»ROSELYNE« byla „in“

Ve Studiu ALTA s francouzsko-portugalským esprítem, šarmem a energií.▐ Tanečnice se vším všudy.▐ Příjemné monodrama.▐ S dracenou jako dračice, ▐ Osvíceně na osvíceném jevišti.▐ Pořádající ProFitArt se o inscenaci ani ALTĚ nezmiňuje?▐ Neutuchající potlesk.▐

Cécile Da Costa je zpěvačka, tanečnice a performerka s francouzskými a současně portugalskými kořeny. Již delší dobu žije a tvoří v Praze. Nikoli nadarmo (a určitě ne zadarmo) získala – za rok 2018 – prestižní ocenění Tanečnice roku. I byla finalistkou nominací na cenu Total Physical awards in Fringe 2017. A to konkrétně za představení „Vypravěč“ v režii Petra Boháče. Nyní je tedy i choreografující režisérkou.

„Nebojím se stárnutí, bojím se, že zestárnu.“

Účastnil jsem se ve Studiu ALTA druhé reprízy, více než měsíc po premiéře. Navíc „nepoznamenaný“ předcházejícím, cenami ověnčeným, „Vypravěčem“.

„Žiju docela slušný život. Dělám rozumná rozhodnutí, mluvím přiměřeně, mám rozumné myšlenky.“

One woman shov Da Costy mne velmi mile překvapilo. Šlo o velice prokomponované představení, s mistrně připraveným (vnitřním i vnějším) monologem, vyzrálou pěveckou interpretací a zejména – nadhledem.

„Proč se mne nikdo neptá, kdo jsem?“

Cécile Da Costa si pohrává na osvíceném jevišti, kde se nachází pouze polstrovaná rozkládací sedačka s (pro mne) neidentifikovatelnou květinou fíkusovitého typu. Později jsem byl poučen, že se jedná o rostlinu jménem dracena. Ale zpět k hlavní představitelce. Povídá si, jak již bylo řečeno, sama se sebou i diváky. Monology jsou svébytné, spíše neposouvající děj. Někdy mírně filosofující, častěji spíše black-autové. Nakonec – můžete posoudit sami, zde mezi mými autorskými odstavci.

„Nelze uniknout vysvětlování. Proč trávím čas vysvětlováním?“

Po delší době, kdy například i ve velmi sledovaném televizním seriálu televize Nova „Ulice“ hraje tanečnici a baletku spíše obézní herečka, se dočkáváme v podobě Cécile Da Costy postavy skutečně tanečních parametrů a zejména vzhledu. Netvrdím, že by každá tanečnice musela mít zákonitě míry a předpoklady legendární modelky Twiggy. Ale nějak si kupříkladu nedovedu tu obtloustlou herečku s krátkýma nohama, ze zmíněného televizního seriálu, představit v alespoň trochu ladné a estetické taneční kreaci. Tady tedy pro interpretku i autorku v jedné (útlé) osobě veliká poklona!

„Co se stane v den, kdy přestanu vysvětlovat? Budu muset…“

„Roselyne“ nelze automaticky kategorizovat jako taneční představení. Ano, pohybovým bezesporu je. Z druhé strany by se tato vypointová hříčka klidně mohla účastnit dávného činoherního festivalu monodramat v Chebu.

„Mám tajný úkol. Musím být neustále št´astná. Jsem z toho v neustálém stresu.“

Pořadatele musím pochválit. A to velmi. Za dokonale připravený a vytištěný divadelní program. K tomu ještě navíc za separát s překlady všech monologů interpretky!

„Nejmenuji se Veronika, Monika, Petra, Magda, Taťána, Kateřina…“

„Roselyne“ je skvělým one woman show! Nemá nevyváženou ani slabou chvilku. A že to není pouze můj subjektivní názor, dokumentoval bezmála desetiminutový potlesk po repríze. A sedm děkovaček Cécile da Costa na otevřené scéně. Tomu tak obvykle nebývá ani na premiérách.

„Jmenuji se Roselyne.“

Trochu záhadnou zůstává produkující společnost ProFitArt. Na svých www-stránkách toto představení, ani dokonce Studio ALTA, nikterak nepropaguje! Prostě, absolutně žádná zmínka. Divné. Prapodivné… Ale možná o to více, než píše a zaznamenává na web, pracuje a produkuje?

Psáno z reprízy 1. 12. 2019

»ROSELYNE«

Námět, koncept a choreografie, režie: Cécile Da Costa

Účinkuje: Cécile Da Costa

Režijní spolupráce: Dominika Špalková

Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská

Light design: Jiří Šmirk

Délka představení: 43 minut

Producent: ProFitArt / www.profitart.cz

Partneři: Studio ALTA, Divadlo Drak, Cirqueon, Uhelný mlýn, Tanec Praha, Nultý bod.

Poděkování od autorky za podporu: Eva Michková, Kristýna, Mariae, Renata Balko, Kateřina Tětivová, Magda Marková, Kristýna Dvouletá

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein (za přispění jevištních monologů Cécile Da Costa)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Výzva ze Studia ALTA

Vyzývají Jiří Šimek a Sára Arnstein z uskupení Ufftenživot za přispění Petra Šavela a Marie Gourdain. Připojte se i vy!!! Máte šanci, stačí zde v článku kliknout na odkaz.

Obecným důvodem, proč dnes potřebujeme divadlo, tanec a živé umění, je to, že odolávají a vždy budou odolávat digitalizaci, protože bez živých lidí a jejich setkání nemůžou existovat. Divadelníci, tanečníci, performeři a umělci, zabývající se sdíleným okamžikem, jsou odborníky na komunikaci a sdílení tady a teď. A právě proto dnes divadlo získává historicky důležitou roli.

Díky našemu neustálému připojení je naše společnost čím dál víc fragmentována, ztrácíme společný základ, ať už ideový, vizuální, nebo jazykový… Divadlo je veřejná služba, nástroj pro balancování, společný zážitek, setkání, rituál, reflexe, katarze, místo, kde odkládáme „chytré” telefony a sdílíme spolu, jsme spolu, cítíme spolu. Právě společně prožité sdílené okamžiky jsou nevyhnutelným předpokladem k tomu, abychom jako jedno lidstvo dokázali čelit moderním výzvám, jakou je globální ekologická krize. V tomto divadelním rámci zastávají speciální postavení umělci nezávislí, tvůrci nepodléhající institucím, protože jsou těmi nejsvobodnějšími, nejnepoplatnějšími, ale zároveň také nejzranitelnějšími a nejohroženějšími. V nezávislých podmínkách mohou vznikat myšlenky, ideje a zážitky, které si až do jejich vzniku nedovede nikdo představit.

Studio ALTA je v celé ČR jedno z ojedinělých míst, které systematicky podporuje právě takové tvůrce a živé umění. Na základě otevřené soutěže jim poskytuje náhradní domov pro realizaci jejich děl. Zároveň jde o pomyslnou bránu pro zahraniční nezávislé tvůrce z celého světa. Toto místo, tato instituce, je pomyslný kotel, ve kterém se setkávají nezávislí umělci z celé ČR a z celého světa, děti a matky z dětských kroužků, zástupci neziskových organizací – pořádající v prostorách „Obýváku” konference a různorodé prezentace, návštěvníci kavárny – pracující, popíjející, oddychující, výtvarníci se svými výstavami, nebo lidé z coworkingu, kteří zde mají svoje kanceláře. Všichni tito lidé nalézají ve Studiu ALTA dočasný domov. Toto všechno vzniká a funguje jen kvůli tomu, že po tom byla, je a bude poptávka, která je uspokojována pro hodnoty jako je reflexe, tvorba, kreativita a sdílení. Ne pro vydělávání peněz. Dohromady toto místo generuje nevídané podhoubí, z něhož vzkvétají nové myšlenky, inscenace, soubory, a především silná komunita, která stojí na skutečných, nikoliv digitálních vztazích. Tato jedinečná komunita existuje díky nasazení týmu Studia ALTA, který pracuje déle než dekádu za podmínek, které nejsou, vzhledem k jejich společenskému přínosu, důstojné. Nyní, mávnutím kouzelného proutku, má vše přijít vniveč. Ano, Studio ALTA se přesune do prostoru v Invalidovně, ale opět do nedůstojného prostředí, jehož úprava do provozuschopnosti ( to znamená funkční divadelní sál, vyhřáté zkušebny s kvalitní podlahou, sprchy, záchody, kanceláře, místo k setkání a tak podobně) vytvoří ještě enormnější nároky na tým Studia ALTA než doposud, což může vést k tomu nejhoršímu, k většímu vyčerpání, ke konci i k rozpadu celého týmu – a tak ke ztrátě tolik důležitého ekosystému, mezinárodního uzlu, komunity, divadla, zkušebny a prostoru pro setkání, který nemá obdoby.

Tuto výzvu iniciovali (zleva) Sára Arnstein s Jiřím Šimkem z populární skupiny Ufftenživot

Pokud jako zvolení reprezentanti české společnosti dbáte o zdraví jednotlivců a společnosti jako celku, pokud věříte, že zdravá společnost je ta, která šlechtí představivost, a to proto, aby byla schopna sebereflexe a sebekorekce, apelujeme na vás jako nezávislí divadelníci – Pomozte týmu Studia ALTA najít místo, které bude důstojné a umožní mu navázat na doposud vynikající práci, mnohokrát v minulosti potvrzenou, ať už cenou české divadelní DNA, nebo neustálou grantovou podporou MK ČR, MHMP a mnohých dalších organizací. My, nezávislí umělci, jsme ze své podstaty jen potenciál toho, co můžeme být, poskytovat nebo sdílet, pokud nebude prostor a místo pro náš společný rozvoj, kterým pro nás Studio ALTA je. Pokud se otočíte zády k ALTĚ, otočíte se zády k nám všem, a poté už nebude téměř žádného místa, kde najdeme zastání.

Autoři: Jiří Šimek a Sára Arnstein z uskupení Ufftenživot z. s.

Za přispění Petra Šavela a Marie Gourdain.

Všichni níže podepsaní souhlasí s tímto dopisem a tento souhlas stvrzují svým podpisem.

Petici můžete podepsat zde.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Ve STUDIU ALTA s hendikepem

Nový titul – „Tohle všechno patří tobě vol. II“. S mottem: rozum je naším největším limitem. Tvrdí, že mentální postižení neexistuje.

Holešovické Studio ALTA uvede v pondělí 2.12. premiéru s názvem „Tohle všechno patří tobě vol. II“. Představení je pokračováním stejnojmenného projektu, který vznikl v roce 2015 ve vzájemném dialogu s rozmanitou tvůrčí skupinou.

Výchozím bodem inscenace je pohled na to, co se za poslední čtyři roky událo v životech čtyř protagonistů – Jaroslavy, Terezy, Martina a Josefa. Autoři hledají možnosti, jak společně komunikovat, aniž by si vzájemně vnucovali své pohledy. Vytvářejí tak volný prostor pro sebevyjádření.

Inscenace se snaží změnit pohled veřejnosti na hendikepy. Herci disponují jinou racionalitou, a právě tento způsob vnímání světa nás může velmi obohatit. Autoři tvrdí, že mentální postižení neexistuje. Herci nabízejí jednu z možných perspektiv, jak se dívat na svět. Když tento pohled odmítneme, ochuzujeme se o celý jeden svět.

Z minulé inscenace stejného tvůrčího týmu

Do tvůrčí skupiny nově vstupuje Veronika. Kontrast její přítomnosti s mentálně postiženými herci nabízí další pohled na hendikep. Hlas každého z nás není tichý, rezignovaný, je naopak výrazný a naléhavý. Každé představení se tak stává procesem a znovuobjevením prchavé vize.

»Tohle všechno patří tobě vol. II«

Koncepce: Jan Bárta, Aleš Čermák

Účinkují: Jaroslava Krpálková, Josef Fojt, Martin Vošmík, Tereza Hausserová, Veronika Maschková

Light design: Tomáš Morávek

Hudba: Matouš Hejl

Produkce: CreWcollective
Koprodukce: Studio ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vstoupíš dvakrát do stejného moře?

Jiné mezinárodní obsazení. █ Dana Pala tentokrát na „režijní židli“. █ Škrty a inovace. █ Prostor i rozlet ve studiu ALTA. █ Vrcholná reminiscence na dávné pánské záchodky zachována! █

TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil již předloni na první premiéru „La Mar“ v Praze 7, Holešovicích, v komorním divadélku populárního pražského Cross Clubu, obsáhlou recenzi. Připomeňme si alespoň její důležité pasáže: „Výkon Dany Paly, a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy, byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který byl i prvním fotografem a autorem plakátu tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.“

Po dvou letech jsme tedy vstoupili do jiného moře. Ale opravdu jiného?

Obnovená premiéra se konala také v Holešovicích. V pouze jednu stanici tramvají (od Cross Clubu) vzdáleném renomovaném Studiu ALTA. Změnili se interpreti. Dana Pala se již plně věnovala režii a supervizi, nikoli jevištním povinnostem.

Starý a osvědčený titul, noví interpreti

Nelze jednoznačně zhodnotit, zda sevřenějšímu komornímu stylu představení „La Mar“ nenapomáhalo intimnější prostředí podkrovního divadélka Cross Clubu? ALTA a její prostor však daly snům o moři a mořských pannách Dany Paly daleko větší rozlet.

Hlavní a tou největší změnou byli oba protagonisté. Mezinárodní „bratrství“ zůstalo zachováno. Tentokráte však v opačném gardu. Čechy reprezentoval (pro)tentokrát tanečník se světovými zkušenostmi Viktor Konvalinka. A jeho „protiváhou“ byla křehká Hanna Nussbaumer. V programu je prezentována jako Australanka i Švédka zároveň. U ní nutno vyzdvihnout pravidelné smluvní angažmá ve švédském souboru Norrdans.

Nemám tak dokonalou „fotografickou hudební“ paměť, abych posoudil změny v Lukešově hudební partituře. Tedy, pokud k nim vůbec došlo? Je pravdou, že nyní na mne působila scénická muzika provázaněji. Může to být však efektem širšího a hlubšího jeviště a tím pádem plynulejších tanečních akcí?

Na snímku v popředí (modře nasvícené) ony stylizované žlábky dávných pánských WC

Stěžejní body divadelní scény zůstaly zachovány. Proplétaný rám i reminiscence na dávné pánské toalety – žlábky. Zvláště onen silný moment „koloběhu vody“ z pánských pisoárů až do moře zůstává silným momentem i v obnovené verzi. Ta WC evokují i léčbu močí – urinoterapii, která dává život něčemu novému.

Hlavní změna se týkala obsazení obou hlavních, jedinečných postav. Je polemické, zda u nich sázet na kontrasty, protipóly? Anebo se více zaměřit na jejich vzájemné souvztažnosti?

U Hanny Nussbaumer příjemně překvapil poněkud hravější a lyričtější přístup k roli, než tomu bylo minule u autorky a režisérky v jedné osobě ̶ Dany Paly. Tanečnice se severskou praxí zde prokázala smysl pro hudebnost, variabilitu i širokou škálu vnímavosti pro temporytmus inscenace. Naopak, režírující Dana Pala do ní mohla vložit vše to, co se velice složitě interpretům zároveň režírujícím sebe sama vychytává. A zároveň i své zkušenosti z minulých provedení. Dá se jednoznačně prohlásit, že ženská postava zde nyní vyzískala další odstíny i valéry. Jinou otázkou zůstává však vzájemná souhra i korelace obou (a jediných) interpretů…

Osobně pro mne ženský a mužský svět spíše reprezentovala případněji Dana Pala a Enrico Paglialunga, tedy ti minulí představitelé. Vystupovali ve větším souznění a jejich vzájemné scény napomáhaly určitému jiskření.

Viktor Konvalinka má být sice „macho-reprezentantem“, ale někdy budí na pódiu dojem, že hraje bodyguarda sebe samotného… Prostě, že má starosti sám se sebou a už nezbývá prostor k partnerským otázkám. Připomíná mnohdy spíše samočinné mužské monstrum. A už vůbec nikoli dobyvatele či ochránce křehčí Hanny…

To je však pouze můj dojem z konkrétního, premiérového, představení. Další provedení mohou přinést v tomto směru určitě jiné vztahové polohy a vzájemné korelace. Ostatně, i skvěle obsazené sportovní týmy, nabité hvězdami, se vždy delší dobu sehrávají…

Myslím, že již mnoha tituly ověnčená inscenace „La Mar“ dostala ve Studiu ALTA další rozměry, impulsy. I podněty. A to je tím nejdůležitějším.

»La Mar«

Koncept, režie, choreografie: Dana Pala (CZ)

Tanec: Hanna Nussbaumer (AUS & SWE), Viktor Konvalinka (CZ)

Set design, original light design: Michal Hōr Horáček (CZ)

Light design: František Fabian

Kostýmy: Nguyen Ha Thanh Špetlíková (VN)

Hudba: Jiří Lukeš (CZ)

Hudební motivy: José Bolaňos (ES)

Produkce: Dana Pala Creativity

Foto: Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN