Ve Švandově divadle balí kufry

Herci Švandova divadla budou hrát v USA!

Ve Švandově divadle už balí kufry. Hrát budou ve Spojených státech

Nejen na divadelní prázdniny si už balí zavazadla herci a tvůrci ve Švandově divadle: Eva Josefíková, Klára Cibulková, Robert Jašków, Tomáš Pavelka, Marie Štípková, Andrea Buršová, Réka Derzsi, Jacob Erftemeijer, Tomáš Kořének a další herci z oblíbené smíchovské scény se už připravují také na cestu do Washi ngtonu a do New Yorku. Tam koncem září vystoupí mimo jiné i v rámci oslav 100. výročí vzniku Československa. Část výpravy – scéna a kostýmy – se za Velkou louži vydává už nyní.

Jak uvádí ředitel Švandova divadla a režisér Daniel Hrbek, cílem je představit v USA tři původní české hry, které má divadlo na repertoáru.  A také důstojně oslavit naše kulaté státní narozeniny. „Naše účinkování ve Washingtonu bude největší kulturní akcí spojenou s tamějšími oslavami stého výročí vzniku Československa.  V New Yorku se v době našeho hostování uskuteční zase akce Vaclav Havel Day. Je skvělé, že máme příležitost předvést svoje inscenace právě v tomto kontextu a ve chvíli, kdy bude pozornost části americké veřejnosti upřena na naši zem a kulturu. Je to velká příležitost a odpovědnost,“ zdůrazňuje Daniel Hrbek.

Od 19. do 23. září bude hrát Švandovo divadlo ve Washingtonu, kde vystoupí v Davis Performing Arts Center, populární scéně patřící Georgetown University – ta nabídla smíchovským kolegům svůj malý i velký sál s kapacitou 120 a 230 míst v hledišti.

V New Yorku bude hrát Švandovo divadlo v Bohemian National Hall od 25. do 27. září. Pozvání do Washingtonu přišlo z české ambasády, z Georgetown University a z instituce The Laboratory for Global Performance and Politics. České divadelníky vyzval k účasti také newyorský festival Rehearsal for Truth, zaměřený na tematiku lidských práv. „Podle mých zkušeností má americká strana zájem především o hry související s problematikou současného světa a s bojem jednotlivce o vlastní svobodu. V centru pozornosti je také otázka migrace a jejího vlivu na divadelní umění a společnost,“ říká Daniel Hrbek. ¨

 

Válečné příběhy, komedie Havla i Kocábové

Program zahrnuje osm představení tří inscenací, které herci ze Švandova divadla nastudovali pro tento účel v angličtině. Do projektu se ale zapojí také divadelníci a studenti, pro něž je angličtina jejich mateřštinou. Jasnou programovou volbou byl titul The Good And The True, komorní drama o osudu herečky Hany Pravdové a atleta Miloše Dobrého, kteří přežili holocaust. Titul v podání dvou londýnských herců, Saula Reichlina a Isobel Pravda, se New Yorku velmi úspěšně představil už v letech 2014 a 2015 na off-Broadwayi a nyní se do „Velkého jablka“ opět vrací.

Komedie Protest/Rest, sestavená z jednoaktovky Václava Havla a jejího nově napsaného pokračování, bude mít teď naopak svou zámořskou premiéru. Diváci ve Spojených Státech poprvé uvidí také Pankrác  ´45, napínavé drama vyprávějící o pěti různých ženách, které se koncem druhé světové války sejdou v jedné cele pankrácké věznice. „V New Yorku spolupracujeme ještě na uvedení scénického čtení hry Natalie Kocab Pohřeb až zítra v  ;podání newyorských herců – titul tu představíme pod názvem The Night Before The Funeral,“ dodává Daniel Hrbek. Ten je zvědav na reakce kolegů z amerických divadel a také na přijetí pedagogů a studentů univerzit z obou měst, kteří jsou na představení zváni. Součástí minifestivalu původních českých her budou také následné moderované debaty s běžnými americkými diváky, které by vybrané tituly chtěly oslovit především.

Roční přípravy a V.I.P. hosté

Připravit výjezd do dvou měst v USA trvalo zhruba rok. „Začali jsme překladem her do angličtiny, našim hercům zajistili jazykové zkoušky s americkým lektorem a rozjeli produkci,“ vypočítává ředitel Švandova divadla. Ten do zámoří odjíždí také jako režisér většiny uváděných inscenací a neúnavný fundraiser, který pro projekt shání peníze. Americká strana – ve spolupráci s českým zastupitelstvím ve Washingtonu a Vaclav Havel Library Foundation v New Yorku – poskytuje českým hostům mimořádnou týdenní rezidenci, zajišťuje jim ubytování, propagaci představení a organizaci diskusních fór. A spolupracuje na pozvání VIP hostů, k nimž patří třeba Madeleine AlbrightSusanne Vega a další přátelé smíchovské scény.

Ostatní náklady ve výši zhruba 1 500 000 korun hradí částečně i samo Švandovo divadlo z fondu, vytvořeného ze svého zlepšeného hospodářského výsledku: „Podali jsme snad všechny žádosti o podporu z veřejných zdrojů. Stále doufáme, že akce s jednoznačným mezinárodním přesahem a symbolickým významem pro Českou republiku podpoří nakonec grant z Ministerstva kultury,“ říká Daniel Hrbek, který o sponzorství jedná také s významnými firmami.

Začátkem července odjede Švandovo divadlo s inscenací Cry Baby Cry na festival V4 do maďarského Vácu a na podzim ho čeká ještě tradiční hostování na Slovensku. Do USA, kde za poslední čtyři roky odehrálo toto divadlo už přes 80 představení, se chce vrátit v roce 2020.

Magdalena Bičíková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo tance, filmu a pohybu slaví šedesát let!

Přijďte se v pondělí 30. dubna podívat do zákulisí LATERNY MAGIKY!!!

Jedno z nejzajímavějších divadel nejen české scény slaví své šedesátiny. Pražská LATERNA MAGIKA, která je brána za první multimediální divadlo na světě.

Za šest desítek sezón má na svém kontě na čtyřicet premiér. Za sebou má více než stovku zahraničních zájezdů. Reprezentovala tehdejší Československou republiku na mezinárodních výstavách Expo v roce 1967 v Montrealu a 1970 v Ósace. Její soubor rovněž hostoval i v Argentině, Chile, Brazílii, Kanadě a v USA.

Stěžejní a profilový divadelní titul Laterny „Kouzelný cirkus“ je nekorunovanou nejhranější inscenací ve střední Evropě – od premiéry v roce 1977 má na svém kontě na 6 400 repríz, z nichž se stovky uskutečnily v sedmnácti státech různých světadílů.

Ve videogalerii pražského Národního divadla v pátek 27. dubna zahájily oslavy 60. výročí od založení LATERNY MAGIKY vernisáží audiovizuální instalace autora Františka Pecháčka. Ten se podílel na loňské premiéře „Cube“ s využitím veškerých výtvarně technických principů, na kterých byla od svých počátků LATERNA MAGIKA postavena. Na vlastní výstavě Pecháček svými osobitě výtvarnými prostředky provází návštěvníky historií souboru, jeho osobností i jeho titulů.

Osudy LATERNY MAGIKY v prvních desetiletích, naopak čtenářům a věrným divákům osvětlí zbrusu nová publikace „LATERNA MAGIKA: Zlatá éra očima pamětníků“. Ta byla pokřtěna ve stejný den po večerním představení.

Ve slavnostním, neřku-li jubilejním představení, se protínala historie se současností. Na programu bylo „Otvírání studánek – tedy již třetí novodobá rekonstrukce jevištní kantáty Bohuslava Martinů. Tu totiž již v roce 1960 připravil režisér Alfréd Radok s choreografkou Zorou Šemberovou. V kontrastu k historickému kusu uvede Laterna ve stejný večer také nejnovější inscenaci „Cube“, která původní principy LATERNY MAGIKY propojuje s novými prostředky – současným tancem a videomappingem.

V neděli 29. dubna pak oslavy jubilea pokračují setkáním na téma LATERNY MAGIKY. Zúčastní se ho i vedoucí výzkumného projektu o LATERNĚ MAGICE z Národního filmového archivu Andrea Průchová, vedoucí uměleckého souboru Pavel Knolle či dramaturg a režisér Lukáš Trpišovský. Diskuse se uskuteční v ten den v podvečer ve foyeru Nové scény. Večer pak bude na programu ikona LATERNY MAGIKY – představení „Kouzelný cirkus“.

V pondělí 30. dubna je pro zvídavé a zvědavé uspořádána návštěva zákulisí LATERNY MAGIKY a dalších běžným divákům absolutně nepřístupných míst. Prohlídky začnou v 17:00 a potrvají 40 minut.

Zájemci si zde kupříkladu ozkouší, jak se cítí vystupující během představení, když se jim konkrétně třeba v inscenaci „Cube“ zjeví obrázky přenášené z projektoru přímo pod nohama.

Všichni milovníci moderního tance i audiovizuálního divadla by si neměli nechat ujít ani Pecháčkovu výstavu a rovněž prohlídku zákulisí a scény LATERNY MAGIKY. TANEČNÍ MAGAZÍN přeje souboru minimálně další šedesátku úspěšných let na světové tanečně divadelní scéně.

Foto: archiv LATERNY MAGIKY

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Julie Svěcená získala 3.cenu na prestižní Mezinárodní houslové soutěži

Talentovaná česká houslistka Julie Svěcená letos promovala s titulem Master of Arts a obdržela červený diplom spolu se zvláštní cenou pro jednoho z nejlepších studentů. Tento týden získala 3.cenu na prestižní soutěži ve švýcarském Sionu

Mladá česká houslistka Julie Svěcená získala tento týden 3. cenu na prestižní Mezinárodní houslové soutěži Tibora Vargy ve švýcarském Sionu. Soutěžící přijeli z téměř celého světa, kromě evropských zemí byla také zastoupena Jižní Korea, Japonsko, USA a Čína. Program soutěže byl velmi náročný, během jednoho týdne musela proběhnout všechny čtyři kola.
Julie hrála v prvním kole dvě části z Bachovy partity č. 2, první větu z Beethovenovy Kreutzerovy sonáty č. 9 a Bartókovu Ciacconu pro sólové housle. Ve druhém kole přednesla 2. a 3. větu z Kreutzerovy sonáty, Janáčkovu sonátu a virtuosní Tzigane Maurice Ravela. Třetí kolo bylo zaměřeno na komorní hru, Julii byli přiděleni švýcarští kolegové - klavíristka a violoncellista a s nimi zahrála Čajkovského trio, Brahmse Trio č.3 a povinnou skladbu - Trio č. 4 od skladatelky Lery Auerbach, které bylo napsáno přímo pro tuto soutěž. Toto kolo bylo asi nejnáročnější, protože byla možnost  pouze dvou hodinových zkoušek a časový limit se hlídal.
Následovalo finále, kde byla povinná druhá věta z Mozartovy Koncertantní symfonie pro housle, violu a komorní orchestr a pak houslový koncert - Julie přednesla Houslový koncert č.2 Dmitrije Šostakoviče za doprovodu Komorního orchestru z Lausanne, který dirigoval uznávaný maďarský dirigent Gabor Takácz-Nagy. Tento koncert přenášelo přímým přenosem Radio Television Swiss.

Julie je studentkou Royal Academy of Music v Londýně, ve třídě bývalého koncertního mistra londýnských a newyorských filharmoniků, profesora Rodneyho Frienda. Letos v červenci promovala s titulem Master of Arts a obdržela červený diplom spolu se zvláštní cenou pro jednoho z nejlepších studentů. Od září bude pokračovat v postgraduálním studiu.

Royal Academy ji na tuto soutěž zapůjčila ze svých sbírek krásné housle G.B. Guadagniniho z roku 1753.
Gratulujeme
Taneční magazín

Rozhovor s uznávaným houslovým virtuózem JAROSLAVEM SVĚCENÝM

„Housle Vás pohltí na celý život. Hrajete pořád a víte, že musíte a chcete cvičit dál a dál“

Vybral jste si housle sám nebo Vám je někdo doporučil?

„Můj dědeček byl kapelník a houslista, díky němu hraji na housle. Začal jsem hrát v pěti a půl letech.“

Říká se, že nejobtížnější je naučit se hrát na housle.   Je to z Vašeho hlediska pravda?

„Housle jsou nástroj, který Vás pohltí na celý život. Říkám tomu „nekonečný příběh“. Hrajete pořád a stejně víte, že musíte a také chcete cvičit dál a dál. Housle mají tu výhodu, že vyjádří a vyzařují veškeré emoce, komunikují a Vy se s nimi stále seznamujete a posléze se stanou součástí Vašeho ,,Já“. Jsou instrumentální verzí lidského zpěvu. Pro mě je situace ještě o něco složitější. Dělám projekty s houslemi pěti staletí, takže během večera vystřídám několik nástrojů a každý z nich, i když pro laika vypadá podobně či dokonce stejně, je pro interpreta velmi odlišný. Je to zkrátka takový summit různých osobností, které místo mluvení hrají… 🙂

Porovnejte kytaru s houslemi…

„Kytara je nádherný nástroj, ale spíše intimní, mám na mysli akustickou španělskou kytaru. Housle mají smyčec, dokáží proto plynule ,,vyklenout“ táhlou melodii, jsou plnější ve zvuku a krásně se nesou ve velkých sálech. Oproti šestistrunné akustické kytaře mají sice ,,jen“ čtyři struny, ale umí vyjádřit obrovskou škálu emocí od největší radosti až po naprostou depresi.“

IMG_5831
Dá se hrát na housle „stereo“?

Jak vzpomínáte na své začátky? Bylo radostné jít trénovat nebo to bylo „otravné“?

„Většinou to bylo báječné, bavilo mě to, chtěl jsem hrát, ale bylo také období v necelých 10-ti letech, kdy jsem měl ještě jiné zájmy. Vyrůstal jsem v Hradci Králové, v metropoli východních Čech, a tenkrát byl populární klukovský ,,pozemní“ hokej s tenisákem. Orlické hory byly  nedaleko, tak se samozřejmě hodně lyžovalo. Toužil jsem dělat sport, takže jsem měl asi roční ,,houslokrizi“, ale najednou se dostavily první dětské houslové úspěchy a opět mě to začalo těšit a už to tak zůstalo.“

Jak Vás vnímali vrstevníci? Obdivovali Vás nebo se posmívali?

„Na škole jsem byl trochu exot, pokřikovali na mě „Vrzal, Šmidlal“. Nebo říkali: „Hele, on je „Fidlal“, s tím se nebav!“ Ale to se změnilo kolem páté třídy, kdy pan ředitel zjistil, že bych mohl reprezentovat školu. Když se v reproduktoru ozvalo „Žák Svěcený do ředitelny“, už jsem věděl, že půjdu někam hrát. Najednou mi někteří spolužáci začali závidět, že se „ulejvám“, začali si říkat, že to hraní vlastně není špatný. Chodil jsem tehdy do výběrové školy s rozšířenou výukou jazyků, kde byli většinou chytří lidé, ale chvilku to trvalo než si na moje ,,houslování“ zvykli. Mimochodem, dnes jsem s řadou mých bývalých spolužáků v častém kontaktu a máme výborné vztahy!!!“

1

Ucítil jste v nějakém okamžiku, že housle a hraní jsou  Váš život a chcete být hudebníkem?

„Takové definitivní rozhodnutí padlo kolem mých 14-ti let. Udělal jsem přijímačky na Pražskou konzervatoř a tím jsem se dostal do Prahy. Když jdete studovat konzervatoř, tak se dost vyhraňujete, je to specifické, není to jako gymnázium. Z konzervatoře už je dost obtížné studovat školu, kde je matematika nebo  fyzika. Maminka chtěla, abych šel na gymnázium, ona v Hradci Králové učila. Ale já jí stále z legrace říkal, že jsem nechtěl, aby hned věděla o nějaké mé pětce. A to byl možná jeden z motivačních prvků, proč jsem cvičil jako posedlý, abych se dostal na konzervatoř.
Tehdy to nebylo tak jednoduché, neboť existovala tzv. směrná čísla, do kterých se na studia z různých krajů musely vejít různé obory – balet, herectví, dechové nástroje, smyčcové nástroje, klavír… I houslistů se tenkrát hlásilo hodně, a tak jsem musel dosáhnout docela vysokého počtu bodů, aby mě vzali. Naštěstí se to povedlo.“

Připouštěl jste si myšlenku, že se hudbou neuživíte?

„To víte, že mi to lidé říkali, ale člověk v 15-ti letech tyto věty nevnímá. A nechce to slyšet. Z konzervatoře, která je šestiletá, jsem už po maturitě pokračoval ve studiu na Akademii múzických umění, protože jsem tehdy obdivoval pedagogické kvality pana profesora Václava Snítila, který tam vyučoval. Byl také královéhradecký rodák a šel mi dokonce za svědka na svatbu. I když nedávno zemřel, tak na něj nikdy nezapomenu. V té době jsem se dostal na letní školu slavného houslisty Nathana Milsteina do Zurychu, u něho se mi teprve otevřely oči a ,, objevily“ hudební svět. Nesmírně složité bylo dostat se tam. Ve škole se rozhodovalo, jestli mě pustí, čekal jsem do poslední chvíle na doklady, kdo to tehdy nezažil, neuvěří. Nakonec se to celé zvládlo a pobyt tam mě vlastně zachránil. Dost jsem prozřel a začal jsem chápat, jak to  opravdu v  hudebním světě chodí,  v té době  začalo uzrávat moje rozhodnutí, že dráhu sólového houslisty zkusím.“

V čem bylo zahraničí jiné oproti Čechám?

„ To, co se u nás v oblasti tzv. vážné hudby označovalo jako ,,komerce“, byla v západní části Evropy normální práce mezi agenturami, médii a interprety. Doslova jsem hltal informace, jak pracují koncertní agentury, pořadatelé koncertů, jaký je systém kontaktů s médii. Já a velká část mé generace jsme o tom tehdy nevěděli vůbec nic. Rok 1989, kdy se hranice otevřely, a já jsem mohl začít vyjíždět ven, mé dráze pomohl. Jsem rád, že tomu tak bylo, ale nebýt cesty do Zurychu, bůh ví, jak by to celé dopadlo.“

Měl jste při svém prvním vystoupení na veřejnosti trému?

„Já myslím, že ano. Poprvé jsem hrál v mateřské školce, hrál jsem dvě písničky, tuším „Ovčáci čtveráci“ a „Sedí liška pod dubem“, ale hrál jsem tak rychle, že to byla jen jedna písnička.“

Cítíte trému před koncertem dnes?

„Cítím určitou odpovědnost. Nemůže to být taková tréma, kdy je člověk zelený a fialový, to by nemohl být hudebníkem, ale zodpovědnost tu je a s přibývajícím věkem stoupá. Čím více nároků se klade na člověka, tím je to horší.“

Se dcerou Julií a duchovním Dominikem Dukou

Kolik hodin denně musí člověk hrát na housle, aby byl znatelný pokrok?

„To je velmi individuální, nedá se to přesně říct. Když jsem byl mladší, cvičil jsem třeba pět nebo šest hodin denně, dnes tak dvě či tři hodiny. Vedle tréninku musím ještě zvládat spoustu věcí, které by člověk kdysi nepředpokládal, že bude muset dělat. Jsou tu organizační věci -sólově se prezentující hudebník je také člověk, který určuje směr, vymýšlí a také realizuje projekty, na rozdíl od státem či městem dotovaných  hudebních  těles musí získat sponzorské či grantové prostředky na jejich realizaci. Cítím samozřejmě zodpovědnost, že je na mé práci řada lidí existenčně závislých. Nesmírně si však vážím toho, že mohu dělat práci, kterou jsem si kdysi vybral.“

 Může vzít virtuóz jakékoliv housle a jít na vystoupení s tím, že vždycky bude skladba znít dobře? Nebo hrajete na speciální housle?

„Ideální je,  mít tak univerzální nástroj, že se hodí na vše. Já ale nástroje střídám podle toho co a s čím hraji. Pokud hraji  baroko, hraji na spíše intimně znějící dobové housle s lehkým ozvem. Pokud s klavírem, tak musím myslet na to, aby housle byly slyšet. V nástrojích je obrovský rozdíl, každé housle mají nějakou svoji charakteristiku. Třeba u starých houslí říkáme, že mají starý zvuk. Výraz „starý zvuk“ se těžko popisuje,  je to zvuk, který se právě lehce ozývá, je čistý, bez doprovodných šelestů. Moderní nástroje jsou spíše razantní, ostřejší, časem také dostanou určitou sladkost, ale ten zvuk je různorodý. Samozřejmě hraji jen na mistrovské, ručně zhotovené nástroje.
Jako součást svého hraní mám také celoživotního koníčka, který se jmenuje historie a stavba houslí. Dnes jsem už i soudním znalcem s mezinárodní působností, léta se tím zabývám, dělám i projekty, kde představuji řadu nástrojů, např. projekt „Housle čtyř staletí“ nebo “ Slavné evropské housle“. Tyto projekty mám zachycené na šesti CD a DVD v anglicko-české publikaci.“

IMG_5746

Máte strach, když chodíte s houslemi po ulicích, že je někdo ukradne, nebo je někde zapomenete? Je to přece určitý poklad…

„Strach mám. Housle jsou pojištěné. Vzácné housle se těžko prodávají, protože všichni vědí, že budou kradené. Když s nimi někdo přijde na trh, majitel je snadno dohledatelný. Ale jsou tu také nástroje, o kterých se tolik neví. Já mám ale spíše strach, abych jim něco neudělal, abych nespadl někde na náledí atd.“

Máte pojištěné své prsty?

„Mám. Ale říkám, že je mám pojištěné proto, aby se nic nestalo. Pojištění mi nic nenahradí. Já chci především hrát.“

Mnoho lidí se takovým pojistkám posmívá, co na to říkáte?

„Ano, posmívat se mohou, ale v momentě, kdy se s rukama něco stane, tak máte docela problém. Není to tak, že by člověk chtěl na něčem vydělávat, budu rád, když pojištění nikdy nevyužiji. Hraní se nedá nahradit.“

 Můžete se věnovat adrenalinovým sportům? Jak to bylo v době, kdy Vám bylo …náct? Nebylo vám líto, že všechno nemůžete?

„Já jsem měl rád badminton, nebo jízdu na kole. V Hradci je rovina, tak jsem dost jezdil, samozřejmě jsem se párkrát „vybagroval“, to je pravda, ale člověk si většinou dává pozor. Adrenalinové sporty jsem nikdy nedělal. Mimochodem, nehraji ani volejbal, stačí jeden špatný úder a můžete hraní na housle zabalit. Nejsem zbytečně přecitlivělý, ale nevyhledávám činnosti, kde je veliké riziko, neřežu třeba na cirkulárce. Pokud mě někdo požádá něco těžkého odnést, to není žádný problém, ovšem  jsou i takoví houslisté, kteří si navléknou rukavičky a na běžné věci řeknou: „To já nemůžu“. Člověk má strach, ale nemůžete žít stále s pocitem, že jakýkoliv úraz na špičce prstu je pro Vás „konečná“.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Máte čas na běžné věci? Můžete si sednout k televizi a v klidu se dívat?

„Na televizi se dívám vhledem ke své práci opravdu málo, pokud ano, tak v jednu, ve dvě nebo ve tři hodiny ráno po příjezdu z koncertu. Takže znám takové pořady, jako jsou záznamy z poslanecké sněmovny, detektivky všeho druhu, přírodopisné pořady….
Většinou pracuji, ale musíte si v určitý moment umět poručit, člověk by neměl být totálním workholikem, což já v podstatě jsem. Jen doufám, že ne úplně totálním 🙂 Od určitého věku člověk více přemýšlí o budoucnosti, přemýšlí o odpočinku, musíte mít také chvilku volna, to je nutné. Stále však jezdím rád hrát také do zahraničí. Někdy je to adrenalin, letos jsem po návratu ze Santiaga de Chile hrál v půl osmé v Zrcadlové kapli Klementina, ale přiletěl jsem ve tři hodiny. Letadlo mělo zpoždění, málem jsem nestihl v Paříži přestoupit, to byly opravdu strašné nervy. Tyto docela náročné chvíle ale k mému oboru patří, já jsem si ho sám dobrovolně zvolil, nestěžuji si. Celý život jsem hrál sólově, nemám nadřízeného, jen sám sebe, nemám komu nadávat, jen sám sobě, vážím si všech, které mám a vůbec to všechno nepovažuji za samozřejmost. Cením si toho, že jsem byl sám sebou, nebyl jsem na nikoho odkázán. Naopak dávám práci lidem, kteří hrají se mnou. Toho si vážím obzvlášť v dnešní době, která je pro kulturu velmi, velmi složitá.
> Zároveň nutno dodat, že práce, kterou dělám, musí být také současně mým koníčkem. Hudba, při které ze sebe musíte vydávat emoce, se nedá brát jako zaměstnání, bytˇ Vás živí a jste na ní závislí. Toto povolání musíte mít opravdu rádi a musím říct, že člověk prožívá také krušné chvíle, kdy se nedaří, protože všichni jsme jen lidé. Ale okamžik, kdy stojíte před plným sálem usmívajících se fajn  lidí, Vás znovu dobíjí energií a radostí.“

ioik

Máte vztah k tanci?

„Obdivuji tanečníky. To je sice nádherný, ale tvrdý obor doslova a do písmene.“

  Vy jste navštívil řadu zemí. Která je Vašemu srdci nejbližší?

„To se dá těžko říct, mám velkou radost, že jsem hrál i v zemích, kam se člověk jen tak nepodívá. Indonésie, Filipíny, Chile, Brazílie, Mexiko, Jordánsko. Několikrát jsem hrál v Jordánsku, naposledy před Skalním chrámem v Petře, hrál jsem tam i s mojí dcerou Julií. Byl to pro mě úžasný zážitek. V Petře vypnuli veškeré generátory elektrického proudu, protože koncert byl akustický a generátory by rušily, takže vystoupení se odehrávalo za doprovodu tisíců lampionků, navíc naproti průrvě, kde se filmoval( a kudy běžel :-)) Indiana Jones. Jezdím pravidelně do USA, ale hrál jsem také v zemích, kam se nejezdí často a dnes se tam už nedá jet vůbec, např. v Sýrii, v Lybii v Tripolisu, v Alžírsku, což je už také problematické. Nesmírně rád hraji v zemích západní Evropy a byl jsem několikrát i v Rusku, což se mi moc líbilo, obzvlášť v Petrohradě a Moskvě.“

I dobročinné akce a autogramiády patří do jenom takzvaně volného času významného umělce

 Rozumí Češi vážné hudbě?

„Jsou tu špičkové lokality, vedle velkých měst i malá městečka. Např. v červenci jsem zažil koncert v kostele v Krásné Lípě, kam přišly stovky lidí na klasickou hudbu. V Praze je možností více, ale je tu mnoho hudebníků a posluchačstvo tvoří jen určité promile lidí. Brno je velmi kulturní a pak tu jsou malá města, kde žasnete, kolik lidí má zájem o koncerty. Také jsou ale malá města, kde lidé nechodí na koncerty vůbec. Záleží na radnici, jestli je zapálená pro kulturu a chce, aby kultura ve městě žila. V případě, že jsou na radnici lidé, kteří nechtějí, kultura nemá šanci, protože bez dotací být nemůže. Lidé by chtěli žít kulturně, ale řekl bych, že v ČR kultury ubylo, zvláště koncertů je méně. Ale někdy stačí jeden zapálený jedinec-organizátor a je neuvěřitelné, co dokáže!!!“

Uživil byste se v ČR vážnou hudbou?

„ Dnes už asi ano. Hudebník také musí věřit, že jeho projekt osloví publikum. Mám trošku výhodu, že dědeček byl kapelník a houslista, nemám problém si zahrát jiný žánr, spojuji se s dalšími muzikanty, kteří dělají úplně něco jiného a získávám si širší základnu publika.“

Kombinace staré barokní hudby a nové moderní hudby je pro posluchače přitažlivější?

„Nikdy se nezavděčíte všem. Jsou lidé konzervativnějšího směru, kteří nechtějí nic moderního poslouchat, chtějí klasiku a hotovo. Jiní zase přijdou na koncert jen proto, že jim nabídnete něco speciálního, pokud ne, nepřijdou.
Na posledním koncertě „Vivaldiana“ v O2 Aréně bylo 11 tisíc lidí. Takový koncert ale znamená rok a půl tvrdé práce, kterou můj kamarád a kolega z rockové branže Michal Dvořák podstoupil, neboť je podobný workoholik jako já. Smekám před tím, co vymyslel a vytvořil. Nejdříve je tu propojení klasiky, etnické hudby a rocku, ale z těchto posluchačů se rekrutují další posluchači na čistě vážnou hudbu.  Já jsem stál také o mladé publikum a jsem moc rád, že po Vivaldiannu přišli i na můj klasický recitál.“

5

Jste velmi ceněn za své znalosti v oboru historie a stavby smyčcových nástrojů. Jak jste se k tomu dostal?

„Ano, dělám soudního znalce s mezinárodní působností, tzn. že mohu vydávat atesty s kulatým razítkem. Touto tématikou se zabývám celý život, opět v tom má prsty dědeček, který mě začal jako mladého vodit do houslařské dílny v Hradci Králové. Tam sídlí slavný houslařský rod Pilařů. V 15-ti letech jsem přišel do Prahy a začal jsem chodit k mistru houslaři Čestmíru Musilovi. To byla zásobárna informací o staré houslařské škole! Viděl jsem rozebrané nástroje, když je restaurovali. Fascinovalo mě, že na těch nástrojích je napsáno vše. V Nerudově ulici je dům U Tří housliček, kde byla první významná houslařská dílna v Praze. U houslaře Edlingera tam pracoval jeden ze zakladatelů tzv. pražské houslařské školy Johann Ulrich Eberle a ulice v té době nesla název Loutnařská ulice (Lautengasse), protože se tam vyráběly už předtím strunné nástroje.
Tahle historie mě začala fascinovat. Samotný fakt, že hrajete na housle, ještě neznamená, že houslím rozumíte. To je jiný obor, který musíte studovat, nejlepší je mít možnost držet originály v ruce. V roce 2009 jsem udělal obrovskou dvouměsíční výstavu s názvem ,,Slavné evropské housle“ v pražském Obecním domě, kde byly k vidění housle čtyř staletí, v rámci této výstavy proběhlo pět koncertů s vystavenými nástroji, z toho dva ve Smetanově síni. Pořádal jsem i komentované prohlídky pro zájemce, kterých bylo obrovské množství. Můj koníček takřka nechtěně přerostl v nový obor. Najednou jsem byl požádán, abych dělal také znalecké posudky. Na to je třeba mít zkoušky, takže jsem jimi musel projít a dnes posudky vydávám. A chystám další houslařské projekty!“

Může se člověk jako Vy ještě nějak zdokonalovat, nebo jen udržujete to, co umíte? Máte ještě touhou něčeho dosáhnout?

„To, čeho bych chtěl dosáhnout, nelze dosáhnout ani za tři životy. Potřeboval bych se dožít 350-ti let, pak bych třeba uměl tolik, že bych začal být spokojený. Hudba je běh na dlouhou trať, nikdy nejste hotoví. Důležité je mít „zapnutý hnací motor a pravidelně doplňovat pohonné hmoty :-).“ Stará garda velkých hráčů mi kdysi říkala jednu geniální větu: „Jaroušku, pamatuj si, buď jako hráč pojedeš v super rychlíku, nebo budeš stát na nádraží, ale nic mezi tím. Buď nastoupíš a jedeš, ale pak nesmíš ani na chvilku polevit. Nebo to zkus, ale budeš jen stát na peróně. Měli pravdu! “

 

3

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

 

Foto: Naďa Murmaková, Alan Pajer, Roman Albrecht, archiv J. Svěcený