Údiv střídá údiv

Tancující babičky překvapily! Moderní i tradiční tanec, smích, neotřelé nápady, průřez exotickou korejskou kulturou.

V rámci festivalu TANEC PRAHA diváci zhlédli představení „Dancing Grandmothers“ korejské choreografky Eun – Me Ahn. Podtitulek „Událost sezóny“ napovídal, že máme před sebou něco mimořádného a vskutku, bylo tomu tak.

 Dancing Grandmothers“ bylo nejen sondou do korejské kultury a národa, ale také vynikající zábavou pro diváky.

Zpočátku videoprojekce přináší obrazy korejské krajiny i měst a záblesky každodenního života Korejců. Do toho přichází tanečníci, kteří střídají všechny možné různobarevné kostýmy, sem tam zpestřené ponožkami, které jsou každá jiné barvy. Neustále se střídající tanečníci v kostýmech… Začínám být trošku skeptická. Ale stop – je tady videoprojekce s obrazy korejských žen, které tančí ve svém přirozeném prostředí svůj národní tanec. Tančí s radostí, zapomínají na všechny strasti života, bolavá záda se na chvilku narovnají a nemohoucí se na pár sekund pustí opěrného vozíku, tančí  se v obchodě, na poli, na ulici. Dojemné, směšné, jak chcete. Ale díváme –li se pozorně, vidíme mnoho z korejského života, oblečení, prostředí, domovy, práci, životní styl. Postupně se plátno zaplní všemi možnými obrazy tančících babiček a divákům se vloudí úsměv na tvář, ať  už chtějí nebo ne.

Opět přichází na scénu tanečníci a představení se stupňuje. Mladí muži tančí s babičkami (ať mladíci nebo babičky, všichni tančí se stejnou vervou a energií) a teprve teď přichází nálož neuvěřitelných nápadů. Tanec je doplněn videoprojekcí třeba tak, že v jednom rohu se náhle objeví hlava zvířete a hned zas v druhém, jakoby tanečníky zvíře špehovalo. Musíte se smát. Obraz i zvuk doplňují tanečníci neutuchající energií, tradiční korejská hudba střídá supermoderní. Pak zase tančí babička v náručí muže, pro kterého pláče…

Choreografce Eun – Me Ahn, která ve svém díle vyzvedla mladé muže, protože podle jejích vlastních slov právě oni představují budoucnost národa, se podařilo také současně ukázat krásnou myšlenku, totiž, že mladíci, (zejména v okamžiku, kdy berou starší ženy do náručí) si žen váží a respektují je. To podle slov autorky v Koreji není tak úplně pravda a žena je v podřízeném postavení.

 Nelze opomenout moment, kdy mladí tanečníci předvádí svou taneční variaci se širokými kalhotami. Člověk žasne, kolik různých nápadů je možné vidět a jak se obyčejné kalhoty dají v tanci využít.

Korejský pohybový slovník a pověstná mrštnost tohoto  národa se přece jen liší od českého tance, proto český divák se zájmem sleduje každý pohyb.

 Mladé talenty vystřídají „babičky“. Musíte  uznat, že starý člověk může být v tanci velice roztomilý, dávat energii a radost ostatním a nemusí být právě superhvězda, aby druhé těšilo se na něj dívat. Ostatně tyto usměvavé babičky jsou toho dokladem. Tanečník určitě nemusí nutně ukončit ve čtyřiceti letech kariéru, ale musí v sobě prostě mít „to něco“.

 Smích je požehnání“ hlásá slogan a korejští umělci si můžou strhat bránice, mladíci i babičky si v hlasitosti smíchu v ničem nezadají.

Ke konci představení je na dovršení vší pestrosti dokonce použit stroboskop.

Dancing Grandmothers“ je jedinečné představení, divák má možnost nejen nahlédnout do korejské kultury, módy, ale také se smát, žasnout nad všemožnými choreografickými nápady a výrazovými prostředky, (Eun – Me Ahn si byla velmi blízká s Pinou Bausch, která ji od počátku milénia často zvala do Wuppertalu),  ale i těšit se z vitality babiček a radosti se kterou tančí.

Musíme také obdivovat fyzickou kondici tancujících žen, které v podstatě devadesát minut tančí v dosti ostrém tempu. Bravo! A pak, že je tanec pouze uměním mládí! Tyto ženy dokazují pravý opak.

Na závěr jsou diváci vyzváni k tanci s korejským souborem, a tak, ačkoliv mě bolí páteř po těžkém úrazu, nechávám se inspirovat stařenkou, která se pustila opěrného vozíku,  a tančím, co mi síly stačí.

 Dancing Grandmothers“ patří bezesporu k nejlepším představením, které jsem letos měla možnost zhlédnout, jak po stránce výrazových prostředků, tak i díky tomu, že vypovídá mnohé o nám vcelku málo známé Korejské zemi.

 Foto: Vojtěch Brtnický a TANEC PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Ve Švandově divadle balí kufry

Herci Švandova divadla budou hrát v USA!

Ve Švandově divadle už balí kufry. Hrát budou ve Spojených státech

Nejen na divadelní prázdniny si už balí zavazadla herci a tvůrci ve Švandově divadle: Eva Josefíková, Klára Cibulková, Robert Jašków, Tomáš Pavelka, Marie Štípková, Andrea Buršová, Réka Derzsi, Jacob Erftemeijer, Tomáš Kořének a další herci z oblíbené smíchovské scény se už připravují také na cestu do Washi ngtonu a do New Yorku. Tam koncem září vystoupí mimo jiné i v rámci oslav 100. výročí vzniku Československa. Část výpravy – scéna a kostýmy – se za Velkou louži vydává už nyní.

Jak uvádí ředitel Švandova divadla a režisér Daniel Hrbek, cílem je představit v USA tři původní české hry, které má divadlo na repertoáru.  A také důstojně oslavit naše kulaté státní narozeniny. „Naše účinkování ve Washingtonu bude největší kulturní akcí spojenou s tamějšími oslavami stého výročí vzniku Československa.  V New Yorku se v době našeho hostování uskuteční zase akce Vaclav Havel Day. Je skvělé, že máme příležitost předvést svoje inscenace právě v tomto kontextu a ve chvíli, kdy bude pozornost části americké veřejnosti upřena na naši zem a kulturu. Je to velká příležitost a odpovědnost,“ zdůrazňuje Daniel Hrbek.

Od 19. do 23. září bude hrát Švandovo divadlo ve Washingtonu, kde vystoupí v Davis Performing Arts Center, populární scéně patřící Georgetown University – ta nabídla smíchovským kolegům svůj malý i velký sál s kapacitou 120 a 230 míst v hledišti.

V New Yorku bude hrát Švandovo divadlo v Bohemian National Hall od 25. do 27. září. Pozvání do Washingtonu přišlo z české ambasády, z Georgetown University a z instituce The Laboratory for Global Performance and Politics. České divadelníky vyzval k účasti také newyorský festival Rehearsal for Truth, zaměřený na tematiku lidských práv. „Podle mých zkušeností má americká strana zájem především o hry související s problematikou současného světa a s bojem jednotlivce o vlastní svobodu. V centru pozornosti je také otázka migrace a jejího vlivu na divadelní umění a společnost,“ říká Daniel Hrbek. ¨

 

Válečné příběhy, komedie Havla i Kocábové

Program zahrnuje osm představení tří inscenací, které herci ze Švandova divadla nastudovali pro tento účel v angličtině. Do projektu se ale zapojí také divadelníci a studenti, pro něž je angličtina jejich mateřštinou. Jasnou programovou volbou byl titul The Good And The True, komorní drama o osudu herečky Hany Pravdové a atleta Miloše Dobrého, kteří přežili holocaust. Titul v podání dvou londýnských herců, Saula Reichlina a Isobel Pravda, se New Yorku velmi úspěšně představil už v letech 2014 a 2015 na off-Broadwayi a nyní se do „Velkého jablka“ opět vrací.

