Má za sebou kariéru divadelní herečky v legendárním Semaforu. Setkáváme se s ní na filmových plátnech nejen v roli herečky, ale často i autorky návrhů kostýmů. Objevila se i v cyklickém televizním pořadu ČT „Třináctá komnata“, kde se vyznala ze svých někdejších zdravotních problémů, které jí přinesl vrcholový sport. A právě o sportovní gymnastice, tanci, ale i ostatním životě jsem si se SIMONOU CHYTROVOU přišel popovídat. A jelikož se známe ještě od její éry v Semaforu, snad nám čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU prominou tykání.
Jaké byly Tvé první ještě předškolní pohybové aktivity?
„Byla jsem hyperaktivním dítětem a i dnes stíhám několik činností najednou. Pravděpodobně proto mě rodiče asi v pěti letech zapsali do oddílu sportovní gymnastiky. Nedalo se to se mnou vydržet, byla jsem víc hlavou dole než nahoře.“
Simona Chytrová jako gymnastka na snímku z rodinného alba
Byl někdo Tvým výrazným a ovlivňujícím vzorem?
„Od mládí byla mým vzorem Věra Čáslavská a také snad první knížkou, kterou jsem přečetla, byla její ,Cesta na Olymp´.“
Simona se může pyšnit autogramem a osobním věnováním sedminásobné olympijské vítězky (o to cennějším, že je z roku 1975, kdy tady Věra Čáslavská zrovna neměla ustláno na růžích)
Jak hodnotíš vývoj sportovní gymnastiky až po dnešní dobu? Uznáváš spíš ženské typy éry Věry Čáslavské anebo pozdější soutěžící „holčičky“?
„Myslím, že sportovní gymnastika prošla dlouhým vývojem. Za dob Věry Čáslavské gymnastky vypadaly ještě jako zralé ženské, ale za mé éry byly v kurzu malé, drobné typy po vzoru ruských gymnastek, jakou byla tehdy třeba Olga Korbutová. Ale to samozřejmě souviselo s tím, že v této době se začaly dělat technicky daleko obtížnější a náročnější prvky, které vyžadovaly subtilnější postavy. V dnešní době, jak to stačím sledovat, je velkým problémem sportovní gymnastiky její nedostatečná ekonomická podpora.“
Zažila jsi někdy Věru Čáslavskou i jako trenérku?
„Ano, Věru jsem měla možnost zažít jako trenérku ve vrcholovém středisku v Praze, do kterého jsem byla v deseti letech zařazena. Vytvořila mi choreografii pro prostná, se kterou jsem slavila úspěchy i na mezinárodních závodech.“
Vzpomínáš dnes, po svých tehdejších zdravotních komplikacích, vůbec na gymnastiku v dobrém?
„Jak se to vezme. Horší se zapomíná vždy dříve… A s odstupem času musím uznat, že mi gymnastika dala hodně do života: cílevědomost, vytrvalost a v neposlední řadě mi i vyformovala postavu, která se mi tak dodnes lépe lehčeji udržuje.“
Vedli jste i syna od dětství ke sportu?
„To byl stejný případ jako já – opět hyperaktivní. Vítek je talentovaný na míčové sporty, takže od malička hrál tenis, florbal a basket, ale určitě po mých zkušenostech jsem nechtěla, aby sport dělal vrcholově.“
Simona Chytrová dnes
Chodila jsi na střední škole do klasických tanečních? A kde?
„Několik kurzů jsem navštívila v Hradci Králové. Ale v té době jsem procházela nelehkým obdobím nemoci, byla jsem enormně hubená, takže se ke mně moc tanečníků zrovna nehrnulo 🙂 “
Jdeš sama od sebe ráda do divadla i na klasický balet?
„Ale samozřejmě, na klasický balet se do divadla ráda podívám.“
Jaký druh tance si třeba pustíš v televizi?
„Nevím, jestli to zrovna a často vysílají v televizi, ale mám ráda street-dance.“
Kdyby Tě Česká televize pozvala soutěžit do StrarDance, přijala bys takovou nabídku?
„Tak na tutonabídku už několik let marně čekám! Snad, když si někdo z organizátorů přečte tento rozhovor, by mě mohli konečně oslovit 🙂 !!!“
Máš na svém kontě i choreografie nejen pro divadlo Semafor… Co je – podle Tebe – klíčové ve spolupráci dobrého choreografa s tanečníky?
„Choreografie je mojí druhou láskou a dokonce jsem uvažovala o studiu tohoto oboru na AMU.“
Na archivním snímku ze zkoušky předvádí Simona Chytrová (uprostřed) choreografii v legendárním divadle Semafor, zcela vpravo herečka, zpěvačka a výtvarnice Věra Křesadlová (jinak matka synů Miloše Formana)
Jak naopak vycházíš s choreografy v opačném gardu, v pozici herečky?
„Já si myslím, že dobře, protože taneční projev je mojí předností.“
Jak ses vůbec, jako někdejší sportovkyně a pozdější herečka, dostala k návrhům kostýmů?
„Od malička jsem ráda malovala, ,výtvarno´ mě vždycky přitahovalo. První možnost se mi naskytla v divadle Semafor, kde mi Jiří Suchý dal možnost navrhovat kostýmy pro svá představení. A pak postupně přišly další příležitosti pracovat jako kostýmní výtvarnice pro film.“
A poslední černobílý archivní snímek. Ačkoli byly symbolem divadla Semaforu klobouky buřinka a slamák, tak zde mají na hudební zkoušce Jiří Suchý a Simona Chytrová – bekovku a kulicha!!!
Baví Tě to? A proč nejvíce?
„Baví, protože zde můžu uplatnit a propojit několik uměleckých profesí – a už jsme zase u mojí hyperaktivity, navíc navrhování mě nabíjí energií a umožňuje mi projevovat mou fantazii a nápady.“
Jsi manželkou filmového režiséra. Nepokukuješ po očku třeba po režii divadelní?
„Tak to s určitostí mohu říct, že ne. Moje hyperaktivita tento obor nezahrnuje.“
Děkuji za rozhovor a těším se někdy na viděnou. Třeba při tenisu, který se již do tohoto rozhovoru nevešel?
Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v Covent Garden.
Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?
„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky, která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a na jaře začnu nahrávat. Právě v této době je to taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a povídáme si o aranžích. Písničky už mám pohromadě, taky mi připadají výjimečné, takže se mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.“
Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?
„Cestuji moc ráda a zrovna jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže je to radost. Ale práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je to bezvadné a moc se těším.“
Která zem je Vaše oblíbená?
„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice ráda Španělsko, Ameriku, Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“
Až budete v Londýně, budete mít čas projet si Anglii, prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?
„Zajet si do jiného města, to vůbec nejde, protože přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu někam se dostat, ale já Londýn znám. I když jsem tam už po několikáté, vím, že mě to tam bude těšit.“
Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?
„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se na „Carmen“, která se právě v Londýně hraje. Štefan odjel do Londýna tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“
Když vidíte zpívat Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi, nebo jsou už tato vystoupení všední záležitostí?
„To snad nemyslíte vážně, všední… (smích) Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě velký svátek a velká událost. V tuto dobu Štefan připravuje představení „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, že by to mohla být moc krásná podívaná, protože je to nová produkce.“
Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte spolu hudbu, koncerty, tedy to, co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?
„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal a co udělal včera a na co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně ráda na premiéře překvapená, ale bavíme se o práci, např. jak Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že k našemu vztahu to patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“
Váš život je plný práce. Jakou formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi není jednoduché odpočívat, že?
„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla. Ale těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu dovolenkové a letos se těším, že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak doufejme, že to všechno vyjde. Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či nějaké vystoupení, kdy se musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách, protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha, abychom nechali uši odpočinout si, protože naše práce je velká nálož.“
Ve věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života překonávala těžké zdravotní potíže. Jak si udržíte takovou kondici?
„Každý koncert je pro mě velká rozcvička. Dělám opravdu velké množství koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro tělo je koncert velice dobrý trénink.“
Takže Vás koncerty udrží fit…
„Doufejme…“
Věnovala jste se dříve nějakému sportu?
„Jako dítě jsem se celkem hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika, potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy, od ježdění na koni až po judo, protože to k našemu povolání patřilo. Dělala jsem, nebo stále dělám, zábavné pořady, které byly spojeny s tancem, takže jsem vždycky měla pohybu docela dost.“
Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem Harapesem. Zajímala jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal spíše okrajovou záležitostí?
„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes, protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku hlouběji, než jsem třeba původně měla v úmyslu.“
Jak vnímáte Stardance? Sledujete tento pořad?
„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro organismus, všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“
Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?
