek. Konečně někde nebyly písničky pouhými předěly či pověstnými „oslími můstky“, nýbrž plnohodnotnou složkou inscenace!
Závěrem musím konstatovat, že „Perníková chaloupka“ se všem tvůrcům i ostatním složkám A studia Rubín nadmíru vydařila. Nasadila (nejen) zde vysokou laťku. A nezbývá se než těšit na další inscenace v tomto pražském komorním malostranském suterénu.
»Perníková chaloupka (čekání na lopatu)«
Autoři: Jiří Ondra a Lucie Ferenzová
Režie: Jiří Ondra
Dramaturgie: Lucie Ferenzová
Výprava: Andrijana Trpković
Hudba: Richard Fiala, Václav Hoskovec a Tomáš Alferi
Hrají: Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl
Premiéra: 8. září 2020 v A studiu Rubín
Foto: Patrik Borecký, Dita Havránková
Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN
