Měsíc: Květen 2018

Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje  na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v  Covent Garden.

Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?

„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky,  která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a   na jaře začnu  nahrávat. Právě v této době je to  taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a  povídáme si o aranžích. Písničky už mám  pohromadě, taky mi připadají výjimečné, takže se  mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.“

Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?

„Cestuji moc ráda  a zrovna   jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže  je to radost. Ale  práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je  to bezvadné a  moc se těším.“

Která zem je Vaše  oblíbená?

„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice  ráda Španělsko, Ameriku,  Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“

Až budete v Londýně,  budete mít  čas projet si Anglii,  prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?

„Zajet  si do jiného města, to vůbec nejde, protože  přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté  už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu  někam se  dostat, ale já   Londýn znám. I když  jsem tam už po několikáté,  vím, že mě to tam bude těšit.“

Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?

„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se  na   „Carmen“, která se právě v Londýně hraje.  Štefan odjel do Londýna  tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch  předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam  poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“

Když vidíte zpívat  Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi,  nebo jsou už  tato vystoupení  všední záležitostí?

„To  snad nemyslíte vážně, všední… (smích)  Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí   jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě  velký svátek a velká událost. V tuto dobu  Štefan připravuje představení  „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, že by to mohla být  moc krásná podívaná, protože je to nová  produkce.“

Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte  spolu hudbu, koncerty, tedy to,  co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?

„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal  a co udělal včera  a na  co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně  ráda na premiéře překvapená,  ale bavíme se o práci,  např. jak  Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že  k našemu vztahu to  patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“

Váš život je plný práce. Jakou  formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi  není jednoduché odpočívat, že?

„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla.  Ale  těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu  dovolenkové a letos se těším,  že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak  doufejme,  že to všechno vyjde.  Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či  nějaké vystoupení, kdy se  musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda  poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách,  protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha,  abychom nechali uši odpočinout si,  protože  naše práce je velká nálož.“

Ve  věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života  překonávala těžké zdravotní potíže.  Jak si udržíte takovou kondici?

„Každý koncert je pro mě velká rozcvička.  Dělám opravdu velké množství  koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro  tělo je koncert velice  dobrý trénink.“

Takže Vás koncerty udrží fit…

„Doufejme…“

Věnovala  jste se dříve nějakému sportu?

„Jako dítě jsem se celkem  hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika,  potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy,  od ježdění  na koni až po judo,  protože  to k našemu povolání patřilo.  Dělala jsem, nebo  stále  dělám,  zábavné pořady, které byly spojeny s tancem,  takže jsem vždycky měla  pohybu docela dost.“

Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem  Harapesem. Zajímala  jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal  spíše okrajovou záležitostí?

„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla  baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes,  protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku   hlouběji, než jsem třeba  původně měla v úmyslu.“

Jak vnímáte  Stardance? Sledujete tento pořad?

„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat  nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli  jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase  obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni  to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro  organismus,  všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“

Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?

„Jsem v podstatě  optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I  kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy  zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte,   by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří,  je špatné,   házet na někoho své vlastní problémy.“

Děkujeme za rozhovor

 Foto: Supraphon

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN