Portrét, který odráží všechny hříchy

Dorian Gray ožije ve Švandově divadle jako lovec zážitků

Slavný příběh okouzlujícího mladíka a jeho portrétu, který odrážel všechny jeho hříchy, zatímco půvabný model zůstával stále mladý, žádoucí a bez poskvrnky. Dychtění být ozdobou společnosti a udávat trendy. A také hlad po stále nových zážitcích. To vše už koncem 19. století brilantně popsal spisovatel Oscar Wilde v románu Obraz Doriana Graye. Ten nyní inspiroval stejnojmennou inscenaci připravovanou ve Švandově divadle. Podle scénáře a v režii Martiny Kinské, s pohybovým konceptem světově úspěšné tanečnice a choreografky Miřenky Čechové a s hudbou Vladimíra Franze ji zde uvidíme v premiéře 10. února ve Velkém sále. Titulní roli ztv ární Ondřej Kraus.

Dorian Gray je půvabný mladík s jedinečným darem působit na druhé. Touží využít každou možnost tohoto světa, zakusit každou jeho rozkoš. Vždyť kdo by nechtěl žít tady a teď – a navíc tak žít věčně? Za Dorianovou nevinnou, stále krásnou tváří se však skrývá hrozivé tajemství.

Lovci a štvanci

Autorka divadelní adaptace a režisérka hry Martina Kinská pojala adaptaci Wildeovy předlohy mimo jiné jako výpověď o jednom z výrazných jevů naší doby: „Oscar Wilde je velmi aktuální. To, co v jeho době platilo možná jen o lidech z jisté společenské vrstvy, se nás dnes týká v míře mnohem větší: roste počet těch, kteří už neřeší, jak přežít, ale co zažít. Hledáme, čím naplnit náš – relativně zajištěný – život, a při tom velmi často zaměníme vzrušení za smysl. Ale uspokojení, natož smíru, tak nedocházíme. A z lovců zážitků se sami stáváme štvanc i,“ říká Martina Kinská. Ta u Švandů působí rovněž jako dramaturgyně a uvedla se zde také jako úspěšná režisérka hrou Pankrác ´45. Důležitým impulsem k inscenování více než sto let starého Wildeova románu pro ni byla esej sociologa Jana Kellera „Dorian Gray a společnost zážitku“, postřehy jeho německého kolegy Gerharda Schulzeho i detailnější propátrání života samotného Oscara Wildea.

Pohybový koncept inscenace vytváří Miřenka Čechová, talentovaná tanečnice a choreografka působící úspěšně po celém světě. Také díky ní ožije Obraz Doriana Graye jako velmi současný příběh touhy. Touhy po kráse a věčném mládí, ale i po stále novém vzrušení a dokonalé sebeprezentaci. Dámský ; tandem Martiny Kinské a Miřenky Čechové doplňuje další klíčový spolutvůrce inscenace, dramaturg Martin Sládeček.

Mladík jako oheň a led

V roli okouzlujícího i krutého Doriana uvidíme čerstvého absolventa brněnské JAMU Ondřeje Krause – pro mladšího bratra herce Martina Krause jde o jeden z největších úkolů v jeho divadelní kariéře. Dorianův charakter prochází ve hře několika změnami a je velice barvitý – je jako oheň a led, neustále se v něm něco děje, roste a nikdy ani o krok zpět,“ popisuje Ondřej Kraus. V klíčové roli Dorianova přítele, cynického rádce Henryho Wottona, se představí Luboš Veselý, malíře Basila ztvární Tomáš Petřík. Dále hrají Tomáš Červinek, Marta Dancingerová, Jacob Erftemeijer, Miroslav Hruška, Michaela Rykrová, Natálie Řehořová a Marie Štípková.

Hudbu skládá Vladimír Franz, scénu navrhla Lucie Labajová, kostýmy jsou z dílny Jozefa Huga Čačka. Světelný design ladí Jiří Šmirk.

Wildeův román z roku 1891 po svém vydání okamžitě pobouřil britskou veřejnost a stal se vzápětí jedním z hlavních „důkazů“, které vedly k odsouzení spisovatele ke dvěma letům těžkého vězení. Příběh, odhalující ostře a s důvtipem pokrytectví tehdejší doby, aniž by zastíral palčivá tajemství autorovy duše, fascinuje čtenáře d odnes. Pro svou originální zápletku, obrazovou vytříbenost a dráždivý sex-appeal se na divadelních prknech Obraz Doriana Graye objevil ne náhodou i v podobě baletu, známý je rovněž jako muzikál. V aktuální interpretaci dramatičky a režisérky Martiny Kinské a za výrazného přispění choreografky Miřenky Čechové se toto klasické dílo britské moderny vrací na české jeviště s ambicí oslovit i dnešní publikum.

Premiéra hry je v sobotu 10. února, nejbližší reprízy jsou naplánovány na 12. a 23. téhož měsíce.

 

Magdalena Bičíková

Foto: Michal Hančovský, Alena Hrbková 

Taneční magazín

 

 

Lámání chleba

Hra o přátelství v dobách nesvobody

Švandovo divadlo uvede Lámání chleba, hru o přátelství v dobách nesvobody

Kolik a co všechno chceme zaplatit za přátelství, slušnost nebo odvahu? Nejen na to odpoví původní česká hra Lámání chleba, drama pojednávající o třech kamarádech, proměnách moravského venkova a také šedesáti letech české historie. Přímo pro pražské Švandovo divadlo ho napsal Josef Holcman. Spisovatel a zlínský soudce tak nyní debutuje jako dramatik. Příběh o přátelství, které se ocitalo v soukolí velkých dějin, bude mít premiéru ve Velkém sále 21. října 2017. Režisérem je Dodo Gombár, umělecký šéf Švandova divadla. 

Původní divadelní hra spisovatele Josefa Holcmana (známého např. jako autora povídkové knihy Cena facky) vychází ze skutečných událostí ve vsi Skoronice na jižní Moravě. Vlastní zážitky pak Holcman doplnil o údaje z místní kroniky, které do ní zaznamenal jeho otec. V malých lidských dramatech se tak zrcadlí „velké“ dějiny. Ty začínají obsazením vesnice Rumuny a Němci v roce 1944 a končí začátkem nového století.

Josef Holcman nás nechává velice otevřeným způsobem nahlédnout do rodinných kronik, abychom z nového úhlu zkoumali i svou vlastní minulost,“ říká Dodo Gombár, režisér a spoluautor scénáře. „Lámání chleba vypovídá o lidských běsech, o paradoxu bytí i jeho absurditě. Ta hra je plná hrdosti. Je a nutně musí být o víně, o půdě. A hodně vypovídá také o přátelství a o předsudcích,“ přibližuje inscenaci umělecký šéf smíchovské scény.

Malá lidská dramata v dobách velkých diktatur

Hlavními hrdiny příběhu jsou sedlák Vojta (Jacob Erftemeijer), jeho soused a kamarád Alois (Petr Buchta) a Franz Löwy (Tomáš Červinek), vojenský dezertér, jehož Vojta s Aloisem koncem války ukryjí ve stodole a zachrání mu tak život. Snaha všech tří zachovat si vedle vzájemného přátelství také čistý štít a čisté svědomí, je však už brzy bude něco stát. V následujících letech diktatury, strachu a fízlování se totiž za odvahu a charakter musí platit – a cena bývá vysoká…

Autor textu Josef Holcman k tomu říká: „Čím víc se vzdaluju od minulosti, tím víc mě přitahuje. Můj otec napsal pár lidových her, které jsme hráli v mojí rodné obci. Když předčasně umřel, tak mi v mysli opakovaně poskakovala myšlenka na to, že jeho život byl vlastně jedna velká hra… Podle mne by divadlo mělo či mohlo divákům ukazovat, že i u vypjatých konfliktů existuje řešení, i když občas tragické. Divadlo je jako víno, které namáhavě vyrobíme, a pak lehce vypijeme,“ říká debutuj&iacut e;cí dramatik, který má za sebou zkušenost také jako herec a vedoucí Malé scény Zlín.  

Pro Jacoba Erftemeijera, herce s česko-holandskými kořeny, je role sedláka Vojty zatím největší výzvou, jaké se mu na profesionální scéně dostalo. „Nikdy jsem se nesetkal s úkolem postihnout v podstatě celý život jedné postavy,“ říká a dodává: „Vojta je paličatý. Se smyslem pro spravedlnost. Velmi cílevědomý a houževnatý. Cítím zvláštní zodpovědnost, protože jde o konkrétního člověka, který žil a který ještě žije v paměti mnoha lidí.“

Postava Vojty má totiž reálný předobraz ve skoronickém rodákovi, Vojtěchu Holcmanovi, otci Josefa Holcmana. Sedlák spjatý s půdou, se svým vinohradem a rytmem venkovského života byl současně umělecky nadaný a angažoval se ve prospěch celé obce. Pevné občanské postoje ho zároveň vedly k neustálému střetu s tehdejší mocí.

Chleba, víno, svědomí a kolo dějin

 Hru Lámání chleba tak inspirovaly osudy skutečných lidí, jejich konflikty s politickou mocí, a především snaha některých poslechnout hlas svého svědomí. Jak se zachovají hlavní postavy a jejich sousedé, až dojde na lámání chleba? Kdo se přidá k vítězům a kdo k poraženým? A kdo bude kdo, až se kolo dějin zase otočí?

Podle hostující dramaturgyně Ivy Mikulové leccos naznačuje i epilog hry. V něm jednotlivé příběhy nahlédneme ve svobodné době po roce 1989. A pro některé přítomné jako by se nic nezměnilo… Hra Lámání chleba je mimo jiné dramatem o zlomových momentech v životech obyčejných lidí, které utvářejí jejich další osud. Podlehnout neustálým svodům a hrozbám zde hrdinům nedovolí právě jejich svědomí. A také přirozená vazba k jejich rodišti, vínu a celé folklórn&ia cute; tradici, kterou Josef Holcman ve své tvorbě vždy barvitě zachycuje,“ uvádí Iva Mikulová.

Kabáty do nové doby

Zajímavou scénografii vytvořila pro inscenaci osobitá výtvarnice Lucie Labajová. Základ scény tvoří šatna místní tělocvičny, kde se lidé připravují na svá náročná „veřejná vystoupení“ a odkládají tu své svršky, aby si převlékli vhodný „úbor“ či kabát do nové doby. Prostor se zároveň bude přímo před zraky diváků proměňovat tak, jak ve hře plyne čas. Kostýmy navrhla Lenka Odvárková, hudební doprovod je dílem Jiřího Hájka.

Vedle ústřední herecké trojice uvidíme v dalších rolích ještě Miroslava Hrušku, Martinu Krátkou, Andreu Buršovou, Jana Řezníčka, Davida Punčocháře, Marka Pospíchala, Réku Derzsi, Luboše Veselého a Jiřího Weinera.

„Hrou Lámání chleba pokračujeme v uvádění nových původních českých her. K dramatické tvorbě tak lákáme i uznávané autory beletrie. Jako režisér a jako umělecký šéf Švandova divadla jsem proto moc rád, že ve zkušeném romanopisci Josefu Holcmanovi poprvé objevujeme také dramatika,“ uzavírá Dodo Gombár. Po Petře Hůlové, která pro Švandovo divadlo adaptovala Betonovou zahradu, se autorsky smíchovské scéně upsala například i Natálie Kocábová s komedií Pohřeb až zítra.

www.svandovodivadlo.cz

 

 

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín

Srdce, mříže, svět a my

Srdce patří za mříže

Srdce, mříže, svět a my. Švandovo divadlo uvede hru o ztrátě lidského srdce  

Nová inscenace Srdce patří za mříže ve Švandově divadle nabízí netuctovou výpověď nejmladších divadelníků o násilí a sebelásce v globálním světě. Sejde se v ní milovnice luxusního zboží, které nejradši nakupuje za pár šupů, s cizincem hledajícím srdce svého otce. Čekatel na transplantaci, ubrečená dámská kabelka, kreslený hrdina seriálů pro děti a jeho nová kamarádka Panda. Ti všichni vyprávějí o tom, jak snadné je v dnešním světě ztratit lidské srdce. Novinku pro smíchovskou scénu připravuje režisérka Alžběta Burianová. Premiéra bude 29. dubna v 19 hodin v komorním Studiu Švandova divadla.

Inscenaci Srdce patří za mříže vytvořila nejmladší generace současných divadelníků, kteří v ní po svém a zároveň velice bystře reagují na témata, která nás obklopují,“ říká Dodo Gombár, umělecký šéf Švandova divadla. To se pod jeho vedením profiluje také jako scéna otevřená autorskému divadlu, mladým divadelníkům a novým hrám věnovaným typickým projevům i absurditám dnešní doby.

Volání, co neslyšíme

Hru Srdce patří za mříže napsal mladý dramatik a básník David Košťák přímo pro studiovou scénu jako třetí a poslední inscenaci uvedenou v letošní sezóně v rámci cyklu „Intimita – Anonymita – Agresivita“.  O agresivitě, násilí i sebelásce v globální společnosti autor říká: Násilí mi přijde nejhrozivější ve chvíli, kdy si člověk neuvědomuje, že se ho dopouští – denně třeba využíváme produkty, jejichž vznik se vážně podepisuje na kvalitě života jiných lidí. Jejich volání o pomoc však nikdy neuslyšíme. I proto jsem chtěl na jeviště předvolat nejen „pachatele“, ale i „oběti“ tohoto stavu. V určité míře totiž v sobě máme oboje,“ uvádí David Košťák, jinak také překladatel z angličtiny a kmenový dramaturg Divadla LETÍ.

V jeho hře se tak nahlas ozvou třeba exponáty z právě probíhající výstavy lidských těl. Řeč bude také o krutém pronásledování příznivců cvičení Falun Gong v Číně. A doslechneme se o transplantační turistice, kdy si dostatečně bohatí pacienti na čínských klinikách mohou koupit orgán získaný od politických či jiných vězňů – nedobrovolní dárci však tuto „výhodnou transakci“ nepřežijí…

Vedle tématu lidské odpovědnosti a lidských práv inscenace připomene i některé komičtější momenty z českého prostředí. Tím je třeba podivuhodné přátelství malého kresleného hrdiny s cizokrajnou Pandou nebo oblíbený televizní pořad složený ze srdceryvných lidských příběhů těch, co se navzájem ztratili a zase našli…

Násilí, co necítíme

Hru režíruje Alžběta Burianová, absolventka DAMU. Ta s Davidem Košťákem tvoří sehraný tým. V inscenaci ji zajímalo násilí probíhající nepřímo – v globálně propojeném světě málo viditelné a málo osobně prožívané. Nepřímého násilí, u kterého nevidíme, jaký konkrétní dopad naše činy mají, se dopouštíme často. A ne vždy se při tom nutně cítím e jako pachatelé. Vnímám však, že se citlivost k těmto věcem ve společnosti postupně zvyšuje – čím dál víc lidí se například zajímá o to, kde a jak se vyrábí zboží, které si kupují,“ uvažuje režisérka.

V inscenaci hraje Martina Krátká, Jacob Erftemeijer, Tomáš Červinek, Petr Buchta, Marek Pospíchal a Klára Cibulková.  Posledně jmenovaná herečka, stálice smíchovské scény, vnímá agresivitu zejména v médiích a na sociálních sítích. „Co mě hodně zajímá, je skrytá agrese a manipulace, kterých se při zkoušení dotýkáme. A celé to téma pronásledování lidí praktiku jících Falun Gong a transplantační turistiky v Číně je zrůdné. A málo se o tom ví, i já jsem se mnoho informací dozvěděla až teď,“ komentuje svou čerstvou zkušenost Klára Cibulková.


Scénář napsal David Košťák, který je spolu s Liborem Vodičkou také dramaturgem, scénu a kostýmy vytvořila Anna Brotánková, hudební doprovod je dílem Robina Schenka.

Tříhlavý drak v dámské režii

Hra Srdce patří za mříže uzavírá trilogii na téma „Intimita, anonymita, agresivita“ – aktuálních jevů, s nimiž se dnes potýká snad každý člověk i celá společnost. Všechny tři hry zároveň nastudovaly ženy, talentované režisérky.

Připomeňme, že první titul věnovaný intimitě – hra Je to tu! z pera nejznámější současné britské dramatičky Caryl Churchill – režírovala u Švandů Viktorie Čermáková a na programu je zde od října 2016. Druhé inscenace na téma anonymity se ujala Martina Krátká, režisérka a zároveň herečka Švandova divadla. Hra Slušný člověk podle románu Obyčejný člověk Karla Čapka měla premiéru v únoru tohoto roku. Agresivitu nyní mapuje právě titul Srdce patří za mříže v režii Alžběty Burianové.

 

Podle Doda Gombára, uměleckého šéfa Švandova divadla, byla výchozí témata nahlédnuta pokaždé zcela jinak. „Od křehkého a náročného pokusu interpretovat současnou britskou autorku, přes poetickou adaptaci velikána české literatury, až ke zcela novému a čerstvému textu, jenž formuluje nejmladší divadelní generace,“ míní Gombár a dodává: „Myslím, že není marné položit tyto tři inscenace vedle sebe a pokusit se v nich uvidět tříhlavého draka, co nad námi létá. Jsem rád, že Studio Švandova divadla neslevuje ze svých nároků a neúnavně se snaží nabídnout nepohodlné a nekonformn&iac ute; divadlo, které je možné vnímat i v hlubších souvislostech.“

 

Inscenace Srdce patří za mříže bude mít premiéru v sobotu 29. dubna 2017. Reprízy jsou plánované na 2. a 29. května, do konce divadelní sezóny pak bude hra na programu ještě 8. června 2017.

 

www.svandovodivadlo.cz

 

 

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Srdce patří za mříže

Inscenaci o tom, jak snadné je v dnešním světě ztratit srdce připravují ve Švandově divadle 29.dubna 2017

 

 

Srdce, mříže, kreslený hrdina i Panda. Ve Švandově divadle promluví nejmladší divadelníci

Milovnice luxusního zboží, které nejradši nakupuje za pár šupů, a cizinec hledající srdce svého otce. Čekatel na transplantaci, ubrečená dámská kabelka, kreslený hrdina seriálů pro děti a jeho nová kamarádka Panda. Ti všichni se ne náhodou sejdou v inscenaci Srdce patří za mříže, kterou pro Švandovo divadlo připravuje režisérka Alžběta Burianová. Hra vyprávějící o násilí ve světě i v nás samotných tu bude mít premiéru 29. dubna v komorním Studiu.

Inscenaci Srdce patří za mříže vytvořila nejmladší generace současných divadelníků, kteří v ní po svém a zároveň velice bystře reagují na témata, která nás obklopují,“ říká Dodo Gombár, umělecký šéf Švandova divadla. To se pod jeho vedením profiluje i jako scéna otevřená autorskému divadlu, mladým divadelníkům a novým hrám věnovaným typickým projevům i absurditám dnešní doby. Autor hry David Košťák k tomu říká: „Denně děláme malá rozhodnutí, která však mají dopad obrovských rozměrů. Nevědomky se dopouštíme násilí na lidech, jejichž hlasy k nám nikdy nedolehnou.“

Ve hře Srdce patří za mříže se tak nahlas ozvou třeba exponáty z právě probíhající výstavy lidských těl a připomene se i oblíbený televizní pořad složený ze srdceryvných lidských příběhů…

 

Ztráty lidských srdcí

V inscenaci vyprávějící i o tom, jak snadné je v dnešním světě ztratit lidské srdce, hrají Martina Krátká, Klára Cibulková, Jacob Erftemeijer, Tomáš Červinek, Petr Buchta a Marek Pospíchal. Scénář napsal David Košťák, který je spolu s Liborem Vodičkou také dramaturgem, scénu vytvořila Anna Brotánková, kostýmy navrhla Kateřina Höferová, hudební doprovod je dílem Robina Schenka.

Aktuální hry v dámské režii

Jak dále uvádí Dodo Gombár, „Hra Srdce patří za mříže uzavírá trilogii na téma „intimita, anonymita, agresivita“, což jsou jevy, s nimiž se dnes potýká snad každý člověk i celá společnost. Všechny tři hry nastudovaly ženy, talentované režisérky.“

Připomeňme, že první titul věnovaný intimitě – hra Je to tu! z pera nejznámější současné britské dramatičky Caryl Churchill – režírovala u Švandů Viktorie Čermáková a na programu je zde od října 2016. Druhé inscenace na téma anonymity se ujala Martina Krátká, režisérka a zároveň herečka Švandova divadla. Hra Slušný člověk podle románu Obyčejný člověk Karla Čapka měla premiéru v únoru tohoto roku. Agresivitu nyní zmapuje právě titul Srdce patří za mříže v režii Alžběty Burianové.

 

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

Taneční magazín