Vstoupíš dvakrát do stejného moře?

Jiné mezinárodní obsazení. █ Dana Pala tentokrát na „režijní židli“. █ Škrty a inovace. █ Prostor i rozlet ve studiu ALTA. █ Vrcholná reminiscence na dávné pánské záchodky zachována! █

TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil již předloni na první premiéru „La Mar“ v Praze 7, Holešovicích, v komorním divadélku populárního pražského Cross Clubu, obsáhlou recenzi. Připomeňme si alespoň její důležité pasáže: „Výkon Dany Paly, a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy, byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který byl i prvním fotografem a autorem plakátu tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.“

Po dvou letech jsme tedy vstoupili do jiného moře. Ale opravdu jiného?

Obnovená premiéra se konala také v Holešovicích. V pouze jednu stanici tramvají (od Cross Clubu) vzdáleném renomovaném Studiu ALTA. Změnili se interpreti. Dana Pala se již plně věnovala režii a supervizi, nikoli jevištním povinnostem.

Starý a osvědčený titul, noví interpreti

Nelze jednoznačně zhodnotit, zda sevřenějšímu komornímu stylu představení „La Mar“ nenapomáhalo intimnější prostředí podkrovního divadélka Cross Clubu? ALTA a její prostor však daly snům o moři a mořských pannách Dany Paly daleko větší rozlet.

Hlavní a tou největší změnou byli oba protagonisté. Mezinárodní „bratrství“ zůstalo zachováno. Tentokráte však v opačném gardu. Čechy reprezentoval (pro)tentokrát tanečník se světovými zkušenostmi Viktor Konvalinka. A jeho „protiváhou“ byla křehká Hanna Nussbaumer. V programu je prezentována jako Australanka i Švédka zároveň. U ní nutno vyzdvihnout pravidelné smluvní angažmá ve švédském souboru Norrdans.

Nemám tak dokonalou „fotografickou hudební“ paměť, abych posoudil změny v Lukešově hudební partituře. Tedy, pokud k nim vůbec došlo? Je pravdou, že nyní na mne působila scénická muzika provázaněji. Může to být však efektem širšího a hlubšího jeviště a tím pádem plynulejších tanečních akcí?

Na snímku v popředí (modře nasvícené) ony stylizované žlábky dávných pánských WC

Stěžejní body divadelní scény zůstaly zachovány. Proplétaný rám i reminiscence na dávné pánské toalety – žlábky. Zvláště onen silný moment „koloběhu vody“ z pánských pisoárů až do moře zůstává silným momentem i v obnovené verzi. Ta WC evokují i léčbu močí – urinoterapii, která dává život něčemu novému.

Hlavní změna se týkala obsazení obou hlavních, jedinečných postav. Je polemické, zda u nich sázet na kontrasty, protipóly? Anebo se více zaměřit na jejich vzájemné souvztažnosti?

U Hanny Nussbaumer příjemně překvapil poněkud hravější a lyričtější přístup k roli, než tomu bylo minule u autorky a režisérky v jedné osobě ̶ Dany Paly. Tanečnice se severskou praxí zde prokázala smysl pro hudebnost, variabilitu i širokou škálu vnímavosti pro temporytmus inscenace. Naopak, režírující Dana Pala do ní mohla vložit vše to, co se velice složitě interpretům zároveň režírujícím sebe sama vychytává. A zároveň i své zkušenosti z minulých provedení. Dá se jednoznačně prohlásit, že ženská postava zde nyní vyzískala další odstíny i valéry. Jinou otázkou zůstává však vzájemná souhra i korelace obou (a jediných) interpretů…

Osobně pro mne ženský a mužský svět spíše reprezentovala případněji Dana Pala a Enrico Paglialunga, tedy ti minulí představitelé. Vystupovali ve větším souznění a jejich vzájemné scény napomáhaly určitému jiskření.

Viktor Konvalinka má být sice „macho-reprezentantem“, ale někdy budí na pódiu dojem, že hraje bodyguarda sebe samotného… Prostě, že má starosti sám se sebou a už nezbývá prostor k partnerským otázkám. Připomíná mnohdy spíše samočinné mužské monstrum. A už vůbec nikoli dobyvatele či ochránce křehčí Hanny…

To je však pouze můj dojem z konkrétního, premiérového, představení. Další provedení mohou přinést v tomto směru určitě jiné vztahové polohy a vzájemné korelace. Ostatně, i skvěle obsazené sportovní týmy, nabité hvězdami, se vždy delší dobu sehrávají…

Myslím, že již mnoha tituly ověnčená inscenace „La Mar“ dostala ve Studiu ALTA další rozměry, impulsy. I podněty. A to je tím nejdůležitějším.

»La Mar«

Koncept, režie, choreografie: Dana Pala (CZ)

Tanec: Hanna Nussbaumer (AUS & SWE), Viktor Konvalinka (CZ)

Set design, original light design: Michal Hōr Horáček (CZ)

Light design: František Fabian

Kostýmy: Nguyen Ha Thanh Špetlíková (VN)

Hudba: Jiří Lukeš (CZ)

Hudební motivy: José Bolaňos (ES)

Produkce: Dana Pala Creativity

Foto: Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»LA MAR« nově a v ALTĚ

Obnovená premiéra počátkem listopadu. Zcela v novém obsazení. Ve „švédském“ provedení.

DANA PALA CREATIVITY company představuje taneční inscenaci „La Mar“ ve zbrusu novém nastudování! V díle na motivy pohádky H. Ch. Andresena „Malá mořská víla“ se představí Hanna Nussbaumer (AUS & SWE) a Viktor Konvalinka (CZ). Choreografii Dany Pala, ve které je hlavním tématem vztah mezi mužem a ženou, můžete vidět v pražském Studiu Alta v Holešovicích. Premiéra v novém obsazení se zde uskuteční 8. listopadu 2019 v 19.30.

Inscenace pokračuje v linii prolínání tance se scénografií a diváci mají možnost vidět pečlivou choreografickou práci s rozličnými elementy na scéně. Dílo je doprovázeno originální hudební kompozicí Jiřího Lukeše. Inscenace byla roku 2017 oceněna v Šanghaji na festivalu Dance Stages. Nyní ji nově nastudují tanečníci z profesionálního švédského souboru Norrdans.

Choreografka Dana Pala, která tvoří hlavně v České Republice, Španělsku a Německu vede mimo jiné také taneční školu moderního tance v Mělníku u Prahy. Hlavní myšlenkou její tvorby je vznik tanečních projektů, workshopů a propojení různých uměleckých disciplín z oblasti současného tance, hudby, scénografie, architektury i multimediálních technik.

Viktor Konvalinka (tanec) – Po absolvování Pražské taneční konzervatoře se stal členem Českého národního baletu, kde byl v roce 2006 jmenován sólistou. Vystupoval jako sólista v klasickém repertoáru, moderních baletech a současné choreografii. Během svého působení zde nastudoval mnoho děl renomovaných choreografů, jako jsou Jiří Kylián, Ohad Naharin, Mats Ek, Jiří Pokorný, Jacobo Godani, Youri Vamos, Petr Zuska, Jan Kodet a mnoho dalších. V roce 2009 založil taneční company DekkaDancers. V roce 2015 získal za své vynikající sólo v „Decadance“ Ohada Naharina v Národním divadle, cenu Thalia v kategorii „Tanec a pohybové divadlo“. Od roku 2015 působí v taneční company Norrdans.

Hanna Nussbaumer (tanec) – Po maturitě na Ecole Ballet School v Sydney v Austrálii v roce 2013 promovala v Londýně na Rambert School of Ballet and contemporary dance. Během svého pobytu zde měla příležitost spolupracovat s Rambert Dance Company. Poté pokračovala v magisterském studiu na London School of Contemporary Dance. V roce 2013 nastoupila na praxi v dánském tanečním divadle. Do Norrdans nastoupila v lednu 2015. Nyní tančí na volné noze a spolupracuje například v ČR s Janou Burkiewiczovou.

Foto: Andrea Barcalová

TANEČNÍ MAGAZÍN

»NINCS« – artově i místy artisticky

Sólo pro tři tanečníky a tubusy. Dana Pala opět překvapila. (Vcelku pochopitelně, že kladně.) A na obecenstvo čekala interaktivní soutěž!

Jak vás, čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, již nedávno publikovaný rozhovor s Danou Palou připravoval, byla tehdy doslova „na spadnutí“ nová premiéra s tajemným, avšak krátkým názvem – „NINCS“. V pátek 21. června 2019 nadešel „Den D“. A vše se odehrálo v holešovickém Studiu ALTA.

Nová inscenace „NINCS“ nezaujala pouze netradičním názvem, ale ojedinělou koncepcí a určitou mnohovrstevností. Na rozdíl od romantičtějšího představení „La Mar“, které TANEČNÍ MAGAZÍN recenzoval zhruba před půldruhým rokem, tady diváka čekala větší dynamika, kontrasty i pestřejší škála tanečně výrazové palety.

Hlavní osoba večera, autorka, režisérka a šéfka své tanečně kreativní skupiny Dana Pala

A pochopitelně oproti „La Mar“ zde byl větší – již na první pohled markantní – kontrast. Kontrast dvou bílých dívek a afrického tanečníka. Kontrast naprosto protikladných volných hudebních ploch vůči až pregnantně vystavěným kompozicím. Kontrast tanečněji pojatých sekvencí s artisticko-cirkusovým pojetím choreografie.

Pokud jsem uvedl pestrou tanečně výrazovou paletu, tak zde opravdu pojímala široké spektrum. Od improvizačně uvolněných momentů až po ony (jistě drilem připravené) artistické pasáže. Většina tanečních obrazů byla nesmírně náročná na vzájemnou souhru tria interpretů.

Ráz představení výrazně určoval světelný design skupiny Maess

Již zmíněná hudba autora Marka Víta byla jedním z dalších vrcholů představení. Dávala vystupujícím a jejich pohybu dynamiku, inspirovala je k mírným improvizacím i dodávala celému projektu „NINCS“ švih a potřebný odpich. V místech, kdy vypadalo, že je (občas) choreografie tak trochu příliš „zahleděna sama do sebe“, jí dala Vítova hudba i potřebný nadhled. Měl bych pouze výtku k záměrně monotónním pasážím na bicí ve stylu africké etno-hudby. Zde bych (tedy já osobně) uvítal místo elektronicky vytvořených zvuků bubínků živě nahrané ony darbuky i jiné africké bubínky a bubny. A naopak, v jedné prokomponovaněji pojaté pasáži, mi melodie i částečně její aranžmá připomínaly tak poněkud píseň Bohuslava Ondráčka „Trojúhelník“ z alba Evy Pilarové „Zázrak je žít“.

Samostatnou kapitolou jsou výtvarné aspekty představení „NINCS“. Velkou míru úspěchu této stránky nese „světelná“ skupina se jménem totožným s belgickým cyklistou křestním jménem Marcelem. Také on se jmenoval, jako ona, Maess. Výraznou autorskou pečeť inscenaci vtiskl talentovaný výtvarník i pedagog Jan Kopřiva, který do práce s Danou Palou aktivně zapojil i své žáky. A nikoli poslední v řadě stojí za velkou zmínku, či spíše pochvalu, i autorka působivých a funkčních kostýmů Tereza Havránková.

Dana Pala a Simona Machovičová mezi tubusy

Taneční výkony trojice hlavních a jediných protagonistů je zbytečné více rozebírat. Byly špičkové. A musím se poklonit tomu, že hlavní protagonistka Dana Pala zvládla i sama sebe režírovat a choreografovat, i když byla zároveň „na place“.

Takovou třešničkou na dortu byla závěrečná interaktivní soutěž pro obecenstvo.

„NINCS“ stojí určitě za vidění. Předkládá divákům nejen plnohodnotnou existencionalisticky zaměřenou podívanou, ale také klade množství otázek a zavdává impulsy k polemice. Třeba i do diskuse spojení akrobatického, spíše trochu cirkusověji pojatého rytmu představení, s až ortodoxním tanečním přístupem.

Don Mulefu a Simona Machovičová a tubusy

»NINCS«

Choreografie, režie, koncept: Dana Pala

Tanec, pohybová spolupráce: Simona Machovičová, Don Mulefu

Scénografie, výtvarná spolupráce, grafika: Jan Kopřiva

Hudba: Martin Vít

Světelný design: Kreativní skupina Maess, Jonáš Garaj, Ondřej Hanzlian

Kostýmy: Tereza Havránková

Produkce: Dana Pala Creativity, Art 4 People

Délka představení: 57 minut

Premiéra: 21. 6 v 19.43 Studio ALTA

Ani při děkovačce nemohly chybět všudypřítomné tubusy

Foto: Michal Hančovský

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak se tančí hra, která neexistuje – premiéra »Nincs«

Co všechno jsme nebo nejsme schopni udělat, abychom se dostali dál? Co je dál? A jaké je být první nebo poslední?

Holešovické Studio ALTA uvede 21. června 2019 v 19.30 premiéru autorského představení z produkce Dana Pala Creativity s názvem „Nincs“ (z maďarštiny „není, neexistuje”). Taneční inscenace o principech hry je inspirována originálními výtvarnými plánky deskových her a herních objektů od výtvarníka Jana Kopřivy. Autorský tým z nich čerpá a dále aplikuje jednotlivé ideje. Někdy využívá pouze geometrickou pravidelnost uspořádání scény jako hracího pole, jindy zapojuje drobné rekvizity k posouvání děje a nebo si osvojuje celý herní koncept cesty za vítězstvím.

Autorkou konceptu a choreografie je česká choreografka Dana Pala, která se představí také v roli jednoho z interpretů. Doplní ji slovenská tanečnice Simona Machovičová a tanečník kongského původu Don Mulefu. Společně si všichni tři zahrají neexistující hru „Nincs“, během které budou procházet situacemi a úkoly, tak aby dosáhli vytoužené výhry.

Pro komplexní uchopení konceptu hry je choreografie doplněna hudebními motivy, jejichž autorem je Martin Vít s bohatými zkušenostmi z tvorby hudebních doprovodů k mobilním hrám. Originální světelný design jako součást scénografie připravuje brněnská kreativní skupina Maess ve složení Jonáš Gajar a Jakub Kubíček.

Tanečníci svým pohybem neztvárňují pouze bezduché a lehkovážné figurky, ale vytváří nám paralelu na současnou problematiku společnosti a jedince v ní. Jaké je to být sólový hráč a nebo součást týmu? Co všechno jsme nebo nejsme schopni udělat, abychom se dostali dál? Co je dál? A jaké je být první nebo poslední?

„Jsme figurkami společenské, zábavné hry našeho světa. Někdy nás čeká souhra a jindy možná prohra. Na té cestě za vysněnými cíli musíme neustále překonávat sami sebe. Někdy musíme porazit soupeře, jindy podpořit spoluhráče. Důležité je, že i cesta je cíl,” dodává choreografka Dana Pala.

Něco o autorce a protagonistce

Dana Pala

koncept, choreografie

Vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, obor moderní tanec a pedagogika. Absolvovala v oboru Choreografie na pražské HAMU v magisterském programu. Absolvovala roční stáž v Institut del Teatre Barcelona. Choreografickou praxi získala v Teatre SANS na Mallorce. V autorské tvorbě často pracuje v netradičních prostorách, ve kterých hledá možnosti provázání choreografie s architekturou. V Praze vytvořila projekt „Materia” pro věž a kryptu Plečnikova kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech. V roce 2014 získala ocenění ACDIB za nejlepší choreografický taneční projekt roku. Vytvořila choreografii „PULS” v pražské La Fabrice. Taneční film „Materia touch“ uvedla na New York Bronx Film a v sezoně 2015/2016 byla autorkou choreografie k opeře „Slavík/ Jolanta” v Národním divadle v Praze. V roce 2018 choreograficky spolupracovala s dirigentem Varhanem Orchestrovičem Bauerem a pohybově ztvárnila díla: „Antikody, Goyovy přízraky“ a „Česká hymna“. V září 2018 byla její autorská inscenace „La Mar“ oceněna a pozvána do Šanghaje na čínský festival současného tance Dance Stages. Je zakladatelkou kreativní školy pro moderní tanec Dana Pala Creativity Dance School, která vzdělává od roku 2018 v Mělníku.

Foto: Andrea Barcalová

Kateřina Peková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN