EVA TOULOVÁ tentokrát vystavuje obrazy

Úspěšná filmová režisérka a spisovatelka, s níž již před časem TANEČNÍ MAGAZÍN přinesl rozhovor, vystavuje v Praze 3, na Žižkově, ve VOLVOX GLOBATORU své obrazy

Aktuální

Rozhovor z Kanady s filmovou režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou a též spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice  z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu.  Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

Jsem odchovaná  pražským  kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou  ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.“

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

Narodila  jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

 Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela  i na filmu „The Perfect Kiss“ v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

 V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační  a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v  Americe,  lidi třeba neumí udělat ,svíčku´?   Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím  v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron 

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

Balet je  precizní technika pohybů, které zdokonalí  držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to  stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu,  soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi  jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním  tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření.  Tento, původně britský TV pořad, dokázal  přiblížit  tanec širokému publiku, a iniciovali také  otevření nových  studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě,  že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s televizní i rozhlasovou moderátorku a navíc rovněž spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

„Chodili jsme ,za taneční“

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Novou hru“Pohřeb až zítra“ inspirovala rodina

Švandovo divadlo chystá na konec sezóny lahůdku: novou hru Natálie Kocábové, razantní komedii „možná i o vaší rodině“

 

 

Švandovo divadlo chystá na konec sezóny lahůdku: novou hru Natálie Kocábové, razantní komedii „možná i o vaší rodině“. Pod názvem Pohřeb až zítra a v režii Daniela Hrbka ji smíchovská scéna uvede ve Velkém sále, první premiéra bude 27., druhá 29. května.

Ve hře vyprávějící o jedné rodinné večeři, která se promění v divoký rej názorů, charakterů a životních karambolů, uvidíme Roberta Jaškówa v roli Otce, Matku hraje Bohdana Pavlíková. V rolích sourozenců se představí Natálie Řehořová (Andy), Beáta Kaňoková (Tess) a Cyril Dobrý v alternaci s Adamem Ernestem (Miki). Matčina cizokrajného přítele a užaslého návštěvníka svérázné sešlosti, kterou Matka uspořádá v předvečer babiččina pohřbu, ztělesní Luboš Veselý jako Jiří.

Rodinné hovory a binec jménem rozvod

Napsala jsem hru o něčem, co mě skutečně a na denní bázi stresovalo o ztrátě pocitu domova. A také o rozvodu, který je v ní všudypřítomný, a přesto jakoby nepodstatný. Mně ale připadá, že právě rozvody udělaly ve společnosti větší binec než obě světové války dohromady. Nešlo mi ale o sondu do této problematiky, napsala jsem prostě hru o jedné večeři rodiny, která ztratila svůj původní charakter,“ říká Natálie Kocábová známá také jako Natalie Kocab.

Spisovatelka, hudebnice, textařka a zpěvačka, která dramaturgii a scenáristiku vystudovala na pražské FAMU, hodně čerpala i ze svého vlastního příběhu a rodinného zázemí. „Každá z postav má nějakou rezonanci ve skutečných členech mé rodiny. Moje rodina se šíleně těší na premiéru a cítí se potěšená, že je o ní napsána divadelní hra, jenomže na mě z toho jdou trochu mrákoty. Šlo totiž hlavně o výchozí impuls, dál jsem si už jednotlivé figury utvářela, jak se mi zlíbilo a jak jsem potřebovala… ale vysvětlete jim to, že?“, říká autorka, jejíž hra vtipně líčí situaci známou snad v každé rodině: totiž to, jak těžké ; je v klidu si promluvit s nejbližšími příbuznými.

Živá hra s lidmi, co se mají rádi

Inscenaci připravuje režisér a zároveň ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Ten před dvěma lety vyzval Natalii Kocábovou ke spolupráci a coby zkušený divadelník ji dovedl až k vytvoření nejlepšího textu. „Na Natáliině psaní se mi líbí energie, napětí a přímost, s jakou směřuje k vyhroceným dramatickým situacím. A také ostrý, autentický jazyk jejích postav. Všichni hrdinové vycházejí z autorčiny prožité zkušenosti, a i když často jednají v tenzi, zkratovitě a povrchně, jsou to živí lidé. A je jasné, že navzdory všemu a všem se mají v téhle rodině nesmírně rádi,“ říká Daniel Hrbek, jemuž vyhovuje i autorčin smysl pro humor a její bystře psané dialogy připomínající skvělé momenty z komedií Woodyho Allena.

Vedle stálých členů Švandova divadla – Roberta Jaškówa a Bohdany Pavlíkové – režisér vsadil na neokoukané mladé talenty, vítěze hereckého konkurzu: ten uspořádalo Švandovo divadlo vůbec poprvé ve své novodobé historii. Jako autorku hudebního doprovodu angažoval Daniel Hrbek Natáliinu stálou spolupracovnici, nadanou skladatelku Michaelu Polákovou působící v Londýně.

Bílé víno pro ženy

Při práci na scénáři vznikla i další divadelní hra Bílé víno, kterou Natálie Kocábová napsala jaksi mimochodem – během úprav předešlých verzí Pohřbu až zítra, kdy ji pronásledovaly „výčitky z nicnedělání“. Jak prozrazuje režisér Hrbek, „je to hra o ženách, pro ženy a máme zájem ji ve Švandově divadle uvést“.

 

 

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín