Maud Allen (1873-1956) se narodila jako Beulah Maude Durrant v Torontu, v Kanadě. Jako tanečnice byla velice populární v divadlech počátkem dvacátých let. Diváci z různých sociálních vrstev chodili sledovat hry, komedie, písně, tance. Divadlo v té době bylo spíše moderní varieté show.
Maud Allen ale byla více než jen tanečnice, ovlivnila společnost. Maud si změnila své jméno poté, co byl její bratr oběšen za vraždu dvou žen. Podařilo se jí vybudovat si svou taneční kariéru i přes malé formální vzdělání. Maud si často navrhovala své vlastní kostýmy, nejslavnější je kostým v choreografii “Salome”. Její show se těšily nesmírné oblibě, v roce 1908 vystupovala dokonce 250x do roka. Během tohoto období vydělávala 250 liber za týden, to byl nejvyšší plat pro hvězdu na vrcholu kariéry.
Ovšem, její často skromné oblečení znamenalo, že vystoupení byly na hranici slušnosti. V roce 1909 byl její slavný “Salome Dance” vyloučen z programu hned v několika anglických městech, když přijela do Evropy na turné. V Manchesteru dokonce cenzura zakázala celou její show. Přesto Maud pokračovala v tanci po mnoho let. V roce 1918 utrpěla hlubokou urážku na cti, protože britský poslanec Nolem Pemberton Billing ji ve svém deníku obvinil z lesbické lásky. Maud spor prohrála a pověst o její sexuální nemorálnosti se rychle šířila.
Po tomto velmi publikovaném a na veřejnosti přetřásaném soudním řízení její sláva prudce poklesla, i když Maud vystupovala ještě ve svých 60-ti letech. Naposledy se na jevišti objevila v Los Angeles v roce 1936.
Situace pro ni nebyla lehká, učila tanec, aby se vůbec uživila. Nakonec se během 2. světové války přestěhovala do Kalifornie, kde pracovala jako kreslířka. Prožila si také desetiletý vztah se svou sekretářkou Vernou Aldrich, která byla o dvacet let mladší než ona.
V roce 1908 ve své choreografii „Salomé“ zaútočila v průhledných sukních na britská pódia. Její vystoupení bylo přijato se smíšenou reakcí. Jeden z omámených diváků napsal stížnost na nemorálnost, popisoval ale také současně fascinující show i reakce publika:
„V divadle Empire představuje umělkyně Maud Allen „Salome“ a další tance, ve kterých se objevuje téměř úplně nahá. Byl jsem svědkem tohoto tance. Allen tančila odvážné choreografie touhy, její tělo se houpalo jako čarodějnice, kroutilo jako had a lapalo po dechu s hypnotickou vášní. Tanečnice měla ňadra zakrytá jen zčásti, kromě náhrdelníků a několika okrasných korálů bylo její tělo až k bokům úplně nahé. Žádné boty, nebo punčochy, její končetiny jsou odhalené až po kolena. Když se při tanci rychle otáčela (neměla pro to zřejmě žádný jiný důvod, než vystavit sama sebe), její nohy byly zcela odhalené. Její tanec je „smyslné kroužení“, které provádí před hlavou Jana Křtitele. Celé vystoupení provázelo burácení publika, nesouhlasné syčení se mísilo s potleskem. Někteří mladí lidé v mém okolí se bavili a promlouvali tím nejnemravnějším způsobem, jaký si lze vůbec představit!“
Nespočet stížností bylo napsáno katolickými kněžími po vystoupení Maud v divadlech v Dublinu. Tyto stížnosti k nám dodnes promlouvají a vypovídají mnohé o morálce v devatenáctém století v Irsku.
Zatímco několik divadel mimo Londýn vyloučilo Maud Allen za její neslušný výkon, následovaly doslova legie žen obdivovatelek, pro které byla inspirací. Margot Asquith, manželka liberálního předsedy vlády, byla mezi těmi, kdo viděl Allanin tanec jako „osvobozující vyjádření ženské sexuality“.
„Tančila jsem „domorodce“ a pořádně jsem si zařádila!“
1. Cítíte se být více spisovatelkou, herečkou, nebo režisérkou? K čemu vás to vábí nejvíc?
„Spisovatelka určitě nejsem, vydala jsem 3 knížky. (Cestopis z Bora Bora – „Útěk z ráje“ a dvě knížky o tátovi – „Zápisky z blázince“ a „Téma Macháček“). Od dětství mám vztah k divadlu, herectví. Vidím sebe jako herečku, možná dramatizátorkou.“
2. Co byste jako dramatizátorka ráda ztvárnila na jevišti?
„Když něco čtu, třeba román, pokud je inspirativní, mám tendenci jej vidět i na jevišti.“
Kateřina s Helenou Štáchovou a Pavlem Dostálem
3. Jaký žánr čtete ráda?
„Poslední dobou „jedu“ v severských detektivkách. Říkám, že si čistím “kazety v hlavě“, přečtu za víkend i dvě pětisetstránkové knížky a k tomu mám rozečtené nějaké tematické knihy, často týkající se práce, na které zrovna pracuji. Detektivky mi dokonale pročistí hlavu. Tyto příběhy mají nejen napínavý příběh, ale vypovídají i o lidech, a také o prostředí severských zemí.
Dánský seriál „Zločin“, který právě běží na ČT 2, je ukázkově hraný, snoubí v sobě napětí a také vypovídá něco o prostředí. (Na BBC běžel nedávno kriminální seriál podle literární předlohy švédského spisovatele a dramatika Henninga Mankella, s ústřední postavou policejního inspektora Kurta Wallandera s Kennethem Branagh v hlavní roli. Původní román, který byl napsán hercem a producentem, ztvárňuje novodobý typ hrdiny, který se trápí existenciálními problémy, detektivní zápletka není dominantní.)
Tyto detektivky mi možná uhranuly, protože od mládí miluji romány F.M. Dostojevského, a to jsou vlastně detektivky s úžasnými psychologicky propracovanými hrdiny. Takoví „Bratři Karamazovi…“
4. Nepokusíte se tedy nějakou takovou knížku ztvárnit na jevišti, režírovat?
„Asi už nemám sílu režírovat, je to strašně náročné. Herci, lidé, divadlo, všechno zpohodlnělo. Není tu žádná disciplína, pokud je člověk trošku pedant, je to nezvladatelné. Nikdo po nikom nic nevyžaduje, vše jde bez velké námahy, všechno je rychlé.
Pokud jde o diváky, zhoršil se jejich vkus. Jednoduché seriály komerčních televizí, kde se vše polopatě sdělí divákovi, vykonaly své. Film režiséra Františka Vláčila „Holubice“ považuji za geniální. Tam se řeklo snad osm vět, ovšem všechno bylo sděleno, a na vysoké umělecké úrovni, za součinnosti kamery, hudby… Dnes se všechno říká naplno, aby to lidé pochopili. Herci nehrají to, co je pod texty. Režírovat něco z děl, která bych chtěla režírovat, by bylo obtížné.“
Kouzelník z Lublinu, divadlo
5. Nemáte pocit, že současné tvorbě vévodí obhroublost?
„V západní Evropě se to drsné nosí, u nás to diváci ještě nepřijímají, ne v klasickém divadle. Lidé v Čechách mají rádi určité tabu. Televize ale diváky zdeformovala, čeština spěje k zjednodušení, vše spěje k zploštění života. Tento vývoj nám vezme estetické cítění. Už před 20-ti lety Václav Klaus neblaze vytěsnal kulturu na okraj zájmu, „když se maluje, taky jde knihovna na balkón…“. Kultura bohužel upadá, je spíše v troskách, přitom kultura a umění by mohlo zvýšit morální úroveň populace.