„Jsem v podstatě optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte, by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří, je špatné, házet na někoho své vlastní problémy.“
Mladá a sympatická malířka Michaela Kořánová zaujala v březnu 2018 v galerii knihkupectví VOLVOX GLOBATOR v Praze 3 na Žižkově svými originálními obrazy. Z nich vynikaly zejména ty s postavami tanečnic a baletek.
A proto se TANEČNÍ MAGAZÍN za rodačkou z Benešova u Prahy, která prožila mládí v městečku Sedlec – Prčice (proslaveném každoročním turistickým pochodem i následnou písní Ivana Mládka) vypravil se žádostí o rozhovor. Předesíláme předem, že sympatická světlovlasá autorka se výtvarné práci věnuje vedle svého náročného civilního povolání.
Co Vás inspiruje k malířské tvorbě s taneční tematikou?
„V souvislosti s tancem se mi stal minulý rok úraz. Několik týdnů jsem nemohla vůbec chodit a najednou jsem měla potřebu malovat tanečnice. Možná člověk maluje to, co momentálně nemůže mít, nebo čeho nemůže dosáhnout. Je to taková kompenzace.“
Chystáte nové obrazy s tanečnicemi?
„Neříkám, že ne. Nyní to tak ale necítím.“
Moderní tanec nemá daleko ke sportu, sportujete?
„Sportu jsdem se věnovala vždy. Žádný ze sportů jsem ale nedělala vrcholově, avšak byl součástí mého života. A doufám, že se ke sportu budu moci pomalu vrátit.“
Máte sama nějaký bližší, osobní vztah k tanci a pohybu?
„Tanec i pohyb byl způsobem mého vybití, jako kompenzace psychicky náročného povolání. Zároveň nabytí novou energií, kterou jsem pociťovala zvláště při tanci.“
Chodila jste do tanečních?
„Ano, chodila jsem do tanečních. Musím, ale upřímně přiznat, že bych si potřebovala některé kroky zopakovat.“
Máte ráda jako divačka spíše klasický balet anebo moderní tanec?
„Chodím ráda do divadla na klasický i moderní balet. Mám ráda ale i hudbu, ze které je cítit jižní slunce, s tím spojené latinskoamerické tance, zumbu, nebo reggaeton.“
Byla jste poslední dobou na nějakém zajímavém tanečním představení?
„Velmi se mi líbilo baletní představení v pražském Národním divadle ,Sólo pro nás dva´ od choreografa Petra Zusky.“
Sledujete taneční programy v televizi?
„Již několik let nemám televizi. Tak ani nemohu.“
Vidíte nějakou souvislost mezi tancem a výtvarným uměním?
„Určitě. Únik od reality pro danou osobu, umění pro ostatní.“
V jakém rozpoložení malujete? V klidu ano v přetlaku emocí?
„Vždy maluji v nějaké emoci, vlastně každý obraz je důsledek nějakého mého psychického rozpoložení.“
Která je Vaše nejoblíbenější barva?
„Zelená, ta mě uklidňuje.“
Kde Vaše obrazy v nejbližší době budeme moci potkat? Do kterých míst situujete nové výstavy?
„Dostala jsem nabídku vystavit mé obrazy v Mělníce, v jisté kavárně na náměstí. Na podzim poté v galeriii ,Záliv´v lázních Bechyně.“
Co je Vaším zatím nesplněným uměleckým snem?
„Naučit se malovat ještě jinými technikami.“
Je o Vás známo, že malujete vedle svého civilního zaměstnání, jak je to náročné časově?
„Někdy maluji po večerech, většinou ale o víkendu. Malování neberu jako něco, co by pro mě bylo časově náročné, je to můj způsob odreagování.“
Co byste ráda vzkázala čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU závěrem?
„Neříkejte, že neumíte tancovat, pokud to nezkusíte. Neříkejte, že neumíte malovat, pokud to nezkusíte.“
Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustilakořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanoumalířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“,„O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnostia rovněž měla úspěchy v podnikání…
Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce 1992
Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?
„Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“
„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů
Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?
„Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“
Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.
„Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“
Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?
Alžbeta Vlčková tentokrát s raketou Babolat
„V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“
Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?
„Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“
Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“
Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?
„Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“
Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu – významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.
Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:
„… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.
Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.
Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.
Později, další tanečníuměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešikaplnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.
V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.
Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.
Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.
Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.
Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.
Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“
Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.
Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ
