53. sezóna pražského divadla A studio Rubín s podtitulem „Sezóna velkého úklidu“ odstartuje premiérou inscenace Jiřího Ondry „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“. Autoři textu vykreslující, pomocí svébytného světa na hraně mýtické pohádkovosti a brutality reálného prostředí, metaforu naší doby a společnosti. Té, která zapomíná a trpí strachem. Vycházejí přitom jak z osobní zkušenosti s rodiči a prarodiči, tak odborných zdrojů. V hlavních rolích se objeví Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl. Inscenace bude uvedena 8. září v 19.30 hodin.

Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) z roku 2019 žijí v Česku asi 102 tisíce lidí s demencí, z nichž 62 tisíce lidí má diagnostikovanou přímo Alzheimerovu nemoc. Na 100 000 obyvatel tak připadá 582 osob s tímto onemocněním, což je 0,6 % populace. Touto nemocí a mezigeneračním smířením se zabývá nová inscenace A studia Rubín, která nazírá stáří a Alzheimerovu chorobu z mnoha obrazových perspektiv.

Autoři textu vychází z osobních zkušeností s rodiči a prarodiči, z mnoha inspiračních zdrojů vztahujících se k zapomínání a paměti (nejen osobní, ale i národní) a odborné literatury. Přesto si jako cíl nevytyčili dokument či odborné dílo, naopak, snaží se o svébytný umělecký tvar formálně i obsahově. Alzheimerovu nemoc uchopili jako metaforu naší doby, která zapomíná, zaměňuje, zamlčuje, je násilná a agresivní, ztracená v množství informací a trpí strachem, až děsem.

„Žijeme ve společnosti, která stárne a trpí mnoha nemocemi, včetně demence. Chtěli bychom v této inscenaci ohledat mezigenerační vztahy a otevřít debatu o tom, zda a jak je stáří v naší společnosti vnímáno a ceněno. Zatím jsme objevili minimálně to, že se od rodičů nepřestáváme učit celý život. Od stáří se můžeme naučit minimálně to, jaké to je, být starý,“ přibližuje inscenaci umělecká šéfka A studia Rubín Lucie Ferenzová.

Děj provází dvě paralelní linie. Na příběhu syna, který stojí na prahu rozhodnutí umístit svého otce do domova seniorů či LDN, sledujeme různé projevy choroby a svízele soužití s takto nemocným člověkem. Od humorných situací, přes agresi až po dojetí, se syn vyrovnává s postupným vyprcháváním otcovy svérázné originální osobnosti plné svébytné životní filosofie. Druhou linkou inscenace je paralelní příběh dvou sourozenců, kteří jsou již umístěni v zařízení pro seniory a s jeho fungováním se vypořádávají skrze metaforu lesa a pohádkových motivů z klasické iniciační pohádky „Perníková chaloupka“. Sourozenci propadají dětinským vizím, strachům i touhám, ale stejně tak mají i své charaktery osob zestárnuvších do naší doby. Vzniká tak mnohovrstevnatý děj, kdy se propadáme do vnímání člověka ztrácejícího svou osobnost.

Inscenátoři vytvářejí svébytný svět na hraně mýtické pohádkovosti a brutality reálného prostředí (například LDN). Scéna Andrijany Trpković pracuje se znakem a minimalismem, podněcuje představivost a vyhýbá se realismu; kostýmy jsou charakterotvorné a pracují s obrazivostí jednotlivých situací. Hudba vznikla přímo pro inscenaci a navozuje celkovou atmosféru inscenace; Richard Fiala pracuje s efektovaným ukulele a Václav Hoskovec tvoří pro inscenaci originální elektronické plochy.

„Všichni zainteresovaní mají s Alzheimerem dost osobní zkušenosti, takže inscenace vzniká ve společném tvůrčím duchu, což je ovšem v Rubínu dobrým zvykem. Zatím nemám pocit, že bychom zkoušeli nějaké divadlo, a to mě těší. Chtěli bychom, aby ,Perníková chaloupka´ vyzařovala lehkost, nadhled, nostalgii, smutek i palčivost.“ dodává režisér Jiří Ondra.

Premiéra inscenace „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“ se odehraje v pražském divadle A studio Rubín v úterý 8. září.

„Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“

Jiří Ondra a Lucie Ferenzová

„Prosím tě, až umřu, řekni mi to.“

Bylo nebylo. Jednou večer děti zavedly své rodiče do lesa a nechaly je tam. „Les“ bylo všechno to kolem, co nebylo „doma“. Rodiče měli strach a chtěli domů, ale protože zapomněli, že to kolem nich je „les“, a také zapomněli, jak se dostat „domů“, zůstali v lese sami. Děti rodiče v lese občas navštěvovaly. A divily se, proč chtějí rodiče domů, když se v lese mají skoro tak dobře, jako doma. Nedalo se nic dělat. Nakonec museli všichni vylézt na vysoký strom, aby se rozhlédli, jestli neuvidí v dálce světýlko.

Autoři staví klasickou pohádku naruby a tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence, k čemuž jim jsou inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především kniha rakouského spisovatele Arno Geigera „Starý král ve vyhnanství“. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci „normálního“ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i opětné nalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.

Autor: Jiří Ondra a Lucie Ferenzová

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Lucie Ferenzová

Výprava: Andrijana Trpković

Hudba: Richard Fiala, Václav Hoskovec a Tomáš Alferi

Hrají: Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl

Premiéra: 8. září 2020

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN