„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů“
Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.
V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?
„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.“
Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?
„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.“
Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…
„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.“
Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?
„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.“
Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?
„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.“
Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?
„Během své kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.“
Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?
„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.“
Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?
„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.“
Děkujeme za rozhovor
Foto: archiv Nikoly Márové
Veronika Pechová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
