Světově proslulé taneční divadlo Do-Theatre zaplaví Prahu sny

Líbezné sny střídající noční můry, skvělý hudební doprovod a hutná atmosféra zaručují, že návštěva divadla po sobě divákům zanechá víc, než jen husí kůži.

Do Prahy se po pěti letech vrací světově proslulé taneční divadlo Do-Theatre. Průkopníci fyzického divadla a tvůrci naléhavých a poetických choreografií do České republiky poprvé přivezou vizuálně strhující představení Gofmaniana. Dust of Dreams. Publiku jej zahrají rovnou dvakrát, 23. a 24. října, k příležitosti narozeninových oslav klubu ROXY a Experimentálního prostoru NoD BE22, které trvají od 20. do 26. října.

Gofmaniana

Do-Theatre zabírá již od devadesátých let jedinečné postavení na evropské divadelní scéně a bez přestání dále rozvíjí svůj originální styl. Za více než 20 let existence vystupoval soubor ve více než 30ti zemích po celém světě. V čele Do-Theatre stojí režisér, choreograf a tanečník Evgeny Kozlov, který ve své tvorbě propojuje divadlo s tancem, hudbou a vizuálním uměním. Často spolupracuje s filmaři či psychoterapeuty. “ Taneční představení se mi většinou zdají nudná, raději sleduji filmy, poslouchám hudbu, čtu knihy, nebo jednoduše čerpám ze svých snů a pozorování okolního světa,“ popisuje Kozlov svou inspiraci.

3. a 24. října předvede Do-Theatre v české premiéře představení Gofmaniana. Dust of Dreams, inspirované fantaziemi výstředního německého spisovatele, hudebního skladatele a malíře E. T. A. Hoffmanna. Výpravná a inspirativní tanečně-divadelní show s magickou scénografií, originální hudbou, projekcemi, surreálnými kostýmy maskami vypráví příběh osamělé duše, která upřednostnila snění a iluze před všemi svody tohoto světa. Líbezné sny střídající noční můry, skvělý hudební doprovod a hutná atmosféra zaručují, že návštěva divadla po sobě divákům zanechá víc, než jen husí kůži.

„Zakladatel a umělecký vedoucí DoTheatre Jevgenij Kozlov, původem a ovanutím z Petěrburgu s jeho vrstevnatou uměleckou pamětí, je generačním nositelem víry v posvátné poslání umění, v jehož krajině bydlí spíše než ve skutečnosti. Zasvěcení v Praze DoTheatre znají, a informace o jeho říjnovém hostování má pro ně esoterickou hodnotu …..“  Nina Vangeli

Představení je inspirováno nerealizovaným scénářem Andreje Tarkovského „Hoffmanniana“, věnovaným posledním dnům Hoffmannova života. Ten kromě Franze Kafky či E. A. Poea inspiroval k tvorbě například Neila Gaimana či The Residents. Přijďte se také ponořit do jejich světa.

Podívejte se na trailer k představení: http://youtu.be/exK79mQixfo

Do-Theatre: Gofmaniana. Dust of Dreams
23.
a 24. 10. 2014 / 20:00

Tanec: Alexander Bondarev, Evgeny Kozlov, Daria Shapran, Irina Kozlova
Hudba: Anton Berman
Scéna: Alexander Bondarev
Video: Tanya Williams, Max Pfeffer
Technika: Max Pfeffer
Produkce: Platforma Productions, Do-Theatre & Philosophicum

Představení je mezinárodně srozumitelné, obsahuje pasáže v anglickém jazyce.

Vstupenky je možné zakoupit na webu GoOut nebo každý všední den od 16:00 do 20:00 v NoD. 

 

Taneční magazín

Co právě dělá Vanda Károlyi Konečná?

Zeptali jsme se …..

