Paříž v Praze i v Brně

Velká show Brnokoncertru – francouzské představení Gilla Marsala „Paris“ zaujalo Prahu i Brno. Nepostrádalo výborné taneční kreace, vrcholné pěvecké výkony, scénické nápady a zápal všech. Postrádalo však velmi citelně tištěný program (či sled písní, autorů a interpretů) pro české diváky…

Koncem listopadu se proměnily pražské divadlo Hybernia a brněnské Sono centrum v bulváry Paříže. Moravská i česká metropole přivítaly velkou tanečně šansonovou revuální show Gilla Marssalla „PARIS“.

paris3

Na originálně a scénicky nápaditě připraveném i nasvíceném jevišti se odehrávalo představení, které chytlo za srdce starší generaci pamětníků, ale současně si podmanilo i ty, které uváděné slavné tituly šansonů ještě nemají tolik pod kůží.

Hlavními protagonisty byli zpěváci. Ale zaměření našeho magazínu nás přímo nabádá se zaměřit prioritně na tanec. Na scéně se po celý večer objevoval pár tanečníků. Nikoli „objevovalo pár tanečníků“ – šlo skutečně o pouhou dvojici. Tanečníci Karine Soucheire a Jeff Dubourg však nejen skvěle dotvářeli atmosféru, ale často byli i nositeli děje. Posouvali příběh zamilované dvojice a Edith Piaf někam dál. Představili hned několik tanečních stylů, od valčíku až po burlesku.

paris1

Kladně kvituji, že celý program doprovázela pětičlenná živá kapela. Přece jenom, často používané jsou nahrané základy (tzv. halfplayback).  Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na interprety písní. Konkrétně na: Anne Carrere, Stephani Impoco a Julese Grisona. Jejich výkony byly příslibem další možné muzikálové kariéry.

paris2

Repertoár se skládal z nezapomenutelných hitů Edith Piaf, která měla i ve scénáři své osobité místo, Maurice Chevaliera, Lucienne Boyer, Charlese Treneta, nezapomenutelné Josephine Bakerové, spíše herecké hvězdy Yvese Monntanda, Charlese Aznavoura i předčasně zesnulého Jaquese Brella či Georgese Mostakiho. Skutečně, nechyběl snad žádný ze známých hitů těchto hvězd šansonové scény.

paris4

Samotná dějová osa představení se odvíjela spíše po povrchní rovině. Je nutné však uvést, že mnohý český „takymuzikál“ má daleko banálnější a půlytší scénář. A to se „Paris“ nikdy nepovažovala a ani neprezentuje jako muzikálový tvar! Za to však citelně chyběl tištěný program představení, respektive alespoň sled písní s autory a interprety. To považuji za vážnou chybu a nedostatek.

paris5

Akce Brnokoncertu se v celostátní i moravské metropoli vydařila a zbývá se těšit, že tato agentura příště přiveze stejný soubor s jejich dalším programem muzikálového typu.

 

FOTO: Brnokoncert

Michal Stein

Taneční magazín

Constellations ničí vše staré, neotvírá nic nového

Předložte také něco jiného než sex a smrt

 

 

 

29.listopadu proběhla v pražském Ponci premiéra Spitfire Company, první díl plánované trilogie Constellations s podtitulem Before I Say Yes. Divadlo bylo přeplněné, a to nejen diváky, ale i patnácti performery – tanečníky a členy komorního orchestru Berg. Na podlaze byl šikmo položený baletizol, nad nímž čněla projekce zobrazující po celou dobu oko režiséra, který snímán kamerou ležel v pravé části jeviště. Rozmístěny byly ještě obrazy z předcházející výstavy, a lze tak mluvit o bohatém konceptu, který při prvním dojmu navnadil.

Začátek byl pozvolný, dění se přelilo od příchodu diváků a zkoušení nástrojů hudebníků k příležitostnému tanci některého z performerů a nakonec i jevištní akci. Nešlo nicméně o prezentaci fiktivního příběhu či vysoké taneční estetiky. Veškeré dění bylo prosté, zahrnovalo některé fixované fyzické akce a choreografie, do toho soudobou klasickou hudbu a jakési vizuální reakce na pět témat jednotlivých částí představení. Názvy scén byly vždy zobrazeny projektorem a šlo o pojmy jako eutanazie či eros.

20161129_9575

Uvedeným by mohl popis také skončit, protože jde takřka o vše, co jsme během následujících osmdesáti minut mohli vidět. Přirozeně se měnil rytmus fyzických akcí a nejlépe zvládnutá a nejzajímavější byla hudba. Tanečníci, leč předvedli intenzivní fyzický výkon, si v částech, kde měli dávat energii divákům anebo tančit mezi nimi, nebyli příliš jistí. Málokdy se jejich pohled setkal přímo s očima konkrétního diváka a komunikoval s ním. I přesto lze provedení všech performerů ocenit. Co však nejde ocenit, je celková režijní a dramaturgická koncepce. Ačkoli byly zřetelné snahy o dekonstrukci běžných divadelních postup  a o nevšední náhled na témata jako smrt a sex, proč se objevovala převážně jen tato témata a proč se autoři nedostali od rozházení běžného inscenačního tvaru někam dále? Není na mně, abych předkládal konkrétní nápady, ale mnoho jich nepředložili ani tvůrci. V této podobě působilo představení jak ze sedmdesátých či osmdesátých let dvacátého století, kdy bylo stále ještě originální stavět dramaturgii na rozboření řádu a propojování množství hereckých, tanečních, hudebních a vizuálních složek dohromady. Takto by se snad dalo chápat zapojení jednoduché projekce, civilních kostýmů, skupiny hudebníků a performerů fungujících spolu v rámci jakéhosi těžko identifikovatelného vývoje vztahů a prostorových křivek a akcí. To ale dnes pro české divadlo a tanec není aktuální, rozhodně ne v prezentované podobě. Důsledkem toho byla bezobsažnost předvedeného, která byla znát jak v celkové dramaturgii, tak v akcích performerů.

20161129_9445

Uvedený závěr je o to smutnější, když vezmeme v úvahu, jak etablované skupiny se do inscenace zapojily a že jsou zúčastnění interpreti velmi schopní jako jednotlivci. Ne vždy však ani tento kredit, ani dostatečné finanční zázemí dokáže zajistit uspokojivý výsledek. Samozřejmě, umění má provokovat. Aby se ale další plánované díly trilogie Constellations vydařily, je potřeba přidat obsahový rámec, který překročí obecné myšlenky na rozložení tradičních forem nebo na zobrazení nepřeberných možností vztahů performerů a různých jevištních prostředků. Je třeba dát inscenaci jasnější kontury, postavené na o mnoho konkrétnějších tématech než je sex a smrt.

Foto:Vojtěch Brtnický

Alexej Byček

Taneční magazín