Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v Covent Garden.
Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?
„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky, která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a na jaře začnu nahrávat. Právě v této době je to taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a povídáme si o aranžích. Písničky už mám pohromadě, taky mi připadají výjimečné, takže se mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.“
Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?
„Cestuji moc ráda a zrovna jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže je to radost. Ale práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je to bezvadné a moc se těším.“
Která zem je Vaše oblíbená?
„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice ráda Španělsko, Ameriku, Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“
Až budete v Londýně, budete mít čas projet si Anglii, prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?
„Zajet si do jiného města, to vůbec nejde, protože přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu někam se dostat, ale já Londýn znám. I když jsem tam už po několikáté, vím, že mě to tam bude těšit.“
Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?
„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se na „Carmen“, která se právě v Londýně hraje. Štefan odjel do Londýna tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“
Když vidíte zpívat Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi, nebo jsou už tato vystoupení všední záležitostí?
„To snad nemyslíte vážně, všední… (smích) Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě velký svátek a velká událost. V tuto dobu Štefan připravuje představení „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, že by to mohla být moc krásná podívaná, protože je to nová produkce.“
Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte spolu hudbu, koncerty, tedy to, co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?
„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal a co udělal včera a na co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně ráda na premiéře překvapená, ale bavíme se o práci, např. jak Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že k našemu vztahu to patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“
Váš život je plný práce. Jakou formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi není jednoduché odpočívat, že?
„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla. Ale těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu dovolenkové a letos se těším, že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak doufejme, že to všechno vyjde. Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či nějaké vystoupení, kdy se musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách, protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha, abychom nechali uši odpočinout si, protože naše práce je velká nálož.“
Ve věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života překonávala těžké zdravotní potíže. Jak si udržíte takovou kondici?
„Každý koncert je pro mě velká rozcvička. Dělám opravdu velké množství koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro tělo je koncert velice dobrý trénink.“
Takže Vás koncerty udrží fit…
„Doufejme…“
Věnovala jste se dříve nějakému sportu?
„Jako dítě jsem se celkem hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika, potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy, od ježdění na koni až po judo, protože to k našemu povolání patřilo. Dělala jsem, nebo stále dělám, zábavné pořady, které byly spojeny s tancem, takže jsem vždycky měla pohybu docela dost.“
Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem Harapesem. Zajímala jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal spíše okrajovou záležitostí?
„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes, protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku hlouběji, než jsem třeba původně měla v úmyslu.“
Jak vnímáte Stardance? Sledujete tento pořad?
„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro organismus, všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“
Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?
„Jsem v podstatě optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte, by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří, je špatné, házet na někoho své vlastní problémy.“
Děkujeme za rozhovor
Foto: Supraphon
Eva Smolíková
TANEČNÍ MAGAZÍN
