interaktivní – 2. stránka – Taneční magazín

FysioART – pro děti i s dětmi

Důstojné završení „dětské“ trilogie. Interaktivní představení „Hnízdo na nitkách“ přináší prvky akrobacie, stínového i černého divadla a mnohé další. Zejména však obrazotvornost, inspiraci a výrazný apel nejen těm nejmladším.

TANEČNÍ MAGAZÍN viděl v poměrně rychlém sledu dvě představení souboru FysioART. Obě v nápadité režii Hany Strejčkové. Tyto tituly však byly diametrálně odlišné. „Půlnoc v pohraničí“ je složitým mementem i apelem. Převážně na dospělé diváky. A co středobod dnešní recenze – „Hnízdo na nitkách“? Jak již titulek této recenze jasně napovídá, byl spíše dětsky hravou akrobatickou hříčkou. Ani ta však nepostrádala důrazný myšlenkový podtext.

Hrálo se v prostoru spíše inklinujícímu k aréně. Asi by nečinilo problém vystupovat s „Hnízdem na nitkách“ i v cirkusových stanech? Samotnému představení a jeho vyznění hodně napomohla (stejně jako tomu bylo v již zmíněné „Půlnoci“) živá hudba. Tentokrát v podání kytaristky a zpěvačky Ester Valtrové a saxofonisty i bubeníka Matouše Hamerníka. Ester prokázala, svým citem pro jevištní situace, že je – přes své mládí – také uznávanou herečkou a recitátorkou. I její kolega Matouš byl protentokrát mužem na pravém místě. Mimo několika kapel různých žánrů totiž navíc spolupracuje – s divadlem Studna. A také nemá daleko k akrobacii, neboť se zabývá chůzí na chůdách.

Obě hlavní interpretky, variabilně až dětsky hravá Veronika Smolková a neméně pohybově disponovaná Aneta Jokešová, byly přesvědčivé. A autentické. Dokázaly své (nejen fyzicky) náročné role i patřičně odstínit. Není vůbec lehké se přeorientovat z ekvilibristické akrobacie do komorních poloh „Hnízda“. A navíc – v interaktivních pasážích téměř hodinového představení – prokázaly všechny ženy v aréně (včetně hrající režisérky Strejčkové) nenásilné pedagogické vlohy. Koneckonců, pro Hanu Strejčkovou to byl již několikátý divadelní tvar, věnovaný dětem. Pro tuto režisérku šlo o završení „dětské“ trilogie. „Hnízdu na nitkách“ již totiž předcházely její autorské tituly „Mezi námi“ a „Poutníci po hvězdách“. K práci s mladými interprety mají blízko i obě další hlavní představitelky. Aneta pravidelně pořádá pro děti hodiny tance s obručí. A taktéž Veronika pořádá kursy, určené dospělým i dětem. Pro změnu v oboru akrobacie.

Vlastní představení je pro diváky přínosné i v tom směru, že – kromě zmíněné akrobacie – zahrnuje animaci, zadní video-projekci a prvky stínového i černého divadla. Dlužno podotknout, že používá metod ryzího, původního černého divadla, bez luminiscenčních „vylepšení“. V černém „hábitu“ se představuje samotná autorka a režisérka v jedné osobě.

Haně Strejčkové se – ve spojení se silnými herečkami a hudebníky – podařilo vtáhnout diváky do děje. A to zdaleka nikoli pouze při dvou interaktivních momentech představení. A ačkoli to možná na první dojem vypadá lehce, tak toto bývá opravdu „setsakra složité“. A za to jim všem patří upřímná poklona.

Úplně vlevo režisérka Hana Strejčková v roli Lasice

„HNÍZDO NA NITKÁCH“

Koncept, režie: Hana Strejčková

Tvorba a interpretace: Veronika Smolková (mládě), Aneta Jokešová (máma), Hana Strejčková (lasice)

Hudba živě: Ester Valtrová (kytara, zpěv) a Matouš Hamerník (dechy, bicí)

Animace a projekce: Anastasia Stročkova

Světla: Jiří Maleňák a Tomáš Strejček

Produkce: FysioART

Partneři: Městské divadlo Varnsdorf

Za podpory: FysioARTu, Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Praha, Nadace Život Umělce, Cirqueonu

Premiéra: 16. 10. 2019 / Jatka78

Foto: Anna Šolcová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

MALÁ INVENTURA 2019: Restaurace, kde zaručeně neztloustnete!

DOTAŽENÝ NÁPAD █ KOUZLO NECHTĚNÉHO █ OKOUZLENÝ SALONEK CROSS CLUBU █ PŘED DEZERTEM NEBYLO NUTNO DEZERTOVAT █

Velmi stylově, v restauračním salónku pražského Cross Clubu, proběhla v neděli 24. února odpolední prezentace pozoruhodného interaktivního videoartu „Restaurant na konci vesmíru“. V rychlém sledu po sobě zde následovalo osm zhruba dvacetiminutových prezentací tohoto titulu. Patrně šlo o nejextravagantnější a nejvíce kontroverzní představení (či výtvarný počin?) 17. ročníku festivalu MALÁ INVENTURA…

Zprvu jsem nevěděl, a nebyl jsem viditelně sám, co od netradičního „restauračního“ představení očekávat..

