Mezinárodní festival nového divadla zahájí předávání cen Česká divadelní DNA
18. ročník desetidenní divadelní přehlídky Malá inventura začíná již tento čtvrtek. Odstartuje v holešovickém Studiu Hrdinů, kde budou slavnostně předány ceny Česká divadelní DNA za mimořádný přínos v oblasti nového divadla. Ocenění získá například časopis Svět a divadlo – dvouměsíčník, který letos slaví třicet let své existence, či zakladatelka a ředitelka Tance Praha Yvona Kreuzmannová.
V pořadí již páté udílení bienálních cen Česká divadelní DNA je projevem úcty osobnostem, jež mimořádným způsobem přispívají k rozvoji nového divadla. Ve třech kategoriích bude oceněno celkem pět osobností či počinů. Večerem, ve kterém předají ceny významné osobnosti, ale i představitelé státní správy, diváky provedou Sára Arnstein a Jiří Šimek ze souboru Ufftenživot. Iniciátorem předávání cen je kulturní organizace Nová síť.
„Lepší otvírák festivalu jsme si nemohli přát. Kromě předávání cen si totiž uděláme inventuru toho, jak se nám vede. A to se nestává často,“ říká Adriana Světlíková, ředitelka festivalu Malá inventura. „Je dobré nastavit si zrcadlo, ale také do něj nechat nahlédnout ostatní. I to bude letos cílem tvůrců večera (Ufftenživot) za přítomnosti, troufám si říct, skvělého publika i předávajících cen.“
Ředitelka festivalu Adriana Světlíková (úplně vpravo) představuje keramické ceny DNA
Nominace a laureáti cen DNA 2020
Na tři ceny za mimořádný počin na poli nového divadla jsou nominováni:
· Nela Kornetová/T.I.T.S.
· Asociace nezávislých divadel ČR
· Cooltour Ostrava
· Jakub Čermák/Depresivní děti touží po penězích
· JEDL
· Petra Tejnorová
· Libor Kasík/UFFO
· Ufftenživot
· Wariot Ideal
· Divadlo X10
Cenu za mimořádný dlouhodobý přínos, rozvoj a podporu nového divadla získá:
· časopis Svět a divadlo
Cenu za mimořádnou podporu a prezentaci české kultury v zahraničí obdrží:
Díky velmi aktivnímu a činorodému, nám dobře známému, Centru choreografického rozvoje SE.S.TA (i dalším společným produkčním organizacím) jsme se opět dočkali silného mezinárodního projektu
Když se sejdou dvě taneční a choreografické i režisérské osobnosti na společném pódiu, tak to zpravidla mezi nimi zdravě jiskří. Projekt „Or to Be“ je vzácnou výjimkou. Nacházíme v něm souznění dvou výrazných individualit. Navíc, ke všem výše zmíněným profesím, i uznávaných pedagogů.
Bývám nesmlouvavým kritikem bezbřehého užívání zahraničních názvů u představení českých divadel. Nyní a zde učiním výjimku. „Or to Be“ jednak předurčuje, že se jedná o projekt nadnárodní. A v druhé linii i zvukomalebnou narážkou na „ortopedii“ decentní formou poukazuje na indispozici „ženské složky představení“ – Markéty Stránské.
Je obdivuhodné, jak se dokázala Markéta Stránská vyrovnat se svým tělesným postižením. „Or to Be“ to opět plně dokazuje. Oproti nedávnému představení „LeŤ“, kde jí byly ještě oporou berle (či spíše správněji „švédské hole“), dokázala téměř nemožné. Pohybuje se a tančí přirozeně a lehce. Samozřejmě, že v příslušně upravené choreografii. Ale i tak – klobouk dolů a velká poklona.
Jean Gaudin ještě v reprezentativním kostýmu. Na inkriminovaném představení měl o hodně moc civilnější…
Inscenace „Or to Be“ je, pochopitelně, i svou kratší stopáží, podřízena podmínkám, výkonu a fyzickým nárokům Markéty Stránské.
Reprezentant francouzské nezávislé taneční scény (a mimo jiné i úspěšný filmař!) Jean Gaudin plní prostor svými improvizačními tanečně pohybovými „kousky“. Chvíli je Stránské kontrastním protihráčem, jindy její propracovanější etudy vhodně ilustruje. Celé představení se nese v duchu nebezpečí – valících se „chumlů“ papyru. Ne, to není gramatická chyba! Divák totiž tu, neustále se množící masu, považuje za papyrus.
Jednoznačně nejslabší stránkou tohoto představení jsou kostýmy. Chápu snahu o civilnost. Ale i ta by měla být nějak DIVADELNĚ vyjádřena. Bohužel, při sledovaném představení působil Gaudinův „kostým“ (na rozdíl od fotografií Vojtěcha Brtnického), jako by si odskočil na pódium od nedalekého stánku s buřty. A ani oblečení Markéty Stránské zrovna nehýřilo kostýmní kreativitou…
Kdo je za dveřmi?
Je otázkou, zda by vyznění „Or to Be“ neprospělo častější užití scénické hudby? Je jí zde spíše „po špetkách“. V každém případě by to napomohlo dynamice a tahu celého večera…
Ještě před závěrem recenze bych rád opět výrazně ocenil výkon obou interpretů. Navíc, jejich autorsko-režijní vklad je zde rovněž neopominutelný.
Markéta Stránská v akci (a v papyru). Jean Gaudin za dveřmi.
Nemohu napsat, že každý divák tento ambiciózní internacionální projekt pochopí a akceptuje beze zbytku. A hned po prvním zhlédnutí. Ale přece, jaksi odjakživa, má být každé divadelní představení i určitým hledáním. Tajenkou pro diváka a hledáním sebe sama interpretů. A to tentokrát bylo naplněno v míře více než vrchovaté.
»Or to Be«
Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin
Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Jan Kratochvíl
Produkce: Srdcem zapsaný spolek z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, ALT@RT z.ú.
Grafika: Monika Urbášková
Podporovatelé projektu: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA a ALT@RT z.ú.
Nečekané improvizační kousky. / Divadlo masek. / A také nové osobnosti.
Jatka78 plánují na letošní jaro řadu novinek. Kromě stálých souborů divadla a významných zahraničních hostování převážně z žánru nového cirkusu a fyzického divadla, na Jatkách78 budou na pravidelné bázi vystupovat mladé soubory jako jsou My kluci, co spolu chodíme a Goršecké narodnie Akademične Teatr (G.N.A.T.). Pokračovat budou také improvizace novozélandského mima Trygveho Wakenshawa a večery White Rabbit Red Rabbit. Na podzim pak Jatka78 chystají velký milník ve své dosavadní působnosti. Nově se stanou producentem vlastního představení v režii světoznámého Thomase Moncktona.
MY KLUCI, CO SPOLU CHODÍME: IMPROVIZAČNÍ BIZÁREK
Od března se v Pražské tržnici nově představí mladý soubor složený převážně ze studentů Katedry nonverbálního divadla HAMU. My kluci, co spolu chodímena Jatka78 přivezou improvizační večery. Vystoupí Václav Wortner, Lukáš Bláha, Andrej Lyga a Šimon Pliska. Slibují show, kdy si pro diváky nic nepřipravili. Surrealisticko-absurdní fyzickou divadelní improvizaci. Vzhledem k tomu, že diváci uvidí pokaždé jinou show, představení se odehrávají pod různými názvy, které divákovi možná něco napoví. A možná také ne.
1. 3. 2020 My kluci, co spolu chodíme: Svědomitě nepřipravení
Andrej Lyga a Šimon Pliska uvedou na Jatkách78 rovněž představeníGoršek. Diváci si jím připomenou expresivní sílu divadla masek. Na rozdíl od berlínské Familie Flöz, která je na Jatkách78 častým hostem, ale mladí tvůrci nesází na sérii komických skečů. Goršek nabídne tragikomedii plnou lásky a nenávisti, krutosti a přátelství na pozadí příběhu dvou bratrů. Autoři zpracovávají témata slovanské kultury, existenciální literatury a absurdního dramatu ve stylu Jean-Paul Sartra čiSamuelaBecketta. Zabývají se zkoumáním lidské psychiky v hraničních podmínkách dlouhotrvajícího odloučení od světa.Představení bylo v minulosti uvedeno např. na Letní Letné 2019.
V říjnu loňského roku Jatka78 uskutečnila konkurz do nové show s pracovním The Others. Jatka78, do této doby významný koproducent, se rozhodla stát producentem vlastního představení. Ke spolupráci oslovila oceňovaného umělcea režiséra řady komediálních vystoupení z žánru fyzického divadla Thomase Moncktona. Thom pochází z Nového Zélandu, žije v Helsinkách, kde je uměleckým ředitelem Kallo Collective, souboru věnujícímu se fyzickému divadlu a novému cirkusu.
Pravidelně také spolupracuje s Circo Aereo, s nímž produkoval představení The Pianista The Artist. Thom vystupoval ve více než 20 zemích po celém světě. Jatka78 navštěvuje pravidelně a během svého působení v Praze navázal s touto divadelní scénou velmi úzký kontakt. Na Jatkách78 vystoupí také v květnu ve svém vlajkovém představení Only Bonesv1.0.
Trygve Wakenshaw
Na základě konkurzu vybral Thomas Monckton pět umělců, mezi nimiž jsou například žonglér Filip Zahradnický, který na začátku února 2020 obdržel dvě ceny v rámci prestižního Festival Mondial du Cirque de Demain, Andrés Anguloznámý z Familie Flöz, nebo holešovickému „jatečnímu“ publiku také známý Trygve Wakenshaw.
Novinka v repertoáru a první divadelní kus v produkci Jatek78 se bude intenzivně zkoušet od května 2020. Premiéra je naplánována na říjen 2020.
Jatka78 budou pokračovat také s večery White Rabbit Red Rabbit, během kterých se v březnu představí např. Jan Cina, v dubnu pak Matouš Ruml. Na repertoáru Jatek78 zůstává jak AmerikánkaViktora Tauše (aktuálně v rozšířené sestavě), tak trochu střelený Cabaret Bears Costumemima Trygveho Wakenshawa, nebo novinka od Squadra Sua Přecházení.
Blýská se konečně na lepší časy pro tanečníky a taneční soubory?
Po neúspěšných jednáních s městskou částí Prahy 5 o prodloužení nájemní smlouvy v areálu na Žvahově a několika letech intenzivního hledání, objevilo vedení konzervatoře Taneční centrum Praha kvalitní prostory pro vybudování nového „domu tance“. V lednu 2020 soukromý majitel nabídl komplex dvou propojených budov na Palmovce, v němž dříve sídlila televize Prima. Objekt nabízí kompletní zázemí pro teoretickou i praktickou výuku podle koncepce TCP „konzervatoř – gymnázium“ a také cvičné jeviště a další 4 zkušebny pro profesionální umělecká tělesa s kontinuálním provozem (včetně produkčního a technologického zázemí). Konzervatoř Taneční centrum Praha, jako nositel a zpracovatel úvodní studie této vize, oslovila Asociaci tanečních umělců ČR a nabídla spoluúčast všem pražským institucím a nezávislým skupinám tanečního a pohybového divadla, pantomimy i nového cirkusu. V tuto chvíli projekt „Dům tance Palmovka“ zpracovává Magistrát hlavního města Prahy.
Dům tance Palmovkaby podstatně zkvalitnil infrastrukturu tanečního žánru, respektive nonverbálního umění v Praze. Pedagogové, tvůrci a inscenátoři by měli dostatečné zázemí pro výuku i tvorbu náročných inscenací tanečního divadla a prostor pro vzdělávací, motivační a propagační akce. V objektu by mohlo současně pracovat 150 studentů a 46 pedagogů konzervatoře, dva juniorské studentské soubory a dalších cca 60 umělců a cca 40 produkčních a provozně-technických pracovníků v celodenním kontinuálním provozu (kancelářské, hygienické, šatnové, stravovací a skladové zázemí). Všechny odborné prostory včetně vybavení a lektorů by v mimoškolní a mimopracovní době mohly sloužit občanským aktivitám: dětská taneční studia, taneční a kondiční výuka pro dospělé, stepařské studio, videotéka a knihovna, posilovna a rehabilitace, vzdělávací pořady pro školy atd. (jako dosud na Žvahově).
Stavebně technické a provozní parametry areálu dokazují, že je zde zcela výjimečná příležitost hl. m. Prahy vytvořit skutečný „dům tance“, který vyřeší současně několik problémů tanečního žánru v širokém spektru jeho specifických potřeb.
„Vzhledem k poloze, velikosti a ceně objektu jsme ihned oslovili představitele hlavního města Prahy, kteří postupně návrh zpracovávají. Výbor pro kulturu MHMP projednal získání komplexu na Palmovce dne 5. února a jednomyslně projekt podpořil. Nyní se jednání přesouvá do výboru pro správu majetku. Pro Prahu je tento komplex nejen po stránce stavebně technické, ale také vzhledem k atraktivní lokalitě výhodnou dlouhodobou investicí do majetku města. Zásadní přínos z hlediska poskytování veřejné vzdělávací a kulturní služby je zřejmý,“ konstatuje vedení konzervatoře TCP.
Samotný pojem „dům tance“ vzešel z jednání bývalého ministra kultury Ilji Šmída s choreografem Petrem Zuskou již v roce 2018, později byl opakovaně zmíněn při jednáních představitelů vlády a je podporován politiky bez ohledu na politickou příslušnost.
„Taneční žánr je nejen v Praze, ale i v celé České republice vzhledem ke konstantním scénickým žánrům výrazně podfinancován a handicapován také prostorově,“vysvětluje dále Antonín Schneider, manažer konzervatoře Taneční centrum Praha. „V České republice je 9 vícesouborových divadel (tedy scén, jejichž součástí je i baletní soubor), které ale svou dostupností pokrývají jen cca 30 % území ČR. V regionálních kulturních centrech pak funguje dalších 15 činoherních a 5 loutkových příspěvkových divadelních institucí, ale není zde ani jediná taneční. Praha zřizuje 7 příspěvkových činoher a je zde dalších 6 nezávislých činoherních divadel, dotovaných v obdobné výši jako příspěvkové instituce (min. 20 mil. Kč ročně). Z výše uvedeného je zřejmé, že vůbec nejsou vytvořeny podmínky pro žádné profesionální taneční instituce – všechny jsou tzv. nezávislé a tedy napojené pouze na grantové systémy s minimální finanční podporou (obecně prospěšné společnosti, občanská sdružení, nyní zapsané ústavy a zapsané spolky). V Praze sice sídlí také Balet Národního divadla, ten je ale zřízený a dotovaný v rámci příspěvkové organizace Ministerstva kultury, nikoli hlavním městem Prahou. Profesionální instituce ani konzervatoře tanečního žánru v Praze (mimo zmíněný Balet ND), nemají nejen ekonomické, ale ani prostorové profesionální podmínky pro svoji kontinuální činnost: taneční sály, hygienické a rehabilitační zázemí, vlastní divadlo, sklady pro mobilní scénickou technologii, kostýmy a scénografii pro inscenování skutečného tanečního divadla…“
V této situaci se nachází dlouhodobě například i naše první nezávislé těleso tanečního žánru Pražský komorní balet, který nabízí tanečním umělcům stálá angažmá a roční umělecké smlouvy a pokrývá významnou uměleckou poptávku také v regionech – ani ten dosud nemá vlastní „střechu nad hlavou“. Obdobně jsou na tom i další profesionální nezávislé soubory, které musí pracovat v provozně a technologicky nevhodných prostorech po celé Praze. A přitom tanec v hlavním městě je významnou součástí živé kultury, ekonomicky výhodným reprezentačním a turistickým fenoménem. Dům tance Palmovka tedy nabízířešení, respektive záštitu významné profesionálně vyškolené a motivované skupině umělců, která svou veřejnou kulturní službou představuje již nyní – v nedůstojných improvizovaných podmínkách – cca 6 premiér a 140 představení, respektive 70 000 diváků za sezónu (cca polovina z nich v Praze).