Komedie Protest/Rest, sestavená z jednoaktovky Václava Havla a jejího nově napsaného pokračování, bude mít teď naopak svou zámořskou premiéru. Diváci ve Spojených Státech poprvé uvidí také Pankrác  ´45, napínavé drama vyprávějící o pěti různých ženách, které se koncem druhé světové války sejdou v jedné cele pankrácké věznice. „V New Yorku spolupracujeme ještě na uvedení scénického čtení hry Natalie Kocab Pohřeb až zítra v  ;podání newyorských herců – titul tu představíme pod názvem The Night Before The Funeral,“ dodává Daniel Hrbek. Ten je zvědav na reakce kolegů z amerických divadel a také na přijetí pedagogů a studentů univerzit z obou měst, kteří jsou na představení zváni. Součástí minifestivalu původních českých her budou také následné moderované debaty s běžnými americkými diváky, které by vybrané tituly chtěly oslovit především.

Roční přípravy a V.I.P. hosté

Připravit výjezd do dvou měst v USA trvalo zhruba rok. „Začali jsme překladem her do angličtiny, našim hercům zajistili jazykové zkoušky s americkým lektorem a rozjeli produkci,“ vypočítává ředitel Švandova divadla. Ten do zámoří odjíždí také jako režisér většiny uváděných inscenací a neúnavný fundraiser, který pro projekt shání peníze. Americká strana – ve spolupráci s českým zastupitelstvím ve Washingtonu a Vaclav Havel Library Foundation v New Yorku – poskytuje českým hostům mimořádnou týdenní rezidenci, zajišťuje jim ubytování, propagaci představení a organizaci diskusních fór. A spolupracuje na pozvání VIP hostů, k nimž patří třeba Madeleine AlbrightSusanne Vega a další přátelé smíchovské scény.

Ostatní náklady ve výši zhruba 1 500 000 korun hradí částečně i samo Švandovo divadlo z fondu, vytvořeného ze svého zlepšeného hospodářského výsledku: „Podali jsme snad všechny žádosti o podporu z veřejných zdrojů. Stále doufáme, že akce s jednoznačným mezinárodním přesahem a symbolickým významem pro Českou republiku podpoří nakonec grant z Ministerstva kultury,“ říká Daniel Hrbek, který o sponzorství jedná také s významnými firmami.

Začátkem července odjede Švandovo divadlo s inscenací Cry Baby Cry na festival V4 do maďarského Vácu a na podzim ho čeká ještě tradiční hostování na Slovensku. Do USA, kde za poslední čtyři roky odehrálo toto divadlo už přes 80 představení, se chce vrátit v roce 2020.

Magdalena Bičíková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

LEEDA miluje JULII

A obě můžete milovat i vy. Pokud tančíte i netančíte. Ve středu 27. 6. se s nimi můžete seznámit. Více zde v pozvánce:

Tanečnice i vaši partneři,


dovolujeme si Vás pozvat na vernisáž a následný pop-up značky Julie v Leedě.

JULIE je značka dětského oblečení založená Terezou Hoškovou v prosinci roku 2017. Inspirací jsou její dcery Julie, Lilien a Elizabeth.

 
K založení Terezu vedla nejen láska ke lněnému oblečení, ale i touha vychovávat děti k respektu, ohleduplnosti a udržitelnosti.

 
Stejně jako pro nás v Leedě je i pro Julii důležité znát, kdo oblečení šije a za jakých podmínek.

Kolekce je vyrobena v Čechách, z pečlivě vybraných čistě přírodních materiálů – lnu, raminu anebo bio bavlny.

 
Jednoduchý, nadčasový design, kvalita i střihy zaručí, že oblečení bude slušivé nejen jednu sezónu, ale i generaci. Například bavlněná košilka Luna poroste s vaší holčičkou i několik let. I to je benefit této značky, na které je znát, že ji navrhuje s lásku a zkušeností maminka tří dětí. 

Můžete se těšit i na limitovanou edici LEEDA for JULIE – trička a lněné košilky s originálním tiskem z nové kolekce Leeda.



Pop-up od 27.6.–27.7. v Leedě
Vernisáž 27.6. v 18 hod. 
LEEDA STORE
Bartolomějská 1, Praha 1, 110 00
tel.+420 775 601 185
Otevřeno: Po–So 11–19 hod.

LEEDA
V originálním interiéru obchodu v Batolomějské ulici v Praze najdete nejen limitované kolekce designérky Lucie Kutálkové, ale i doplňky a šperky od pečlivě vybraných, zejména lokálních designérů.

Těšíme se na vás

Leeda & Julie

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Cyberpunková královna“ z Kanady zaujala festival TANEC PRAHA 2018

Spolupracovnice hudebních velikánů Franka Zappy a Davida Bowieho vyprodala divadlo PONEC!

K jednomu z vrcholů festivalu TANEC PRAHA 2018 patřilo vystoupení kanadské tanečnice a performerky Louise Lecavalierové v divadle PONEC. Festival jím gradoval ve středu 20. 5. 2018. Lecavalierová zde prezentovala své autorské představení „So Blue“.

Montreal, největší město Quebecu, je vlajkovou lodí severoamerické taneční scény, fyzického divadla i nového cirkusu.

Louise Lecavalierová proslavila soubor „La La La Human Steps“ po celém světě. Téměř po dvacet let (1981 – 1999) byla múzou a hvězdou Édouarda Locka.

Ale Louise zažívala nekonečné ovace i po boku takových hudebních megahvězd, jakými byli David Bowie nebo Frank Zappa.

Do nového milénia vstoupila skromně. Po operaci, vrhla se do nové role matky, aby hledala vlastní cesty a naslouchala svému tělu.

Komorní duety a sóla se pak staly základem repertoáru souboru „Fou Glorieux“, který Lecavalierová založila roku 2006 pro vlastní tvorbu i práci s choreografy jako Benoit Lachambre, Crystal Pite či Nigel Charnok, jehož duet spolu s „Few Minutes of Lock“ zažili diváci na TANCI PRAHA 2011.

So Blue“ vytvořila Lecavalierová v roce 2012, kdy si pozvala ke spolupráci tanečníka se zkušenostmi z „Béjart Ballet Lausanne“ či „Lyon Opéra Ballet“ Frédérica Taverniniho.

A právě Louise Lecavalierová, přezdívaná „cyberpunková královna“, je ikonickou osobností nejen tohoto představení. A to díky své energii, nenapodobitelné dynamice a odvaze experimentovat s vlastním tělem daleko za představitelné hranice. Rozehrává svá sóla intuitivně, s 200 procentním nasazením. V tempu takřka zběsilém. Aby pak přešla do duetu plného kontrastů, stejně jako souznění.

Louise pokračuje v „So Blue“ stále ve frenetickém rytmu originální hudby Mercana Dedeho. Tělo následuje mysl, reaguje spontánně a impulzivně, až nelze uvěřit věku performerky. Tanec je její životní mízou. Barva duše je, prostě, modrá…

SO BLUE

Koncept a choreografie: Louise Lecavalier
Vytvořeno a účinkují: Louise Lecavalier, Frédéric Tavernini
Asistent choreografa a vedoucí zkoušek: France Bruyère
Světelný design: Alain Lortie
Hudba: Mercan Dede
Doplňující hudba: Normand-Pierre Bilodeau, Daft Punk, Meiko Kaji
Producent: Normand-Pierre Bilodeau
Návrh kostýmů: Yso
Produkce: Fou glorieux v koprodukci s: tanzhaus nrw (Düsseldorf); Théâtre de la Ville (Paříž); HELLERAU – Evropské centrum umění Drážďany; Národní umělecké centrum (Ottawa);Festival TransAmériques (Montréal); Rezidence a předpremiéra: Szene Salzburg.

Foto: TANEC PRAHA

TANEČNÍ MAGAZÍN