Takto vypadala prezentace jednoho z hlavních chodů jídelního lístku – japonských nudlí

Toto originální výtvarně interaktivní entrée bylo již několikrát v loňském roce provedeno ve vysočanském industriálním multikulturním prostoru Galerie Pragovka. Za celým projektem stojí trio nonkonformních umělců – Eliška Soukupová, Martin Vlček a Vojtěch Žák.

Nápad byl zdánlivě jednoduchý. Prezentovat lidskou krmi výtvarně. Již vstupenka byla nadmíru stylová. Ve formě vizitky luxusní restaurace. V samotném, autentickém restauračním salónku Cross Clubu diváka uvítaly dvě půvabné servírky. Byly oděny a upraveny v japonském stylu. Ihned rozdaly jídelní lístky. Na nich jsme, mimo předkrmů, měli připraveny hlavní chody a dezerty.

Vše jsme pak dostávali pouze vizuální formou – prostřednictvím tabletů a televizních monitorů. Interaktivnost spočívala v tom, že nám počítačový mág, který měl v gesci výtvarnou i technickou stránku projektu, nechal na chvíli možnost si u něj zakouzlit si s jídelním obrázkem.

Několik lidí si evidentně spletlo nějakou skutečnou „jídelní“ akci festivalu MALÁ INVENTURA v nedalekém, rovněž holešovickém, studiu ALTA s touto „nejídelní“ prezentací.

Interaktivní ruka spolupracuje s hlavním výtvarným mágem a počítačovým expertem

Ovšem nechtěným vrcholem představení bylo něco, co vzniklo kouzlem nechtěného. Jeden ze zahraničních hostů, který ať už z jakýchkoli důvodů rezignoval na náš jazyk, si nechal od servírek cosi anglicky vysvětlovat. A stále jim odpovídal: „Jez. Jez!“ Což bylo pro českou restauraci (byť s japonskými servírkami) symptomatické.

Celé toto krátké výtvarně divadelní entrée bylo důmyslně připraveno a nenechalo nikoho, včetně zahraničních hostů, v klidu.

Myslím, že „vesmírná restaurace“ je pronikavým výkřikem do diskuse o smazávání bariér mezi výtvarnými a divadelními uměleckými aktivitami.

Foto: MALÁ INVENTURA

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Festival „Jižní spojka“ pojmenovala taneční skupina!

Pro jediné profesionální divadlo z Jihočeského kraje nastává sezóna tři výročí. Zejména oslaví sto let své existence. Za druhé si připomene dvě stovky let hlavní divadelní budovy. A jako třetí přináší rok 2019 sedmdesáté výročí Malé scény Jihočeského divadla.

Jihočeské divadlo z Českých Budějovic vstoupilo rokem 2019 do svých jubilejních sto let existence. Sice samotné datum výročí připadne až na počátek nadcházející divadelní sezóny – na 6. září. Avšak připomínat se jej divadlo chystá po celý kalendářní rok. Oslavy zahájí na přelomu února a března první divadelní přehlídkou Jihočeského divadla v Praze pod názvem „Jižní spojka“.

Hlavní těžiště přehlídky bude pochopitelně na domovské scéně divadla, v jihočeské metropoli. Konkrétně na jaře, kdy proběhne premiéra interaktivní vizuálně-zvukové instalace v narozeninové maringotce Malého divadla. To v letošním roce oslaví své sedmdesáté narozeniny. Poprvé budou moci diváci tuto instalaci vidět 29. května v rámci 4. ročníku „Sousedské slavnosti“.

Nejblíže objektivu Evy Smolíkové ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek

Ve stejný den současně proběhne vernisáž výstavy ke sto letům Jihočeského divadla. Výstava se připravuje ve spolupráci s Jihočeským muzeem.

Dále bude stoletý příběh Jihočeského divadla mapovat výpravná publikace, s mnoha fotografiemi a dobovými dokumenty. Na její křest se mohou zájemci těšit však až letos na podzim.

V letošním roce plném výročí jubiluje i budova Jihočeského divadla

Třetím významným výročím jsou dvousté narozeniny historické budovy Jihočeského divadla. Ty se budou konkrétně datovat závěrem roku 2019.

Výčet zajímavých programů divadla tím však ještě zdaleka nekončí. Pestrou nabídku chystá soubor pro diváky i na tradiční letní scéně – otáčivém hledišti v Českém Krumlově. A to až do konce léta 2020.

„Jižní spojka 2019“ – premiérová divadelní přehlídka Jihočeského divadla v Praze

Proč název „Jižní spojka“? Vymysleli jej prý členové tanečního uskupení DEKKADANCERS, když jezdili z Prahy vystupovat na prkna Jihočeského divadla.

Ale teď již k jejímu vlastnímu programu. V období od 26. února do 11. března představí Jihočeské divadlo pražským divákům to nejlepší z produkce všech svých čtyř souborů.

Šéf baletu Jihočeského divadla Lukáš Slavický

V hlavním městě uvedou jihočeši celkem pět titulů. A to v divadlech DISK, NoD, ABC a ve Fóru Karlín. Na jeden doveze pražské diváky na domovskou scénu do Českých Budějovic. „1. března do Budějovic vyrazí speciální autobus, který zájemce z Prahy přiveze (a po představení i odveze zpět). Budou tak mít možnost vidět dokumentární politické drama Jiřího Havelky s názvem ,Elity´, které napsal pro Slovenské národní divadlo a my jsme ho uvedli jako první české divadlo. Na Slovensku byla hra oceněna diváky jako ,hra roku´ a i v Budějovicích je vyprodáno,” dodává režisérka a umělecká šéfka činohry Martina Schlegelová.

Zcela vlevo v popředí ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek za ním zleva baletní mág a choreograf Petr Zuska, architekt FORA Karlín Martin Krupaer, šéf baletu Jihočeského divadla Lukáš Slavický a Milan Šlachta, za partnera a sponzora festivalu- firmu BOSCH. To vše na tiskové konferenci ve FORU Karlín.

A jak předem hodnotí nový festival „Jižní spojka“ ředitel divadla Lukáš Průdek? Svěřuje se: „Máme ambice region překračovat. A jak jinak, než se začít pravidelně představovat v Praze? S pražskými divadly se bavíme i o stálejší spolupráci, rádi bychom tu po celou sezónu uváděli některé inscenace. Tou cestou zase hledáme nové diváky. A snažíme se na sebe upozornit i odbornou veřejnost.”

Zahajovací titul festivalu „Jižní spojka“ nese název „Téměř dokonalá láska“ a je inspirován trpkým příběhem unesené Nadi Kampuschové

Přehlídka bude zahájena přímo v srdci Prahy, na Královské cestě v divadle DISK komorní inscenací „Téměř dokonalá láska“. Příběhem inspirovaným osudem Nataši Kampuschové. Ten je na programu 26. února.

V DISKu mohou Jihočeské divadlo diváci shlédnout i v druhý den přehlídky. Autorská inscenace Janka Lesáka o lásce k moři a snech českého národa, „Čechomoří“, je inspirovaná skutečným příběhem. Upozorňuje, že sny jsou možná důležitější než samotné vynálezy, protože vytvářejí podhoubí, ze kterého může vyrůst několik dalších příběhů, hrdinských činů a lásky, záleží jenom na tom, po čem toužíte.

První březnovou sobotu se ocitnete na Sicílii. Konkrétně ve známém městečku Palermo. Hra „Game“ je participační divadlo pro celkem 50 hráčů postavené na principech LARPu (Live Action Role Playing Game). V této hře jsou na hracím plánu figurkou diváci sami. Neexistuje únikový východ, musíte hru hrát a dohrát. To vše proběhne na divadelní scéně NOD, součásti klubu ROXY, opět v samém centru Prahy, v Dlouhé ulici 33.

V neděli 3. března si tak od 16. hodiny odpolední trochu zakouzlíte v Divadle ABC. Kouzelná rodinná opera Benjamina Brittena „Kominíček“ zavede diváky do zákulisí divadla, ale možná ukáže i hravou a interaktivní formou tu správnou cestu k tomu jak začít milovat operu.

Petr Zuska autor baletního příběhu o samotě a odpuštění „Klíče odnikud“

„Jižní spojka“ bude zakončena v pondělí 11. března ve Fóru Karlín autorským tanečním divadlem světově uznávaného choreografa a režiséra Petra Zusky „Klíče odnikud“. V inscenaci tančí mezinárodní soubor baletu Jihočeského divadla . V hlavní roli ONA tanečnice vystoupí Julie De Meulemeester – jedna z nejtalentovanějších a nejcharismatičtějších sólistek v historii baletního souboru Jihočeského divadla. Sám Petr Zuska o Julii říká: „…sólistka, u které se snoubí naprostá muzikálnost, naprostá citlivost, technická dovednost, stylovost a obrovské charisma…“

Zajímavostí inscenace „Klíče odnikud“ je kombinace tance s netradičním využitím živé klavírní interpretace výběru z Janáčkova klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ přímo na jevišti. Ke spolupráci na tomto projektu proto Zuska přizval známou klavírní virtuosku Boženu Steinerovou, která se může pochlubit koncertní a pedagogickou činností na všech kontinentech světa.

Záběr z baletu Petra Zusky „Klíče odnikud“

Inscenaci „Klíče odnikud“ se bude v březnu TANEČNÍ MAGAZÍN věnovat v samostatné recenzi.

Foto: Eva Smolíková, archiv divadla

TANEČNÍ MAGAZÍN