Divadlo by mělo mít vysloveně obrodnou funkci, jako třeba v době národního obrození. Člověk, který má rád divadlo, vyznává nějaké hodnoty, nebere život jen naturálním způsobem, nebere jen to zlé, má větší šanci v dnešním světě obstát. V současnosti je navíc tendence stálé divadelní soubory rušit, divadla by měla být soukromá, komerční, většinou produkující jednotlivé projekty. Divadlo by ale nemělo být jen komerční záležitostí, mělo by být i posláním…“
6. Jaký máte vztah k tanci?
„Jako dítě jsem chtěla být baletka. Milovala jsem ruský balet, styl Galiny Ulanové. Uznávám klasiku i moderní tanec, miluji jakýkoliv druh umění, které není samoúčelné a má nějaký obsah nebo sdělení. Navíc balet na nejvyšší úrovni v provedení talentovaných tanečníků s vysokou technikou… to je silný emocionální zážitek… Ale třeba období Pavla Šmoka a jeho Komorního baletu bylo úžasné. A často ti lidé ani nebyli školení. Nebo Hesovo UNO?“
Galina Ulanova – balet
taneční skupina UNO
UNO – úvodní znělka
7. Pak jistě obdivujete také čínský balet, dnes dosahuje špičkové úrovně, až neuvěřitelných výkonů…
„Jistě. Čína mě zajímá, ale bohužel jsem tam nebyla. Byla jsem ve Vietnamu, v Kambodži, v Japonsku a ve Francouzské Polynésii. Viděla jsem ale jen komerční produkce, což je něco úplně jiného, než vidět běžná představení.
Čína, Japonsko – to je stylizace. Afrika, Jižní Amerika, Tichomoří – to je živočišnost.
Viděla jsem úžasný čínský balet, kde baletka tančí partnerovi na hlavě. Rozum zůstává stát, je to tak na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Ale i tato neuvěřitelná taneční figura je zároveň také naplněna emocí, má obsah. Stejnou hodnotu mají i daleko jednodušší formy, v tanci je důležité sdělení. I pouliční umělec vám něco předá.“
Peer Gynt, Divadlo pod Palmovkou (1998), s Jiřím Langmajerem
8. Kam se budou výkony ubírat dál?
„Tohle vezme nějaký konec, někdo spadne, zmrzačí se a pak to zas začne „od piky“. Ne, spíš se dojde k tomu, že lidé objeví, že síla je vlastně v jednoduchosti, možná i větší…“
„Svatá hříšnice 1969“
9. Představte si, že jste agentura a vybíráte tanec … Kdybyste si měla vybrat taneční styl, jaký byste volila?
„Nevím. Muselo by to zajímat lidi, pro které bych ho vybírala, do prostor, které bych měla k dispozici, opravdu nevím, to není tak jednoduché. Vybrala bych cokoliv, co „rozohní“ ty lidi.“
10. Tančila byste třeba na rytmy bubnů či tance hula hula?
„Jsem už v letech, ale asi bych to zkusila. Tančila jsem „domorodce“ s Honzou Révaiem v inscenaci „Bouře“ a pořádně jsem si zařádila. Nemám ale ráda, když mě svazují kroky. Spíš preferuji výrazový tanec.“
Na Tahiti
11. Chodíte ráda do společnosti?
„Dříve ano, teď jsem spíš samotář.“
12. Čím to? Proč přišel takový zvrat?
„Psala jsem knížky. Mám teď prostě takové období, jsem raději s knížkou nebo poslouchám muziku.“
13. A jaký druh hudby posloucháte?
„Široké spektrum, snad kromě dechovky. Miluji Queen. Ale hlavně opery, barokní hudbu nebo Beethovena.“
14. Vaše maminka byla operní pěvkyně. Netáhla vás dráha zpěvačky, nebo operní pěvkyně?
„Maminka zpívala, byla také klavíristka, to ano, ale neměla trpělivost mě učit. Nezpívala jsem s ní, to bych ji rušila. Mámin bratr byl houslista, určitě hudební vlohy máme v rodě, jsem muzikální, ale zpěvu jsem se nevěnovala.“
15. Rozmlouvala jste Vašim dětem, aby se dali na uměleckou dráhu?
„Vysloveně jsem nechtěla, aby syn dělal divadlo. Je to trápení, není to povolání pro chlapy. Většina mužů v divadle jsou takoví „narcisti“, podle mého názoru muži najdou šťastnější uplatnění v jiných oborech.
Být v divadle, znamená trápení, většina lidí u divadla se trápí, všechno příliš prožívají. Třeba mají vlohy, ale nedostanou příležitost hrát, je tady tolik věcí, které nemůžete ovlivnit. Minutí se s rolí, partnery, režisérem… Také finanční stránka. Z divadelního platu jsem kdysi vyžila i zaplatila byt, ale teď herci nemají ani na nájem. Chtěla jsem syna ušetřit tohoto trápení.“
16. Jak vzpomínáte na seriál „Život na zámku“?
„Báječné. Je málo „plnokrevných“ ženských rolí pro herečky po čtyřicítce. Maximálně role manželky, co podá večeři, to je všechno. Tato postava měla své problémy, svůj milostný život atd.
Od té doby jsem takovou roli nedostala. Říkávám žertem, že jsem ji ztvárnila tak dokonale, že už si mně v jiné nedokáží tvůrci představit…“
Život na zámku, s J. Čenským a T. Töpferem
17. A jak vzpomínáte na operu „Rusalka“, zpívala jste také?
„Ne, jen jsem hrála, zpěv byl už předem nazpívaný. Byla to starší, úžasná nahrávka, Rusalku nádherně zpívala Milada Šubrtová a dirigentem byl slavný Zdeněk Chalabala.“
18. Jak vypadá ideální den podle představ Kateřiny Macháčkové a je takových v roce hodně?
„Ideální den je málokdy. Je buď strašně moc práce, nemůžete si ji užít a vychutnat, mnohdy ani dotáhnout a potom zase není nic, takže ideálních dnů moc není. Kdyby byl, byl by spojen s prací, nebo nějakou tvořivostí, zkoušením v divadle, krásně odehraným představením a zároveň být u toho zdravý.“
19. Vzala byste taneční roli?
„To záleží na postavě, mám už věk, ale klidně bych hrála i stařenku, která tančí. Herectví znamená také kus pohybu – práce s rukama, držení těla, jaká je postava, takové je i herecké umění.“
Pythagorejci
20. Co byste odpověděla, kdyby Vaše dvouletá vnučka chtěla být tanečnice?
„Neměla bych proti tomu nic, miluji tanec, zvlášť balet.
Já jsem kdysi nemohla být baletkou, protože mě maminka ve třetí třídě po odhlášení se ze školní jídelny vykrmila na tlouštíka, který se při přeskoku zastavil před kozou, nesvedl kotoul vzad a při šplhu se na laně škrtil… To byl vtip. Nelituji ničeho, divadlo mi vše vynahradilo.“
21. Je pro Vás úspěch důležitý?
„Je úspěch a úspěch. Důležité je, aby byla odezva u publika. Od kritiky už je mi to jedno, jen zamrzí, že vlastně nejde o kritiku, jen o prezentaci recenzentova ega.“
Přeji Vám mnoho úspěchů u publika a děkuji za rozhovor
1. Vraťme se o nějaký čas zpět. Soutěžila jste ve Stardance. Co Vás k soutěži přivedlo? Přihlásila jste se sama?
(Úlek) ….“ Ne, to ani snad nejde. Jednoho dne mi zavolali z produkce a nabídli mi,jestli bych to nezkusila. Neměla jsem žádný vztah k tanci, neměla jsem ani žádnou taneční průpravu, nechodila jsem do tanečních.“
2. Chtěla jste vyhrát, když už jste v soutěži přece jen byla nebo jen „přežít“?
„O vítězství jsem vůbec nepřemýšlela. Jsem zvyklá nejdřív udělat nejlépe
jak to jen jde to, co dělám a pak to nechávám osudu. Spíše jsem předpokládala, že
vypadneme v druhém, maximálně třetím kole. A taky jsem to řekla Honzíkovi
Onderovi, mému tanečnímu partnerovi. Bylo mi ho trochu líto, že „vyfasoval“
starší ženu.Ty moc fanoušků obvykle nemají.“
3. Koho jste typovala na vítěze Stardance?
„Typovala jsem Zuzku Norisovou, jednoznačně. Tančila moc krásně, vlastně z nás nejlíp.“
4. Jak to vypadalo v zákulisí? Přáli jste si vzájemně?
„Přáli jsme si, určitě ano. Nepociťovala jsem žádnou řevnivost. Naopak jsme si radili a pomáhali navzájem. Chodili jsme se dívat na tréninky svých kolegů a těšili jsme se na čtvrtek, kdy jsme viděli všechny tance poprvé na „Výstavišti“.
5. Co rozhodne o vítězství? Charisma?
„Myslím, že musíte určitě umět tančit, musí být vidět nějaký pokrok.
Jenom charisma nestačí. Je sice důležité, protože i méně zdatní tanečníci se
silným charisma a vtipem, třeba v našem kole Míra Bosák, se dostanou
daleko. Lidi musí taky bavit výkon tanečníků. Dále si také myslím, že diváci ocení pokoru a
pracovitost. Tím mě letos ve Stardance fascinoval Martin Procházka. Mnoho
faktorů hraje roli, je to taková kombinace všeho, co nakonec zapůsobí.“
6. Vy jste byla obdivovaná pro svůj věk, byla jste dokonce nazvána „Objev roku“ v anketě Týtý 2008. Souhlasíte s tvrzením, že tančit se má tak do třiceti let a dost?
„Bylo mi 50 let, byla jsem spíše taneční objev roku, tento úspěch byl mimo moji profesi. Já nejsem tanečnice, jsem herečka a v tomto případě věk neznamená omezení. Proč by ale tanečník nepokračoval dál? Jsou přece soutěže i pro starší páry, ať si lidé tančí, dokud se cítí dobře. Určitě to nejde dělat na špičkové úrovni. Tanec je strašná dřina, celkový obrovský výdej energie. Je to opravdu stejné jako vrcholový sport. Herectví znamená jiný druh energie.“
7. Jak jste vlastně takový nápor vydržela?
„Sama dnes nevím. Byly to 4 měsíce v soutěži. Trénovali jsme každý den, zkoušela jsem ještě v divadle a točila „Comeback“. My herci jsme zvyklí na takové nápory. Pak máme zase období klidnější.“
8. Bylo by možné soutěžit, pokud by pár měl malé děti?
„To je individuální. Mladý pár si musí zařídit chůvu, ale jinak v tom nevidím problém. Mladší lidé mají kondici a zvládnou to.“
9. Jak jste období mateřství prožívala jako herečka?
„Museli jsme si to zorganizovat. Herectví je profese, kterou si musíte udržovat, za 3 roky na Vás nikdo nečeká. Také se mi nechtělo odcházet od dětí, bylo mi to líto, o to víc jsem se na ně těšila, nebo jsem je brala s sebou.“
10. Vy jste také pracovala jako herečka na volné noze. Je lepší mít stálé angažmá nebo být volný?
„Byla jsem na volné noze, když jsem byla mladá, za totality. Bylo to krásné v tom, že jsem si mohla řídit čas sama. Dělali jsme velmi zajímavé projekty. Stavěli jsme si sami scénu, starali se o kostýmy. Bylo mi 40 let, když jsem zůstala ve stálém angažmá. Samozřejmě, že to je pohodlnější. Máte veškerý profesionální servis. Nedá se říct, co je lepší nebo horší. Dnes bych na volné noze být nechtěla. V divadle se dostanete k textům, ke kterým bych se nedostala. Ale platy jsou nižší, nerozhodujete o svém čase.“
11. Myslíte si, když se ohlédnete za soutěží Stardance, že to stálo za to? Má se člověk pouštět do takových nových věcí?
„Určitě to stojí za to. Každá výzva se má „zvednout a zkusit se s ní poměřit.“Máme nečekané rezervy. Pozvedne Vám to třeba i sebevědomí… Už jenom to, že se člověk nebojí, je strašně důležité. Posune ho to dál, i když nevyhraje. Platí to ve všem. Baví mě lidé, kteří se pouští do nových věcí, důležité je neustrnout.“
12. Přineslo Vám to také popularitu?
„Určitě.Už to, že vyhrála starší žena, bylo nečekané. Lidé mě zastavovali a říkali, že mi posílali SMS. Bylo to moc milé. Samozřejmě je kolem toho velký mediální kolotoč. To v divadle nebo při natáčení nezažijete. Stardance bylo velké vykročení, bylo to báječné.“
13. A nebudete se po takovém úspěchu věnovat tanci?
„Ne, myslím,že ne. Měli jsme s Honzíkem několik vystoupení na různých plesech. Letos nás čeká maturitní ples mé dcery, tak musím zase začít trénovat.“
14. Máte nějaké předsevzetí do roku 2013?
„Žádná předsevzetí si nedávám, protože je neplním.“
Je schopná Tamara Rojo v roli ředitelky divadla ještě ztvárňovat role bezstarostných krasavic?
Coliseum, Londýn, Tamara Rojo v hlavní rolin ve hře “Sleeping Beauty”
“Sleeping Beauty – Spící krasavice”
Bývalá primabalerína a současná ředitelka divadla Tamara Rojo se i nadále snaží vystupovat. Ovšem role primabaleríny jí nesedí. Na premiéře hry Sleeping Beauty, kde předváděla velmi mladou, nezkušenou princeznu, byly na její tváři viditelné známky stresu. Zkrátka Tamara tančí se zaťatými pěstmi. Divák se nenechá ošidit, všechny emoce vycítí…
Souhra s jejími kolegy na jevišti není již taková, jako bývala. Proč? Není snadné stát se ředitelkou společnosti a zachovat si tentýž přístup ke svým kolegům. Pro Tamaru je tento úděl velmi těžká životní zkušenost. Obstojí?
Tanec Tamary je stále výjimečný, ale zdá se, že piruety jí činí více námahy. Zřejmě není lehké ustát dvě role současně. Je evidentní, že nelze dělat dobře dvě profese, práci ředitelky a práci tanečnice. Tamara si ukrojila velký díl pro svou vlastní seberealizaci a zdá se, že to nemůže unést. Ostatně kdo by unesl tak těžký úděl?
Řešení problémů a potíží v podnikání, které zákonitě přichází, představují pro Tamaru to nejnaléhavější v těchto dnech. A nedokáže věrohodně zobrazit nevinnost mladé dívky. Pro přemýšlejícího člověka, který se opravdu snaží vyřešit problémy, je nesmírně těžké působit bezstarostně.
Tamara Rojo a Carlos Acosta – Sleeping Beauty
Možná by spousta lidí chtěla svět bez problémů, chtěla by prožívat jen veselí a bujarou zábavu, ale takový svět neexistuje. Jsme tu, abychom řešili problémy, ne před nimi zavírali dveře. Tamara to ví. Na úkor své vlastní taneční kariéry pomáhá prestižní londýnské baletní společnosti. Podaří se jí zvítězit?