 

 

 

1. Prozraďte, je na obzoru nějaký nový muž ve Vašem životě?

„Ne, jsem sama, nechci partnera, nechci se přizpůsobovat. Teď jsem paní
svého času, svých peněz, mám se krásně.“

2. A nezbývá Vám třeba moc volného času, když jste sama?

„Vůbec ne. Stále mám svou taneční roli v „Tančírně“, to je krásný muzikál,
který má lidem co říct. Většina muzikálů je konzumních. Však se také diváci
poptávali, píší nám. Současně hraji v činohře „Quasimodo“ v divadle
Hybernia, „Klíč králů“ na Broadwayi a „Barmanky“ v Divadle RB. Točím s Alicí Nellis film „Andělé“, který uvidí diváci v kinech. Je toho hodně, stěžovat si nemůžu.“

vanda 1

Taneční magazín

Náš rozhovor s herečkou EVOU LEIMBERGEROVOU

„Tanečníkům trochu závidím“

 

 

 

 

V okamžiku, kdy zvonil můj telefon, byla Eva Leimbergerová právě na cestě z Prahy do Francie. Ale už další den byla zase v Praze, takže našemu setkání nic nebránilo. Pro Evu je přirozené být stále na cestách. Jak se daří této české světoběžnici?

1. Co Vás přimělo opustit Prahu? A proč zrovna Francie?

„Poprvé jsem jela do Francie studovat na Pařížskou státní konzervatoř. Na roční stáž po ukončení DAMU. A před 2 lety jsem  odešla podruhé. Udělala jsem casting na jednu divadelní hru, tak  jsem se rozhodla, že se do Paříže odstěhuji.

Jsem takový nadšenec, snadno se pro věci nadchnu. Teď jsem byla týden v Londýně a už jsem si to tam začínala zamilovávat a už by se mi tam chtělo zůstat déle….. Když člověk odejde jednou,  tak zjistí, že podruhé už to není zas tak obtížné.“

2. Jak se vám hraje ve francouzštině?

„Začátky byly krušné, hlavně první tři měsíce ve škole, byla jsem jak malé dítě, které sbírá všechna slova, ale moc nemluví. Pak jsem se vrátila po Vánocích z ČR a najednou jsem mluvila plynně. Často mi lidé říkají, že jazyk nemůžu tolik cítit, protože to není moje mateřština. Je pravda, že nemám takovou slovní zásobu jako v češtině, ale role se učím tak jako tak, scénář je daný. A když vím, co říkám, můžu to i cítit. Naopak bych řekla, že je to někdy v cizím jazyce lehčí.

Francouzi jsou zvyklí na to, že herci mají jiný přízvuk, i v divadle, je to díky velkému množství přistěhovalců. U nás je kladen důraz na dobrou mluvu daleko více.

Já jsem pro Francouze „Východoevropanka“. Přízvukem, ale hlavně fyzicky. Pokud je ve filmu role Ukrajinky, Polky atd., a bohužel jsou to většinou prostitutky nebo uklízečky… (smích), tak jsem hned první na ráně. Jsem zařazená do takové „škatulky“, ale
říkám „zaplať pánbůh za škatulku – není nás v ní moc, takže to má i své výhody“.

3. Ale Francouzi neradi studují cizí jazyky, říká se, že vůbec
nechtějí mluvit jinou řečí….

„Francouzi mají tak „narostlou pusu“, nebo lépe řečeno, díky francouzštině, která má specifickou výslovnost, jsou zřejmě dost nepřizpůsobiví jinému jazyku. Spíše bych řekla, že cizi řeč znají, ale stydí se mluvit.“

5

4. Nebojíte se, že přece jen během představení „selže pamět“ ? Nevzpomenout si na
slovíčka by asi byl „malér“…

„Mívala jsem spíš strach, že se mi třeba trémou v mozku něco stane a já najednou začnu mluvit česky. Říkala jsem si: „Naučím se text na sto procent a prostě nezapomenu.“ V
češtině bych dokázala text nějak nahradit, ale ve francouzštině jsem si tím ze začátku vůbec nemohla být jistá… Naštěstí mám zatím dobrou paměť a myslím, že mi dost pomáhá i hudební sluch.“

5. Ale co kdyby se to opravdu stalo a nemohla byste si vzpomenout…

„No, to se prostě stát nesmí. V žádném případě.

Teď už znám jazyk zase o něco lépe, myslím, že bych se z toho nějak „vymluvila“.

Ale první hra, ve které jsem hrála, byla „La Troade“ od Roberta Garniera, psaná francouzštinou ze 16. století. Krkolomné a složité to bylo i pro Francouze samotné. Navíc samé dlouhé monology. Tam jsem se bála, že mi něco vypadne a nedám to dohromady.

Také jsem pracovala s hercem, který je sice Francouz, ale žije v Londýně, hra byla francouzsko-anglická, na zkouškách se mluvilo všelijak, místy jsem z toho měla hlavu jak „balón“. Ale tyto šoky jsou asi pro člověka to nejlepší. Nejvíc posílí a nejvíc naučí.

Odjet do Paříže, to pro mě znamenalo šok, nikoho neznáte, všechno si musíte vybudovat od začátku.“

6. Proč jste dělala konzervatoř zrovna ve Francii?

„Maminka vždy ráda cestovala a ráda se učila jazyky, mluví francouzsky a v tomhle jsem asi po ní. Baví mě jazyky a chtěla jsem studovat v zahraničí. Francouzská konzervatoř je vlastně vyšší odborná škola, v 15-ti letech bylo brzo, později jsem nechtěla ukončit studium na DAMU v Čechách, takže jsem šla studovat do Francie až později.“

4

7. Jsou pro herce větší možnosti v Paříži nebo u nás?

„Paříž je větší a příležitostí je víc, ale pro víc herců. Ten poměr herci-práce bude asi stejný. Jezdí tam castingoví režiséři i z Londýna, jsou hodně propojení s Los Angeles, New Yorkem… v tomhle je Praha asi ještě trochu pozadu.“

8. Váš život je plný cestování – probudit se tady a večer být zase ve Francii. Musíte se neustále přizpůsobovat cizímu prostředí. To je přece náročné, ne?

„Já se přizpůsobuji dobře. Však víte, shodou okolností, když jste mi volala, tak jsem byla na cestě do Paříže, ale během dvou dnů jsem byla zase zpět, naštěstí jsem tentokrát jela s mámou a  v řízení auta jsme se střídaly…..“

9. Auto je auto, ale letadlo? Není to únavné?

„Letadlo pro mě znamená hodinu a půl cesty. Já všude spím, sednu a usnu. Probudím se, když letadlo „bouchne o zem“. Někdy mi to přijde stejné, jako kdybych ráno jela do práce. Kdybych bydlela v Brně, tak budu dojíždět úplně stejně a ještě ta doprava bude možná obtížnější.“

10. Ale musíte být na letišti dvě hodiny před odletem. To přece krade vzácný čas…

„No, teď nedávno jsem tam byla 45 min před odletem, ale na to už člověk musí mít nervy.“

11. Jste spojována s filmem „Posel“. Byl pro Vás významnější než ostatní filmy?

„Ano. Měla jsem v něm jednu z hlavních ženských rolí. Také ho režíroval Vladimír Michálek, a s ním se pracovalo krásně. Mrzí mě, že ten film prošel bez nějakého většího povšimnutí.“

3

12. Mám pocit, že všechno v současné době prochází bez většího povšimnutí… Lidé jsou nějak apatičtí…

„Možná nikdo z nás nebyl až tak mediálně známý, snad kromě Matejě Hádka. Máte pravdu, že lidé jsou lehce apatičtí. Všeobecně moc nemají zájem o nové, je lepší to staré, známé a vyzkoušené, takže chtějí i své známé herce, které už viděli ve třech seriálech a četli o nich ve všech bulvárních novinách.“

13. Co děláte, když zrovna netočíte? Jak relaxujete, pokud vůbec nějak?

„Moc ráda cvičím jógu. Mám i instruktorský kurz. Ten jsem ale nedělala jen s vidinou předcvičování, ale protože jsem se chtěla dozvědět o józe více do hloubky a komplexně, což na běžných lekcích většinou není možné.“

Také jsem nedávno objevila Zumbu. Tedy spíš skvělou instruktorku Zumby. Musím říct, že takovou energii a radost, jakou jsem díky ní z tance cítila, jsem snad nikdy nezažila, takže Zumba = můj nový koníček.

Baví mě plavání, interiérový design…spousta věcí. Samozřejmě cestování. A moji přátelé.

14. Myslíte, že odchod do Francie ublížil Vaší kariéře nebo prospěl?

„Myslím, že mi Francie určitě neublížila. A jestli ano, tak to stejně nikdy nezjistím. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych tady zůstala. Myslím, že mi hodně prospěl odchod ze stálého angažmá na volnou nohu.“

Když jsem byla zaměstnaná v divadle, trochu jsem „zlenivěla“. Role jsem dostávala bez toho, aniž bych se o to musela nějak výrazněji snažit. Na druhou stranu člověk v angažmá kolikrát hraje věci, které by raději nedělal, kdyby si mohl vybrat. Angažmá je časově velmi náročné, nezbývá moc času na další aktivity – natáčení filmu, reklamy atd. Někdy je nemožné skloubit natáčení, které trvá celý den, divadlo, kde ráno zkoušíte a večer hrajete. Došlo mi, že v tomto způsobu života bylo pro mě více mínusových položek. Takhle jsem aktivnější, samostatnější, musím se prostě snažit. Sice nemůžu s určitostí říct, kdy a jestli
vůbec budu mít nějakou práci, ale zatím to docela vychází.

Když jsem natáčela film „Posel“, zažila jsem ten luxus, že jsem jen točila. Většina herců musela různě odjíždět hrát představení, do Prahy nebo jinam po celé republice. Je to nutné, protože všichni potřebujeme vydělat peníze. Ale člověk si pak při natáčení musí nechat nějakou rezervu energie, protože ví, že ji večer ještě bude potřebovat, aby odehrál představení. Nemůže hrát naplno.

V Americe jsou herci natolik dobře zaplaceni, že si mohou dovolit věnovat se jen jedné roli – jednomu filmu. Můžou absolvovat dva měsíce kurz baletu, jízdy na koni, zpěvu, nechat se zavřít do psychiatrické léčebny… cokoliv, prostě se na roli dokonale připravit…ale u nás to zatím bohužel tak není.“

15. Možná si diváci ani neuvědomují, co všechno takový herec musí umět, že?

„Jak který… sem tam se říká, že se herec všechno naučil, pak se ukáže, že na to měl dabléra. Ale aspoň část by herci určitě měli umět.

Nedávno jsem hrála keramičku a měla jsem zaplacené hodiny točení na kruhu. Kdyby přišlo na to, abych se učila parkurové skákání, tak budu šťastná. Je to nové, kde jinde bych dostala příležitost se to naučit? To mám na herectví ráda. A kdyby mi to nešlo, v nejhorším je tu „záskok“.

2

16. Jací jsou Francouzi jako partneři? Jsou opravdu galantnější k ženám, jak se často říká?

„Nechci to zobecňovat, mám spoustu galantních kamarádů i v Čechách. Můj partner je Francouz, poznali jsme se v Čechách. On má Čechy rád, mluví o nich hezky. Galantní je, uznává starou školu, že žena je žena, je krásná, šikovná, všechno zvládá. Tohle jsem u svých bývalých partnerů neměla, necítila, nebo se o tom nemluvilo.

Češi jsou dost nespokojený národ, pořád si na něco stěžujeme, to je běžné. Ale negativně naladěných lidí je spousty a všude. U Francouzů je stěžování bráno jako národní sport. A člověk se tím buď nechá strhnout anebo ne. Já jsem se už trochu naučila nebýt zničená negativitou mého okolí. Ale vím, že když jsem unavená a chybí mi energie, tak nemám sílu tyhle vlivy odrážet.“

Chápu Vás. Lidé si neuvědomují, že ničí život nejen sobě, ale i těm druhým…..

Nejlíp je mi na jihu Francie, lidé jsou vstřícní, otevření a nic není problém. Nemusí vás znát a klidně vás vezmou k sobě na víno…

Idylické…..

17. Cítíte, že jazyková bariéra ve vztahu je spíše problém, nebo je třeba i lepší, když si tak do hloubky nerozumíte?

„Už mám francouzštinu snad natolik dobrou, že umím vyjádřit všechno, ale když jsem unavená, tak jsem pomalá, což mého přítele zlobí. Na to ale odpovídám: „Dobře, tak pojďme mluvit česky…. Spíš je to občas zdroj humorných situací ….“

18. Jde vůbec nějak vyjádřit hluboké emoce v jiném jazyku? Někdy to nedokážeme ani česky…..

„Ano, to možná problém je. Hluboké pocity se mi skutečně těžko vyjadřují i v mateřštině. Ale mám pocit, že právě tím, že v cizí řeči moc nedokážu svoje myšlenky „pentlit“, tak všechno řeknu rovnou, jdu k jádru věci. V češtině bych to zaobalila, aby to třeba nebylo tak bolestivé, ve francouzštině to řeknu bez příkras, protože to prostě jinak neumím. Může to být někdy nepříjemné, kamarádi mi občas říkali, že jsem hrozná a krutá, ale na druhou stranu je to osvobozující. Pro všechny zúčastněné strany. Člověk aspoň ví, na čem je.“

19. Je pro Vás pohyb důležitý, musíte ho mít, nebo raději polenošíte?

„Všeobecně cítím k pohybu obdiv a musím ho mít, už od malička. Dělala jsem moderní gymnastiku, od 6-ti do 15-ti let, chodila jsem také na balet, na konzervatoři byl stále nějaký tanec, aerobik, na DAMU jsme také měli akrobacii, tance, jevištní pohyby. Od roku 2003 jsem členkou Originálního pohybového divadla „Veselé skoky“, což je také samý tanec a „pohyby“ (smích).

Poslední představení „Chabrus line“ jsem s nimi už nedělala, byla jsem ve Francii, ale když je třeba, tak tam hraji. Myslím, že členem divadla není jediný čistý tanečník, všichni jsou herci. Těší mě, že jsou lidé, kteří viděli všechna naše představení, dokonce i víckrát.“

1

20. Jak zvládají herci předmět „akrobacie?“

„Už si nevzpomínám, jestli si někdo něco zlomil, sem tam byly pády, to ano. Já jsem díky gymnastice dost ohebná a zvyklá na různé krkolomnosti, takže to šlo.“

21. Proč jste se vlastně dala na herectví, když milujete pohyb?

„V moderní gymnastice jsem nějak cítila, že jsem dosáhla svého vrcholu a dále už bych se asi nezlepšovala, navíc jsem chtěla dělat i jiné věci. Byl tam také stálý tlak na to, abychom
nepřibíraly na váze. Svou roli také sehrála moje výška. Když mi byly 3 roky, nevzali mě do sportovní gymnastiky (tam jsem chtěla chodit původně, protože tam chodil můj starší bratr). Trenéři totiž vyhodnotili, že budu příliš vysoká a nevešla bych se jim do bradel. Pro balet, který miluji, bych asi taky byla moc vysoká. (Eva měří 175 cm.) Když vidím tanečníky, trochu jim závidím.“

22. Nemrzí vás to?

„Ne nemrzí. Mně se tanec do života stále nějakým způsobem vrací…“

Teď nedávno jsem zkoušela tanec na vzdušných šálách. Uf, už jen vyšplhat po šálách byl pro mě výkon, nakonec to šlo, ale dřina to teda byla veliká…“

23. Vy se teď vydáte na dovolenou do St. Tropez. Budete ležet na pláži nebo aktivně sportovat?

„Válení na pláži nevydržím moc dlouho.

Už jsem se dívala, jestli mají v St. Tropez nějaké kurzy zumby. Takže dovolenou strávím třeba tancem.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Rozhovor s moderátorkou, herečkou a zpěvačkou EMMOU SMETANA

„Přistupuji k lidem bez předsudků“

 

 

 

1. Váš životopis by stačil naplnit životy ještě nejméně dvou nebo tří  lidí.  Jak to časově zvládáte? Nemáte pocit, že by člověk měl někde „ubrat plyn“?

„No,  je mi 25 let, energie mám snad dost na to, abych  se aspoň snažila věnovat těm činnostem, které mě naplňují. Pokud pracujete s nadšením, tak práci nevnímáte jako práci, ale jako koníčka. Na druhé straně mě  ale rodina a přátelé nevidí tolik, jak by si přáli.

A mám méně spánku, než potřebuji.“

2. Kolik hodin spánku potřebujete při tak nabitém  denním programu?

„Zrovna já mám smůlu. Optimálně totiž potřebuji tak 11-12 hodin spánku, to je pro mě akorát. Méně než 8 hodin pro mě znamená, že  jsem „na hraně použitelnosti“  a 6 – 7  hodin je málo. Někomu to stačí, ale já se trošku motám a hůř vnímám…“

1

3. Paříž,  Štrasburk, Berlín, Praha. Všude jste strávila kus života. Cítíte se někde doma? Kam patříte povahou?

„Já to cítím takto:  pokud jsem někde déle než týden,  jsem  tam doma. Okamžitě si všude zvyknu, nikde mi to nepřipadá cizí. Když jsem v Praze, stýská se mi po Paříži. Žila jsem tam od 2 do 6-ti let a pak znovu, když mi bylo 21, mám to v podvědomí silně uloženo. V okamžiku, kdy  letadlo přistává v Paříži, toužím tam zůstat. Ale za 14 dní, maximálně za 3 týdny se mi zase začne stýskat po Praze. Být chvíli tady a chvíli tam mi naprosto vyhovuje.

V každém případě jsou pro mě zásadnější lidé  než místo. Jsem doma i v Praze, je tu celá má rodina.  Jsem pracovně vytížená a vše tak rychle utíká….. Obvykle  bych po dvou  letech jela dál, ale teď zůstávám. Takže teď mám domov tady.“

3

4. Může být takový všestranný  a světa znalý člověk šťastný s Čechem?

„A proč ne? Já patřím do první evropské generace, což zní jako klišé a špatně se tomu věří. Ale v podstatě to znamená, že absolutně nevěřím na jednobarevnou příslušnost. Stejně jsme všichni zglobalizovaní. Nebo vy snad nechodíte do fast foodu, nepoužíváte při vaření sojovou omáčku?

Dost jsem cestovala, jsem obyvatel staré Evropy, to vím jistě, a když o tom tak přemýšlím, tak v Evropě jsem doma všude. Uvědomila jsem si to zejména, když jsem byla v Turecku a v Africe.  Můj muž je napůl Čech, napůl Izraelec. A vařím mu všechno možné, včetně takzvaně cizích jídel – hodně střídám  asijskou a středomořskou  kuchyni, a předevčírem jsem např. dělala mexickou večeři.“

5. Váš partner je tedy zčásti cizinec.  Jsou  mezi vámi problémy ohledně národnostních zvyků, postojů, názorů?

„Člověk potřebuje žít s člověkem, který ho pochopí. Logické souvislosti určitě v lásce hledat nelze. Láska v mém pojetí není racionální. A pro mě nikdy  nebylo a není  kritérium, odkud kdo je.

Národnostní, duchovní nebo dokonce kulturní rozpory mezi námi nejsou. Ani jeden z nás se nehlásí k žádné víře, čili ani v tomto se žádný rozkol nekoná. Navíc si celý život zakládám na tom, že k lidem přistupuji bez jakýchkoli rasových či jiných předsudků. Můj přítel Jordan má maminku Češku, do  9-ti let žil  v Čechách, od 9-ti do 18-ti let žil v Izraeli. Já jsem měla opačný osud, do  10-ti  let jsem byla ve Francii (v Paříži a ve Štrasburku)  a mezi 10-ti až 18-ti lety v Čechách.“

5

6. Vy máte  talent pro hudbu. Přesto jste se ale maximálně věnovala studiu.  Myslíte, že zpěv  by Vás nenaplňoval? Nebo jste opravdu cíleně a ctižádostivě šla za povoláním svých snů? Které to je povolání? Moderování?

„Jsem dcerou hudebního producenta,  vyrostla jsem vedle člověka, který byl na vrcholu v hudební oblasti (tvořil např. s Vladimírem Mišíkem nebo Petrem Novákem, jako umělecký ředitel pařížského rockového klubu spolupracoval například s Iggy Popem, Manu Chao, Pretenders, Police…). Takže kudy se vydat dál? Nechtěla jsem být vnímána jako dcera Jiřího Smetany.  Ve zpěvu jsem si nikdy úplně nevěřila, takže jsem ho vždy brala jako koníček, už od svých 9-ti let skládám písničky.

Na druhou stranu mě vždy upřímně zajímala politika. Ale zase ten samý pocit –  nechtěla jsem být jen dcera známé tváře sametové revoluce, Moniky Pajerové. Studovala jsem proto ve Francii, chtěla jsem zůstat tam a nebýt ničí dcera nebo neteř. Dopadlo to ale jinak, že…

Myslím, že pokud  člověk není zrovna jednostranný talent, (jako třeba Jordan,  on je prostě muzikant a herec, případně do budoucna filmař, a nic jiného nepřipadá v úvahu),  ale má více  zájmů, pak je lepší mít „diplom v kapse“.

V případě, že herečky z DAMU  nedostanou roli, je to pro ně katastrofa. U mě se v takovém případě nic neděje. Tak  roli nedostanu … budu dělat něco jiného. Mám zkrátka určité záruky, zadní vrátka, a to je pocit k nezaplacení. Klidně ale podpořím třeba jednou své děti, pokud je bude zajímat jen jedna oblast, dejme tomu hudba. Nicméně budu je varovat v tom smyslu, že jdou do rizika.“

2

7. Co vás nejvíce těší na uvádění zpráv a co  je na této práci naopak  nejtěžší? Vy se vracíte domů  kolem půlnoci, máte vůbec někdy volno?

„Kdyby člověk jen moderoval, tak  to jde. Před vysíláním potřebuje tři  hodiny na přípravu, nalíčí se, obleče, připraví si zprávy, odříká zprávy, odlíčí se a jde domů.

Jenže já mám tuto práci spojenou s profesí reportérky. To znamená, že  jsem celý den v terénu, podílím se na tvorbě zpravodajství, zpracovávám si  svobodně všechny informace, je to moje dílo. Sděluji něco lidem, novinky. Na to jsem pyšná.

Večerní noviny mě zase těší  v tom, že vlastními slovy, výrazy, gestikulací, tónem, sděluji hlavní události dne. Doslova si na ně „sáhnu“,  přepíšu si je. Je to výzva – osobní interpretace. Ze  začátku  jsem si nevěřila,  první „kamerovky“  byly hrozné.

Ale už na moderátorském kurzu  z Vás udělají takřka profíka. Člověk cítí, jak se to má správně dělat, sám sebe slyší u stolu, nervozita odchází. A také  pozná sám, jestli to dělá dobře. Kdyby ne, asi by na obrazovce  moc dlouho nevydržel. Poprvé jsem měla srdce v krku. Celý první měsíc jsem mívala sevřený žaludek. Ovšem  tělo si zvyká na stres a je čím dál odolnější, to je  pud sebezáchovy, takže nervozita postupně zmizela.“

8. Někteří lidé tvrdí,  že chytrá a krásná  žena si  nemůže  najít partnera. Ale Vy jste dokladem toho, že to jde, že?

„Nevím, proč se to říká, mám se dobře. Mám krásný život a pro sebe ideálního partnera, každému bych to přála.“

6

9. Vy jste s partnerem už 5 let, plánujete rodinu?

„No tak …. plánujeme, že jednou budeme mít rodinu. Jsme strašně mladí, chceme cestovat.  Tím, že jsme se našli, jsme již ta jednotka…. Děti třeba přijdou za 3-5 let, to je jedno. Oba jsme hodně pracovně vytížení. To bude chtít správnou dobu, to ucítíme. Mám odjakživa silnou intuici, a i díky tomu jsem se mnohdy ocitla ve správný čas na správném místě. Jako tomu bylo nedávno v případě konkurzu do hudebního představení Lucie v HD Karlín, kde jsem vyhrála hlavní roli. Takže toho volného času bude ještě míň…A přesto se na to moc těším.“

10. Co třeba  film?  Nebude se  Vaše kariéra ubírat tímto směrem?

„Chci  také pokračovat v herectví, to jsem neopustila. Snad by se daly obě profese  skloubit dohromady. Třeba mi někdo nesvěří charakterní  roli, protože budu zařazena jako moderátorka. Co se filmu týče, míč je na straně režisérů.“

4

11. Když máte náhodou volno, jak relaxujete?

„Odpočinu si při spánku, je to spíše hluboké kóma. Strašně moc jím, chodím na procházky s Jordym, mám ráda jeho úsměv a smích, ten mě nabíjí. Také potřebuji  přátele, a odjakživa si doma tancuju. Jen tak, svobodně, pro sebe, choreografie nemusím.“

 

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková