Současná pandemická situace před nás klade nové výzvy i nástrahy, ale především mění způsoby práce a studia stejně jako naše mentální a fyzické návyky. Pandemie na jedné straně tok existence zpomaluje, na druhé straně – díky extrémnímu využívání nových technologií – lidské vnímání akceleruje. Pandemie koronaviru rozděluje i spojuje. Izoluje, ale zároveň posiluje potřebu sdílení, dialogu či péče. Pandemie znesvobodňuje a ohrožuje, ale zároveň vede k novým nebo zapomenutým činnostem a aktivitám. S pandemií se zásadně – možná na čas, možná dlouhodobě – mění prožívání času a prostoru.
Cílem projektu „P“ je vytvořit živou a otevřenou platformu, která by reflektovala proměny, jimiž nyní – jako jedinci a jako lidské společenství – procházíme. „P“ vzniká v rámci Týmového projektu na Katedře teorie a dějin umění (KTDU) UMPRUM. Jeho základem budou autorské výstupy studentů a studentek prvního ročníku KTDU, které tematizují některý z pojmů vztažených do projektu (pomalost, péče, participace, příroda, pohyb, prázdno, periferie, proměna, paměť, pospolitost, pandemie a další); některé budou kolaborativní povahy, jiné budou spíše poněkud introspektivního charakteru. A další budou vycházet z dokumentaristických či performativních praktik.
„P“ však chce zmapovat také to, jak současný nouzový stav prožívají a reflektují rovněž jiní aktéři a aktérky „umprumáckého“ života (z řad studentstva, pedagogického sboru i dalšího personálu). „P“ nicméně nechce zůstat jen ve vysokoškolské a umělecké „bublině“ – partnery a spolupracovníky se stanou rovněž zástupci jiných sociálních a profesních vrstev z center, stejně jako z periferií.
Jakkoli zatím není jasné, jakou podobu bude mít finální výstup „P“, dílčí příspěvky k tématu se budou průběžně ukládat na digitálních platformách webu školy aInstagramu@projektp_umprum.
Ty by měly položit základ jakési paměti pandemie, k níž se bude možné vracet i v časech postpandemických a zároveň ji kdykoli doplňovat a rozšiřovat.
Vyzýváme všechny, kteří by se chtěli zapojit do „P“, aby do 31. března 2021 zaslali svůj text (esej, báseň, rozhovor a jiné formy), fotku, koláž, kresbu, performanci, video či audionahrávku, dokumentaci realizovaného projektu, nebo jen postřeh či námět do diskuse na některé z uvedených „péčkových“ témat na adresu:projektp.umprum@gmail.comanebo je sdíleli pod hashtagem #projektp_umprum.
Členové a členky Týmového projektu: Ondřej Balada, Amálie Bulandrová, Kristýna Fabiánová, Ján Gajdušek, Josef Holeček, Barbora Kovářová, Anežka Rucká, Veronika Soukupová, Eliška Špálová.
Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.
Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?
„Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle, takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním a tak podobně. Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc vzpomínám na krásný dětský balet ,Z pohádky do pohádky´. Úplně mě to uchvátilo. Byla to opravdu čistě jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana Pavla Šmoka a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám nemám pro toto jakékoliv předpoklady, ale o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“
A co taková taneční osobnost jako je Jiří Kilián? Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?
„Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu ‚Odcházení‘, který režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval jen dva dny. Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé. Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně v mostecké uhelné pánvi, byla to taková groteska s názvem ,Carmen´. A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem a s našimi scénkami. Tak vzniklo vlastně krásné přátelství. Když byl Jiří v divadle na představení s Oldou Kaiserem, povídali jsme si následně a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké??? Prý jsou to takové legrácky, aby nezapomněl češtinu, prý proto píše.“
A jak to pokračovalo?
„Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc těšilo.“
S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon
Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním? Co třeba Dekkadancers?
„Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení, nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky kamarády a je to opravdu moc prima!“
Jiří Lábus s Dekkadancers
Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemii divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?
„Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech, ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách! Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“
A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´
Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší taneční kroky!!!
Eva Smolíková
Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78, (videospot)
