Mezinárodní festival nového divadla zahájí předávání cen Česká divadelní DNA
18. ročník desetidenní divadelní přehlídky Malá inventura začíná již tento čtvrtek. Odstartuje v holešovickém Studiu Hrdinů, kde budou slavnostně předány ceny Česká divadelní DNA za mimořádný přínos v oblasti nového divadla. Ocenění získá například časopis Svět a divadlo – dvouměsíčník, který letos slaví třicet let své existence, či zakladatelka a ředitelka Tance Praha Yvona Kreuzmannová.
V pořadí již páté udílení bienálních cen Česká divadelní DNA je projevem úcty osobnostem, jež mimořádným způsobem přispívají k rozvoji nového divadla. Ve třech kategoriích bude oceněno celkem pět osobností či počinů. Večerem, ve kterém předají ceny významné osobnosti, ale i představitelé státní správy, diváky provedou Sára Arnstein a Jiří Šimek ze souboru Ufftenživot. Iniciátorem předávání cen je kulturní organizace Nová síť.
„Lepší otvírák festivalu jsme si nemohli přát. Kromě předávání cen si totiž uděláme inventuru toho, jak se nám vede. A to se nestává často,“ říká Adriana Světlíková, ředitelka festivalu Malá inventura. „Je dobré nastavit si zrcadlo, ale také do něj nechat nahlédnout ostatní. I to bude letos cílem tvůrců večera (Ufftenživot) za přítomnosti, troufám si říct, skvělého publika i předávajících cen.“
Ředitelka festivalu Adriana Světlíková (úplně vpravo) představuje keramické ceny DNA
Nominace a laureáti cen DNA 2020
Na tři ceny za mimořádný počin na poli nového divadla jsou nominováni:
· Nela Kornetová/T.I.T.S.
· Asociace nezávislých divadel ČR
· Cooltour Ostrava
· Jakub Čermák/Depresivní děti touží po penězích
· JEDL
· Petra Tejnorová
· Libor Kasík/UFFO
· Ufftenživot
· Wariot Ideal
· Divadlo X10
Cenu za mimořádný dlouhodobý přínos, rozvoj a podporu nového divadla získá:
· časopis Svět a divadlo
Cenu za mimořádnou podporu a prezentaci české kultury v zahraničí obdrží:
Díky velmi aktivnímu a činorodému, nám dobře známému, Centru choreografického rozvoje SE.S.TA (i dalším společným produkčním organizacím) jsme se opět dočkali silného mezinárodního projektu
Když se sejdou dvě taneční a choreografické i režisérské osobnosti na společném pódiu, tak to zpravidla mezi nimi zdravě jiskří. Projekt „Or to Be“ je vzácnou výjimkou. Nacházíme v něm souznění dvou výrazných individualit. Navíc, ke všem výše zmíněným profesím, i uznávaných pedagogů.
Bývám nesmlouvavým kritikem bezbřehého užívání zahraničních názvů u představení českých divadel. Nyní a zde učiním výjimku. „Or to Be“ jednak předurčuje, že se jedná o projekt nadnárodní. A v druhé linii i zvukomalebnou narážkou na „ortopedii“ decentní formou poukazuje na indispozici „ženské složky představení“ – Markéty Stránské.
Je obdivuhodné, jak se dokázala Markéta Stránská vyrovnat se svým tělesným postižením. „Or to Be“ to opět plně dokazuje. Oproti nedávnému představení „LeŤ“, kde jí byly ještě oporou berle (či spíše správněji „švédské hole“), dokázala téměř nemožné. Pohybuje se a tančí přirozeně a lehce. Samozřejmě, že v příslušně upravené choreografii. Ale i tak – klobouk dolů a velká poklona.
Jean Gaudin ještě v reprezentativním kostýmu. Na inkriminovaném představení měl o hodně moc civilnější…
Inscenace „Or to Be“ je, pochopitelně, i svou kratší stopáží, podřízena podmínkám, výkonu a fyzickým nárokům Markéty Stránské.
Reprezentant francouzské nezávislé taneční scény (a mimo jiné i úspěšný filmař!) Jean Gaudin plní prostor svými improvizačními tanečně pohybovými „kousky“. Chvíli je Stránské kontrastním protihráčem, jindy její propracovanější etudy vhodně ilustruje. Celé představení se nese v duchu nebezpečí – valících se „chumlů“ papyru. Ne, to není gramatická chyba! Divák totiž tu, neustále se množící masu, považuje za papyrus.
Jednoznačně nejslabší stránkou tohoto představení jsou kostýmy. Chápu snahu o civilnost. Ale i ta by měla být nějak DIVADELNĚ vyjádřena. Bohužel, při sledovaném představení působil Gaudinův „kostým“ (na rozdíl od fotografií Vojtěcha Brtnického), jako by si odskočil na pódium od nedalekého stánku s buřty. A ani oblečení Markéty Stránské zrovna nehýřilo kostýmní kreativitou…
Kdo je za dveřmi?
Je otázkou, zda by vyznění „Or to Be“ neprospělo častější užití scénické hudby? Je jí zde spíše „po špetkách“. V každém případě by to napomohlo dynamice a tahu celého večera…
Ještě před závěrem recenze bych rád opět výrazně ocenil výkon obou interpretů. Navíc, jejich autorsko-režijní vklad je zde rovněž neopominutelný.
Markéta Stránská v akci (a v papyru). Jean Gaudin za dveřmi.
Nemohu napsat, že každý divák tento ambiciózní internacionální projekt pochopí a akceptuje beze zbytku. A hned po prvním zhlédnutí. Ale přece, jaksi odjakživa, má být každé divadelní představení i určitým hledáním. Tajenkou pro diváka a hledáním sebe sama interpretů. A to tentokrát bylo naplněno v míře více než vrchovaté.
»Or to Be«
Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin
Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Jan Kratochvíl
Produkce: Srdcem zapsaný spolek z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, ALT@RT z.ú.
Grafika: Monika Urbášková
Podporovatelé projektu: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA a ALT@RT z.ú.
Švandovo divadlo uvede kriminální drama o vášni a touze po svobodě. Bude jedinečné v tom, že premiéra bude v jedinečném „přestupním“ dnu letošního února!
Dobový příběh o lásce a zabíjení z Prahy konce 19. století, živou hudbu smyčcového tria, výraznou scénografii, výpravnými kostýmy, a především tragickou hrdinku. Ta se ke štěstí a svobodě vydala za cenu hrdelního zločinu, to vše slibuje drama „Lady Macbeth z Újezdu“ autora a režiséra Davida Jařaba. Premiéra hry, nabízející pohled na dobové postavení žen, které se promítá i do dnešní společnosti, bude 29. února ve Velkém sále Švandova divadla. V Jařabově adaptaci novely Nikolaje Leskova ztvární titulní roli herečka Natálie Řehořová. Předlohu inspiroval skutečný kriminální případ: zločinu se tehdy dopustila žena, která se vzepřela svému údělu.
„Lady Macbeth Mcenského újezdu“ ruského autora Nikolaje Leskova na jevištích proslavila už stejnojmenná opera Dmitrije Šostakoviče. Činoherní adaptace Davida Jařaba nabízí divákům příběh s milostnou a kriminální zápletkou z dob, kdy se dnešní Štefánikova ulice ještě jmenovala Kinská a kdy ženy byly téměř bezprávným majetkem v rukou svých mužů. Právě v 19. století – v časech prvních pokusů o ženskou emancipaci – totiž původní autor vidí kořeny současného, mnohdy stále problematického postavení dnešních žen.
„Ženy z té doby byly v podstatě majetkem manžela a otrokyněmi konvencí. Kateřina je navíc žena, pocházející z jiné sociální vrstvy, v novém postavení nemá žádné původní přátele a její partnerský vztah je zcela disfunkční. Touha po naplnění a lásce je u ní proto naprosto přirozená a pochopitelná. To, že se rozhodne svou klec prorazit i za cenu vraždy, je možné vnímat také jako projev odstraňování nespravedlivého systému, který ji utiskuje,“ říká autor, režisér a scénograf hry David Jařab. Příběh hrdinky jeho adaptace tak připomíná hořké dopisy Boženy Němcové nebo Magdaleny Dobromily Rettigové. Také ony po svatbě uvízly v nešťastném manželství, které pro ně vedle citové a duševní prázdnoty představovalo i společenskou a ekonomickou past.
Režisér David Jařab
Kateřinu Hildebrantovou hraje Natálie Řehořová. „Kateřina má mnoho poloh: od děvčete, co ke štěstí přišlo trošku náhodou, po dospělou ženu, co miluje, až to bolí, až po chladnou vraždící bestii na hranici schizofrenie,“ uvádí herečka. Milence Johanna hraje hostující Matěj Nechvátal, tchána ztělesňuje Luboš Veselý, manžela Tomáš Petřík. Služebné ztvárňují Marie Štípková a Denisa Barešová. V roli Adama, jehož postava spojuje dávné události s dneškem, se střídají hostující Oskar Hes s Markem Frňkou.
Tomáš Petřík
Předností inscenace bude rovněž výrazná Jařabova scénografie, výpravné kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové a živá autorská hudba Jakuba Kudláče. Svůj význam získává i umístění příběhu na pražský Újezd, vzdálený jen několik stovek kroků od Švandova divadla. Ukotvení místa událostí dodává hře konkrétní rozměr, propojuje ho se současností a otevírá prostor imaginaci: „Každý, kdo bude po odchodu z divadla ještě chvíli žít tím, co tam viděl, se ocitne v blízkosti míst, kde se tento příběh mohl před sto dvaceti lety odehrát a sváže si ho s nimi. Málokdy si uvědomujeme, že každá ulice, dům nebo byt stále nesou stopy lidí, kteří tam žili před námi. Otisky jejich minulých skutků a tužeb tak zůstávají kolem nás a v nás,“ uzavírá David Jařab.
Natálie Řehořová a Tomáš Petřík
Premiéra bude v sobotu 29. února 2020 ve Velkém sále Švandova divadla, nejbližší reprízy jsou na programu 2. a 16. března.
Nečekané improvizační kousky. / Divadlo masek. / A také nové osobnosti.
Jatka78 plánují na letošní jaro řadu novinek. Kromě stálých souborů divadla a významných zahraničních hostování převážně z žánru nového cirkusu a fyzického divadla, na Jatkách78 budou na pravidelné bázi vystupovat mladé soubory jako jsou My kluci, co spolu chodíme a Goršecké narodnie Akademične Teatr (G.N.A.T.). Pokračovat budou také improvizace novozélandského mima Trygveho Wakenshawa a večery White Rabbit Red Rabbit. Na podzim pak Jatka78 chystají velký milník ve své dosavadní působnosti. Nově se stanou producentem vlastního představení v režii světoznámého Thomase Moncktona.
MY KLUCI, CO SPOLU CHODÍME: IMPROVIZAČNÍ BIZÁREK
Od března se v Pražské tržnici nově představí mladý soubor složený převážně ze studentů Katedry nonverbálního divadla HAMU. My kluci, co spolu chodímena Jatka78 přivezou improvizační večery. Vystoupí Václav Wortner, Lukáš Bláha, Andrej Lyga a Šimon Pliska. Slibují show, kdy si pro diváky nic nepřipravili. Surrealisticko-absurdní fyzickou divadelní improvizaci. Vzhledem k tomu, že diváci uvidí pokaždé jinou show, představení se odehrávají pod různými názvy, které divákovi možná něco napoví. A možná také ne.
1. 3. 2020 My kluci, co spolu chodíme: Svědomitě nepřipravení
Andrej Lyga a Šimon Pliska uvedou na Jatkách78 rovněž představeníGoršek. Diváci si jím připomenou expresivní sílu divadla masek. Na rozdíl od berlínské Familie Flöz, která je na Jatkách78 častým hostem, ale mladí tvůrci nesází na sérii komických skečů. Goršek nabídne tragikomedii plnou lásky a nenávisti, krutosti a přátelství na pozadí příběhu dvou bratrů. Autoři zpracovávají témata slovanské kultury, existenciální literatury a absurdního dramatu ve stylu Jean-Paul Sartra čiSamuelaBecketta. Zabývají se zkoumáním lidské psychiky v hraničních podmínkách dlouhotrvajícího odloučení od světa.Představení bylo v minulosti uvedeno např. na Letní Letné 2019.
V říjnu loňského roku Jatka78 uskutečnila konkurz do nové show s pracovním The Others. Jatka78, do této doby významný koproducent, se rozhodla stát producentem vlastního představení. Ke spolupráci oslovila oceňovaného umělcea režiséra řady komediálních vystoupení z žánru fyzického divadla Thomase Moncktona. Thom pochází z Nového Zélandu, žije v Helsinkách, kde je uměleckým ředitelem Kallo Collective, souboru věnujícímu se fyzickému divadlu a novému cirkusu.
Pravidelně také spolupracuje s Circo Aereo, s nímž produkoval představení The Pianista The Artist. Thom vystupoval ve více než 20 zemích po celém světě. Jatka78 navštěvuje pravidelně a během svého působení v Praze navázal s touto divadelní scénou velmi úzký kontakt. Na Jatkách78 vystoupí také v květnu ve svém vlajkovém představení Only Bonesv1.0.
Trygve Wakenshaw
Na základě konkurzu vybral Thomas Monckton pět umělců, mezi nimiž jsou například žonglér Filip Zahradnický, který na začátku února 2020 obdržel dvě ceny v rámci prestižního Festival Mondial du Cirque de Demain, Andrés Anguloznámý z Familie Flöz, nebo holešovickému „jatečnímu“ publiku také známý Trygve Wakenshaw.
Novinka v repertoáru a první divadelní kus v produkci Jatek78 se bude intenzivně zkoušet od května 2020. Premiéra je naplánována na říjen 2020.
Jatka78 budou pokračovat také s večery White Rabbit Red Rabbit, během kterých se v březnu představí např. Jan Cina, v dubnu pak Matouš Ruml. Na repertoáru Jatek78 zůstává jak AmerikánkaViktora Tauše (aktuálně v rozšířené sestavě), tak trochu střelený Cabaret Bears Costumemima Trygveho Wakenshawa, nebo novinka od Squadra Sua Přecházení.
