»Dětský taneční svět«

Uctí Světový den divadla

Milí čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU a přátelé tanečního divadla,

dovolte, abychom vás pozvali na další stream vytvořený z archivních záznamů významných produkcí konzervatoře Taneční centrum Praha.

Tentokrát jsme pro vás připravili slavnostní představení ke Světovému dni divadla pro děti a mládež (20. březen) „Dětský taneční svět“.

Dne 18. března 2019 jsme pozvali do divadla Hybernia největší pražská dětská taneční studia s vybranými ukázkami jejich choreografické práce pro děti ve věku základní školy.

»Dětský taneční svět« – link: https://youtu.be/xk4pt9CusFc

(bude spuštěn ve středu 24. 3. v 17.00 hod. a bude funkční do neděle 28. 3. 2021)

Přejeme příjemný zážitek a těšíme se na – snad již brzké – setkání v „živém“ divadle!

Foto: TCP Praha

Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium

PhDr. Vlasta Schneiderová, ředitelka

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!“

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.

Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás  to ovlivnilo?

„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

 Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie“ získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

 Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.“

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

 „Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka.  A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

 Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

 Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

 Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Místo vězení – performativní umění

Rezidence pro umělce z oblasti performativních umění v Káznici v Brně

Spolek Tripitaka od roku 2018 organizuje kulturní a komunitní aktivity v Káznici. Rezidenční výzvou hodlá  podpořit především performativní umělce v nepříznivé době a zároveň navazovat nové spolupráce do budoucna.

Spolek Tripitaka, který sídlí v budově bývalé Káznice na Cejlu v Brně, vyhlašuje rezidenční výzvu pro umělce z oblasti performativních umění. Nabízí umělcům rezidenční spolupráci ve dvou formách:

Rezidence dlouhodobá (2 – 3 měsíce) bez ubytování

Forma dlouhodobé rezidence nabízí v rozpětí 2 až 3 měsíců prostory ke zkoušení jednoho projektu. Termíny jsou na vzájemné domluvě podle kapacit Káznice.

Časové rozmezí této rezidence je od března do června 2021.

Rezidence krátkodobá (1–2 týdny) s ubytováním

Krátkodobá rezidence nabízí prostory ke zkoušení a ubytování pro jednoho (maximálně dva) umělce na 1 až 2 týdny v měsících červenec a srpen.

Přesný termín po domluvě.

Výsledek rezidence (i ve formě work-in-progress) bude uveden v rámci kulturního programu v Káznici (Ghettofest, Faktor K. I jiných). Případně jako samostatná akce.

Dramaturgickým východiskem pro tuto sezónu je jednoduchý motiv: ZVĚŘ.

U přihlášených projektů je vítané propojení s tímto motivem v asociacích, které jsou blízké tvorbě konkrétního umělce.

Pro přihlášení, prosím, pošlete:

  • krátký popis projektu, který byste v Káznici chtěli zkoušet,

  • portfolio vás nebo vašeho souboru,

  • preferovanou formu rezidence a termín.

Pro více informací o prostorovém a technickém zázemí a pro přihlášení se do výzvy pište na mail: lietavova.eva@gmail.com.

Foto: archiv Káznice Brno

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Těšit se lze bez omezení!

»Letní Letná« připravuje již svůj osmnáctý ročník. Lexikon cirkusových kouzel dovezou akrobaté z Velké Británie. Chystá se světová premiéra!!!

Vyhlídky pro kulturu se neustále mění. Mezinárodní festival nového cirkusu a divadla „Letní Letná“ ale věří, že je přesto pořád na co se těšit. S optimismem proto pokračuje v přípravách osmnáctého ročníku. V předprodeji už jsou lístky na první potvrzenou zahraniční hvězdu. Po šesti letech a velkolepém úspěchu se do Prahy vrátí jeden z nejznámějších britských novocirkusových souborů NoFit State Circus. Nejen jejich představení „LEXICON“, ale i další soubory a především návštěvníky přivítá šapitó na pražské Letné. A to od 12. do 31. srpna 2021. První vstupenky jsou v prodeji.

Festival „Letní Letná“ koncentruje do necelých tří týdnů to nejlepší z tuzemského i zahraničního nového cirkusu, ale také divadla a hudby. Co do rozsahu ve svém žánru ojedinělá tuzemská přehlídka se ale v roce 2020 vlivem koronavirové pandemie musela – jako většina dalších kulturních akcí – velmi uskromnit. Pořadatelé přesto nechtěli příznivcům nového cirkusu tradiční letní podívanou odepřít, připravili proto alespoň „light verzi“. Navzdory překážkám nabídl program v srpnu během osmi dnů na sedmdesát představení, včetně světové premiéry. Za cirkusovými zážitky se na Letnou vydalo 25 tisíc diváků.

Přesto nezbylo než část programu přesunout na rok 2021. Čekání určitě bude stát za to. „Prvním oznámeným souborem je světoznámý NoFit State Circus,“ potvrzuje zvučné jméno v programu ředitel festivalu Jiří Turek. Akrobaté z britského ansámblu své umění českému publiku představili před šesti lety, tentokrát přivážejí odvážnou, smyslnou a velmi současnou variaci na tradiční cirkusový zážitek. Představení „LEXICON“ v režii Firenzy Guidi vypráví o minulosti, přítomnosti i budoucnosti cirkusu, přičemž mísí akrobatické výkony s filmovými obrazy a živou hudbou.

Zahraniční recenze chválí „nadčasovou radost“ a inscenaci, která „hýří hravostí, kouzlí s odkazy na historii a boří jakoukoliv hierarchii“. Britský list The Guardian o LEXICONU“ napsal: „Je skvělé vidět klaunství založené přímo na jednotlivých disciplínách – žonglování rozpálené planoucími pochodněmi nebo tři muži vedoucí nesmyslný boj a točící se v kruzích cyr wheel. Balancování na rukou za zvuků chytlavé hudby klezmer je zábavné a truchlivé zároveň.Diváky Letní Letné zabaví NoFit State Circus svou novocirkusovou učebnicí poprvé 13. srpna a poté téměř každý večer až do konce osmnáctého ročníku festivalu.

Jiří Turek věří, že se návštěvníkům Letní Letné podaří příští rok vynahradit i další program, který nebylo možné letos, kvůli koronaviru, uskutečnit. „V tuto chvíli jsme ve spojení se soubory z minulého roku,“ ujišťuje. „Uvidíme, jak se bude celá situace dále vyvíjet. Dramaturgie je vázaná na různé další novocirkusové přehlídky,“ dodává ředitel.

Organizátoři počítají v roce 2021 s plnohodnotným programem. Nicméně i přes naději, že se vše podaří, jsou si vědomi, že také do osmnáctého ročníku by mohla zasáhnout pandemie.

Změny nastanou v případě, že budeme muset následovat státní bezpečnostní opatření,“ připouští Jiří Turek. Z letošní „odlehčené verze“ si odnáší nejen zkušenost, jak lze v takovém případě program přizpůsobit, ale také inspiraci v podobě „open air stage“. „Rádi bychom ji pro příští rok udrželi, ale uvidíme, jak vše půjde programově skloubit,“ plánuje ředitel festivalu, že by venkovní scéna mohla zůstat i nadále součástí programu.

Foto: František Ortman a archiv

Nikola Lörinczová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN