Podzimní a zimní premiéry v Alfredu ve dvoře

V populárním divadle se objeví třeba Jan Burian, Pavel Novotný, Tinka Avramova anebo Peter Gonda

Na podzim a zimu chystá populární pražská letenská scéna následující premiéry:

SAMOMLUVA | Burian, Novotný, Hrdlička

28. + 29. 9. 2020 | 20.00

Samomluva“ sdružuje tři výrazné tvůrčí osobnosti – literáta a překladatele Pavla Novotného, hudebního skladatele a zvukového designera Jana Buriana a multimediálního umělce Jaroslava Hrdličku.

I AM THE PROBLEM | Jan Mocek

5. – 7. 10. – 2020 | 20.00

Originální performance „I am the problem“ vznikla ze zkoumání manifestací pocitů viny na sociálních sítích, jež pramení z rozporů mezi tím jací jsme a jací bychom chtěli být. Divadelní umělci Irina Andreeva, Wayne Jordan a Tinka Avramova si, společně s diváky, v šedesátiminutové performanci udělají selfie pocitu provinilosti a konečně se pokusí stát součástí řešení, spíše než problému.

LA MONEDA | 8lidí

9. + 10. + 12. 10. – 2020 | 20.00 Miguel Littín, novinář a dokumentarista  byl, v 70. letech 20. století, nucený spolu s dalšími 5000 Chilany opustit rodnou zem. Po více než deseti letech se do země vrací pod jinou identitou, aby v dokumentárním filmu zachytil proměnu společnosti řízené totalitním režimem.

SEZNAM PREMIÉR do konce roku 2020: 
PETER GONDA
(28. – 30. 10.)
I WAS NAKED WHEN I MET THE SPIDER AT HOME / Ran Jiao (5. 11.)
NOTHING ELSE, MOTHERS (12. – 13. 11.)
NEDOROZUMĚNÍ / Wariot Ideal (25. – 28. 11.)
VZPOMÍNKY NA TOGOLAND / Handa Gote (3. 12. – 4. 12. + 6. – 7. 12.) 

Foto: archiv Alfred ve dvoře

Pamela Kuťáková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pomsta nebo groteska?

Handa Gote, svérázní tvůrci na poli alternativního divadla, přináší na jeviště pomstu. Jak vypadá? „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby.“ – Konfucius

21. dubna uvedlo Studio Alta inscenaci Die Rache (Pomsta). Skupina Handa Gote (nezvyklý název tohoto uskupení  snad údajně pochází z japonštiny)  přinesla divákům western z česko-německého pomezí. Protože jde o vraždu, pomstu, nedlouhé představení bylo  hráno v příšeří, což dodávalo některým momentům až strašidelný nádech, ostatně pro seskupení Handa Gote dosti typické, protože se rádi pohybují na „pomezí strašného a komického“. Stejně tak jako ve filmu „Tenkrát na západě“, kde se určité scény táhly nekonečně  dlouho, i zde jsou okamžiky, které se zdají být věčností.

Začátek hry poměrně zaujme: Do tmy se pomalu, velmi pomalu šourá postava v dobovém oblečení, doslova vidíme oblast Šumavy a pohraničí.  Svítí si lucernou a  posvítí si i  na diváky, zazpívá si písničku, poměrně skvěle. Po  dlouhé, dlouhé době žena bere lopatu a jistého muže zabije. Důvod neznámý.  Pečlivě zahrabává tělo a celá atmosféra je dosti tíživá. Hudba je v tomto okamžiku skřípající a sténající. Jako vítr v Pošumaví.  Tmavá, ponurá, děsivá atmosféra.

Posud se hra jeví jako napínavá a divák netrpělivě čeká, co bude dál.

Další žena na jevišti  opět nekonečně dlouho táhne nebohé tělo z místa činu, pečlivě ho omývá, snad i důstojně pohřbívá. Nebožtík ovšem vstává, bere si klobouk a svléká se do spodního prádla. Proč?  Vyrazil si snad z hrobu na vycházku?  Ještě několikrát během hry tento proces zopakuje. Obléká se a vysvléká, z naprosto neznámých příčin.  Je  mu snad po smrti trochu přespříliš  teplo?  Vytápí  se snad v záhrobí  nad míru? Jediná příjemná věc je v této chvíli hu dební doprovod.  Diváci se lehce vrtí a jejich výrazy hovoří o jistých pochybách….

Hra tady nemá spád, ani hlubší myšlenku. Není co sledovat, není o čem přemýšlet. Ke konci hry jedna z žen zastřelí  tu druhou a poté i sebe. Budiž. Ale výstřel mrtvého na posledního přeživšího už dělá z dramatu  trošku frašku.  Diváci celkem rozpačitě tleskají. Co si myslet?

Budu-li hodnotit tuto hru očima vážného ‚recenzisty‘, potom budu pokračovat asi takto:

Handa Gote se pokusili ztvárnit pomstu, což zpočátku budilo zájem a zvědavost diváka. Naneštěstí tu nebyla žádná linie příběhu, takže divák se neměl o co opřít, aby postavám porozuměl, z názvu vyplývající příběh o pomstě není nijak propracován. Podíváme-li se na inscenaci pouze jako na ztvárnění aktu pomsty a vraždy, pak bych očekávala více rozehrát právě to drama, které se odehrává v takovýto kritický životní okamžik  uvnitř člověka. Nepochopitelné okamžiky oblékání se a svlékání se  a závěrečný výstřel již zavražděného, který bez jakékoliv příčiny zastřelí postavu nehrající v dramatu doposud žádnou roli, jsou rušivé a  srazily tuto inscenaci s dobrým a poutavým začátkem do kategorie druhořadých  až velmi špatných her.

Ovšem, podívám-li se na tuto hru očima současného  diváka, proč ne?  Handa Gote se opět pohybuje mezi komickým a  strašidelným, což jejich záměru  odpovídá. Vnímáme-li „Die Rache“  jako hru na rozhraní parodie na všechny svlékání a oblékání, které v dnešní době neodmyslitelně patří do všech inscenací, ať už se tam hodí či ne, parodii na western „Tenkrát na západě“, kde všechno trvalo věčnost, parodii na všechny krvelačné hry, potom musíme uznat, že jejich „Die Rache“ je opravdu geniální věc na současné scéně a člověk se musí v duchu smát i kdyby nechtěl.  A možná právě tohle je ten pravý záměr tvůrců Handa Gote.

 

Foto: Martin Špelda

Eva Smolíková

Taneční magazín

Eleusis – totální sebeironie

Neotřelé a ironické dílo skupiny Handa Gote

 

 

Totální sebeironie Eleusis

 

Experimentální divadelní skupina Handa Gote uvedla 15. června v Alfredu ve Dvoře jednu z prvních repríz nové inscenace Eleusis. Soubor rozhodně dostál reputaci svých předchozích kusů a i jeho nové dílo je neotřelé a ironické. Jde o zlehčení motivů klasické opery a parodii běžných divadelních postupů na téma starořeckého příběhu o Persefoné.

01_Eleusis_(fotograf_Martin_Špelda)

Pokud divák Handa Gote nezná, nemusí na začátku žádnou ironickou poetiku tušit. Věcně a v doprovodu menší anglickojazyčné projekce je mu vyložen dávný příběh o bohyni Persefoně, jež byla proti své vůli vydána za ženu vládci podsvětí Hádovi. Nato performeři divákům nabízejí možnost být zasvěceni jako při eleusinských mysteriích, je přinesen černý pytel a z něj se ozve ženský hlas, který chce ven – ven z pytle, protože je v pytli tma. Tento první náznak parodie se v představení rychle rozvíjí: následuje scéna Chárona, který pomalým tempem dokope mikrofon na své místo a začíná série pěveckých , tanečních a hereckých výstupů, ovšem nic z toho v pravém slova smyslu, naopak jde o nepřesné melodie, náznaky tance a naprosto směšné herecké akce. Ty jsou prováděny ve značně komických kostýmech (bůh Hermes má slamák a tašku Dermacol, Démétér bílé sako a kalhoty ve stylu italské popové hvězdy konce minulého století atp.) a na pozadí jsou projektovány počítačové animace ve vizuálním stylu 80. a 90. let, včetně chybových oken operačního systému Windows.

03_Eleusis_(fotograf_Martin_Špelda)

Celé toto dění působí jako fraška, ovšem jako fraška dobře promyšlená, aby mohla zároveň šokovat mírou parodie, zároveň v extrémní míře bavit ty diváky, kteří na styl představení už přistoupili. Samotný příběh o Persefoné není příliš důležitý a k inscenaci sedí především tím, že pomáhá ironizovat klasický operní či taneční koncept, který mnohdy vycházel ze starověkých mýtů a tragedií. Část děje o návratu hlavní hrdinky na zem a zpět do podsvětí nebyla ani odehrána – místo toho se zobrazil jakýsi manuál, jak cestovat na jezdících schodech nahoru a dolů. Tat o sebeironie trvala celkově téměř hodinu a ukázala opravdu rozmanité možnosti, jak zacházet s dějem, zpěvem, tancem či projekcí. Kreativitu Handa Gote rozhodně nelze vytknout, otázkou je, zda je v představení možné najít jiný přesah než totální sebeironii. Eleusis každopádně plně funguje i ve ztvárněné podobě, protože nabízí opravdu dlouhotrvající smíchový zážitek.

02_Eleusis_(fotograf_Martin_Špelda)

 

Alexej Byček

Foto: Martin Špelda

Taneční magazín