PEDAGOGICKÝ SEMINÁŘ 2020. Přihlášky přijímá SE.S.Ta pouze do konce ledna! Máte poslední šanci!!!
Již tradičně na jaře pořádá Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA pedagogický seminář, který sleduje cíl obohatit know-how pedagogů díky užití know-how choreografů.
Kdy: 6. – 8. 3. 2020
Kde: Praha, HAMU
Komu je seminář určen? Všem pedagogům se zájmem o další rozvoj svých kompetencí a poznávání nových metod a přístupů k výuce. Vítáni jsou i taneční interpreti a choreografové. Seminář je akreditován MŠMT ČR.
Během semináře dochází ke sdílení nástrojů pro analýzu a k porovnávání různých pedagogických přístupů, systémů a filozofií.
Seminář povedou Anna Sedlačková (SK/CZ) a Jean-Christophe Paré (FR).
Jedna z dřívějších účastnic předešlého obdobně zaměřeného semináře SE.S.TA, Jana Anderlová, se vyjádřila: „Semináře pod vedením SE.S.TA jsou pro mne vždy přínosem a vyznačují se vysokou kvalitou. Zajímám se o přesahy tance do sociální sféry, tedy i do sféry školství. Většinu věcí, které jsme si na semináři vyzkoušeli, mohu rovnou využít ve své pedagogické praxi.“
Palác Akropolis zahájí divadelní sezónu třemi zářijovými premiérami
Divadelní sezóna se rozbíhá a podzim v Paláci Akropolis je plný premiér. Odstartuje je v neděli 22. září soubor Ufftenživot s obnovenou premiérou představení KEEP CALM zabývající se životním stylem a všedními situacemi českých mileniálů. Ve středu 25. září následuje skupina Tantehorse s premiérou projektu Emergency Dances I. Svá díla na něm představí choreografky Johana Pocková spolu se Sabinou Bočkovou a Denisou Musilovou, které se zabývají pozicí médií v současnosti a jejich vlivem na společnost. Po představení pro běhne diskuze na téma Jak číst tanec. Premiérový týden zakončí v neděli 29. a v pondělí 30. září inscenace Michaely Staré s názvem Parazit. Sólové představení prostřednictvím výrazné fyzické artikulace vycházející z tanečních stylů Vogue a Tutting zkoumá hranice a kontrast mezi ženskostí a vnitřním zvířetem.
Nahlédněte pod pokličku životu dnešních mileniálů
V neděli 22. září zavítá divadelní uskupení Ufftenživot úplně poprvé do Paláce Akropolis. Divákům představí obnovenou premiéru inscenace s názvem KEEP CALM, která staví na tématu generace českých mileniálů a jejich každodenních situacích v odcizeném světě sdílení, sloganů a memů. Název je inspirován válečným sloganem, kterého se chopil internet a vytvořil z něj univerzální radu pro všechny situace – stejně jako samotná inscenace hledá univerzální návod na život. Představení čerpá také z literatury, historie a kulturních stereotypů. Všechna tato témata se na jevišti objeví skrze monology, asociativní pohyby, loutkohry, videa, přednášky nebo například rap. Za projektem stojí absolventi herectví na pražské Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU Jiří Šimek a Sára Arnstein.
Taneční večer na téma “Patologie médií”
Palčivá témata současnosti v Paláci Akropolis vyvstanou i ve středu 25. září, kdy proběhne premiéra projektu Emergency Dances I. pod hlavičkou české divadelní skupiny Tantehorse. Taneční večer bude v režii mladých choreografek a autorek Johany Pockové, Sabiny Bočkové a Denisy Musilové, které svými urgentními choreografiemi zpracovávají téma Patologie médií.
Johana Pocková se Sabinou Bočkovou uvedou inscenaci Jáma Lvová, která se zabývá mediální manipulací z pozice média samotného. Dvě performerky se stanou ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a budou zkoumat jeho emocionální tlak na pozorovatele. Denisa Musilová představí performance s názvem ENTENTIKY, popisovanou jako „reality show a experiment vytrvalosti v jednom“. V něm se zaměřuje na důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv – nemocí zvanou Headline Stress Disorder.Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně online a částečně přímo před zraky diváků. Obě díla proběhnou v premiéře a po jejich skončení se bude konat diskuze na téma “Jak číst tanec”, moderovaná filosofkou a teoretičkou performance Alicí Koubovou.
Hledání hranice mezi ženskostí a zvířetem
Tanečnice a performerka Michaela Stará už několikrát zavítala do Paláce Akropolis v rámci festivalu nového cirkusu Cirkopolis. Nyní se však na stejné jeviště vrací se sólovým představením Parazit. V něm bude skrze kombinaci několika tanečních stylů zkoumat hranice mezi ženskou křehkostí a vnitřním zvířetem, které v sobě nosíme. Inscenace vizuálně inspirovaná scifi filmy je založená na výrazné fyzické artikulaci vycházející z tance a pantomimy. Při sporu sebe sama se zvířecím organismem autorka využívá žonglování s ping pongovými míčky a taneční styly jako je Vog ue a Tutting. Část inscenace Parazit performerka uvedla v rámci letošního ročníku festivalu Letní Letná, poprvé však celé dílo představí v premiéře 29. září a o den později, v pondělí 30. září v Paláci Akropolis.
Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.
Představení vzniklo ve spolupráci s Palácem Akropolis za podpory Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy a HAMU. Dále za podpory CIRQUEON, KD Mlejn, HAMU, Švestkový dvůr a Divadlo Yarmat
Divadlo NoD zahajuje novou sezónu v pátek 20. září. A to vícejazyčnou dokumentární inscenací zkoumající vliv osobních dějin na naši společnost. Představení vzniklo na základě rezidenční výzvy.
Skupina studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a Katedry nonverbálního divadla HAMU uvede v pátek 20. září 2019 v Divadle NoD premiéru inscenace s názvem „Heimatschuss“ aneb „Moje děda tvoje děda“. Vícejazyčná dokumentární inscenace zkoumá vliv osobních dějin na naši společnost. Tou zároveň zahájí Divadlo NoD novou sezónu.
Vyprávění je základní lidský nástroj, díky kterému můžeme porozumět sami sobě, naší minulosti, a tomu jak se proměňuje náš život. „Jsme různorodá skupina lidí s odlišným zázemím i způsoby narativů. Lidé z rozdílných prostředí s jinými příběhy i náboženstvím. Jsme Karolína Kotrbová, Arman Kupelyan, Zuzana Šklíbová, Karin Vápeníčková, Sára Vosobová a já,“ představuje skupinu a téma režisér inscenace Emil Rothermel.
„Inscenace rekonstruuje příběhy našich rodin pomocí fotek, dokumentů a objektů. Vypráví o našich dědečcích, kteří nosili uniformy, a kteří byli lidmi v těchto uniformách biti. O mužích, z nichž jeden se léta schovával uvnitř svého gauče a druhý se střelil do vlastní nohy, aby mohl utéci z fronty. O ženách, které nad sporákem spálily cestovní pasy. Příběhy, které nám byly vyprávěny a u kterých není zřejmé, kde končí dějiny a kde začíná rodinný mýtus. Příběhy, které můžeme říct doma, ale naučili nás, že venku se o nich nemluví,“vysvětluje podrobněji režisér.
„Chceme vytvořit inscenaci o těchto příbězích a o tom, jakým způsobem jsou mezi generacemi předávány. Skrze to chceme zjistit, co pro nás znamenají tady a teď v našem současném kontextu.“dodává dramaturgyně Zuzana Šklíbová.
Inscenace byla vybrána na základě rezidenční výzvy, kterou již pravidelně vypisuje Divadlo NoD pro nezávislé projekty autorského divadla. Vybraným projektům, které se posléze stávají součástí repertoáru Divadla NoD, nabízí divadlo prostory ke zkoušení a veškeré produkční, technické a propagační zázemí.
Premiéra: 20. září 2019 od 19.30
Reprízy: 19. října a 18. listopadu 2019
TVŮRCI: Emil Rothermel, Zuzana Šklíbová, Karolína Kotrbová, Sára Vosobová, Karin Vápeníčková, Arman Kupelyan
PRODUKCE: Kateřina Císařová, Tereza Lacmanová
Divadelní představení se koná s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti a KALD DAMU. Rezidenci poskytl spolek Naplaveno a Divadlo NoD.
„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“
Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interviewvzniklonaopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.
V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?
„Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“
Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?
„Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“
Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?
„Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“
Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?
„Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“
Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?
„Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“
Ze zkoušek před premiérou „Nincs“
Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?
„Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “
Mám dojem, že se vždy neorientujetena stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…
„Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“
Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem
Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…
„Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“
V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?
„Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“
Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje
Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?
„To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“
V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?
„Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“
Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.
Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová