Rozhovor s herečkou MARIANOU PRACHAŘOVOU

„Chci zpívat o tom, co je mi blízké, jinak to nemá smysl“

Pochází z herecké rodiny a má za sebou několik rolí před kamerou, baví ji zpěv, ráda cestuje, o herectví nejdříve neuvažovala, protože věděla, co obnáší, aby nakonec Mariana Prachařová zjistila, že geny se nezapřou.

Pocházíte z herecké rodiny, která se této profesi věnuje několik generací, a vyrůstala jste v divadelním prostředí: Jaké bylo vyrůstat v rodině plné známých jmen?

„Jelikož jsem v tom opravdu vyrostla a od malička jsem vysedávala po divadlech, na natáčení nebo v dabingovém studiu, tak to pro mě bylo od začátku úplně normální. Až postupem času, kdy jsme si začala všímat okolí, anebo když se mě začali lidé ptát, jaké to je vyrůstat v takové rodině mi došlo, že to asi tak normální není. Bez toho by mě asi nikdy nenapadlo si takovou otázku vůbec kdy položit. Pro mě je to rodina a nijak zvláštně to nevnímám. Jsem pyšná na to, z jaké rodiny jsem.“

Sama jste o herectví původně neuvažovala, i když se před kamerou objevujete od dětství. Čím jste chtěla být?

„Neuvažovala. Já chtěla být zpěvačkou, právničkou, jednu dobu i letuškou. Pořád se to u mě střídalo. Potom mě ale hraní začalo bavit a o této profesi jsem uvažovala a hlásila se na DAMU. Nedostala jsem se a uvědomila si, že to možná není moje cesta. Hraní v televizi mi ale chybí, vždycky mě to hodně bavilo, tak stále doufám, že si ještě někdy někde zahraju. Teď se věnuji zpěvu, který miluju a doufám, že to vyjde.“

Před kamerou jste debutovala v pohádce Na Sovím hrádku, kde hrál také Váš bratr Jakub. Pak přišly seriály jako Horákovi nebo Ulice. Bavilo Vás natáčení a bude něco nového?

„Jak jsem přesně řekla. Bavilo mě to moc. Od mala jsem i hodně dabovala a užívala si to. Pak ale nastalo období, že jsem chtěla trávit víc času ve škole s kamarády a dabing úplně opustila, což mě dnes mrzí, protože teď bych dabovala ráda. S hraním to přišlo nějak přirozeně. Přestali mě zvát na castingy, které tedy bytostně nesnáším a tím pádem i nabídky přestaly chodit. Třeba ale časem něco vyjde, určitě bych byla ráda.“

Před kamerou jste se setkala také s maminkou Danou a to jak v seriálech Horákovi, Comeback a v Kriminálce Anděl jste si dokonce zahrály matku a dceru. A s otcem se setkáváte na jevišti ve hře Mesiáš. Jaké to je s rodiči před kamerou nebo na scéně?

„Je to zajímavé. Normálně se před nimi na začátku stydím, ale člověk si zvykne. Je divné najednou vypadnout z našich klasických životů a hrát někoho jiného, ale vlastně je to docela zajímavé.“

Po gymnáziu jste zkoušela jít na herectví na DAMU, nevyšlo to a tak jste vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK a získala bakaláře a za magisterské studium jste si vybrala management cestovního ruchu na VŠO v Praze. Proč tyto obory?

„Já jsem nevěděla, co chci dělat a nevím to vlastně ani teď. FHS byla skvělá volba, protože se tam člověk zaměří na to, co sám chce, sám si sestavuje rozvrh. Pak jsem se už ale chtěla zaměřit, a jelikož jsem měla na VŠO nějaké kamarády, kteří o škole hezky mluvili, tak jsem to zkusila a fakt mě to baví.“

Podobně jako Váš bratr Jakub, jste nezůstala jen u herectví a věnujete se také zpěvu. Song S tebou, kterou jste nazpívala s kapelou HELLO, získal první místo v hitparádě Music Chart na Evropa 2. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Já myslím, že jsme v hitparádě nebyli, ale pokud jo, tak to mám zpětně radost. Nicméně od mala jsem hrála na klavír asi 6 let a chodila do sboru. Už na základní škole jsem hrála hlavní roli v takovém třídním muzikálku, CD, label,potom později jsme se třídou nazpívali a nahráli CD a je pravda, že mi zpěv vždycky hodně šel. Pak jsem si ale zpívala jen doma, kde mi říkali, ať začnu někam chodit a něco s tím hlasem dělat, tak mi brácha sehnal kontakt na Hanku Peckovou, ke které jsem začala chodit a která mi dodala odvahu a sebevědomí v tom, že jsem si začala ve zpěvu věřit. No a pak už to tak nějak začalo. Všiml si mě jeden label, pod kterým jsem začala vydávat covery, pak i vlastní tvorbu a mít nějaká menší vystoupení a já tak zjistila, že je to něco, co chci dělat.“

Natočila jste již dva videoklipy „Heart of Gold“ a „Ghost in the Club“. A co psaní textů a skládání hudby? Neláká Vás to?

„Láká a taky se o to teď snažím. Pořád v tom ale nejsem dostatečně dobrá, texty ale už vždy konzultuju, protože chci zpívat o tom, co je mi blízké, co jde ze mě, co se mě týká. Jinak to nemá smysl.“

Působíte jako herečka i zpěvačka. Co je Vám bližší?

„Teď jako herečka už méně, ačkoliv bych se tomu ráda věnovala víc. Teď jsem asi víc zpěvačka, ale cítím se dobře v obojím.“

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Máte nesplněné cestovatelské sny?

„Mám a je jich spousta. Chtěla bych projet Skandinávii, Island, Kanadu a taky Anglii. Cestování miluju a doufám, že se zas brzy někam podívám.“

Mariana Prachařová:

Narodila se 17. 4. 1994 v Praze jako dcera herců – Dany Batulkové a Davida Prachaře, sestra herce a hudebníka Jakuba Prachaře a vnučka Ilji Prachaře. Z otcova druhého manželství s herečkou Lindou Rybovou má sestry Rozálii a Josefinu i bratra Františka.

Vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK (bakalář). V magisterském studiu pokračuje na VŠE obor management cestovního ruchu.

Televize:„Na Sovím Hrádku“, „Horákovi“,  „Trapasy“, „Comeback“, „Kriminálka Anděl“, „Ulice“ a další.  

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Uzávěrka se blíží!!!

Agentura DILIA jako každoročně udělí studentům Cenu Evalda Schorma za původní hru, dramatizaci či překlad. Nominace je možné, vzhledem k nastalé situaci, zasílat až do 14. dubna 2020!

Cena Evalda Schorma

za původní hru, dramatizaci či překlad

Uzávěrka nominací: 14. dubna 2020!

Cena je určena pro studenty DAMU, JAMU, FFUK, FFMU, FFUP, FPF, VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka a dalších konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad.

Projekty hodnotí komise na základě nominace a cenu spojenou s finanční odměnou uděluje DILIA autorovi (kolektivu).

Nominována mohou být tato díla:

– původní hra

– překlad hry (do češtiny dosud nepřeložené)

– dramatizace

Dílo může nominovat jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost.

Nominace musí obsahovat zdůvodnění, kontakt na nominujícího a nominovaného a samotný text, který je nominován, a musí být doručena jednak v písemné formě na adresu DILIA, Krátkého 1, Praha 9, a také e-mailem na adresu spalova@dilia.cz, nejpozději do 14. dubna 2020.

Hlavní cíle:

Základním cílem je podpora a motivace mladých autorů a překladatelů v jejich autorské práci. Díky Ceně Evalda Schorma se jejich díla mohou dostat do širšího divadelního kontextu, než je samotná akademická půda. Cena Evalda Schorma se během své existence stala vedle obdobné Ceny Alfréda Radoka prestižním oceněním, uznávaným nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Jan Werich (vlevo) a režisér Evald Schorm (vpravo) na filmovém festivalu Finále 1968″ v Plzni

Texty oceněné Cenou Evalda Schorma se doposud dočkaly více než čtyřiačtyřiceti divadelních provedení (například: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Švandovo divadlo, A studio Rubín, Studio Ypsilon, Městské divadlo Zlín či Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami) a devíti rozhlasových inscenování.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s legendární televizní Popelkou, herečkou EVOU HRUŠKOVOU

„Swingem nepohrdnu“

Začínala v dětském věku v pořadu Hledáme písničky. Nezapomenutelná zůstává její černobílá Popelka. Její velkou láskou jsou loutky a své životní poslání našla nestárnoucí Eva Hrušková v divadle pro děti, což jí vyneslo Řád Elišky Přemyslovny. S Loutkovým divadlem Evy Hruškové a Jana Přeučila přináší radost i poučení nejen dětem ale i dospělým.


Do sedmi let  jste vyrůstala u babičky v České Skalici a zde jste také poprvé viděla loutkové divadelní představení o Kašpárkovi. Jaké bylo Vaše dětství a co Vás bavilo?


„Moje prababička, i když byla prostá žena, byla velmi kulturní. Moji maminku, kterou vychovávala, dala na balet, na klavír, obě hrály ochotnické divadlo. Se mnou to bylo podobné. Ještě v předškolním věku jsem chodila do rytmiky a babička si mne brala velice často na klín a zpívala mi. Každý den. Dodnes si pamatuju písničky Osiřelo dítě nebo Malý hošík plavovlasý, u kterých jsem slzela.“

V 11 letech jste začala vystupovat v dětském pořadu Hledáme písničky, pak jste se objevila v několika pohádkách a v roce 1969 přišla Popelka. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„To už jsem bydlela s rodiči v Hradci Králové. Maminka mě poslala do hudebky, ovšem hudební nauku jsem vždycky protrpěla. Klavír a zpěv ještě ušly 🙂 V roce 1963 Štěpánka Haničincová ohlásila v Československé televizi pozvánku na konkurz do pořadu Hledáme písničky pro děti, maminka mě přihlásila a já jsem tam jela. Bylo nás asi 1200 dětí. Vybrali nás jen pár, kteří jsme pak v tomto pořadu několik let vystupovali. A víte, že se stýkáme dodnes?“

Uměleckou dráhu jste zahájila po gymnáziu v Hradci Králové v loutkovém divadle DRAK a pak jste šla na loutkařinu na DAMU. Po škole jste učila v LŠU, hrála v Divadle bez opony, vystudovala divadelní dramaturgii a začala se věnovat divadlu jednoho herce a psát si divadelní hry…

„V DRAKu jsem se zamilovala do loutek. Dostala jsem se tam tak, že syn ředitele divadla Jana Dvořáka se mnou chodil do třídy na gymplu a vyřídil mi vzkaz od tatínka, jestli nechci jít k nim. Šla jsem se smíšenými pocity. Nemohla jsem tušit, že tu vznikne láska na celý život. Láska k loutkám. Po DAMU jsem několik let byla v Divadle bez opony, kde jsem se od jeho principála Jiřího A. Svobody učila, jak dělat divadlo pro děti, jak ho organizovat, jak shánět představení. Dnes máme v repertoáru představení, která doplňují školní osnovy a jsou právě letos ještě víc aktuální: uplynulo 70 let od úmrtí Aloise Jiráska a my hrajeme Pověsti české, dvoudílné představení, které úžasně pro děti zpracoval Jiří Chalupa. Přibližujeme tak Jiráska, tuto velkou osobnost naší literatury, velmi přitažlivým způsobem, s humorem a písničkami Zdeňka Bartáka. Nezaslouží si, aby se na jeho díle usazoval prach 🙂

Poté jste potkala svého osudového muže, kolegu Jana Přeučila, který se stal nejen Vaším manželem, ale spolu jste založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila a jezdíte po republice…

„Loutkové divadlo jsem hrála vlastně hned po vysoké škole. Miroslav Vildman pro mne napsal a zrežíroval pohádku O Popelce, která byla pro jednu herečku, několik loutek a nejmenší děti. Tak zněl podtitul. Vyhrála jsem s ní několik soutěžních přehlídek divadel pro děti. S Janem máme pohádky i představení pro větší děti a spolupracujeme s těmi nejlepší, kteří dělají pro děti – Martina Drtijverová, Jiří Žáček, Jaromír Klempíř, Zdeněk Barták nebo Jiří Chalupa, to jsou hvězdy našeho „týmu“.

 Své životní poslání jste našla v „divadle pro děti“, což Vám vyneslo ocenění Řád Elišky Přemyslovny, který se uděluje ženám, které se prosadily v různých oblastech veřejného života. Co to pro Vás znamená?

„Velmi si tohoto ocenění vážím. Myslím si, že divadlo pro nejmenší diváky je dost podceňovaný obor. Přitom my pěstujeme v dětech vztah ke kultuře, k jazyku, je to opravdu ve spolupráci s paními učitelkami součást výchovy ke kulturnosti.“

Vy spolupracujete také se sestrou zpěvačkou Janou Hruškovou – Yngland. Máte nějaké společné představení?

„S Janičkou jsme spolu hrály několik let. Teď odešla do České Skalice, kde se stará o naši maminku a hraje v okolí. Má velice pěkné pohádky s důrazem na muzikální stránku.“

Máte tři syny a díky synovi Zdeňkovi jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Je to krásný pocit, být babičkou. Neuměla jsem si to představit, je to taková vyšší kvalita života 🙂

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Ráda čtu. Ale miluju i operu nebo klasickou hudbu, nepohrdnu ani swingem. Teď jsme si oblíbili návštěvy artových kin, kde se promítají přenosy např. z Metropolitní opery nebo z West Endu v Londýně. Tak takové zážitky nemají chybu.“

EVA HRUŠKOVÁ:

Pochází z České Skalice. Narodila se 27. 3. 1952. Na DAMU vystudovala loutkoherectví a divadelní dramaturgii. Hrála v divadle DRAK v Hradci Králové, v Divadle bez opony, učila na LŠU dramatický kroužek. Sestra je zpěvačka Jana Hrušková – Yngland. Má tři syny – herce Zdeňka Rohlíčka, dopravního inženýra Vojtěcha Rohlíčka a filmového střihače Jiřího Kříže. S manželem hercem Janem Přeučilem založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, s nímž putují po republice. Hry – Šípková Růženka, Staré pověsti české, Pražské pověsti, Řecké báje, Ahoj, světe!, Legenda o hvězdě, O Popelce, Princezna se zlatou hvězdou. Film a TV – O Honzovi a princezně Félince, Krása, Meluzína, Klíček, Bastardi 2 a 3, Strom pohádek, Stopy života, Modrý kód, Čechovi. S Pavlem Mészárosem napsala knihu Popelka a spol. (2019).

 Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Počátkem roku na Performance Dance Jam

Lehkost tanečního jamu. V Brně. Nejen pro studenty JAMU.

PERFORMANCE DANCE JAM je týdenní tvůrčí dílna fyzického/tanečního divadla, která bude probíhat druhý lednový týden, každý den vždy odpoledne. Výstupem dílny bude Performance Dance Jam, kde budou účastníci sdílet před diváky poznatky z procesu, kterým na tvůrčí dílně prošli.

Performance dance jam je formát improvizovaného představení, který pracuje se společným záměrem a skupinovou koncentrací více, než je běžné na tanečním jamu, ale není naplánovaný jako klasické představení. Naopak si zachovává hravost a lehkost tanečního jamu.

Náplní kurzu je: umění individuální i skupinové improvizace (umění poslouchání, přijímání a nabízení), spontánní vytváření pohybového i dramatického materiálu, dramaturgie pohybu a jeho transformace, režijní dovednosti performera, společné vytváření dramatických obrazů/situací.

Kvality, na které bude práce zaměřena: kompozice v prostoru, tělesná reakce, transformace pohybu, kontrapunkt, repetice, tempo, rytmus, dynamika, časování.

Lektoři: Tomáš Wortner, Katarzyna Kamecka

Časový harmonogram 6.–12. 1. 2020:

pondělí 18.00–22.00
úterý 18.00–21.30
středa 18.00–21.30
čtvrtek 18.00–21.30
pátek 18.00–22.00
sobota 17.00–21.00
neděle 11.00–13.30

Výstup z dílny: sobota 11. 1. 2020 v 19.30, BuranTeatr

S sebou: Pohodlné černé oblečení. Minimálně jedno tričko s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty. Náhradní oblečení doporučeno.

Maximální počet účastníků je 12.

Cena za účastníka: 3 900 Kč.
Vaše rezervace je platná po zaplacení nevratné zálohy 1 900 Kč. Druhá část platby proběhne v hotovosti na místě v den workshopu. V případě dotazů
a vysvětujících informací, prosím, pište na emailovou adresu: klaudia.klembarova@buranteatr.cz

Lektoři:

Tomáš Wortner

Herec, tanečník, performer, učitel, lektor – www.tomaswortner.cz

Od roku 2013 do roku 2017 žil ve Wroclawi, kde pracoval v divadelní laboratoři Two Path Studio v Grotowski Institutu. V rámci své pedagogické práce vedl množství workshopů a divadelních dílen zaměřených na různá divadelní odvětví: herectví, pohyb, fyzická akce, improvizace, partnerská práce, rytmus, muzikalita atd. Důležité projekty: Di_Sein (divadlo D’epog), Cirkus Havel (Divadlo Husa na provázku), Paní z može (autoteatro v režii T. Wortnera), Písečná žena (v koprodukci s Grotowski Institutem), inscenace Paraziti a stejnojmenný taneční film (s M. Kozánkem a K. Kameckou), Zápisky z volných chvil (DAMU, r. A. Klimešová). Od roku 2017 spolupracuje se Studio Matejka (Grotowski institut), se kterým vytvořil nejnovější představení Angry man, Variations on Defense of Anger. V roce 2019 režíroval „Šeherezáda – Když král není doma“, absolventské představení P. Kopřivové na Ateliéru fyzického divadla, JAMU. Kromě uměleckých projektů se věnuje kurzům osobního rozvoje – založil a vede PlayFight Club.

Tomáš Wortner

Katarzyna Kamecka

Tanečnice, performerka,

lektorka, www.facebook.com/katkamecka/

Pochází z Wroclawi. Vystudovala kulturologii, práci s lokální komunitou a tanec na Academy of New Dance and Contact Improvisation pod vedením Milana a Zuny Kozánkových. Zabývá se pohybovým divadlem, tancem a propojováním umělecké a sociální sféry. Pracuje s různými věkovými skupinami, s amatéry i profesionály, tvoří a vede workshopy. Důležité projekty: Dynamics of Metamorphosis (divadelní výzkum Nett Theatre a Institutu Grotowskiego), Symbióza – autonomie (divadelně-taneční projekt ve spolupráci s T. Wortnerem a M. Kozánkem ukončený premiérou inscenace Paraziti a vytvořením krátkého tanečního filmu), ProtoCiało (tvorba pohybových site-specific performance pod vedením P. Święcańskiej, Každodenní rituály přežití (inscenace, r. B. Pradzyńska), Přes hranice (divadelní projekt s polskou, německou a romskou mládeží). Vede autentický pohyb a setkání PlayFight Club.

Katarzyna Kamecka

Buranteatr

pro TANEČNÍ MAGAZÍN